Cesta z Finska, díl 1. - Turku

20.května jsem slavnostně ukončila svůj Erasmus ve Finsku. Letadlem jsem však domů neletěla: už někdy v říjnu, když jsem se dozvěděla, že pojedu do Finska, vymyslel můj taťka výborný plán, a sice že pro mě přijede, aby se do Finska také podíval.

Rozhodli jsme se, že si naší cestu (resp. mojí cestu domů) trochu protáhneme.

Náš itinerář je následující: Stockholm – Uppsala – NP Skuleskogen – Rovaniemi – Oulanka – Kuopio – Helsinky – Tallinn – Riga – Trakai – Vilnius – Domov. Ano, mohla bych čekat, než se dopraví do Kuopia a zde mě vyzvedně, ale to bych se ochudila o spoustu zajímavých míst (a hlavně bych už nedočkavostí další týden asi nevydrželaJ ), a tak jsme si domluvili sraz ve Stockholmu, kam se může člověk z Finska pohodlně dostat letadlem nebo trajektem.

Vybrala jsem si druhou variantu: cestu trajektem z Turku. Tato varianta byla sice trochu časově náročná, ale nejlevnější. Navíc jsem se do Turku chtěla podívat, takže jsem vlastně zabila dvě mouchy jednou ranou. Turku je totiž bývalé hlavní město a vůbec nejstarší město ve Finsku. Je zde nejstarší lutheránský kostel a krásný hrad.

Z Kuopia do Turku jsem cestovala vlakem. Dorazila jsem sem v pravé poledne. První, co mě praštilo po výstupu z vlaku, bylo příjemné teplo. Z chladného Kuopia jsem přijela nabalená jak pumpa a tady se dalo chodit téměř v tričku. J Dala jsem si kufr do úschovny a vyrazila na průzkum města.

Moje první kroky vedly do Kaupahali, neboli městské tržnice. Měla jsem po pětihodinové cestě velký hlad. Po zkušenostech s tržnicí v Helsinkách a v Kuopiu vím, že jsou finské tržnice opravdovým gurmánským rájem. Zde mě přecházel zrak a nevěděla jsem, jestli k obědu zakousnout něco finského, mexického, vietnamského, thajského nebo snad japonské sushi. (Také jsem byla příjemně překvapená nižšími cenami, ve srovnání s Kuopiem.)Nakonec jsem ve stánku s vegetariánskými dobrotami zvolila pálivou curry polévku s kokosovým mlékem, rýžovými nudlemi, lilkem a tofu. Byla opravdu znamenitá!

Po vydatné polévce jsem zamířila ke kostelu. Už jsem zmínila, že se jedná o nejstarší lutheránský kostel ve Finsku. Byl opravdu obrovský a hezký, nakoukla jsem i dovnitř, kde se zrovna někdo učil hrát na varhany.

Poté jsem se vydala podél řeky k hradu. Hrad Turku se nacházel asi tři kilometry od kostela, takže jsem se pěkně prošla. Bylo nádherné počasí a teplíčko. (V mém kabátě skoro až velké vedro) Cesta ke kostelu vedla podél řeky. Všude byla spousta kytek (zejména tulipánů, které se mi líbí), bylo zde mnoho kavárniček s venkovními teráskami a všude panovala skvělá prázdninová atmosféra. Po půl roce velké zimy jsem z toho byla úplně v rauši. J

Do hradu se platil vstup a poté si ho člověk mohl libovolně projít a prošmejdit. Hrad byl opravdu obrovský – měl dvě části, několik pater a v každé místnosti byla hromada věcí k vidění. Od renesančního nábytku přes dobové kostýmy, hračky, makety hradu, jak se v průběhu staletí vyvíjel jeho vzhled, informace o historii a spoustu dalších věcí. Byla jsem vevnitř asi hodinu a to jsem některé části opravdu jen „prolétla“. Kdyby si člověk důkladně četl všechny popisky a informace, strávil by tam mnohem déle.

Z hradu jsem odcházela kolem čtvrté odpoledne. V tu chvíli už moje tělo volalo po nějaké dobré kávičce. Úplnou náhodou jsem narazila na kavárnu Café Art, která byla vyhlášena jako místo s nejlepší kávou v celém Turku. Bylo to, podle mého názoru, naprosto oprávněné! Ve Finsku je bohužel docela umění, dostat opravdu dobrou kávu. Ochutnala jsem jich tu opravdu požehnaně, takže vím, o čem mluvím. A tahle byla bezpochyby nejlepší za celých pět měsíců.

Takže pokud byste se někdy vydali do Finska, dobrou kávičku hledejte na nábřeží v Turku. J A jako bonus plus vypadal barista jako dvojník mého bratra.

Když se začalo schylovat k večeru, nastala chvíle, ze které jsem byla už několik dní předtím lehce nervózní. Domluvila jsem si totiž ubytování přes couchsurfing. (Pro ty, co nevědí – couchsurfing.com je webová stránka, přes kterou nabízí milióny lidí po celém světě možnost přespání u sebe doma. Zaregistrujete se, vyplníte o sobě poměrně podrobný profil a pak už můžete hledat své potenciální hostitele v místě, kam se chystáte cestovat. Stejně tak si někdo může najít vás. No a poté už ho zkontaktujete a domluvíte si s ním případný nocleh.)

Ubytování v Turku bylo docela drahé, a tak jsem se rozhodla, že zkusím poprvé v životě tuto variantu. Ubytoval mě mladý pár – Finka Johanna a její přítel Portugalec José, kteří – a teď se podržte – byli na Erasmu v Ústí nad Labem, zde se seznámili, dali dohromady a nyní spolu žijí v Turku!

Byla to obrovská náhoda, že jsem ve Finsku spala u lidí, kteří byli na Erasmu 40 kilometrů od mého bydliště! Byli moc milí, a tak ze mě nervozita rychle opadla. Dali jsme si společně večeři a asi hodinu povídali. Poté se šla moje hostitelka učit, protože měla druhý den zkoušku. Ustlala mi na gauči, ze kterého mi sice lehce čouhaly nohy, ale jinak byl moc pohodlný.

Nade mnou visela mapa Vysokých Tater -  během svého Erasmu totiž Tatry navštívili, přirozeně si je zamilovali a tak měli doma na památku vyvěšenou mapu. To bylo moc hezké. (Půlku večera u nich jsem strávila zíráním na mapu a plánováním, jak by se daly nejlépe přejít…J)

 Z dlouhé cesty vlakem a celoodpoledního courání po Turku jsem byla poměrně vyřízená, takže jsem usnula ještě před desátou hodinou. Ráno mě trochu bolela záda, ale za to spíš mohla těžká kabelka, kterou jsem celý předchozí den nosila, nežli gauč.

Moje první zkušenost s Couchsurfingem tedy byla velmi pozitivní. A určitě nebyla poslední. J Josého a Johannu jsem opustila už v sedm ráno, protože jsem o hodinu později musela být v přístavu, přichystaná na plavbu do Stockholmu.

Nyní jsem už osm hodin na trajektu, ještě tři hodiny mi zbývají a už se nemůžu dočkat, že budu na místě, setkám se se svým taťkou a jeho kamarády a započneme naší desetidenní cestu. 

