Ultralabák 2015

Nedlouho potom, co jsem si v červenci zaběhla Jizerský ultratrail, jsem se dozvěděla, že se u nás v Děčíně koná pátého září zbrusu nový trailový běžecký závod - Ultralabák.
Závod byl více než lákavý: 52 kilometrů dlouhá trať, 1750m převýšení, krásná trasa vedoucí přes Labské pískovce a jako bonus zdolání dvou stolových hor: Děčínského Sněžníku a německého Große Zirrsteinu.
To se ví, že jsem se okamžitě přihlásila! 

Na závod jsem se nijak zvlášť nepřipravovala. Přestože se jednalo o mnohem kratší trasu, než v Jizerkách, začínala jsem mít pár dní před závodem trochu nahnáno, a to hned ze dvou důvodů:
- NESTIHNU TO, nevejdu se do limitu. Limit na Ultralabák byl totiž 8 hodin a ačkoliv jsem nebyla nikdy moc dobrá na matiku, dokázala jsem si spočítat, že pokud poběžím stejným tempem jako JUT, prostě to nestihnu.
- POBĚŽÍM SAMA, nebudu tam mít žádný hnací motor ani povídacího parťáka. Určitě někde zabloudím nebo mě chytne velká krize a já to vzdám.

Dva dny před závodem jsem se rozhodla, že se půjdu naposled lehce vyklusat do lesa. Můj přítel Tadeáš šel se mnou. Byl to moc pěkný výběh a já přímo sršila energií. Do kopců jsem vybíhala jak neřízená střela a pokaždé, když jsem čekala na pomalejšího Tadeáše, jsem začala dělat kliky, dřepy, žabáky a další cviky. To byl pěkně telecí nápad!
Bylo to opravdu pěkné proběhnutí, jenomže další den jsem se probudila s opravdu příšernou bolestí celého těla. Nemohla jsem sejít ze schodů (ano, holt nejsem zvyklá posilovat a pár cviků v lese mě naprosto vyřídilo) a říkala jsem si, "jak já jen zítra uběhnu padesátku?"

V sobotu ráno mě pořád tělo dost bolelo, navíc jsem začínala být ze svého druhého ultramaratonu mírně nervózní (viz dva body výše), ale když jsem dorazila do děčínského kempu na start, hned to ze mě opadlo.

V devět hodin ráno zazněl startovní výstřel a společně s cca třicítkou běžců jsem vyrazila do boje.
Trasa vedla z kempu na Pastýřskou stěnu, poté na Sněžník (se svými 723m. je Sněžník nejvyšší stolová hora v Evropě), přes Německo na Großer Zirrstein, poté dolů k Labi a přes Maxičky zpátky do Děčína.

Z výběhu na Sněžník jsem měla docela strach, ten byl ale nakonec úplně zbytečný - jednalo se sice o velké převýšení, ale stoupání bylo celou dobu velmi mírné a navíc jsem byla po ránu ještě plná energie, a tak jsem se na vrcholek Sněžníku, k první občerstvovačce dostala asi za hodinku a půl.
Ze Sněžníku následoval dlouhatánský seběh z kopce, který jsem si fakt užila: nasadila jsem sluchátka, pustila písničky a běžela patnáct kilometrů de facto jenom z kopce.
V půl jedné jsem byla na druhé občerstvovačce, na 26.kilometru a byla jsem spokojená, že už mám polovinu za sebou a že mi to zatím krásně odsejpá. Snědla jsem jeden kousek štrůdlu a vydala se směrem Große Zirrstein.
Tento druhý kopec jsem zdolala rychlou chůzí. Na vrcholku byl krásný výhled, ale foukal příšerný vítr, a tak jsem se zde pouze napila a pokračovala dál.
Čekal mě další, delší seběh z kopce. Běželo se po staré koňské kamenné cestě. Tentokrát se mi ten seběh z kopce moc nelíbil, protože už mě začínaly bolet nohy, navíc to pěkně klouzalo a tak jsem se bála, abych nehodila držku. :)
Netrvalo ale dlouho a zase jsem začala stoupat vzhůru - měla jsem za sebou čtyřicet kilometrů a čekal mě poslední větší výšlap na Maxičky. Tady na mě dolehla menší krize a taky se mi povedlo malinko zakufrovat. Naštěstí jsem se po pár stech metrech zorientovala a našla správnou cestu.
Kolem třetí hodiny jsem dorazila k poslední občerstvovačce, na 45.kilometr. Prý mám za sebou ještě několik lidí, říkali mi. To mě potěšilo, protože jsem si myslela, že tentokrát budu opravdu úplně poslední. :) Dala jsem si další kousek štrůdlu a běžela vstříc posledním sedmi kilometrům: najednou jsem chytla druhý dech a z kopce do Děčína jsem pelášila v poměrně slušném tempíčku.
Ke konci se mi podařilo se opět lehce zamotat: nevím, jestli to bylo mojí únavou nebo jestli si nějaký "dobrák" pohrál s fáborkami, nicméně jsem najednou vůbec nevěděla, které fáborky jsou z rána (tj. ze začátku trasy, kdy jsme probíhali Děčínem) a které jsou současné.
Začala jsem tedy podruhé malinko zmatkovat (neměla jsem u sebe mapu trati, byla jsem odkázaná pouze na fáborky a na svojí znalost Děčína, která mě naštěstí zachránila), ale nakonec jsem se zase nějak zorientovala a do cíle doběhla krátce po 16. hodině.

