Střípky z listopadu + Adventní běhání 25/25

Krásnou neděli přeji! 
Listopad opět utekl jako voda a je na čase, abych o něm napsala pár řádků.
Jenomže...ono není moc o čem psát. Listopad byl pro mě totiž asi nejméně akční měsíc z celého uplynulého roku!

Více než polovinu měsíce jsem promarodila. Přepadla  mě klasická i střevní viróza a obě nemoci se na mě opravdu vyřádily. Skoro celý listopad jsem tedy bojovala s nemocemi, do toho chodila do práce a občas jsem se taky snažila psát bakalářku.
A běhání? 
Toho bylo tím pádem v listopadu opravdu pomálu! Každý měsíc se snažím přiblížit +- dvou stům naběhaným kilometrům, ovšem teď v listopadu jsem nedosáhla ani jedné stovky.
Jenže když na člověka skočí nemoc, tak to holt nejde lámat přes koleno. Alespoň si tělo trochu odpočinulo, protože v prosinci hodlám opět běhat ve velkém...

...bloggerka Babeta totiž vymyslela parádní výzvu: Adventní běhání 25/25. Princip je v tom, že budeme každý den, od prvního do pětadvacátého prosince běhat. Alespoň 30 minut. Tahle výzva se mi ohromně zalíbila, a tak jsem se rozhodla do ní okamžitě zapojit.
Vím, že to nebude úplně lehké, protože budou v prosinci dny, kdy budu od rána do večera v práci, večer bude brzy tma a mně se nebude chtít, ale holt to budu muset zvládnout.:)
(A navíc - moje největší přání, o které jsem napsala Ježíškovi, jsou běžecké GPS hodinky. A když Ježíšek uvidí, jak celý prosinec poctivě běhám, určitě mi je donese!)

Lidi v Praze, Ostravě a dalších větších městech mají trochu výhodu - nějaké dny v týdnu budou pořádat společné výběhy. V našem malém městě se něčeho podobného asi nedočkám (už dlouho přemýšlím, že bych nějaký společný výběh u nás v České Kamenici zorganizovala, ale bojím se, že by na výběh se mnou nikdo nepřišel:D), tak se s tím budu muset poprat sama.
Pokud byste se do výzvy chtěli taky zapojit, můžete tak učinit ve facebookové skupině TADY.

Co jsem ještě v listopadu dělala, krom toho, že jsem pracovala a stonala?
Tak třeba jsem si podala přihlášku na navazující studium do německé Žitavy, a to na obor International management. Ještě není nikde psáno, že mě tam přijmou (V první řadě musím v květnu odstátnicovat a ukončit své bakalářské studium managementu cestovního ruchu), ale moc bych si to přála.
Žitavu jsem byla minulý týden omrknout a poté, co jsem zde strávila jedno odpoledne, se mi tu začalo líbit ještě víc. Škola vypadala z venku rodinně a sympaticky a nacházela se přímo na náměstí v těsné blízkosti několika kaváren a cukráren. A to já můžu!:)

Na začátku měsíce bylo ještě pozdní babí léto, a tak jsme tu a tam vyrazili na nějakou tu procházku do přírody.

 ¨

Fotky jsou z výletu na Zámecký vrch, což je zřícenina hradu nad naším městem. Člověk se při výstupu docela zapotí, ale nahoře je nádherný výhled na Lužické hory. :)

Poslední věc, kterou mám v tomto článku na srdci, jsou moje přečtené knížky za listopad. Počkat...vlastně přečtená knížka. Ona totiž byla jenom jedna! (jsem ostuda) 

V listopadu jsem přečetla Jako zabít ptáčka od americké spisovatelky Harper Lee a moc se mi tahle knížka líbila! Ve zkratce prozradím, že je o problematice bělochů x černochů ve 30. letech 20. století v Americe a celý příběh je vyprávěn očima osmileté holčičky.  

To je pro dnešek ode mě vše. 

V prosinci a v dalších měsících ode mě čekejte pořádnou nálož článků: budu zkoušet Adventní běhací výzvu, na Silvestra a v únoru budu opět trochu více cestovat....a tak dále. :)

 Jak jste se měli v listopadu Vy? A co říkáte na Adventní výzvu, jdete do toho taky?

Poznáváme Bosnu a Hercegovinu, díl 1. -> Příroda

Včera jsem se vrátila ze skvělé poznávací dovolené.
Jako letošní cíl jsme ve čtyřčlenné skupince zvolili Bosnu a Hercegovinu - zemi, kam se turisté příliš nehrnou. Na jednu stranu je to velká škoda, protože je v Bosně neskutečně mnoho krásných míst, na druhou stranu bylo skvělé cestovat po zemi, která je nedotčená masovým cestovním ruchem.

V Bosně a Hercegovině jsme strávili celkem jeden týden a protože jsme toho viděli a zažili opravdu hodně, rozhodla jsem se povídání o dovolené rozdělit celkem do dvou článků. Tento, první článek, bude o bosenských přírodních krásách.