30 dní = 30 radostí, aneb můj poslední měsíc ve Finsku

Poslední měsíc ve Finsku jsem se už doslova nemohla dočkat domů.
Ne, že by to v Kuopiu bylo nějaké špatné. Ale už zhruba od března cítím velký stesk po domově a na nějakou dobu jsem dosyta nabažená pobytu v cizí zemi.

Za poslední měsíc ve Finsku jsem měla dost pesimistických chvil, kdy se mi chtělo brečet a říkala jsem si: "Uáááááá, ještě měsíc!", ale taky skvělých chvil, kdy jsem si říkala, jak ten čas letí a jak je to tu fajn.
Ať byly dny takové či makové, vždycky jsem se snažila, najít si na každém z nich něco pozitivního.
A tak jsem v průběhu mých posledních třiceti dní ve Finsku zapisovala každý den minimálně jednu věc, která mi v daném dni udělala radost.
Tento článek byl tedy tvořen po dobu třiceti dnů.
Někdy to bylo jednodušší a vymyslela bych těch radostí klidně 10, někdy jsem skutečně tápala. Vždycky se mi ale podařilo něco vymyslet.

Můj poslední měsíc ve Finsku byl fajn, proto...

20.4...že k dnešnímu dni už je to jen měsíc a započne moje desetidenní cesta domů.
21.4....že mi můj milý na otázku "K čemu bys mě přirovnal, kdybych měla být auto? Spíš trabant nebo ferrari?" odpověděl, že žádné, protože to, jak moc mě má rád, k žádnému autu přirovnat nelze.
22.4...že mi to poslední dobou hezky běhá. 40 kiláčků za 3 dny, to ujde.
23.4...že jsme měli dnes úplně parádní hodinu jógy, na které jsem viděla, jaký jsem udělala velký pokrok. (ale na tu hlavu se pořád nepostavím a nepostavím)
24.4...že jsme si s kamarádkou Jančou udělaly hezké odpoledne v kavárně nad dobrou kávičkou a dorťákem.
25.4...že jsme s tou samou osůbkou vyrazily na výlet do města Varkaus a udělaly si další skvělý den a večer.
26.4...že jsem měla jednoduše hezkou neděli: dopoledne běhání, odpoledne brunch a večer hodina jógy.
27.4...že jsem dostala pětku ze zkoušky z marketingu (pro ty, co nevědí - pětka ve Finsku je jako jednička v ČR :D) a upekla si skvělé kuře na smetaně s batáty.
28.4...že se oteplilo natolik, že jsem konečně mohla nechat doma zimní boty a vyrazila v polobotkách. A taky jsem si skvěle (a dlouze) zaběhala a to člověka vždycky potěší.
29.4...že jsme s Janou skvěle posnídaly v městské tržnici obří, asi dvacetidekový skořicový šnek a výbornou kávičku k tomu
30.4...že jsme podnikli pěknou, desetikilometrovou procházku a taky napadlo 15cm sněhu. Ten sníh sice moc velká radost není, ale na druhou stranu - kdo ho na konci dubna má?!. :)
1.5...že jsem si opekla prvomájového buřta v národním parku Linnansaari a poté jsme pozorovali dalekohledem tuleně.
2.5...že jsem měla  pěkný, leč deštivý den v národním parku Koli.
3.5...že jsem poprvé viděla medvědí stopu a také jsem jedla asi nejlepší dortíček za celý pobyt ve Finsku. (Možná mi tolik chutnal díky tomu, že byl zasloužený po náročné túře)
4.5...že se dnes ve škole konala předodjezdová schůzka, čímž jsem si začala připadat zase o krůček blíže domovu. Jupí!
5.5...že jsme se s Janou rozloučily posezením ve městě nad dobrou kávičkou. (Její odjezd sice moc velká radost není, ale rozloučení to bylo moc hezké)
6.5...že jsem si ráno skvěle zacvičila jógu. Hodinu, jen sama se sebou, zatímco všichni okolo mě ještě spali. A moje bolest zad byla rázem tatam.
7.5...že jsem se dneska dozvěděla spoustu nových, moc zajímavých věcí - třeba to, že je žížala hermafrodit a že když roztrhneš žížalu, budou obě dvě půlky ještě chvíli žít.
Taky to, jak mám správně v angličtině vymáhat peníze (Jo, ve Finsku ve škole se učíme supr věci) a v neposlední řadě, že tvůrci pyramid v Egyptě byli po jejich vystavění pozabíjeni, aby nikomu nemohli předat "návod" na stavbu a také na to, kde jsou ukryté všechny hrobky faraonů.
8.5....že se začala finská příroda konečně barvit do zelena a taky začaly pučet stromy a vylézat kytky.
9.5...že se můj milý přihlásil na svůj první půlmaraton.(A o týden později ho uběhl - dodatek k 20.5)
10.5...že jsem tento týden naběhala rovných 85 kilometrů a taky že se konečně udělalo TAK teplo, že jsme s ostatními erasmáky seděli celé nedělní odpoledne před domem, vyhřívajíc se na sluníčku.
11.5...že jsem prošla obchůdky v centru města a vybrala zde různé krásné dárky pro moje nejbližší.
12.5...že jsem si udělala radost novým tričkem a třemi knížkami (ty se mi však do ruky dostanou až příští týden, protože jsem si je objednala v českém eshopu)
13.5...že už je to jen týden a započne moje desetidenní cesta domů.
14.5...že jsem se dneska celý den učila. Ano, je tomu tak - dneska mi udělalo radost učení. Po více než půl roce jsem se totiž musela opravdu "šprtat" (zítra mám zkoušku) a zjistila jsem, že mě to pořád baví a jde mi to od ruky.
15.5...protože jsem tu zkoušku (snad) úspěšně napsala a taky jsem si koupila za odměnu nové boty.
16.5...že jsem úspěšně dala Puijonský půlmaraton.
17.5...že jsem měla jednoduše pěknou a odpočinkovou neděli - dopoledne odpočinek, odpoledne oběd se spolubydlícími a navečer poslední jóga. (Rozloučení s jógou - viz fotky níže:))
18.5...že se mi ozvali moji couchsurfeři, takže budu mít pozítří v Turku střechu nad hlavou a ještě k tomu zadarmo.
19.5...že jsem si sbalila kufry a připravila se na dlouhou cestu.
20.5...ŽE JEDUUU! :)

To byl tedy můj poslední měsíc ve Finsku. Jak je vidět, snažila jsem si ho zpříjemňovat, jak se jen dalo. I když se trochu vlekl, byl moc fajn. 

Celkově celý pobyt nemůžu zhodnotit jinak než pozitivně. Dobrá, mám-li být upřímná, pobyt na Taiwanu mi "sedl" asi tak o 1000% více, ale i tak jsem si Finsko skvěle užila, poznala spoustu milých lidí, naučila se mnoho nových věcí, poznala nová krásná místa, zlepšila se v angličtině a mnoho dalších pozitiv. 

Úplný návrat do Čech mě však čeká až za 10 dní - nyní sedím ve vlaku do Turku, kde se zdržím jednu noc. Odtud mi ráno jede trajekt do Stokholmu, zde se mám sejít se svým tatínkem a ještě budeme trochu cestovat Švédskem, Finskem a Pobaltím. 

Už se opravdu už dočkat, jak na naše cestování tak na můj úplný návrat....