Byla jsem sice jedna z posledních, ale v cíli mě čekal velký potlesk od organizátorů a ostatních soutěžících - to bylo opravdu krásné.
Sice jsem byla vyčerpaná (hlavně z toho svého kufrování :D), ale měla jsem parádní pocit! Byl to můj druhý zdolaný ultramaraton, a tak jsem se utvrdila v tom, že asi skutečně "něco" uběhnout dokážu a že mě tohle fakt naplňuje.
Jizerský ultratrail byl pro mě sice dosavadním TOP zážitkem celého roku 2015, ale Ultralabák byl taky skvělý, krásný a parádní.
Kromě toho, že jsem se nádherně proběhla, jsem také zjistila, že mám pár kilometrů od svého domova mraky totálně neprozkoumaných míst. A to se musí napravit!

P.S: bohužel nemám víc fotek. Na několika místech ale fotil pan fotograf, takže až budou zveřejněny, článek o fotky obohatím.:)

Jizerský ultratrail 2015

Zhruba před půl rokem jsem dostala spásný nápad: přihlásit se na Jizerský ultratrail.

Jedná se o 68 kilometrů dlouhý závod v Jizerských horách, během kterého zdoláte více než 2600m převýšení. Říkala jsem si "osmnáctý červenec je ještě daleko, na to natrénuju."
No, to jsem se spletla! Nijak zvlášť jsem netrénovala - běhám pravidelně už šest let, poslední 2 roky +- 50 kilometrů týdně. Můj nejdelší běh, který jsem doposud absolvovala, byl jeden loňský silniční maraton.
Od té doby, co jsem vyplnila přihlášku, jsem sice začala více dbát na to, aby byly moje výběhy co nejméně rovinkaté a co nejvíce kopcovité, ale tím to haslo.

Moje věrná kamarádka Káťa, která se mnou absolvovala ten jeden zmiňovaný maraton, mě nenechala ve štychu a vyplnila přihlášku taky. Co se týče (ne)připravenosti, byly jsme na tom tak nějak stejně.
18.července před námi stanulo 68 horských kilometrů. Obě jsme zatím neměly v nohách víc než maratonskou vzdálenost. Byly jsme lehce nervózní, ale přistupovaly jsme k závodu s velkou pokorou - nešlo nám o čas, ale o uběhnutí ve zdraví. Domluvily jsme se, že pokud se nestane nic vážného, poběžíme celou dobu spolu.

Na místo startu, do Josefova Dolu, jsme dorazili den předem i s našimi příteli, kteří jeli s námi jako fandící podpora. Ráno v 5:00 budíček, rychlá káva a snídaně, půlhodinový přesun autem na start a v 7:00 už se startovalo.

Vyběhly jsme se skupinkou tří set spoluběžců. První dva a půl kilometry vedly z kopce do Josefova Dolu - tam na nás čekali kluci mačkající spoušť foťáku. Byly jsme plné sil a tak jsme jim jen zamávaly a běžely dál.
Do první občerstovačky, k Mariánským schodům, jsme to měly 15 kilometrů. (Nutno však podotknout, že v tom byly zahrnuté dva výšlapy sjezdovky.:) Byly jsme ale svěží a tak nám to šlo skoro jako po másle.
Cestou jsme si skoro pořád povídaly, do kopečka jsme šly, po rovině a z kopečka jsme běžely. Na Mariánských schodech jsme se vesele fotily.

Běžely jsme krásnou přírodou, kochaly se výhledy a funěly do kopce podél vodopádů na Černé Desné a najednou frnk, byly jsme na Jizerce, což byla druhá občerstvovačka a 26 kilometrů v nohou!
Pojedly jsme palačinku, banán se solí, naplnily lahve s vodou a běžely dál.

Na 38.kilometru, na Knejpě, na nás čekali naši kluci. Udělali jsme pár společných fotek, v rychlosti shrnuli dojmy, my s Káťou jsme si daly další banán a palačinku, abychom měly sílu na další etapu - cestu z Knejpy na Ferdinandov, která vedla převážně z kopečka.
Úsek mezi těmito občerstvovačkami byl pouze osm kilometrů dlouhý.

Když jsme přiběhli na Ferdinandov, bylo nám podezřelé, že už máme v nohách více než maratonskou vzdálenost a že ještě stále nepřišla žádná krize. Zůstávaly jsme ale stále pokorné - přeci jen, měly jsme před sebou ještě 23 kilometrů.

Z Ferdinandova na Bedřichov, kde byla další občerstvovačka, to bylo 12 kilometrů. Tento úsek byl poměrně těžký - zahrnoval obří, dlouhé, prudké stoupání. Naštěstí vedlo převážně lesem, a tak jsme se s ním popraly bez problémů . Stále jsme měly chuť si povídat - nejen spolu ale i s běžci, které jsme potkaly.
Kousek před Bedřichovem se nám přihodila malá komplikace - nějaký "vtipálek" v lese údajně přehodil fáborky a my tím pádem odbočily špatným směrem a doběhly na Maliník. Měly jsme však štěstí v neštěstí - potkaly jsme hodné cyklisty, kteří poznali, že jsme holky zakufrované a navedly nás správným směrem. Zaběhly jsme si tím pádem asi jen jeden kilometr navíc.

Ve čtyři odpoledne jsme přiběhly k poslední občerstvovačce, zmiňovanému Bedřichovu. Měly jsme v nohách 56 kilometrů, stále ještě bez větší krize. (Pěkně jsme si rozvrhly síly - běžely jsme pomalu, pravidelně jsme jedly a pily, aby nepřišel hlad ani žízeň) Na Bedřichově jsme se nechaly osprchovat studenou vodou, spolkly poslední palačinky a vydaly se vstříc posledním dvanácti kilometrům.
V hlavě nám znělo: teď už to dáme, i kdyby jsme se do toho cíle měly doplazit! 