Mám ráda přírodu, zejména hory, lesy a chození na túry. Všechno z toho jsme si v Bosně dosytosti užila. Naší první destinací, kterou jsme navštívili, byl Národní park Kozara. Zde jsme podnikli malou, desetikilometrovou túrku. Dalo by se zde nachodit víc, ale byli jsme unavení po celonoční cestě autem, tak nám to úplně stačilo.
V NP Kozara jsme viděli krásné výhledy z místní rozhledny a taky jsme měli zážitek z kraviček pasoucích se všude na volno, ale jinak musím říct, že jsem si z tohoto místa úplně na zadek nesedla. Bylo to tu hezké, to jo, ale přišlo mi to tu trochu stejné jak v lese u nás doma. :)

Další přírodní destinací, kam jsme se v Bosně během našeho týdenního cestování podívali, bylo pohoří Prenj. Zde jsme podnikli dvě túry - jednu půldenní k místu Hajdučka Vrata (kam jsme bohužel kvůli nedostatku času nedošli) a jednu celodenní na vrchol Otiš(2097m.n.m.).
Túry v horách Prenj byly poměrně náročné, hlavně co se týče velkého převýšení na malé vzdálenosti. Pro nás horaly to však nebylo nic nezvládnutelného a nahoře se nám naskytly krásné výhledy. Také jsme si museli dávat během túry pozor na miny. :)
Pohpří Prenj bylo místo, ze kterého jsem byla opravdu nadšená a vřele ho můžu doporučit všem vášnivým turistům. Dokonce jsou v horách perfektně udržované chatky pro lidi, kteří by chtěli v bosenských horách podniknout vícedenní treky.

Třetí místo s krásnou přírodou, které jsme navštívili, byl národní park Una. Una je kromě názvu národního parku řeka, která je velmi oblíbená pro raftaře a je na ní několik překrásných vodopádů.
Ačkoliv se mi vodopády moc líbily, ze samotného národního parku jsem byla trochu zklamaná: nebyl bohužel moc dobře zorganizovaný a chyběly pořádné turistické trasy.

Vodopády Martin Brod a Štrbački Buk byly ovšem dechberoucí. :)

Na úplný závěr nesmím zapomenout zmínit místo, kde jsme jednu noc přespávali a kde se nám moc líbilo: Eko village u jezera Boračko. Jedná se o cenově velmi příznivý a krásný kemp. V tomto kempu pod horami můžete stanovat nebo spát v malých, romantických chatkách, tak jako jsme to udělali my.
Po kempu chodí na volno kozy, husy a další zvířátka. Sprchu zde mají jen ledovou a nachází se venku, takže jste při sprchování úplně odkrytí a koukají na vás všechna ta zvířátka a v případě plného kempu i všichni lidi. My jsme měli štěstí, že jsme byli díky končící sezoně v kempu úplně sami, takže na nás koukali jen zvířata a ne cizí lidi.:D
V Eko village také výborně vaří, ale nepočítejte tu s žádnou dietní stravou. My jsme sem přijeli z túry, byli jsme hladoví a chtěli jsme si dát v restauraci v kempu večeři. Pan majitel nevedl žádný jídelní lístek - pouze se nás zeptal, zda jíme maso a poté, co se setkal s kladnou odpovědí, připravil nám každému na talíř 6 grilovaných klobás a ještě placku z mletého masa.
Sním toho celkem hodně, ale tato bosenská porce byla opravdu nezvládnutelná. :)

Tohle tedy byla místa s krásnou přírodou, která jsme během týdne navštívili. Jak už jsem zmínila, nejvíce se mi líbil výstup na Otiš - vysokohorská turistika je zkrátka moje gusto. :) 

V dalším článku se můžete těšit na bosenská města!

Přechod Roháčů, který se nekonal

VAROVÁNÍ: V tomto článku popisuju svůj doposud nejnebezpečnější zážitek v životě. Takže babičky a další starostlivé duše, radši dál nečtěte. :)

_____________________________________________

Na druhý zářijový víkend jsem si s kamarádkou Káťou (kterou pozorní čtenáři z mnoha článků již dobře znají) naplánovala přechod Roháčů.
Roháče, nebo chcete-li Západní Tatry, jsou moje oblíbené hory a já jsem byl celý rok natěšená, jak je spolu s batohem na zádech přejdeme. Měly jsme naplánovaný krásný itinerář:
ÚTERÝ přijet vlakem do Liptovského Mikuláše a dostat se na Žiarskou chatu, kde první noc přespíme.
VE STŘEDU vyrazit ze Žiarské chaty na Baníkov, odtud na Tri kopy, Ostrý Roháč, Volovec a přes Taťliakovu chatu na Zverovku, kde budeme nocovat druhou noc.
VE ČTVRTEK dojít ze Zverovky přes Brestovou a Sivý vrch do vesničky Bobrovec a odtud zpět do L.Mikuláše na večerní vlak zpět domů.

Inu, plány to bylo hezké, ale nakonec vše dopadlo úplně jinak.
V úterý jsme dorazily pohodlným RegioJetem do Mikuláše a podle plánu se dostaly na Žiarskou chatu. Zde jsme měly zamluvený nocleh v turistické ubytovně - přestože zde spalo v jedné místnosti hodně lidí, bylo to tu velmi útulné a pohodlné. A dělají zde výborné bryndzové pirohy! Pokud se někdy vydáte do Roháčů a budete chtít levně a příjemně nocovat, Žiarskou chatu doporučuji všemi deseti.