Národní park Koli aneb po stopách medvěda

Jak už jsem zmínila v předešlém článku, o prvním květnovém víkendu jsme si s kamarády půjčili auto. Zatímco v pátek jsme navštívili místa Linnansaari a Savonlinna, naší sobotní destinací byl národní park Koli, který se nachází asi 160km severovýchodně od Kuopia, nedaleko hranic s Ruskem.

Do Koli jsme dorazili v sobotu dopoledne. Příšerně zde pršelo, byla mlha a teploměr ukazoval jen něco málo nad nulou.
To není moc potěšující, když sem přijedete jen na jednu noc a chcete národní park co nejvíce poznat.
První den jsme se ubytovali (ubytování jsme měli zařízené přes booking.com u velice milých lidí. Bydleli jsme v přestavěné stodole a na záchod či pro vodu jsme museli přes půlku zahrady, ale bylo to velice krásné a romantické!) a vyrazili na menší procházku na nejvyšší vrchol národního parku, kde se nachází hotel, kavárna a infocentrum. V infocentru byl velice milý pán, který nám doporučil trasu na následující den a další místa, která v Koli stojí za shlédnutí - například moc pěkný vodopád, na který jsme ještě týž den vyrazili.

Když jsme se k večeru vraceli z vodopádu, zahlédli jsme v lese losa. Tedy abych byla přesná: já jsem ho neviděla, protože mám pomalé reakce, ale všichni moji tři spolucestovatelé ho viděli. Škoda pro mě, příště musím být bystřejší. :)
Večer jsme si v naší stodůlce uvařili večeři, vypili lahev vína a poté velice brzy usnuli. V pokojíčku obklopeném dřevem se spalo nádherně.

Na neděli, náš druhý a poslední den v Koli, nám místní lidé, se kterými jsme se dali do řeči, slibovali lepší počasí. Ráno, když jsme se probudili, však bylo ještě hůř než předchozí den a mlha by se dala doslova krájet. 

Od naplánované túry nás to ovšem neodradilo! 

Šli jsme osmikilometrový okruh národním parkem. To sice není bůhvíjaká dálka, ale vzhledem k tomu, jak moc náročný terén to celou dobu byl, to bylo docela namáhavé a i mně tentokrát osm kilometrů bohatě stačilo! 

V Koli bylo totiž ještě stále půl metru sněhu, ve kterém jsme se celou cestu doslova brodili. 

Zhruba v jedné třetině naší cesty jsme narazili na něco, při čemž nám ztuhla krev v žilách: na medvědí stopy. Věděli jsme, že ve finských lesích žíjí medvědi, ale nikdy jsme si nepřipustili, že by mohli být v naší bezprostřední blízkosti. A nyní jsme narazili na jejich stopy...

Celý zbytek túry se tedy nesl v medvědím duchu: hledali jsme další stopy a říkali jsme si, co bychom dělali, kdybychom živého mědvěda opravdu potkali. Byl to docela adrenalin. :)

Osm kilometrů nám trvalo přes tři hodiny. Jak říkám, byla to velmi náročná trasa. Na tolik sněhu jsme nebyli připravení. Túru jsme zakončili v kavárně na vrcholu Koli, kde jsme doplnili hladinku cukru kávou a výborným dortíčkem. V kavárně jsme seděli přes dvě hodinky (naše totálně promočené věci se mezitím sušily na topení), což se velice vyplatilo, poněvadž se na nás konečně usmálo počasí a ustoupila ta obrovská mlha, která se v Koli držela celé dva dny! 

Vylezli jsme tedy z kavárny a najednou se nám naskytl překrásný výhled, který byl předtím celou dobu v mlze schovaný. 

Konečně jsem na vlastní oči viděla ten překrásný výhled, který byl vyobrazený na všech pohlednicích v místním obchůdku se suvenýry! Ta modrá jezera, to byla prostě nádhera. 

Dva dny v Koli jsme chodili ve velké mlze a překrásný výhled se nám naskytl až pouhou hodinu před odjezdem, ovšem konstatovali jsme, že takhle si výhledu alespoň více vážíme, než kdybychom na něj koukali celé dva dny. :)

Národní park Koli byl překrásný, výlet jsme si opravdu užili, nicméně na mě toto místo dýchlo velice zvláštní atmosférou.

Jednak proto, že nám jedna místní paní pověděla, že je toto místo svým způsobem tajemné: v minulosti se sem prý lidé báli jezdit, protože věřili, že zde žijí elfové a další nadpřirozené bytosti. A jak jsme zde celé dva dny pobývali v opravdu velké mlze, tak jsem si říkala, že se těm lidem ani nedivím, že to tady opravdu tajemné a trochu strašidelné je. (Věřím však, že kdyby bylo modré nebe a sluníčko, tak to na mě určitě tak nepůsobí)

Druhá věc, která dodala Koli strašidelnou atmosféru, byla ta medvědí stopa. Přestože ve mně vyvolala lehký neklid, musím říci, že vidět medvědí stopy nyní považuji za jeden ze svých největších outdoorových zážitků. (A třeba jednou ve volné přírodě uvidím méďu živého. Tedy snad jenom z dálky:))

Víkend v Koli byl tedy přes nepřízeň počasí vydařený. Mohla za to především skvělá parta lidí. 

Nedokážu říci, zda byl lepší národní park Koli nebo Linnansaari - každý měl něco do sebe. Ale můžu směle říct, že tohle byl jeden z nejlepších víkendů za celý můj pobyt ve Finsku!

Národní park Linnansaari & hrad Savonlinna

Uplynulý prodloužený víkend se nesl ve velice akčním duchu: Janě přijeli na návštěvu velice milí kamarádi z Čech, a tak jsme se domluvili, že si od pátku do neděle společně půjčíme auto a prozkoumáme tři nádherná finská místa.

Tím prvním byl národní park Linnansaari, který se nachází asi 160km jihovýchodně od Kuopia. Tento národní park je umístěný na ostrůvku, takže se na něj nelze dostat jinak než loďkou nebo motorovým člunem.
Nejenom, že je tento park krásný, ale je také unikátní tím, že zde lze pozorovat tuleně.
V pátek jsme se tedy na toto místo vydali. Dopravu na ostrov jsme si domluvili dva dny předem. Cesta z pevniny na ostrov trvala asi 10 minut, ale bylo to docela utrpení: na motorovém člunu to houpalo a stříkala na nás voda, což by bylo skvělé v létě, ale ne v období, kdy bylo pár stupňů nad nulou a jezero bylo rozmrzlé velice zčerstva.

V národním parku jsme si udělali pěknou procházku: z jednoho konce ostrova na druhý to bylo asi čtyři kilometry. Jelikož jsme věděli, že se zde nachází několik tábořišť, vezli jsme si s sebou buřty s tím, že si je k obědu opečeme.
To bylo skvělé! Opékala jsem buřty po strašně dlouhé době a moc se mi to líbilo. Také mě fascinovalo, že ve Finsku v lese máte precizně připravené ohniště, dříví, pilku, sekeru a další věci nezbytné k rozdělání táboráku. U nás by to už bylo dávno rozkradené nebo zničené. :)

Poté, co jsme se dosyta najedli a nabažili ohýnku, jsme se přesunuli do další části ostrůvku, ze které byl skvělý výhled. Kochali jsme se krajinou a také jsme pozorovali dalekohledem, zda neuvidíme tuleně. Bylo to moje veliké přání, vidět je ve volné přírodě.
A vyplnilo se nám...tak z poloviny. Viděli jsme dalekohledem něco, co MOHL BÝT tuleň, ale stejně tak to mohl být kámen. Pozorovali jsme onu věc celkem dlouho a shodli jsme se na tom, že to určitě, na sto procent, tuleň je. Ale že spí.