Těch posledních dvanáct kilometrů bylo nejhorších. Poslední úsek závodu zahrnoval několik brutálních stoupáků. Přehoupl se šedesátý kilometr a nyní už přišla maličká krize: přestaly jsme si s Káťou povídat a každá jsme bojovaly sama se sebou.
Na šedesátém šestém na nás ale zase čekali naši kluci - bylo to na kraji Josefova Dolu a přecházela se kláda přes řeku. Dodali nám novou energii a trochu nás rozveselili - čekaly nás poslední dva kilometry do velkého kopce.

Závěrečné dva kilometry pro mě byly snad náročnější, než těch předchozích pětašedesát dohromady. Ten poslední kopec nám dal opravdu zabrat - našly jsme si každá dva klacky, o které jsme se opíraly jako o hole. Poslední dva kilometry nám trvaly asi třičtvrtě hodiny. Zdolávaly jsme je sice vyčerpané, ale s euforickým pocitem, protože jsme věděly, že teď už to dáme.

Cílem jsme proběhly ruku v ruce ve čtvrt na osm večer. Trvalo nám to 12 hodin a 15 minut. Jelikož se jednalo o nás první ultra, byly jsme s naším časem a výkonem nadmíru spokojené. Závod byl úžasný, ale ten pocit v cíli ještě lepší!
Hrdě jsme si převzaly finisherskou medaili a krásnou mikinu.

Pocity, které ve mně doposud přetrvávají, jsou na 1000% pozitivní. Závod se mi neskutečně moc líbil: Jizerské hory jsou překrásné, běželo se mi skvěle, na občerstvovačkách bylo dobré jídlo, vyšlo nám počasí, prostě mi to celé sedlo...co víc si přát?!
Myslím, že jsem si otevřela bránu do další běžecké etapy - JUT nebyl rozhodně mým posledním ultramaratonem. Až dopíšu tenhle článek, asi vyplním přihlášku na Ultralabák, který se běží 5.září u nás v Děčíně...:)

Puijon Polut - půlmaraton, jenž mě málem zabil

Když jsem zjistila, že se můj poslední víkend v Kuopiu běží půlmaraton, začala jsem málem skákat radostí skoro až do stropu. Vloni jsem si totiž na Taiwanu také zaběhla půlmaraton pár dní před odjezdem domů a tudíž byla skvělá náhodička, že to vyšlo i tady ve Finsku.
Puijon Polut (V překladu to znamená cesty okolo Puija, přičemž Puijio je jediný kopeček široko daleko) byl malý, terénní závod pouze pro pár lidí. Ze sta přihlášených lidí běžely cca dvě třetiny sedmičku a zbylá třetina půlmaraton.

Už asi čtrnáct dní před závodem jsem byla velice dobře seznámena s trasou: zkontaktovali mě totiž na Facebooku pořadatelé, protože viděli na startovní listině jediné ne-finské jméno, a tak je zajímalo, co jsem zač. Slovo dalo slovo a já jsem si s nimi na konci dubna vyrazila tréninkově proběhnout trasu. Takže jsem už čtrnáct dní předem věděla, do jakého masakru jdu. :)

Trasa byla sedm kilometru dlouhá - v případě půlmaratonu se tedy běžela tři kola. Všechno bylo v dost těžkém terénu: bláto, obří kořeny, šutry a klády přes cestu, které člověk musel přelézat. A výběh sjezdovky jako bonus plus na konci každého kola. Celkově byla trasa samý kopeček: na jednadvaceti kilometrech člověk nastoupal jeden kilometr vertikální.

Startovalo se dnes v deset hodin dopoledne. Tento kopec se v Kuopiu nachází rovných pět kilometrů od mého bydliště. Vzhledem k obřím cenám finské MHD jsem šla pěšky, takže jsem měla už před závodem pořádnou rozcvičku.

Původně jsem si myslela, že půjdu na závod sama, ale na poslední chvíli se ke mně přidala moje sousedka, Ewa z Německa. Nikdy v životě neběžela více než patnáct kilometrů v kuse a večer předem se spontánně rozhodla pro takhle těžký půlmaraton. A dala ho - všechna čest Ewě. 

Měla jsem tedy parťačku, což je vždycky fajn, ať už se jedná o jakkoli dlouhý závod. 

Jak už jsem zmínila, běžela se tři sedmikilometrová kola. Nebyl to žádný med - v prvním kole se mi hrozně začalo chtít zvracet. Nevím proč - mám poměrně zmáknuté, co před dlouhým během jíst/nejíst a nevím, kde se tentokrát stala chyba. Asi nervozita.

V prvním kole se moje myšlenky soustředily z "Nepoblej se" na "......." Těmi tečkami myslím všechna česká sprostá slova, na které si jen vzpomenete. :)

Trať byla opravdu těžká a můj žaludek na tom nebyl nejlépe, takže jsem si v duchu pěkně nadávala.

Ve druhém kole vysvitlo slunce. Tedy opravdové slunce se schovávalo někde za mraky (Startovali jsme při teplotě 3°C. Ano, v půlce května.), ale slunce vysvitlo v mé hlavě, protože se mi udělalo lépe. 

Druhé kolo jsem si docela užila. Už jsem se více kochala přírodou a méně nadávala. 

Na konci druhého kola jsem si na občerstvovací stanici dala ionťák. Za normálních okolností piji v 99% jen čistou vodu, ale nyní jsem nějak cítila, že by mě mohl do toho posledního kola nakopnout. 

Jo, to jsem se spletla! 

Možná mě lehce nakopl, ale opět se ozval můj žaludek, který si s tímto hnusným přeslazeným nápojem nevěděl rady a začal zase divně bolet. 

Ve třetím kole mě to donutilo opět zpomalit. Nechala jsem se předběhnout slečnou v podobné růžové bundě, jako mám já. Vůbec jsem neměla tušení, kolik lidí, je ještě za mnou! Začala jsem si dokonce myslet, že jsem předposlední, (Za mnou byla pořád ještě Ewa) protože bylo v lese okolo mě hrobové ticho. 