Ve středu ráno jsme vyrazily na první túru. Výstup na Baníkov (4.nejvyšší hora Roháčů, 2178m.n.m.) byl strmý a náročný, ale pořád se šlo po značené pěšince, takže krom toho, že jsem s těžkým batohem na zádech funěla jak mašina, to šlo naprosto hladce.
Docela nám přálo počasí, takže jsme se kochaly horami tyčícími se okolo nás, ale malinko nás znepokojoval pohled na zasněžené vrcholky nad námi.

Bohužel, s přibývající nadmořskou výškou se začalo zhoršovat počasí a také se začal objevovat sníh. Nejdřív jen tak trošku a potom ho začalo přibývat víc a víc. Pořád jsme však šly po pěšině, takže nám to bůhvíjak nevadilo.
Kousek před závěrečným výstupem na Baníkov ale pěšina skončila a následoval úsek vedený po kamenech, skoro až po skále. Pěkně to klouzalo a pod námi byly strmé srázy dolů, ale pořád to ještě šlo a my jsme statečně šlapaly a přeskakovaly skály vstříc Baníkovu.

 

Zdolaly jsme Baníkov, jenže pak to začalo být horší a horší. Následovaly úseky jištěné řetězy, na které bych se za normálních okolností těšila, jenomže když je všude okolo vás sníh a mlha, neskutečně to klouže a řetěz je opravdu ledový, není to žádný med. Pokračovaly jsme přes skály a řetězy, ještě cca 500 metrů dál. Při pohledu na sráz dolů jsem začínala mít závratě a nedělalo mi to úplně dobře. Měla jsem tak zmrzlé ruce, že jsem se řetězů držela jen silou vůle. Věděla jsem, že je pode mnou několika set metrový sráz, takže se prostě držet musím, zuby nehty.

Ty moje ruce byly tak zmrzlé, že mě dneska ještě dva dny poté bolí.

Káťa měla rukavičky, takže to trochu eliminovala, ale stejně na tom nebyla o nic moc lépe. Když už to bylo fakt vážné, že jsem se nemohla držet řetězů, navlíkla jsem si na ruce ponožky a to trochu pomohlo. :)

 

Statečně jsme bojovaly a překračovaly další skalnaté úseky (věděly jsme, že je jich před námi ještě hodně a že Ostrý Roháč bude teprve terno) , když v tom jsme se dostaly do místa, kde zmizely turistické značky (byly zaváté sněhem) naše cesta měla vést dolů strmě po skále, na jejíž konec jsme kvůli mlze vůbec neviděly. Když jsme viděla díru dolů a všude okolo skály, srázy a spoustu sněhu, došlo mi, že tohle prostě nedám. Promrzlé, slabé a samy v horách, kde se zhoršovalo počasí, to už fakt nebyla sranda.

Káťa na tom byla úplně stejně - obě jsme byly zoufalé a chtělo se nám brečet, ale to jsme si samozřejmě přiznaly až když jsme se dostaly do bezpečí. :) Rozhodly jsme se tedy, že to otočíme a vrátíme se na Žiarskou chatu, kde jsme ráno začaly.



Ani cesta zpět nebyla žádný med - s těmi zmrzlými prsty jsme musely překonat zase všechny řetězové a skalnaté úseky zpátky, zase přelézt Baníkov a sestoupat z něj dolů. Ale pořád to bylo tisíckrát rozumnější řešení, než se pouštět dál.

Když jsme se dostaly k Žiarské chatě, byly jsme fakt šťastné, že jsme to ve zdraví přežily. Zvládly jsme toho spolu už hodně - dojet na kole na nejjižnější cíp Taiwanu, chodit po Taiwanských horách, uběhnout ultramaraton a mnoho dalšího. Ale tentokrát nám hory ukázaly svojí moc a poprvé jsme se přesvědčily na vlastní kůži, že když se v horách zkazí počasí, není čas hrát si na hrdinky.
A to jsme byly "jenom" v Roháčích a né v žádných Himalájích!
Přesvědčily jsme se o tom, že ne všechno, co si usmyslíme, je bez problémů zvládnutelné. A že Roháče dokážou být fakt nebezpečné.

Zbytek našeho pobytu už jsme na žádnou velkou túru nešly. Tahle zkušenost nás prostě tak vytrestala, že jsme se jednoduše bály. (A to je co říct, protože my dvě se skoro ničeho nebojíme:)) Místo toho jsme si prodloužily pobyt na Žiarské chatě o jednu noc, daly si zde ještě jedny bryndzové pirohy, prošly se po tatranské magistrále, procouraly Liptovský Mikuláš a všechny cukrárny ve městě a ve čtvrtek večer odjely Pendolinem zpátky domů.
Přechod Roháčů se sice nekonal, výlet nevyšel ani z poloviny podle našich plánů, ale i tak jsme si ho dokázaly užít a vzaly si z něj velké poučení.

S Roháči tedy máme nevyřízený dluh. Jednou (ideálně příští léto) je rozhodně zdolat chceme. Ale pro příště už víme, že je lepší zvolit teplejší měsíc než září a že si máme pro všechny případy zabalit teplé rukavice. :)

Víkendové vandrování po Lužických horách

O minulém víkendu jsme v tříčlenné skupince vyrazili na dvoudenní vandr - našim cílem byly opět Lužické hory, o kterých poslední dobou píšu poměrně často. (Viz minulý článek o výběhu na Jedlovou)
Důvod je prostý: jsou krásné, ne tolik náročné a máme je doslova "za barákem".