V Linnansaari jsme strávili skoro pět hodin a poté pro nás zase přijel vodní "taxík" a odvezl nás na pevninu. Moc se mi na tom malém ostrůvku líbilo! Jen škoda, že jsme ty tuleně nespatřili více zblízka.
V místě, kde jsme měli zaparkované auto a kde bylo turistické centrum národního parku, jsme se poté občerstvili kávou a koblihou.
Koblihu jsem měla naposledy snad na základce a vůbec by mě nenapadlo, si jí nyní dát. Jenže jsme se od místních lidí dozvěděli, že dát si na prvního máje koblihu je ve Finsku tradicí.
Tak my se v Čechách líbáme pod rozkvetlou třešní a Finové místo toho tlačí koblihy!
Je to docela úsměvná tradice, viďte?

Tím ale náš výlet neskončil: v pozdním odpoledni jsme se posunuli dalších 40km do města Savonlinna, kde se nachází zřícenina hradu Olavinlinna. Hrad byl bohužel kvůli státnímu svátku zavřený - to mě trochu mrzelo, ale na druhou stranu, v Čechách se určitě nachodím ještě na tolik hradů a zámků, až mě to nebude bavit:) Prošli jsme si městečko, udělali si nějaké fotky a kolem sedmé večer jsme se vydali zpět do Kuopia.

Do Kuopia jsme dorazili někdy po deváté. Byla jsem totálně vyřízená, takže jsem jen vykonala nezbytnou hygienu a padla za vlast. Další den ráno totiž naše výletování pokračovalo, tentokrát na severovýchod do NP Koli.
Ale o tom až zítra.

Výlet do neznáma

Na sobotu jsme si s kamarádkou Janou naplánovaly výlet do městečka Varkaus, které leží zhruba hodinu cesty od Kuopia. Doslechly jsme se, že je to tam prý hezké, a tak jsme tam autobusem vyrazily.
Na internetu jsme si zjistily něco málo o tom, co se dá ve Varkausu dělat, ale žádný konkrétnější plán jsme neměly.

Do Varkausu jsme dorazily v deset hodin dopoledne  a po výstupu z autobusu nás praštila šílená zima: tři stupně, zataženo a vítr. (Ano, zatímco vy v Čechách grilujete a koupete se v bazénu, my ve Finsku chodíme stále v zimních bundách jak sněhuláci) Nenechaly jsme se tím ale odradit a zamířily do centra, najít nějaké infocentrum.
Webové stránky města Varkaus jsou pěkně udělané a vychvalují město až do nebe. Byly jsme naladěné na krásné městečko (na internetu prezentované jako hlavní město kaviáru), kavárničky, obchůdky, příjemný ruch, ale realita byla trochu jiná: tak trochu tam chcípl pes.
No, mám-li Varkaus k něčemu přirovnat, tak rozhodně k o něco většímu Benešovu nad Ploučnicí :)
Po ránu bylo všude zavřeno, infocentrum neexistovalo a městu dominovala obrovská továrna a komíny. Nakonec jsme alespoň v místní knihovně sehnaly mapku města a okolí a rozhodly jsme se, že z toho nic-moc-hezkého města vypadneme do přírody.
A to byla skvělá volba!

 Příroda za městem totiž byla moc krásná a hlavně: byla úplně jiná, než v Kuopiu! Z toho jsme byly překvapené, protože jsme přeci jen jely jen o pouhých pár desítek kilometrů vedle.

Nakonec se na nás usmálo štěstí a vysvitlo i sluníčko, takže jsme mohly odhodit čepice a rukavice:)

Strávily jsme tedy několik hodin túrkou v lese po okolí Varkausu a bylo to moc hezké. Dokonce jsme viděly několik rozkvetlých kytiček, což nás opravdu potěšilo, protože ještě před pár dny bylo všude plno sněhu. V lese jsme taky narazily na takovou zajímavou, trochu retro přírodní posilovnu. 

  

Po okolí Varkausu jsme nachodily zhruba 12-15 kiláčků a kolem půl třetí jsme se vrátily zpátky do centra, doufajíc, že to tam třeba více ožilo. Chtěly jsme si sednout někam na dobrou kávičku.
Přišly jsme do prvního podniku, kde měli velký, pěkný stroj na kávu, ale řekli nám, že je rozbitý. (Jako bych to z cukrárny neznala..) Omluvily jsme se a šly hledat jiné místo.
Usadily jsme se do druhé, pěkně vypadající restaurace/kavárny. Viděly jsme kávovar, takže jsme si říkaly, že tady už nám cappucino udělají.
Chyba!
Opět nám z nějakého důvodu oznámili, že cappucino nedělají a že nám mohou nabídnout jen espresso nebo finnish-style-coffee. Neměly jsme už sílu, hledat další podnik: na kapučínko jsme rezignovaly, řekly jsme si, že holt asi do Varkausu ještě nedorazilo a zůstaly jsme zde.

Odměnou nám byl teplý, borůvkový dezertík s malinami a zmrzlinou. Bylo to opravdu znamenité, málem jsme snědly i talíř :)
V půl páté nám jel autobus zpátky do Kuopia. Bylo to akorát: Varkaus a jeho okolí jsme měly krásně prochozené. Udělaly jsme si obrázek o tom, že ve městě chcípl pes, ale lesy mají pěkné a že neznají cappucino, ale mají dobré zákusky.

Do Kuopia jsme dorazily totálně hladové: přeci jen, nachodily jsme hromadu kilometrů a moc jsme toho za celý den nesnědly. Připravily jsme si tedy u Jany v bytě delikátní večeři: dušenou zeleninku, čerstvý chlebík se slaným máslem, vajíčka na hniličku, sýr brie a oříšky.
Vydařený den jsme zakončily  moc hezkým večerem s kytarou, zpíváním českých písniček a nakonec saunou.
Mám moc ráda, když se člověk o radost z dobrého jídla s někým dělí: v bytě bydlím s holkama z Francie, které večeří až o tři hodiny déle, než já, takže večeřet v příjemné společnosti bylo opravdu hezké a zažila jsem to po dlouhé době.

Výlet do Varkausu tedy vypadal nejprve tragicky, ale nakonec jsme si ho dokázaly skvěle užít a našly jsme si na průmyslovém městě to hezké. A to je důležité. :)

(P.S: Ivčo a Káťo - vzpomínáte, jak jsme se na Taiwanu vydaly do donebevychváleného Yilanu? :))

Jak se běhá na severu?