Bojovala jsem se sebou, ale věděla jsem, že už mám před sebou jen pár kilometrů a to mě hnalo dopředu. Na úplný závěr mě zase čekala již stará známá sjezdovka. (Né moc dlouhá, ale děsně prudká: koneckonců podél ní vedou skokanské můstky) Nahoru jsem se spíše vyplazila, než abych tu sjezdovku vyběhla :) V tuhle chvíli jsem si vzpomněla na Káťu, na cestu na kole z Kentingu a na naší známou písničku z Taiwanu. (Zasvěcení jí znají, ale ostatním radši nebudu říkat, o jakou písničku se jedná:)) Věděla jsem, že mě dokonale nakopne do posledních pár stovek metrů, a tak jsem z kapsy vylovila sluchátka a pustila si jí. Pěkně mě to povzbudilo, ne že ne. :) 

Doběh do cíle byl krásný. Pořadatelé mě vítali křičejíc "Dobřřžžžže!" - věděli, že jsem Češka a tak si asi nastudovali patřičné slovíčko :) 

Při doběhu do cíle se střídal pocit na umření s krásným pocitem, že jsem závod dokončila. S časem se moc chlubit nemůžu: 3 hodiny 14 minut. Byla jsem 14 z 20 ženských. Já vím, není to žádný super čas. Ale náročná trať, 1km převýšení a ještě k tomu můj žaludek - to mě omlouvá. 

Zkrátka jsem ráda, že jsem závod vůbec v pořádku dokončila. :)

Sousedka Ewa doběhla 15 minut za mnou. V ceně startovného byl vstup do sauny. (V místě startu je totiž kromě rozhledny i hotel, kde jsme měli zázemí) Na chvilku jsme si tam zašly uvolnit si ztuhlé svaly. 

Na úplný konec nás ještě čekalo pět kiláčků domů. Mým nohám to nevadilo - koneckonců zvyklé jsou dost, ale můj žaludek se pořádně bouřil a odmítal jakoukoli potravu a pití. Uklidnilo se to až před chvílí, kolem páté večer, kdy jsem do sebe konečně byla schopná dostat trochu jídla. 

Shrnula bych to tak, že to byl snad nejnáročnější závod mého života, (Kam se hrabe maraton s nulovým stoupáním!) ale ve výsledku jsem si ho užila. Krásně jsem tím zakončila svůj půlrok ve Finsku. :)

P.S: Na úplný závět mám otázečku na všechny zkušené běžce.

 Máte nějaký zaručený trik na problematický a rozdrážděný žaludek během závodu? 

Když běhám dvě hodinky pro radost, nedělá to se mnou vůbec nic, ale jakmile nastane nějaký závod, mám velký problém cokoliv pozřít a bojím se, že mi to zkomplikuje mojí účast na Jizerském ultratrailu, protože vím, že během takové dálky jíst budu muset. :( Poraďte prosím, co s tím! 

Jak jsem si proběhla Hradec

V neděli, 12.října se konal druhý ročník hradeckého půlmaratonu. Vloni jsem (stejně jako na ten ústecký) přihlašování nějak prošvihla, ale letos jsem si řekla, že už takovou chybu nesmím udělat.  Zaběhnout si půlmaraton ve městě, ve kterém studuji - to je přeci skoro moje povinnost!

Šly jsme do toho spolu s Káťou, která se mnou všechny tyhle sportovní srandičky absolvovala na Taiwanu. Asi hodinku před startem jsme se sešly, abychom nasály patřičnou atmosféru - a řekla bych, že se to povedlo.
 Hradecké Malé náměstí bylo plné stánků s klasickými sportovními potřebami a s botami, s jídlem, pivem, ovocnými džusy a dalšími dobrotami. Všude okolo se linula vůně trdelníku, který fakt miluji, ale měla jsem soudnost a věděla jsem, že před jednadvacetikilometrovým během si takovouhle prasárničku fakt dát nemůžu :) U stánku s alternativními dortíčky jsme neodolaly a ochutnaly malý kousek indického cukroví, které bylo fakt luxusní.

Hradecký půlmaraton byl můj pátý oficiální půlmaraton v životě, kromě toho mám za sebou jeden maraton, několik dvacítek či třicítek (v létě jsem si takovéto vzdálenosti běhala pro radost aspoň jednou týdně), takže by člověk řekl, že už jsem trochu zkušená a že vím, jak se obléci.
Houby!
Jsem blbá a nepoučitelná a udělala jsem obrovskou, začátečnickou chybu - štrašně teple jsem se oblékla. Dlouhé běžecké legíny, teplé termotriko s dlouhým rukávem a přes to ještě šusťákovou běžeckou vestu. Takhle navlečená jsem šla na start, zatímco lidi okolo mě byli mnohdy jen v kraťasech a v tílku.

Prostě mi před startem přišlo, že je zima. Jenomže pak vysvitlo sluníčko a udělalo se opravdu velké teplo, takže jsem se v těch všech vrstvách celou cestu trápila a potila.

Jak už jsem zmínila, startovalo se na Malém náměstí. Trasa vedla přes lízátkovský stadion do Malšovic, poté do lesa a zpátky. Bylo to v podstatě jedno velké kolečko, jen některé úseky se běžely tam i zpátky tou samou cestou.
Když to porovnám s ústeckým půlmaratonem, v Ústí byla trasa mnohem rozmanitější. Přiznám se, že během toho hradeckého jsem se chvílemi nudila. (Zejména v lese, kam chodím běhat běžně a kde to moc dobře znám) Ale hradecký půlmaraton má zase plusové body za čistčí a zdravější ovzduší - o čistém vzduchu se v Ústí při proběhu chemičkou opravdu mluvit nedalo. Takže každé město má svoje. V Hradci také běželo mnohem méně lidí.