V sobotu ráno jsme se nechali vlakem dovézt pod Jedlovou a s krosnami na zádech se vydali po červené turistické značce vedoucí po lužické hřebenovce. Během soboty jsme postupně zdolali tři lužické sedmistovky: Jedlovou, Luž a Hvozd.
Ten den bylo dobrých 35°C ve stínu, a tak jsme nikam nespěchali, pochodovali v mírném tempu a za každý zdolaný vrchol se odměnili nějakým dobrým nápojem (nebo obědem) v hospůdce.
Za sobotu jsme ušli zhruba 22 kilometrů s více než kilometrovým převýšením.

V sobotu večer, poté, co jsme sestoupali z vrcholku Hvozdu do vesničky Krompach a dali si večeři v mírně zaplivané hospodě, jsme se začali poohlížet po nějakém vhodném místě, kde přespíme.
Velmi brzy jsme našli pěkný plácek na kraji lesa, kde jsme se zakempovali  a postavili provizorní "domeček" pro případ, že se večer přiřítí bouřka.
Bouřka naštěstí nepřišla a my jsme se v lesíku krásně vyspali!

Bylo to moje první spaní pod širákem v životě a moc se mi líbilo. (Pominu-li fakt, že jsme měli karimatky položené mírně z kopečka, takže jsem se ráno probudila úplně na jiném místě, než jsem večer usnula:))

V neděli ráno jsme se probudili kolem sedmé hodiny a s pomocí plynového vařiče si připravili ranní kávu a snídani. Nesla jsem si s sebou instantní rýžovou kaši od firmy Mix it, na kterou jsem se neskutečně těšila. Bohužel, tentokrát musím být velice kritická: firmu Mix it mám moc ráda, ale tahle kaše se skoro nedala jíst. Bylo z ní cítit něco umělého a to já nerada.
Donutila jsem se sníst pár lžic a poté jsem s úspěchem vyškemrala od Tedeáše dva chleby s paštikou. A jak mi chutnaly! :)

Po snídani jsme sbalili, uklidili náš "tábor" a vydali se zase na cestu. Na druhý den jsme měli opět naplánovanou zhruba dvacetikilometrovou, kopečkovitou štreku. Naše kroky vedly směrem Krompach -  vodní nádrž Naděje - Rousínov - Svor - vrchol Klíč - Kytlice.

Cesta nebyla tak náročná. Čekal nás jen jeden výstup, na Klíč.
Přesto se mi šlo docela ztěžka. Bolely mě nohy a připadalo mi, jako by mi dal někdo do batohu kamení.
Na druhou stranu to byla výborná zkouška, protože už za necelý měsíc budu s batohem na zádech pochodovat po Tatrách.

Na vrcholku Klíče jsem byla poprvé a byla jsem mile překvapená, jaký je zde krásný výhled.
Poté, co jsme se pokochali výhledem, nás čekalo už jen posledních šest kilometrů do Kytlic. Těch šest kilometrů bylo sakra dlouhých, to vám povím!

Do Kytlic jsme dorazili ve tři hodiny odpoledne a měli jsme necelé dvě hodiny času do odjezdu našeho vlaku. Za ty dvě hodiny by se dalo domů dojít pěšky, ale na to už jsme neměli ani pomyšlení, a tak jsme je přečkali v hospůdce u pána, který sice uměl dobře vařit, ale byl neskutečně nepříjemný a neochotný.:)
Tadeáš, můj přítel, konstatoval, že vypadám mnohem unaveněji a hůře než po doběhnutí Jizerského ultratrailu. Měl naprostou pravdu!Vandr jsem si strašně moc užila a ještě než jsme ho dokončili jsme už začali plánovat, kam pojedeme příště.
 ALE bylo to v tom vedru a s těžkým batohem na zádech fakt náročné a opravdu mě to zmohlo víc než jednodenní, skoro sedmdesátikilometrový JUT. :)

Má milá Jedlová

Jedlová je se svými 774 metry nad mořem třetí nejvyšší hora Lužických hor. Tahle hora je pro mě obrovská srdeční záležitost - vlastně ani nevím, proč na ní tak ráda chodím.
Na samotném vrcholku je pěkná hospůdka (už se mi mnohokrát stalo, že zde bylo tak narváno, že jsme měli s posezením smůlu), rozhledna, lanové centrum a samozřejmě krásný výhled.

Zdroj

Jedlovou jsem zdolala mnohokrát vlakem + potom pěšky, několikrát na kole (poslední úsek kopce dá zabrat i nejlehčímu převodu), ale ještě nikdy jsem na ní neběžela.
Až dnes!

Tenhle nápad se mi rojil v hlavě už dlouho, ale pokaždé jsem měla buď málo času nebo moc výmluv. Dnes ráno jsem se však probudila s myšlenkou "dnes to dám" - měla jsem volno, dost času a počasí bylo tak akorát.
Sice se mi ještě úplně nezahojily odřeniny od batůžku z Jizerského ultratrailu, ale s velkou radostí jsem ho opět vytáhla.
V 9 ráno jsem vyrazila společně s mojí čtyřnohou parťačkou Brendinkou.