Jeden můj věrný čtenář mě před nedávnem poprosil, zda bych nemohla napsat článek o běhání na cestách a zejména tedy tady ve Finsku. A já přání plním ráda, takže...je to tu :)
(Budu moc ráda, když bude tento článek inspirací pro budoucí běžce-erasmáky mířící do Kuopia v příštích letech)

Mojí běhací éru ve Finsku bych rozdělila do dvou etap:
1.Běhání v zimě
V lednu jsem byla ještě absolutně nerozkoukaná a teprve jsem hledala nějaké své budoucí běžecké trasy. Jelikož jsem z počátku mého pobytu nevěděla, kudy kam, naběhala jsem třeba deset kilometrů  kolem dokola naší ulice: děsná nuda, to vám povím!
Ještě k tomu tu byly v lednu velké mrazy, což mělo za následek, že jsem asi po svém třetím finském běhání onemocněla. Když jsem se uzdravila, začala jsem běhat v mínus dvacítkách znova, tentokrát s šátkem přes pusu a bylo to v pohodě.

Měsíce leden a únor tedy patřily objevování běžeckých tras a musím říct, že ke konci měsíce se mi už celkem podařilo, najít si svá oblíbená běhací místa. Jak je však vidno z fotky, před každým výběhem jsem se musela nabalit jako polárník. :)
V zimě jsem si také strašně užívala úterky, kdy máme v našem domě zdarma saunu. To jsem se vždycky po celou dobu běhu těšila, jak se potom vyhřeji! I nyní na jaře do sauny chodím, už to však není tolik "zasloužené", jako v těch dvaceti pod nulou.

Zde jsou nějaké mapky mých zimních finských běhů: vkládám to sem pro případ, že by tento článek četli nějací budoucí návštěvníci Kuopia. :)

Všechny trasy začínají i končí v Neulamäki a vedou z velké části po asfaltových chodnících: v lednu a v únoru na všech chodnících sníh, na kterém se (přes lehkou klouzavost povrchu) skvěle běhalo. 

Do lesa jsem v zimě nechodila téměř vůbec, protože veškeré cestičky byly upravené jako běžecké stopy, takže jsem je nechtěla běžkařům ničit.

2.Běhání na jaře
Lepší běhací období pro mě nastalo s příchodem jara a táním sněhu. (No dobře, pořád ten sníh neroztál úplně na 100%, ale už ho tu je opravdu málo) Začala jsem více objevovat místní lesy a kopce. Jednak pro to, že mě z častého běhání po asfaltu bolí klouby a jednak pro to, že je to zkrátka mnohem lepší, dobrodružnější a zajímavější.
Kuopio nabízí nepřeberné množství lesních cestiček. Už jsem jich objevila docela dost, ale stále mám co dohánět. Mé oblíbené jsem například lesy okolo Puijo tower nebo lesy v Neulamäki, kde najdete na každém rohu turistické značky a mapky, takže se zde opravdu nedá zabloudit.

Začátkem dubna jsem také udělala velký kup a pořídila si skvělé, pořádné trailové boty. (Běhat v lese plném sněhu, bláta a náledí v silničkách totiž nebylo nic moc.) A od té doby skoro na silnici nechodím, protože jsem lesnímu běhání propadla ještě více, než předtím.

Tady je malé pokocháníčko pro milovníky trailů: první fotka (ta s modrou oblohou) ukazuje kopeček na Puijo v půlce března a ty ostatní potom finský les a jeho překážky.

Milovníky velkých kopců však musím zklamat, protože v Kuopiu najdete jen jeden jediný, a to výše zmiňované Puijo. V rámci tréninku na Jizerský ultratrail se poslední dobou snažím rovině vyhýbat, jak se dá a vybírám si co nejkopečkovatější terén. V Čechách je to jednoduché, ale tady ve Finsku nemám moc na výběr, a mám v podstatě jen dvě možnosti: Vyběhnout si na Puijo po prudké sjezdovce nebo Vyběhnout si na Puijo né tak prudkou, ale delší obklikou.
No, nestěžuji si. Je lepší tady mít jeden kopec, než žádný. Ale doma, kde těch kopců máme desítky, je to zkrátka lepší. :)

Tohle je tedy moje běhání v Kuopiu. Jak už jsem řekla, budu moc ráda, když tím nějaké ty budoucí návštěvníky inspiruji. :)

Další březnové radosti

Březen byl docela nabitý měsíc: měla jsem zde na návštěvě mamku, navštívila jsem Helsinky, o týden později Tallinn, měla jsem narozeniny, začala mi škola, přišlo jaro, potom se vrátila zase zima...no a kromě těchto velkých "akcí" se stalo ještě několik menších, ale o nic méně radostných událostí.
Tak například...
Kuopio Ski jumping 
Pozorní čtenáři jistě ví, že se v Kuopiu, městě, kde právě pobývám, nachází skokanské můstky. Okolo můstků chodím pravidelně běhat, (když nejsem líná, tak si občas vyběhnu i sjezdovku, která podél nich vede) ale celou zimu zely prázdnotou a nikdo na nich neskákal.
Až do začátků března: devátého se zde konalo mistrovství světa ve skocích na lyžích. Ačkoliv jsem téměř nikdy nesledovala žádné sporty, tohle jsem si nemohla nechat ujít. Mistrovství bylo parádně načasované, protože tu byla ještě na návštěvě moje mamka, takže byl náš český fanclub ještě o něco silnější.
V den mistrovství bohužel foukal velmi silný vítr, takže dokonce hrozilo, že bude celá akce zrušena. Naštěstí se to nestalo, ale chvílemi jsem při pozorování skokanů docela trnula hrůzou, když jsem viděla, jak letí vzduchem a cloumá s nimi vítr.
Z 65 závodníků byli 4 Češi. Na bednu sice žádný z nich nedosáhl, ale i tak předvedli dobrý výkon - přijde mi obdivuhodné už jenom to, že se někdo na ten vysoký můstek postaví a skočí. :)

Skoky na lyžích byly tedy velký a nevšední zážitek - nikdy předtím jsem to naživo neviděla.

Další věc, kterou jsme podnikly s mamkou, byla návštěva vikingské restaurace Harald. Tuhle restauraci doporučuji všem gurmánům, kteří zamíří do Finska: jednalo se o absolutně nejlepší jídlo, které jsem tu za celé 3 měsíce jedla. (Ano, předčilo to i soba) Jelikož se jedná o franšízový podnik, můžete restauraci najít nejenom v Helsinkách a v Kuopiu, ale i v dalších větších finských městech. Přestože nejsem žádný velký masojed, dala jsem si vikingský talíř, na kterém byl kousek vepřového, kousek hovězího, jelení klobása, kořenová zelenina -> to všechno přelité výbornou omáčkou a k tomu smetanové brambory. A jak říkám, bylo to to nejlepší, co jsem doposud ve Finsku jedla! 

Špičkovou kuchyni doplňuje autentická atmosféra a dřevěný, středověký interiér restaurace. Něco jako v Čechách v Dětenicích, akorát ve vikingském stylu. A tady na vás nepořvávají, co budete žrát. :)

Jak už jsem zmínila, v polovině března se ukázalo jaro. Bohužel, opravdu se jen ukázalo. Týden svítilo sluníčko, slezl téměř všechen sníh, teploměr ukazoval kolem deseti stupňů a bylo to fajn. Dokonce začaly kvést kočičky a pučet stromy, což jsem ve Finsku opravdu nečekala. Začala jsem nosit jarní kabát, čepice schovala na dno skříně a bláhově jsem si myslela, že to takhle zůstane. Omyl! O týden později klesly teploty opět pod nulu, začal padat déšť se sněhem a já jsem byla opět nucená ty čepice ze skříně vyndat. Tady mě napadá jen tento lehce ohraný, ale přesto velice výstižný obrázek...