Rekord jsem však tentokrát netrhla - kvůli zmiňovanému teplu se mi neběželo moc dobře, navíc už mi dosluhují moje boty; jsou trochu děravé a tak se do nich dostaly kamínky, které mi způsobily nemalý puchýř. Do cíle jsem doběhla s časem 2:06. To není nic, s čím bych se měla chlubit :) Tentokrát jsem ale byla fakt ráda, že jsem to vůbec dokončila a nezdechla. Už se mi zkrátka v životě běželo líp.

Po závodě jsme šly s Káťou nabrat spálené kalorie do Mexity, mé oblíbené mexicko-italské restaurace. Plněná zapečená tortilla se zeleninou, rýží a sýrem byla po tom výkonu fakt zasloužemá!

Suma sumárum - trochu jsem se trápila, jelikož mi bylo vedro a bolely mě nožky, ale na to člověk rychle zapomene a tak mi nezbývá nic jiného, než hradecký půlmaraton ohodnotit velmi pozitivně!

Medaile a fešná čelenka, která se bude jistojistě hodit do zimy do Finska :)

Ústecký půlmaraton

14. září se konal čtvrtý ročník půlmaratonu v Ústí nad Labem. Tento půlmaraton je oceněn stříbrnou známkou kvality IAAF. (Světové maratony a půlmaratony jsou každoročně oceňovány známkami kvality - například Pražský maraton se pyšní zlatou známkou, což je opravdová rarita a pocta. Oceňuje se mimo jiné kvalita tratě, mezinárodní složení účastníků, padlé rekordy, občerstvení, další zázemí apod. Zdroj a více informací ZDE)
Nemohla jsem pochopit, jak může půlmaraton v jednom z nejošklivějších českých měst dostat takové prestižní ocenění. A protože mám Ústí nad Labem coby kamenem dohodil, rozhodla jsem se, že se na něj letos přihlásím. Nešlo o nic jiného, než o zvědavost - neměla jsem tentokrát ani žádného parťáka, ale řekla jsem si, že tam i přesto půjdu, protože mě ten závod prostě zajímá.

Vybíhalo se v pravé poledne. Do Ústí jsem přijela se známými o něco dříve, protože si bylo třeba vyzvednout startovní tašku. Celé dopoledne příšerně pršelo a temná obloha nenaznačovala ani v nejmenším, že by déšť mohl ustat. Měla jsem docela pochmurnou náladu a přiznám se, že se mi moc běžet nechtělo, přestože mi jindy běhání v dešti nijak zvlášť nevadí.
Když zazněl startovní výstřel a začala hrát Smetanova Vltava, dala jsem se spolu s ostatním tříapůltisícem běžců do pohybu. To, že se startuje za doprovodu Vltavy, jsem už znala z dřívějška z pražských půlmaratonů. Ačkoliv jinak nejsem žádný posluchač vážné hudby, v této chvíli se mi opět úplně rozbušilo srdce.
Vyběhla jsem tedy ve velkém dešti a zhruba po sto metrech už jsem měla totálně promočené boty. Louže totiž byly úplně všude. Bylo mi to ale jedno a jakmile jsem se prodrala davem lidí, nasadila jsem pěkně rychlé tempo. (Pro upřesnění - rychlé NA MNĚ. Jsem velký šnek a normálně běhám rychlostí cca 6 min/km. Teď jsem běžela rychlostí 5 min/km) Myslela jsem si, že v takovémhle tempíčku rozhodně nemůžu vyrdžet běžet celých jednadvacet kilometrů a že mi určitě v půlce dojdou síly.
To se ale nestalo! Na osmém kilometru jsem předběhla vodiče s časem 2:00. Strašně moc mě to nabudilo - přestože jsem půlmaraton běžela už poměrně hodněkrát, nikdy v životě se mi ho nepovedlo zaběhnout pod 2 hodiny. Viděla jsem však, že tentokrát je to reálné, a tak jsem se snažila nezpomalovat.

Největším "chytákem" ústeckého půlmaratonu je bezpochyby průběh chemičkou. Ústí nad Labem je nechvalně proslavené tím, že je zde velké množství továren a především zmíněná chemička. Pořadatelé závodu se z toho však rozhodli udělat atrakci a průběh areálem chemičky zařadili do závodní trasy. Byla jsem na to zvědavá a na běh skrze chemičku jsem se velmi těšila.
Chemičkou se probíhalo celkem dvakrát - na čtvrtém a na patnáctém kilometru. Bylo to opravdu zajímavé a bylo se pořád na co dívat! (přestože to nebylo nic hezkého a pro mé plíce ani nic zdravého) A krásně to v areálu chemičky vonělo. Teda aspoň mně - ostatní lidé většinou nadávali, jaký tam byl příšerný smrad.

Zdroj: IDNES

Další nevšední zážitek nastal, když se probíhalo cikánskou čtvrtí. Nikdy v životě jsem neviděla tolik cikánů pohromadě! (A ještě k tomu fandících cikánů) Špinavé ulice, polorozpadlé domy a v oknech nebo venku na ulici desítky romských spoluobčanů. Opět to nebylo nic pěkného, ale na druhou stranu - komu se takovéhle výjevy poštěstí vidět? :D
Romskou čtvrtí se stejně jako chemičkou probíhalo dvakrát. Po celou dobu tam byli přítomní policisté - pro jistotu.