Od nás je to na vrcholek Jedlové 19 kilometrů. Zvolila jsem cestu přes les s minimem asfaltu. (I tak jsem se mu ale z cca 40% nevyhla) 
Když jsme měly za sebou pouhé 4 kilometry (a první výživný kopec do Lísky), Brenda si lehla na zem a nechtěla jít dál. Naštěstí se za pár minut sebrala a za chvíli jsme doběhly na rozcestí Křížový Buk.

Z Křížového Buku jsme pokračovaly po zpevněné cestě pod Malou a Velkou Tisovou až k jedlovskému rybníku. Byl to krásný, lesní seběh - nepotkaly jsme ani živáčka a užívaly si klid, vůni lesa a Brenda navíc každou trošku vody. 

Za jedlovským rybníkem se nám naskytl krásný výhled na Jedlovou.

Poslední tři kilometry mi už byly velmi dobře známé - tuhle cestu jsem za život absolvovala minimálně dvacetkrát. Dneska jsme si jí elegantně vyběhly, až na závěrečné, velmi prudké stoupání, ve kterém jsem přešla do chůze. 

Z České Kamenice na vrcholek Jedlové je to 19 kilometrů, 750 metrů převýšení a 2,5 hodiny času. (Myslím, že bez Brendinky by mi to trvalo o 15-20 min méně, protože jsme se zastavovaly u každé kaluže, ale s ní byl celý běžecký výlet krásnější a smysluplnější:))

Cesta, kterou jsme zvolila, mě fakt bavila! 

Na vrcholu jsem doplnila cukry borůvkovým koktejlem. (V hospůdce na Jedlové si můžete dát borůvkové knedlíky, lívance, koláč či zmiňovaný koktejl - borůvková nabídka je opravdu lákavá a rozmanitá!) Přečkaly jsme zde malý slejvák, pokochaly se krásným výhledem na Lužické hory a poté seběhly závěrečné tři kilometry na vlak domů.

Zpáteční cesty vlakem jsem se trochu obávala - z předchozí zkušenosti vím, že Brenda nemá ráda vlak a dostat jí do něj je vcelku problém. Dalším problémem byl povinný náhubek, který jí opravdu hodně vadí a jako slečnu dost degraduje.:) Dneska ale byla tak vyřízená, že se vlaku ani náhubku moc nevzpouzela.

Byl to krásný, půldenní výlet. Běžecká turistika a delší výběhy se mi líbí čím dál víc. Příští týden hodlám nechat pejska doma a dát to znovu s tím rozdílem, že vynechám vlak a poběžím i zpátky! :)

Pacific crest trail

Zhruba před dvěma měsíci jsem od kamarádky dostala tip na film, který by se mi "prý mohl líbit."
Jednalo se o film Divočina, který byl natočen podle stejnojmenné knihy a také podle skutečné události. Shlédla jsem ho jedním dechem, poté jsem si okamžitě objednala knížku a tu jsem samozřejmě také přelouskala jedním dechem.

Když jsem měla shlédnutý film i přečtenou knížku, hledala jsem na internetu odkazy na články a blogy se stejnou tematikou.

O jakou tematiku se jedná?
Nebudu zde psát podrobnou recenzi na film ani na knížku. Ve zkratce jen shrnu, že jde o příběh velice odvážné ženy Cheryl Strayed, která úplně sama přešla pacifickou hřebenovku. (Přiměly jí k tomu poněkud drsné životní okolnosti, neměla už zkrátka ve svém životě co ztratit, a tak se vydala sama pěšky přes celé USA)

Pacifická hřebenovka, anglicky Pacific crest trail, ve zkratce PCT, je značená turistická trasa, jež vede Spojenými státy od Mexických hranic až po hranice s Kanadou.
- Je dlouhá přes 4000 kilometrů a pohybuje se v nadmořské výšce od hladiny moře po 4000m.n.m.
- Během cesty jde člověk přes 7 národních parků, poušť, hory, pralesy a další divoká místa.
- Trasa se vyhýbá civilizaci a vede hlavně horskými oblastmi.
- Projití trasy trvá v průměru 4-6 měsíců. (nejrychlejší borec jí zdolal za 59 dní!), samotné přípravy snad ještě déle.
- Statistiky říkají, že se na tuto trasu ročně vydá kolem 300 lidí a z toho jí asi 180 dokončí.

Trasou PCT jsem doslova fascinována. Obdivuji lidi, kteří jí šli. A nejenom PCT, ale i další světové ultradlouhé treky. Kromě Cheryl Strayed, hlavní hrdinky filmu a knížky Divočina, zdolali PCT také dva Češi - jejich zážitky, si můžete přečíst zde na jejich webu.
Další, kdo se na PCT vydal a komu fandím, je slečna Megan Rose Bullers, krerá trasu zdolává na podporu boje s roztroušenou sklerózou. O Megan si můžete přečíst zde.

Kromě PCT existují desítky ultradlouhých turistických tras. Tady, na mém oblíbeném webu pohora.cz, je na toto téma jeden moc pěkný článek.

Trasa PCT a další ultradlouhé pochody mě velice zajímají, proto jsem se o ně s vámi rozhodla podělit.
Neznamená to však, že se na PCT chystám! 
Sice by mě během života neskutečně lákalo, zkusit si to, jaké to je několik týdnů/měsíců v kuse putovat přírodou, ale člověk na tu musí mít dostatečné úspory, neskutečně benevolentní práci a minimální závazky. :) Ale nikdy neříkej nikdy.