 Zkažené počasí nás však s kamarádkou Janou neodradilo a vyrazily jsme minulou neděli na zhruba dvacetikilometrovou túru, kterou jsme zakončily návštěvou nejlepší a nejkrásnější kavárničky v Kuopiu. Taky se jednu březnovou sobotu konal další workshop acrojógy, kterého jsem se zúčastnila a bylo to skvělé. Zase jsem své "acrojógové" zkušenosti posunula o kus dál. Takovéhle akční víkendy já zkrátka můžu. :)

No a poslední důležitá březnová věc, kterou nesmím opomenout zmínit, byla polární záře v Kuopiu. Stalo se to 17. března: několik erupcí na Slunci, které způsobily velice silnou polární záři. Tak silnou, že byla viditelná nejen za polárním kruhem, ale i v "jižnějších" oblastech Skandinávie (samozřejmě tedy i v Kuopiu) a...podržte se, byla prý vidět i v Čechách! 

Já jsem na polární záři vydala podívat na Neulamäki tower, rozhlednu asi 15 min cesty od našeho domu. Na rozhledně, která jinak obvykle zeje prázdnotou, bylo nyní několik desítek lidí pozorující oblohu.

Asi hodinu jsem vydržela pozorovat bílo-zelený měnící se mrak. A bohužel se musím přiznat, že jsem byla docela zklamaná. (což se mi málokdy stane:)) Představovala jsem si polární záři jako obrovskou bombu, ale ve skutečnosti to byl spíš takový zajímavější mrak a ty krásně barevné obrázky, které vám vyplivne google pod heslem "polární záře" nebo "aurora borealis" jsou spíše dílem dobrého foťáku. 

Ano, možná jsem tam nebyla ve správnou dobu. Kolem půlnoci prý záře ještě zesílila, ale tou dobou už jsem spala ve svém pelechu. Možná, kdybych se byla bývala vydala na rozhlednu o půlnoci ještě jednou, byl by to zážitek větší. :)

  

Všechno, co jste chtěli vědět o Finsku a báli jste se zeptat

Tento článek je napsán na přání mé babičky, která je jednou z nejvěrnějších čtenářek mého blogu. A vlastně jsem už docela dlouho plánovala napsat takovou "sumarizaci" o tom, jaké Finsko je, jací jsou jeho obyvatelé, co jedí, pijí apod.

1.Jak vypadají nějaká ta základní fakta? Finsko je země ležící v severní Evropě, mnohonásobně větší než Česká Republika, ale počtem obyvatel dosahující sotva poloviny. Zhruba 10% plochy pokrývají jezera a těch jezer je údajně několik stovek tisíc. (Ne nadarmo se proto Finsku říká Země lesů a tisíce jezer)
Zhruba čtvrtina země leží za polárním kruhem.
Ve své historii se Finsko potýkalo s nadvládou Švédska i Ruska, ale samostatné je již od roku 1917. A od roku 1995 členem Evropské unie.
Hlavním městem jsou Helsinky (v aglomeraci s městy Espoo a Vantaa) a další velká města se jmenují např. Tampere, Oulu, Turku, Jyväskylä a na osmé místo připadá Kuopio.

2. Počasí - jak je to se světlem, tmou a zimou?!
Tohle téma jsem už na blogu nakousla několikrát. Před odjezdem do Finska jsem trnula hrůzou, jestli zde nezmrznu. Nyní se už blíží konec března, je zde pomalu jaro a já můžu směle říci, že se to nestalo.
Co mi však na místním klimatu vadí víc, než zima a sníh, je délka dnů a nocí. Když jsem do Finska přijela, rozednívalo se kolem desáté dopoledne a po třetí hodině se už začalo stmívat.
V únoru a v březnu to bylo tak nějak stejné, jako v Čechách, ale nyní přichází doba, kdy se dny prodlužují (a to mnohem rychleji než v naší zemi) a mně to začíná dělat problémy se spánkem. Zatažené závěsy nepomáhají a já se každým dnem budím dříve a dříve a už nemůžu usnout, ačkoliv se ještě necítím vyspalá. Ale asi si budu muset hodně rychle zvyknout, protože za měsíc tu bude doba, kdy to sluníčko nebude zapadat skoro vůbec.

3.Finové - jak vypadají?
Člověk by to neřekl, ale Finové jsou jako národ velice specifičtí. Začnu vzhledem: (ačkoliv jsem některé věci už také zmínila předtím) 
Je zde poměrně hodně blonďatých lidí, takže sem docela zapadnu. Velká část obyvatel má hezké, sportovní postavy. Lidé tady totiž strašně moc chodí pěšky nebo jezdí na kole.
Myslím si o sobě, že chodím docela dost rychle, ale vždycky, když jdu do školy, se najde alespoň pět Finů, kteří mě předejdou. Oni nechodí ale doslova letí...
Také je tu nadprůměrné množství lidí s piercingy, vyholenou půlkou hlavy, růžovou hlavou a podobně. Myslím, že v Čechách člověk nevidí takové velké množství TAKHLE MOC výstředních lidí.

4.A jak se chovají?
Finové obecně nejsou moc výřeční. Neexistuje, že by se cizí lidé např. ve vlaku dali do řeči. (Nebo je to velká výjimka) Jedna naše učitelka nám tu dokonce říkala, že typický Fin bude radši v autobuse hodinu stát, než aby si sednul na volné místo vedle cizího člověka.
Ve škole jsou finští studenti taky většinou potichu. Mně to vyhovuje, protože já jsem potichu taky, ale např. holky z Francie mi říkaly, že je to pro ně velice nezvyklé a i nepříjemné, protože jsou zkrátka ve škole zvyklé na velký ruch a švitoření.
Nemůžu však říci, že by na mě byl nějaký Fin nebo Finka nepříjemní. Paradoxně k jejich nemluvné povaze, naprostá většina finské populace umí velmi dobře anglicky a pokaždé, když jsem potřebovala s něčím poradit, nebyl problém.

5.Co jedí? 
Finská gastronomie by vydala na samostatný, zevrubný článek. (Možná ho během pobytu ještě napíšu)
Mezi typická jídla patří bezpochyby: losos, nakládané rybičky, mleté maso v různých podobách, tmavé pečivo a suchary, karelské pirohy, mléko, nakládané okurky a řepa, sobí maso, lékořice a peprmint, sladké pečivo s kardamonem a skořicí.
Zmínila jsem mléko. Ve Finsku je totiž zvykem, dát si k obědu dvě sklenice s pitím: v jedné je voda nebo šťáva, ve druhé mléko. Mně se dělá šoufl už jen z té představy, dát si mléko k obědu, ale opravdu: když se porozhlédnete po menze, 99% Finů to takhle dělá.
Ve Finsku opravdu není problém, stravovat se zdravě. V menze i v obchodech je obrovské množství zeleniny, mléčných výrobků, tmavého pečiva (světlé tu téměř nenajdete),ryb a dalších věcí. Na druhou stranu, o sladkosti, sušenky, chipsy, párky a další ne tolik zdravé věci tu taky není nouze, takže záleží na člověku, co zde bude jíst :)