Trasa půlmaratonu tedy rozhodně nebyla "krásná". (Nic proti Ústečákům, ale v Ústí člověk těžko najde nějaké krásné místo :)) Byla ale strašně moc zajímavá! Celou dobu se bylo na co dívat. Chemičkou si člověk zkrátka jen tak neproběhne, a právě ústecký půlmaraton je jediný na světě, který tuhle bizarnost jednou za rok umožňuje.

Do cíle jsem dorazila v čase 1:58. Byl to můj absolutní rekord - už jsem byla skoro smířená s tím, že půlmaraton pod dvě hodiny prostě nikdy v životě nedám. A dala jsem :) Měla jsem moc velkou radost - jednak z mého výkonu, ale také z fandění a podpory mých blízkých :) Bylo to zkrátka super!

Jo, a během závodu dokonce přestalo pršet.

Do Taitungu na půlmaraton

Na National Dong Hwa University, kde tento semestr pobývám, jsme si mohli zvolit jeden zajímavý předmět - Preparation for marathon. Spočívalo to v tom, že jste absolvovali několikrát týdně běžecký trénink pod vedením učitele, pár delších výběhů, nějakou teorii, no a na závěr se jelo hromadně na maraton do Taitungu.
Já jsem si tento předmět nezapsala, protože jsem nehodlala chodit běhat v šest ráno povinně na ovál, ještě aby mi někdo říkal, kolik kilometrů mám ten den uběhnout. :)
 Nicméně domluvily jsme si to s Káťou tak, že na ten závěrečný maraton do Taitungu s nimi pojedeme. Přihlásily jsme se však jen na poloviční vzdálenost, tedy na 21kilometrů, protože jeden celý maraton jsme běžely před měsícem a tak jsme to nechtěly znova přehánět.
 Když jsme se v únoru na tenhle půlmaraton přihlašovaly, říkaly jsme si, že to bude takové příjemné proběhnutí v samotném závěru našeho pobytu. Uteklo to jako voda a my jsme včera naplnily batůžky běžeckým oblečením a odjely do Taitungu.
 Startovalo se v půl 7 ráno a Taitung je město vzdálené 160 kilometrů od našeho kampusu, a tak jsme tam musely být o den dřív. Dorazily jsme tam v půl šesté večer, ubytovaly se, zašly se podívat na místní night market a brzy jsme šly spát, abychom měly na následující den dost sil.

Atmosféra závodu byla podobná, jako před měsícem v Chisingtanu - příjemná a pohodová. Všude kolem nás byli usměvaví Taiwanci, kteří byli natěšení na výběh. (běželo se tradičně 42, 21, 10 nebo 5 kilometrů) 

Běželo se mi moc pěkně - utíkalo to, do uší mi hrály samé povzbudivé písničky, no co budu povídat. Navíc nám přálo počasí mnohem více, než minulý měsíc - dneska bylo zataženo a nebylo tak velké vedro, což jsem uvítala. 

Trasa tentokrát byla vedena tak, že se běželo jedním směrem, poté se člověk otočil a běžel tou samou cestou zpátky. Obecně vzato, tohle moc ráda nemám - jsem mnohem radši, když se běží "kolečko". Dneska mi to ale nijak nevadilo. Část trasy vedla městským parkem, část po dlouhém mostě, část pod horami, takže bylo stále na co koukat. 

Převýšení nebylo nijak velké, ale přeci jen, první polovina závodu byla docela do kopce (viz graf) - v tu chvíli jsem trochu nadávala, ale o to více jsem si pak užívala druhou polovinu a seběh z kopce dolů.

Na občerstovacích stanicích rozdávali nejenom pití, sůl, ovoce a podobné tradiční věci, ale i mokré houby. Taková namočená houba přijde ve vedru velice vhod - člověk se s ní krásně utře a zchladí. Když jsem si však houbu vzala a chladila si s ní hlavu, vzpomněla jsem si na Zelenou míli. Konkrétně na to, jak dávali mokrou houbu na hlavu vězňům těsně před tím, než je popravili na elektrickém křesle. To ve mně nevyvolávalo moc dobré pocity, a tak jsem jí zahodila a na dalších občerstvovačkách si jí už nebrala :). 

Pět kilometrů před cílem jsem měla stále spoustu energie a připadalo mi, že běžím docela dost rychle a že bych to třeba dneska už konečně mohla dát pod dvě hodiny. (To se mi ještě v živiotě na žádném půlmaratonu nepodařilo. Jsem holt lemra. Ale já vytrvám a jednou se mi to povede!) Byla jsem tedy malinko zklamaná, když jsem proběhla cílem s časem 2:04. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem to přežila - byl to sice "jen" krátký půlmaraton, tudíž pohodička a brnkačka, ale přeci jen, v tom vedru a vlhkosti, jenž na Taiwanu panuje, jsem se naučila mít před každým delším vyběhnutím respekt. Na druhou stranu, trochu mě štvalo, že jsem to pod ty dvě hodiny nedala. Třeba to konečně zlomím v září v Ústí.  

Celý závod a jeho atmosféru jsem si maximálně užila. S chisingtanským maratonem, který jsem běžela minulý měsíc, se to sice srovnávat nedá, ale i tak to bylo dneska moc pěkné. 

 Když jsem doběhla a chvilku si odpočinula, šla jsem se postavit do fronty, kde tiskli diplomy. Čekala jsem na svůj diplom a najednou se mi strašně zatmělo před očima. Málem to se mnou švihlo, ale naštěstí jsem se chytla nějakého dřevěného stolečku, který byl náhodou poblíž, a tak jsem to ustála a za chvíli to bylo zas dobré. A to jsem si v týdnu  byla měřit tlak a radovala jsem se, že už se mi trochu zvýšil - před měsícem jsem ještě měla 85 na 45.
Jak říkám, můj omdlívací stav trval jen chvilku - o deset minut později jsme už s Káťou a se svými vytisklými diplomy (a medailemi, samozřejmě) vesele pózovaly.