Máte pro mě nějaké další tipy na knížky/blogy/příběhy lidí, kteří zdolali nějaký krásný, delší trek? Sem s nimi!

Krkonoše

V Krkonoších, našich českých největších horách, jsem byla naposledy když mi bylo sedmnáct. Bylo to ve druháku na gymplu a zůstaly mi z tohoto výletu přesně dvě vzpomínky:

1.V Krkonoších je to hezké.
2.Na Luční boudě mají nejlepší koláče na celém světě. ("Kam se hrabe naše cukrárna" jsem si tenkrát říkala)

Nyní, o pět let později, jsem se sem vydala se svým přítelem na dva dny a dvě noci. Cíl byl jasný: dát si pořádně do těla a vrátit se na Luční boudu za těmi pověstnými koláčky.

Naplánovali jsme si dvě krásné túry, obě vycházející ze Špindlerova Mlýna.
První den jsme šli 24 kiláčků. Hlavními záchytnými body tohoto dne byla Luční bouda a Sněžka. K Luční boudě jsme šli překrásnou cestou podél Bílého Labe. Okolo nás byla nádherná příroda a sem tam nějaký vodopád. Přálo nám počasí - nebylo ani vedro, ani zima.

Když jsme přišli k Luční boudě, padla šílená mlha. Dozvěděli jsme se zde, že je na Sněžce viditelnost zhruba na jeden metr. Věděli jsme tedy, že z nejvyšší české hory nic neuvidíme, ale přesto jsme se tam vydali. (Já jsem optimisticky doufala, že ta mlha alespoň na chvíli opadne) 
Luční bouda a Sněžka jsou od sebe vzdálené 4 kilometry. Když je hezky, jdete moc krásnou trasou. My jsme šli krásnou mlhou. :)

Na Sněžce jsme se vyfotili, koupili si nějaké pohledy na památku a šli zase dolů. Kdyby bylo vidět, kochala bych se tam klidně dvě hodiny, ale v té mlze to moc nešlo. :) Ze Sněžky jsme doslova seběhli na Luční boudu. 

Byla jsem už celá nedočkavá, jestli zde stále mají ty slavné koláče. Bohužel jsem pak byla malinko zklamaná: koláč měli, ale nebyly zdaleka tak dobré, jako tenkrát. (Možná jsem tenkrát byla více hladová a méně náročná, kdo ví...) Na Luční boudě jsme se občerstvili a seběhli zpět do Špindlu. Jak už jsme zmínila, bylo to krásných 24 kiláčků a všem tuto trasu mohu jedině doporučit. 

Druhý den jsme si naplánovali trasu startující rovněž ze Špindlu od Medvědína. Tentokrát vedly naše kroky podél Labe až k Labské boudě a jeho prameni. Počasí nám přálo mnohem více, než den předtím. 

Tahle "labská" túra se mi líbila ještě mnohem více, než ta, kterou jsme šli den předtím. Důvodem však bylo hlavně to krásné počasí. Pořád bylo na co koukat a já jsem byla pořád udivená a nadšená, jak jsou ty naše Krkonoše krásné. Před pěti lety jsem si to asi tolik neuvědomovala. 

U pramene Labe jsme si dali svačinku a pokračovali dál, přes Růženčinu zahrádku, Harrachovy kameny a mohylu Hanče a Vrbaty až k Vrbatově boudě.

Ve Vrbatově boudě jsme se chtěli občerstvit nějakým dobrým nápojem. (rozuměj - Verunka kávou a Tadeáš pivkem:D) Bohužel byla zrovna v rekonstrukci. O tři kilometry později jsme měli narazit na Jilemnickou boudu. Řekli jsme si tedy, že si něco dáme tam. Byla to náhoda, ale zrovna byla v rekonstrukci i Jilemnická bouda. Měli jsme pech a šli jsme rovnou dolů, zpátky do Špindlu.

Při naší druhé túře jsme našlapali 20 kiláčků. Byli jsme příjemně unavení, o tom žádná, ale zvládla bych klidně po Krkonoších pochodovat další dny. :)
Hory mám opravdu ráda, a tak jsem byla celé dva dny úplně ve svém živlu. A ještě více jsem se začala těšit na přechod Roháčů, který je v mém diáři naplánován na začátek září!

Cesta z Finska, díl 2. - Švédsko

21. května jsem v sedm hodin večer připlula do Stockholmu. S taťkou a jeho parťáky jsme měli sraz u jezera na kraji města. O tomto místě jsme měli dopředu zjištěné, že je zde zázemí pro kempery. Dostala jsem se tam pohodlně metrem. Původně jsem se obávala, že na ně budu muset ještě pár hodin čekat,(cestovali trajektem z Německa do švédského Trelleborgu, což bylo od Stockholmu ještě 7 hodin jízdy) ale sladili jsme se časově úplně dokonale: u jezera jsem čekala pouhých 20 minut – za tu dobu jsem dočetla posledních pár stránek knížky Deset malých černoušků (vřele doporučuji!) a pak už jsem je viděla přijíždět.

Ačkoliv jsme byli všichni unavení z dlouhého cestování, hnedka jsme bouchli obrovské šampáňo. Byla jsem neskutečně moc šťastná, že jsme se v pořádku setkali a že už jsem pryč z Kuopia. Dva litry Bohemky padly během chvilky a poté jsme se odebrali ke spánku.