6.A jak je to s alkoholem?
O tom, že pijí hodně mléka, jsem se už zmínila. Ale co alkohol?
Finská vodka je známá po celém světě. Že jí tady ale najdete na každém rohu, to nečekejte. Ve Finsku se smí alkohol prodávat jen ve specializovaných prodejnách. V supermarketu najdete maximálně tak pivo do 4% alkoholu, "tvrdší" pití už se prodávat nesmí.
Když už tedy zavítáte do nějaké té specializované prodejny (která se jmenuje Alko), připravte se na opravdu drahé ceny. Nejlacinější víno stojí kolem 7€, flaška whisky kolem 30€. Mně to naštěstí zas až tak netrápí - vínečko si sice ráda dám, ale bohatě mi stačí sklenička - dvě jednou za měsíc, což s mým rozpočtem zas až tak moc necloumá :)

7.A jak je to s kávou?
Kávičku ovšem ke svému životu neodmyslitelně potřebuji. Jednak proto, že mi chutná a jednak proto, že jí moje tělo každý den ráno i odpoledne doslova vyžaduje. Bývala jsem opravdu hodně rozmazlená dobrou kávou z naší cukrárny, ale už vloni na Taiwanu jsem si musela zvyknout, že občas musím brát to, co je, i když to není 100% eňo ňuno.
Tady ve Finsku se pije opravdu velké množství kafe. Finové jsou prý úplně největší spotřebitelé kávy na osobu na světě. Jak už jsem ale zmínila v jednom z předchozích článků, v 90% se zde pije překapávaná káva. Žádné espresso nebo cappučínko s vyšlehanou pěničkou.
Po třech měsících jsem si však na tu překapávanou zvykla a myslím, že mi nakonec bude ještě nostalgicky chybět :)

8.Jaká je finská národní kultura?
Jako největší kulturní artefakt bych označila Mumínky. Je to typická finská kreslená pohádka, asi jako náš Krteček. Finové je milují a s motivem Mumínků si zde můžete nakoupit všechno možné od nádobí přes bonbony po formu na dort.
Světové literatuře dalo Finsko do vínku spisovatele Miku Waltariho, což byl, myslím, povedený počin. Egypťan Sinuhet je zkrátka skvělý.
Z Finska také pochází mnoho architektů a designéru. Já se v této branži moc nevyznám, takže se do většího rozepisování pouštět nebudu - v hlavě mi utkvěl pouze Marimekko.
Nesmím však zapomenout na veledůležitou věc - finskou saunu. Někde jsem četla, že dům, ve kterém by nebyla sauna, prý najdete ve Finsku jen velmi zřídka. Sauna je pro Finy jako svatyně, kostel, posvátné místo. Pro mě už taky. :)

9. Je ta životní úroveň fakt tak vysoká?
O severských zemích se obecně říká, že je zde velmi vysoká životní úroveň. Co to ale vlastně znamená? To je podle mě vcelku diskutabilní.
Finsko je vyspělá, moderní země. Všechny služby zde fungují na jedničku. Vlaky tu jezdí o něco více na čas než v Čechách a je tu lepší voda z kohoutku, ale jinak bych, upřímně, zas tak velký rozdíl neviděla. Jsem možná zapadlý vlastenec, ale opravdu mi nepřijde, že by bylo Finsko v něčem lepší, než Česká Republika. :)
Co je však vysoké, jsou ceny, ale o tom už jsem psala nesčetněkrát. Na druhou stranu, kolegové v Norsku to asi mají horší. :)

10. A jaký je vlastně finský jazyk?
Finština je neskutečná hatmatilka. Je to ugrofinský jazyk a do této kategorie patří např. maďarština nebo estonština. Říká se, že je finština jeden z nejtěžších jazyků na světě. (o češtině jsem to ale slyšela taky...) 
Momentálně mám za sebou asi patnáct vyučovacích hodin finštiny, příští týden mě čeká zkouška a upřímně, neumím lautr nic. Z finských slov v praxi používám jen terve = pozdrav, kiitos = děkuji a moi moi= pozdrav při odchodu.

Tak, to jsou asi všechny mé základní vědomosti a poznatky. Pokud jsem přeci jen nezmínila něco, co by vás zajímalo, neostýchejte se zeptat!

10 zážitků z Helsinek

Konečně, s více než týdenním zpožděním, přicházím s článkem o Helsinkách. A jako to bylo v článku o Vídni, který je zde, i nyní jsem zvolila svojí oblíbenou formu "10 zážitků z..."

Tak se tedy usaďte a čtěte. :)

1.Cesta
V Helsinkách jsem strávila tři noci se svou mamkou, která mě přijela do Finska na týden navštívit. Cestovala jsem z Kuopia autobusem a ona z Prahy letadlem, takže jsme měly sraz na letišti.
Pár dní předem se mi však stala velice nemilá věc - odešel mi displej u mobilu. Byly jsme sice napevno domluvené, že mamku vyzvednu na helsinském letišti, ale...kdo v dnešní době funguje bez mobilu? Může se něco přihodit - zpoždění nebo nedejbože nějaká nehoda a co teď?!.
Pro jistotu jsem tedy s sebou táhla počítač. V autobuse byla wifi, takže jsem si krátila pětihodinovou cestu surfováním po internetu. Když se blížil čas mamčina odletu z Prahy, nenapadlo mě nic jiného, než zabrousit na stránky pražského letiště a podívat se, jestli její letadlo spol. Norwegian v pořádku odletělo.

A tam to bylo -  informace, že společnost Norwegian právě v dnešní den stávkuje a že je tím pádem 90% letů zrušených a zbytek nabírá ohromná zpoždění. Pochopitelně mi proběhly hlavou katastrofické scénáře a myšlenky:
- Hmm, tak mamka nepřiletí. Co já jako budu dělat sama v Helsinkách?
- A jak se spojíme, když nemám ten zatracenej mobil?
- Ach jo, myslela jsem, že jsme si všechnu cestovatelskou smůlu vybraly cestou do Vídně.

Prozradím vám: tentokrát se konal happyend. V okamžiku, kdy jsem se dočetla o stávce Norwegian, jsem totiž začala hledat podrobnější informace a neustále mačkala klávesu F5, aby se aktualizovaly informace o mamčině letu. A pak jsem našla skvělou informaci přímo na stránkách společnosti: ačkoliv bylo 90% letů zrušeno, zbylých 10% bylo zachováno a mezi ně mimo jiné patří let z Prahy do Helsinek!
No neměly jsme ohromnou kliku?
Když jsem dorazila do Helsinek na letiště, viděla jsem na příletové ceduli, že letadlo z Prahy přistane za půl hodiny, takže se mi ohromně ulevilo, šla jsem si sednout do Starbucksu na Chai latté (jako odměnu za ty nervy) a spokojeně počkala na mamku :)

2.Hotel Katajanokka
Byly jsme ubytované v hotelu Katajanokka, který mohu všem strašně moc doporučit. Není nejlevnější, ale ani nejdražší a v poměru cena/služby je naprosto úžasný.
Hotel je totiž přestavěné bývalé vězení. Ale nebojte! Ačkoliv tam jsou k nahlédnutí opravdu autentické cely a personál nosí pruhované vězeňské oblečky, všechno je strašně stylové a pěkné. A nejvíc ty snídaně! Zhruba 360 dní v roce snídám bílý jogurt, vločky a müsli, ale tady jsem od své tradice upustila a užívala si čerstvé pečivo, vaječné omelety, sobí šunku, sýry, ovesnou kaši a další dobroty. Nevím, jestli jsem někdy zažila hotel s lepší snídaní.:)

3.Katedrály a kostely

V Helsinkách najdete celkem tři zajímavé: Katedrálu Uspenski, evangelickou katedrálu, která je známá z panoramatických obrázků Helsinek a kostel Temppeliaukio, jenž je vytesaný ve skále. Všechny tři stavby byly krásné, každá úplně jiná. Určitě stojí zato, podívat se na všechny :)

Na první fotce je katedrála Uspenski, na druhé helsinská katedrála. Ten kostel vytesaný ve skále vyfocený bohužel nemám, ale fotky a informace je třeba zde.