  

V cíli závodu také měli krásná štěňátka. Nevím, zda byla na prodej nebo to byly ceny pro vítěze, každopádně jsme se s nimi musely pomazlit :)

Po závodě jsme se s Káťou odebraly do hotelu, daly si spršku a brzký oběd v centru města. Kolem poledne jsme příjemně unavené sedly na vlak domů. Když k tomu přičtu ještě můj páteční výlet, o kterém jsem psala v minulém článku, měla jsem naprosto parádní víkend!  

Jak se cítím po maratonu?

Pár bystrých čtenářů možná zajímá, jak jsem se asi cítila po svém prvním maratonu a zda mi třeba neupadly nohy.
Odpověď zní: cítila jsem se krásně a nohy pořád mám!

Když jsem doběhla, byla jsem psychicky připravená na to, že se druhý den nezvednu z postele, po schodech budu chodit pozadu a budu ležet jak lazar. Nic z toho se nestalo. Asi jsem už zkrátka trénovaná, ale nohy mě skoro vůbec nebolely. (dva dny jsem sice poctivě [aktivně] odpočívala, ale včera už jsem měla zase dost energie na to, abych si zaběhla desítečku)
Místo bolesti nohou se však na mně maraton podepsal jinak:
1. V ten den, po doběhu, jsem měla příšerně rozedřený žaludek a každé snědené sousto mě bolelo. To mě velice mrzelo, protože jsem se těšila, jak se příšerně nacpu a plánovala jsem si, jaké všechny prasárny si dám. Rozedřela jsem si ho nejspíš tím, že jsem během závodu strašně moc pila - ano, pít se musí, zvlášť když je vedro a člověk se potí, ale v kombinaci se čtyřmi hodinami nárazů a poskoků velké množství vody nedělá žaludku moc dobře.

2.Ještě dva dny po maratonu se mi strašně špatně dýchalo. Skoro jsem začínala mít podezření, jestli nejsem nějaký skrytý astmatik nebo kardiak. (Nedokázala jsem sama diagnostikovat, zda-li ta obří bolest na hrudníku jde od plic nebo od srdce.) Když však moje bolest odezněla, dospěla jsem k závěru, že asi jenom zkrátka souvisela s výše zmiňovaným rozdrážděným krkem a žaludkem.

3.Udělal se mi na puse příšerný opar. To se mi stává tehdy, když zažiju nějaký šok nebo když na mě leze nějaká nemoc. Tentokrát to bylo nejspíš z toho šoku, že jsem spokojeně doběhla a neumřela.

Maraton tedy na mě pár drobných následků zanechal. Ty však během pár dní zmizí a já myslím, že zanedlouho už zase začnu přemýšlet, v jakém městě si dám svůj druhý maratónek. (Praha příští rok na jaře to jistí!)
Prozatím mě letos (jet tak pro radost) čekají minimálně dva půlmaratony:

• Půlmaraton v Taitungu, na jihu Taiwanu. Koná se 6.6. a pojedeme tam s Káťou a se školním zájezdem. Bude to takové zakončení naší taiwansko-běžecké éry, protože pak už se pomalu začneme balit domů.
• Ústecký půlmaraton, který se koná 14.září. Dva roky po sobě jsem ho prošvihla, ale včera jsem využila poslední šance, kdy bylo zlevněné startovné a na poslední chvíli se přihlásila. Běžet jedním z nejošklivějších českých měst, to si přece nemůžu nechat ujít :D 
• Hradecký půmaraton - ten je letos v říjnu. Vloni jsem ho rovněž prošvihla (ano, byla ostuda prošvihnout takto významnou událost ve městě, kde studuju), ale letos už to nesmím dopustit.

Tak tedy...doufám, že se mi povedlo vás dostatečně namotivovat (nebo odradit). Běhání zdar!

A nakonec pár momentek, za které vděčím neznámým taiwanským fotografům ;)

Můj první maraton

Když jsem se chystala na svojí pětiměsíční cestu na Taiwan, říkala jsem si, že by bylo fajn si právě tady zaběhnout svůj první maraton. A protože nerada říkám něco jen tak do větru, ihned po mém příjezdu na Taiwan jsem se začala zajímat o to, jaký závod se v blízkém okolí běží.

Náš taiwanský kamarád Su nás hnedka v únoru informoval, že na konci dubna se běží Chinsigntan maraton - Chinsingtan je pobřežní část Hualienu. Káťa byla nadšená a rozhodnutá, že určitě musíme jít na celý maraton.
Já jsem byla ze začátku trochu váhavá, jestli na to budu schopná za dva měsíce dostatečně natrénovat, ale mám ráda výzvy a tak jsem nakonec kývla na to, na celý maraton půjdeme. (pro ty, co nevědí - 42,2 km)