Na druhý den ráno jsme měli naplánovanou prohlídku Stockholmu. Můj tatínek vymyslel výbornou vychytávku: zapřáhl za kempera vlek se skútry, takže jsme se po městě nemuseli přesouvat ani MHD ani obrovským kemperem, nýbrž pěkně frajersky na skútrech. Ušetřili jsme si takto spoustu času a viděli hodně věcí za poměrně krátkou dobu.

Ve Stockholmu jsme si prošli Gamla Stan – staré město s malými, hezkými uličkami. Byla tam velká spousta obchůdků, ve kterých by se dalo dlouhé hodiny courat, ale se třemi chlapy jsem to holt musela oželet. Ze starého města jsme se prošli ke královskému paláci a poté k řece, kde nám ihned začali nabízet plavbu loďkou. Hodinová jízda za 180 SEK se nám zdála docela drahá, ale nakonec se nám cenu podařilo usmlouvat na polovinu, a tak jsme jeli. Bylo to moc hezké, během hodinky jsme obepluli celý Stockholm a viděli všechny jeho krásy.

Po lodičce a odpolední kávě jsme se přesunuli k našim skútrům a na nich potom na ostrůvek Djurgården, který je se Stockholmem spojený mostem. Na Djurgårdenu je krásná promenáda, skanzen, spousta muzeí a zábavní park.

My jsme se šli podívat do muzea Vaasa, ve kterém byla obří, stejnojmenná vikingská loď, která byla v 17. století postavena, ale ještě před svou první plavbou se potopila. Loď byla 333 let pod hladinou moře a ve 20.století jí objevili a vytáhli. Byla kompletně zrekonstruovaná a v muzeu jsme jí mohli vidět v celé své kráse. Loď byla zhruba 20 metrů vysoká a 70 metrů dlouhá. V muzeu byl krom samotné lodi i veškerý itinerář, který se zachoval, dokonce i kostry lidí, které na ní zemřeli. Všechny věci byly originální.

Celé muzeum bylo krásně udělané a velmi zajímavé. Ačkoliv to bylo spíše muzeum pro chlapy, i mně se to moc líbilo a nevadilo mi, že jsme zde strávili více než hodinu.

 Náš den ve Stockholmu jsme chtěli zakončit na horské dráze, ale když jsme u ní viděli obrovské fronty lidí, nápad nás přešel. Na skútřících jsme tedy dojeli na kraj Stockholmu, kde jsme měli zaparkovaného kempera a ještě tentýž večer jsme se přesunuli k městu Uppsala.

V Uppsale jsme se zakempovali opět u pěkného jezera. Já jsem se šla proběhnout, zatímco taťka a jeho kamarádi rozpálili gril. Když jsem přiběhla, čekaly na mě steaky a grilovaný hermelín – toto jídlo mi ve Finsku opravdu chybělo. J

V sobotu ráno jsme opět nastartovali skútry a jeli si prohlédnout Uppsalu. Uppsala je univerzitní městečko, které leží 60 kilometrů severně od Stockholmu a je zde velmi krásná katedrála. Prošli jsme si město a podívali se do katedrály a k hradu. Katedrála se nám moc líbila, hrad jsme zhodnotili jako slabší – v Čechách máme holt hrady a zámky hezčí. Jelikož byla Uppsala malinká, kolem oběda jsme jí už měli prohlédnutou, a tak jsme se začali přesouvat zase o něco více na sever.

Naším dalším cílem byl národní park Skuleskogen. Skuleskogen leží asi 500 kilometrů severně od Stockholmu, mezi městy Sundsvall a Umea. Kolem šesté večer jsme přijeli k vesničce Docksta, která leží nedaleko národního parku.

Už předchozí dva dny jsme měli štěstí, že jsme kempovali na pěkných místech, ale místo, které jsme našli na nocleh v Dockstě, bylo přímo dokonalé. No posuďte sami.

Byl tam pěkný gril, ve kterém bylo připravené dřevo na zatopení. To vše v naprosto perfektním stavu a zdarma.  Naší zemi mám ráda, ale tohle se v ní teda nevidí. J

Gril jsme samozřejmě roztopili a udělali si v něm zbytek našich steaků a sýrů.

Druhý den ráno mě probudila rýma a bolest v krku. Naštěstí se s tím dalo normálně fungovat (nemocní jsme byli úplně všichni – v malém prostoru se holt bacily přenáší rychle) a tak jsme vyrazili na túru do národního parku. S pomocí mapy jsme si vybrali krásné, asi patnáctikilometrové kolečko, během kterého jsme viděli všechny hlavní krásy Skuleskogenu. Nádherné výhledy, geologicky zajímavé útvary, skály, lesy – co víc si přát?!

Skuleskogen se mi moc líbil. Vlastně celé Švédsko se mi moc líbilo. Ne že bych chtěla Finsko nějak hanit, ale musela jsem uznat, že to je u sousedů ve Švédsku mnohonásobně hezčí a čistší.

 Ze Skuleskogenu nás čekal šestisetkilometrový přejezd do finského Rovaniemi – města, kde leží polární kruh.

Ale o tom příště.  