4.Helsinská tržnice

Kostely jsou sice zajímavé...ale ruku na srdce, helsinská tržnice je o něco zajímavější. Ve Finsku jsou obecně skvělé tržnice, kde si můžete koupit čerstvé ryby, pečivo, ovoce a další dobroty, ale v Helsinkách je, dle mého názoru, echt skvělá. 

Nachází se v blízkosti malého přístavu a při návštěvě města jí rozhodně nesmíte vynechat. Ryby, mořské plody, pečivo, dorty, pralinky, ovoce, turecké speciality, asijské spring rolls, několik druhů rybích polévek, káva, víno, chleba s kaviárem, šunky, sýry...aaach. To všechno si můžete nakoupit v helsinské tržnici. 

My jsme vyzkoušely bujabézu a thajskou krevetovou polévku a další den potom "turecký talíř" s falafelem, kebabem, musakou, pita chlebem a spoustou zeleniny. Obojí bylo na jedničku. Vlastně nesmím zapomenout ještě na lososové spring rolls, které jsme si s mamkou koupily třetí den na cestu do Kuopia. K něm bych ovšem měla výtku: měla jsem po nich za hodinu příšerný hlad. :) 

5.Stylové kavárničky

U gurmánských zážitků ještě zůstaneme. Každé odpoledne (obzvláště na dovolené) nesmí chybět kávička a něco sladkého. V Helsinkách najdete nepřeberné množství stylových kavárniček. Interiér občas připomíná starožitnictví, ale stupeň originality je opravdu vysoký. Takováhle místa mám ráda :) Navštívily jsme jednu krásnou kavárnu v zapadlé uličce nedaleko helsinské katedrály, kde jsme měly výborný mrkvový dort, kávové pralinky a cappucino a potom ještě jednu na ostrově Suomelina, kde měli pro změnu výborný čaj s mlékem. 

Na finskou kávu si sice člověk musí zvyknout (Kvalita není žádný zázrak. Finové obvykle pijí překapávanou a narazit na opravdu hodně dobré espresso nebo cappucino je docela umění.), ale ty jejich zákusky to kompenzují.

6.Přístav

Helsinky jsou, jak už asi tušíte, přístavní město. Pozor, přístavy jsou zde dva. (Možná jich je dokonce více, ale já osobně vím o dvou) Jeden obří, ze kterého odjíždí nákladní lodě a trajekty do Tallinnu a Petrohradu a druhý menší, ze kterého například odjížděla naše malá loďka na Suomenlinu. (O Suomenlině se dočtete níže)

Více se mi líbil ten menší: nachází se ani ne pět minut chůze od helsinské katedrály a je to nádherné místo, kde najdete (kromě helsinské tržnice) ruské kolo, stánky se suvenýry, stylové sochy želviček a je zde moc příjemná, prázdninová atmosféra.

7. Pevnost Suomenlina

Další den pobytu v Helsinkách jsme se vydaly na ostrov Suomenlina, na který se dostanete pohodlně trajektem - cesta trvá pouhých deset minut a trajekt jezdí několikrát za hodinu. Na tomto ostrově byla pevnost a vězení a dnes je zapsaná na seznamu UNESCO. O pevnost se v minulosti přetahovali Rusové, Švédové a přirozeně i Finové, kterým konečně v roce 1918 připadla a kterým dodnes patří.

Udělaly jsme takovou okružní procházku po ostrově, nahlédly do muzea Suomenliny, kde jsme shlédly i poměrně zajímavý dokumentární film.

Bohužel nám v tento den nepřálo počasí - pršelo, foukal vítr a byla zima. Kdo pochází ze severních Čech, určitě už byl někdy v Německu na Königsteinu. Konstatovaly jsme, že to zde vypadá podobně a že je zde úplně stejná zima a vítr. (Byla jsem na této německé pevnosti asi třikrát a ano, pokaždé byla příšerná zima a vítr) Čímž nechci říci, že to bylo na Suomenlině špatné! Místo to bylo moc pěkné, byl tam klid a také tam byla výše zmíněná krásná kavárna. Jen škoda toho počasí. 

8.Nakupování

Pro ty, co rádi šmejdí po obchodech, mohu Helsinky jen doporučit. Finsko je sice pěkně drahá země, ale ceny oblečení jsou zde víceméně stejné jako u nás a zboží je trošku jiné, ale moc ve většině případů pěkné. (Já jsem z Helsinek odjela s novým jarním kabátem:)

 Naprostá většina finských žen, které jsem v Helsinkách viděla, byly krásně upravené a štíhlé. Ano, ve Finsku je obecně docela málo obézních lidí. Řekla bych, že Finky chodí hodně pěšky a ještě k tomu ve sněhu a mají z toho pěkné nohy a zadky. :) 

9.Dva gurmánské tipy

Ano, já vím. Polovina mých zážitků se vždycky točí kolem jídla. Ale u mně prostě platí rovnice hodně běhám = hodně jím. A když jím něco dobrého, nemohu se o svůj gurmánský zážitek nepodělit. 

Gurmánské doporučení č.1. v Helsinkách je bezpochyby výše zmíněný přístav a jeho tržnice, ale pokud by se vám toto místo omrzelo, mám v rukávu další 2 tipy, kde se dobře a levně najíst. (Levně rozuměj 10€ za teplé jídlo. Za míň už se v centru Helsinek najíte horko těžko)

- Sushi bar na ulici Simonkatu, kde jsme měli za 10€ talíř 12 kousků naprosto výborného a čerstvého sushi. 

- Fast food restauraci Cholo v ulici Kalevankatu, která je zaměřená na mexické tortilly a za 10€ vám připraví obří tortillu, do které si můžete libovolně naporoučet náplň, druh masa, stupeň pálivosti apod. 

Obojí je mnou otestováno a obojí mohu směle doporučit! Na sushi jsem mimo jiné zjistila, že už je to více než půl roku, co jsem pryč z Asie a že jsem za tu dobu stihla zapomenout, jak se jí hůlkami...Teda, najedla jsem se a byla jsem na tom líp než mamka, která držela každou hůlku v jedné ruce, ale jinak to se mnou byla bída:))

10.Závěr

To byly tedy postřehy z báječných dnů v Helsinkách. Abych to shrnula, Helsinky se mi líbily strašně moc. Město je to krásné a není tolik přelidněné. Dalo se úplně v pohodě prochodit pěšky. Nebyla zde hlava na hlavě (byly jsme zde však ve všední dny - o víkendu to může být horší). 

Prostě jsme si to dokonale užily. :)