Už v únoru jsme si zafixovaly, že se závod běží v sobotu, šestadvacátého. Přizpůsobily jsme tomu celý týden - už jsme moc netrénovaly, hodně jsme jedly a pily, abychom měly zásoby, chodily jsme brzo spát, celou dobu jsme se nebavily o ničem jiném a byly jsme jako na trní. Aby nám pátek, den před maratonem lépe utekl, vyrazili jsme společně s Mírou a s Ivčou do Hualienu do kina. Teorii jsmě měly obě naštudovanou velmi dobře a jak říkám, celý týden jsme neřešily nic jiného.
V pátek večer jsme konečně zalehly do postele, s budíkem nařízeným na čtvrtou ráno. (Kvůli velkému vedru se totiž startovalo v 6) Vstaly jsme, daly jsme si opravdu opulentní snídani, namazaly si nohy krémem a vydaly se před koleje, kde nás měl vyzvednout autem náš kamarád Su se svou přítelkyní, kteří běželi půlmaraton. Čekaly jsme a čekaly a oni stále nikde - začaly jsme už být nervózní, a tak Káťa Suovi zavolala.
Co se však nestalo - Káťa Sua svým telefonátem vzbudila a on jí rozespale řekl, co blázníme - že se maraton přece koná až zítra. Krve by se v nás nedořezal! Myslely jsme, že si dělá srandu. Bohužel si ji nedělal. Nějak jsme se špatně domluvili a my jsme měly s Káťou pevně zafixované, že je maraton v sobotu, a tak nás vůbec nenapadlo, že by to mohlo být jinak. S plnými břichy jsme se tedy odebraly zpátky do postele a nezbývalo nám nic jiného, než si jít znova na chvíli lehnout a přečkat ještě jeden den. Celá sobota byla příšerná - pršelo, já i Káťa jsme se nudily a koleji a chtěly jsme, aby už byl další den.

V neděli ráno se tedy opakovalo to samé, co v sobotu - budíček ve čtyři, velká snídaně, probrat se, namazat nohy. S tím rozdílem, že tentokrát už jsme měly opravdu potvrzené, že maraton je D-N-E-S. (ptaly jsme se Sua a ujišťovaly se asi stokrát...) Su se svou přítelkyní Miao a s jednou učitelkou ze školy, která jela rovněž na půlmaraton nás nabrali autem před kolejema a jeli jsme. Chinsingtan byl vzdálený asi půhodiny cesty - když jsme tam přijeli, rozednívalo se a všude vládla moc pěkná atmosféra.

Hodinka do startu utekla jako voda a za deset minut šest už jsme se začaly štosovat na startovní seřadiště. Bylo tady zhruba 1000 lidí běžících maraton, 1000 půlmaraton 1000 běžících tříkilometrový závod, což bylo tak akorát, protože se vytvořila pěkná atmosféra, ale zároveň se nikdo nikde nemačkal.
Byly jsme tam s Káťou jediné neasiatky, takže jsme byly pro většinu lidí tak trochu atrakcí - spousta lidí se s námi chtěla fotit, jak před startem, tak během běhu :D

V šest ráno se tedy vyběhlo. Musím říct, že i přes brzkou hodinu bylo dost velké vedro. Nicméně, běželo se mi poměrně pěkně. Občerstvovačky byly zhruba na každém třetím kilometru (voda, ionťák, sůl, banány, čokoláda, pečivo) Já jsem se poprvé napila asi na desátém kilometru, ovšem na jídlo jsem neměla během celého závodu vůbec pomyšlení.

Běh byl situován po cyklostezce podél pobřeží, bylo tam pár malých kopečků, ale nic závratného. Pořád se bylo na co dívat - ať už na nádherné moře s obrovskými vlnami (ne nadarmo je v něm zakázané koupání), letiště, přístav nebo jen skandující lidi.
Lehká krize na mě přišla kolem dvacátého kilometru - udělalo se příšerné vedro, pražilo sluníčko, začal mě bolet žaludek (pěkně jsem si ho rozhodila pitím - obvykle při běhání nejsem zvyklá vůbec pít, ale tady jsem do sebe lila dva kelímky na každé občerstvovací stanici, protože jsem měla hroznou žízeň a velmi jsem se potila...) a já jsem si říkala "do háje, jednou tolik je ještě přede mnou..." Do toho mi zničeho nic přestal hrát telefon, a tak jsem byla bez hudby.
Velice rychle jsem se ale vzchopila, nabrala jsem síly a úsek mezi dvacátým a třicátým kilometrem jsem prosvištěla docela rychle. Když jsem minula ceduli, která hlásala, že mám za sebou 30 kilometrů, říkala jsem si "to už je pohodička, už jen dvanáct zbývá - to je hodinka a něco...to přece běháš běžně!"
Běžela jsem a běžela, potit jsem už neměla co - bylo mi takové vedro, že jsem chvílemi cítila, že je mi trochu zima. Nevím, jak je to možné, ale asi jsem byla trochu přehřátá.
Ke konci už mi začaly maličko docházet síly - podle hodinek jsem viděla, že běžím zhruba tři a půl hodiny a zbývá mi posledních pět kilometrů. A právě těch posledních pět kilometrů je pro mnoho lidí osudných. Říká se tomu "náraz do zdi" a je to pocit, kdy vám údajně rapidně dojdou síly, podlomí se vám kolena a už nemůžete.
Já mohu všechny ujistit, že žádný brutální "náraz do zdi" jsem nepocítila - ale přesto mi ke konci trochu síla poklesla. Posledních pět kilometrů mi přestalo utíkat a díky únavě jsem z běhu hodně přecházela do chůze: z těch posledních pěti kilometrů jsem možná půlku šla.
Věděla jsem, že si tím velmi zkazím svůj výsledný čas, ale bylo mi to jedno -  můj cíl na můj první maraton byl jediný: UŽÍT SI TO A NECHCÍPNOUT a nebýt odvezena sanitkou.
Ty poslední kilometry jsem se tedy spíš tak odploužila a nakonec jsem cílovou pásku přetrhla s časem 4 hodiny a 12 minut. (Na to, že jsem běžela maraton poprvé, jsem byla spokojená, protože jsem spíš počítala s tím, že mi to bude trvat více než čtyři a půl hodiny. Kátě však patří velký obdiv, protože ta to dala pod čtyři hodiny) 
V cíli mě čekal krásný a povznášející pocit: dala jsem to a neumřela jsem! Dostala jsem medaili, pamětní ručník a nějaké dárečky. Zkrátka... bylo to krásné a myslím, že jsem tím odemkla novou etapu svého života: určitě to nebyl můj poslední maraton!