Národní park Koli aneb po stopách medvěda

Jak už jsem zmínila v předešlém článku, o prvním květnovém víkendu jsme si s kamarády půjčili auto. Zatímco v pátek jsme navštívili místa Linnansaari a Savonlinna, naší sobotní destinací byl národní park Koli, který se nachází asi 160km severovýchodně od Kuopia, nedaleko hranic s Ruskem.

Do Koli jsme dorazili v sobotu dopoledne. Příšerně zde pršelo, byla mlha a teploměr ukazoval jen něco málo nad nulou.
To není moc potěšující, když sem přijedete jen na jednu noc a chcete národní park co nejvíce poznat.
První den jsme se ubytovali (ubytování jsme měli zařízené přes booking.com u velice milých lidí. Bydleli jsme v přestavěné stodole a na záchod či pro vodu jsme museli přes půlku zahrady, ale bylo to velice krásné a romantické!) a vyrazili na menší procházku na nejvyšší vrchol národního parku, kde se nachází hotel, kavárna a infocentrum. V infocentru byl velice milý pán, který nám doporučil trasu na následující den a další místa, která v Koli stojí za shlédnutí - například moc pěkný vodopád, na který jsme ještě týž den vyrazili.

Když jsme se k večeru vraceli z vodopádu, zahlédli jsme v lese losa. Tedy abych byla přesná: já jsem ho neviděla, protože mám pomalé reakce, ale všichni moji tři spolucestovatelé ho viděli. Škoda pro mě, příště musím být bystřejší. :)
Večer jsme si v naší stodůlce uvařili večeři, vypili lahev vína a poté velice brzy usnuli. V pokojíčku obklopeném dřevem se spalo nádherně.

Na neděli, náš druhý a poslední den v Koli, nám místní lidé, se kterými jsme se dali do řeči, slibovali lepší počasí. Ráno, když jsme se probudili, však bylo ještě hůř než předchozí den a mlha by se dala doslova krájet. 

Od naplánované túry nás to ovšem neodradilo! 

Šli jsme osmikilometrový okruh národním parkem. To sice není bůhvíjaká dálka, ale vzhledem k tomu, jak moc náročný terén to celou dobu byl, to bylo docela namáhavé a i mně tentokrát osm kilometrů bohatě stačilo! 

V Koli bylo totiž ještě stále půl metru sněhu, ve kterém jsme se celou cestu doslova brodili. 

Zhruba v jedné třetině naší cesty jsme narazili na něco, při čemž nám ztuhla krev v žilách: na medvědí stopy. Věděli jsme, že ve finských lesích žíjí medvědi, ale nikdy jsme si nepřipustili, že by mohli být v naší bezprostřední blízkosti. A nyní jsme narazili na jejich stopy...

Celý zbytek túry se tedy nesl v medvědím duchu: hledali jsme další stopy a říkali jsme si, co bychom dělali, kdybychom živého mědvěda opravdu potkali. Byl to docela adrenalin. :)

Osm kilometrů nám trvalo přes tři hodiny. Jak říkám, byla to velmi náročná trasa. Na tolik sněhu jsme nebyli připravení. Túru jsme zakončili v kavárně na vrcholu Koli, kde jsme doplnili hladinku cukru kávou a výborným dortíčkem. V kavárně jsme seděli přes dvě hodinky (naše totálně promočené věci se mezitím sušily na topení), což se velice vyplatilo, poněvadž se na nás konečně usmálo počasí a ustoupila ta obrovská mlha, která se v Koli držela celé dva dny! 

Vylezli jsme tedy z kavárny a najednou se nám naskytl překrásný výhled, který byl předtím celou dobu v mlze schovaný. 

Konečně jsem na vlastní oči viděla ten překrásný výhled, který byl vyobrazený na všech pohlednicích v místním obchůdku se suvenýry! Ta modrá jezera, to byla prostě nádhera. 

Dva dny v Koli jsme chodili ve velké mlze a překrásný výhled se nám naskytl až pouhou hodinu před odjezdem, ovšem konstatovali jsme, že takhle si výhledu alespoň více vážíme, než kdybychom na něj koukali celé dva dny. :)

Národní park Koli byl překrásný, výlet jsme si opravdu užili, nicméně na mě toto místo dýchlo velice zvláštní atmosférou.

Jednak proto, že nám jedna místní paní pověděla, že je toto místo svým způsobem tajemné: v minulosti se sem prý lidé báli jezdit, protože věřili, že zde žijí elfové a další nadpřirozené bytosti. A jak jsme zde celé dva dny pobývali v opravdu velké mlze, tak jsem si říkala, že se těm lidem ani nedivím, že to tady opravdu tajemné a trochu strašidelné je. (Věřím však, že kdyby bylo modré nebe a sluníčko, tak to na mě určitě tak nepůsobí)

Druhá věc, která dodala Koli strašidelnou atmosféru, byla ta medvědí stopa. Přestože ve mně vyvolala lehký neklid, musím říci, že vidět medvědí stopy nyní považuji za jeden ze svých největších outdoorových zážitků. (A třeba jednou ve volné přírodě uvidím méďu živého. Tedy snad jenom z dálky:))

Víkend v Koli byl tedy přes nepřízeň počasí vydařený. Mohla za to především skvělá parta lidí. 

Nedokážu říci, zda byl lepší národní park Koli nebo Linnansaari - každý měl něco do sebe. Ale můžu směle říct, že tohle byl jeden z nejlepších víkendů za celý můj pobyt ve Finsku!