Přechod Roháčů, který se nekonal

VAROVÁNÍ: V tomto článku popisuju svůj doposud nejnebezpečnější zážitek v životě. Takže babičky a další starostlivé duše, radši dál nečtěte. :)

_____________________________________________

Na druhý zářijový víkend jsem si s kamarádkou Káťou (kterou pozorní čtenáři z mnoha článků již dobře znají) naplánovala přechod Roháčů.
Roháče, nebo chcete-li Západní Tatry, jsou moje oblíbené hory a já jsem byl celý rok natěšená, jak je spolu s batohem na zádech přejdeme. Měly jsme naplánovaný krásný itinerář:
ÚTERÝ přijet vlakem do Liptovského Mikuláše a dostat se na Žiarskou chatu, kde první noc přespíme.
VE STŘEDU vyrazit ze Žiarské chaty na Baníkov, odtud na Tri kopy, Ostrý Roháč, Volovec a přes Taťliakovu chatu na Zverovku, kde budeme nocovat druhou noc.
VE ČTVRTEK dojít ze Zverovky přes Brestovou a Sivý vrch do vesničky Bobrovec a odtud zpět do L.Mikuláše na večerní vlak zpět domů.

Inu, plány to bylo hezké, ale nakonec vše dopadlo úplně jinak.
V úterý jsme dorazily pohodlným RegioJetem do Mikuláše a podle plánu se dostaly na Žiarskou chatu. Zde jsme měly zamluvený nocleh v turistické ubytovně - přestože zde spalo v jedné místnosti hodně lidí, bylo to tu velmi útulné a pohodlné. A dělají zde výborné bryndzové pirohy! Pokud se někdy vydáte do Roháčů a budete chtít levně a příjemně nocovat, Žiarskou chatu doporučuji všemi deseti.

Ve středu ráno jsme vyrazily na první túru. Výstup na Baníkov (4.nejvyšší hora Roháčů, 2178m.n.m.) byl strmý a náročný, ale pořád se šlo po značené pěšince, takže krom toho, že jsem s těžkým batohem na zádech funěla jak mašina, to šlo naprosto hladce.
Docela nám přálo počasí, takže jsme se kochaly horami tyčícími se okolo nás, ale malinko nás znepokojoval pohled na zasněžené vrcholky nad námi.

Bohužel, s přibývající nadmořskou výškou se začalo zhoršovat počasí a také se začal objevovat sníh. Nejdřív jen tak trošku a potom ho začalo přibývat víc a víc. Pořád jsme však šly po pěšině, takže nám to bůhvíjak nevadilo.
Kousek před závěrečným výstupem na Baníkov ale pěšina skončila a následoval úsek vedený po kamenech, skoro až po skále. Pěkně to klouzalo a pod námi byly strmé srázy dolů, ale pořád to ještě šlo a my jsme statečně šlapaly a přeskakovaly skály vstříc Baníkovu.

 

Zdolaly jsme Baníkov, jenže pak to začalo být horší a horší. Následovaly úseky jištěné řetězy, na které bych se za normálních okolností těšila, jenomže když je všude okolo vás sníh a mlha, neskutečně to klouže a řetěz je opravdu ledový, není to žádný med. Pokračovaly jsme přes skály a řetězy, ještě cca 500 metrů dál. Při pohledu na sráz dolů jsem začínala mít závratě a nedělalo mi to úplně dobře. Měla jsem tak zmrzlé ruce, že jsem se řetězů držela jen silou vůle. Věděla jsem, že je pode mnou několika set metrový sráz, takže se prostě držet musím, zuby nehty.

Ty moje ruce byly tak zmrzlé, že mě dneska ještě dva dny poté bolí.

Káťa měla rukavičky, takže to trochu eliminovala, ale stejně na tom nebyla o nic moc lépe. Když už to bylo fakt vážné, že jsem se nemohla držet řetězů, navlíkla jsem si na ruce ponožky a to trochu pomohlo. :)

 

Statečně jsme bojovaly a překračovaly další skalnaté úseky (věděly jsme, že je jich před námi ještě hodně a že Ostrý Roháč bude teprve terno) , když v tom jsme se dostaly do místa, kde zmizely turistické značky (byly zaváté sněhem) naše cesta měla vést dolů strmě po skále, na jejíž konec jsme kvůli mlze vůbec neviděly. Když jsme viděla díru dolů a všude okolo skály, srázy a spoustu sněhu, došlo mi, že tohle prostě nedám. Promrzlé, slabé a samy v horách, kde se zhoršovalo počasí, to už fakt nebyla sranda.

Káťa na tom byla úplně stejně - obě jsme byly zoufalé a chtělo se nám brečet, ale to jsme si samozřejmě přiznaly až když jsme se dostaly do bezpečí. :) Rozhodly jsme se tedy, že to otočíme a vrátíme se na Žiarskou chatu, kde jsme ráno začaly.



Ani cesta zpět nebyla žádný med - s těmi zmrzlými prsty jsme musely překonat zase všechny řetězové a skalnaté úseky zpátky, zase přelézt Baníkov a sestoupat z něj dolů. Ale pořád to bylo tisíckrát rozumnější řešení, než se pouštět dál.

Když jsme se dostaly k Žiarské chatě, byly jsme fakt šťastné, že jsme to ve zdraví přežily. Zvládly jsme toho spolu už hodně - dojet na kole na nejjižnější cíp Taiwanu, chodit po Taiwanských horách, uběhnout ultramaraton a mnoho dalšího. Ale tentokrát nám hory ukázaly svojí moc a poprvé jsme se přesvědčily na vlastní kůži, že když se v horách zkazí počasí, není čas hrát si na hrdinky.
A to jsme byly "jenom" v Roháčích a né v žádných Himalájích!
Přesvědčily jsme se o tom, že ne všechno, co si usmyslíme, je bez problémů zvládnutelné. A že Roháče dokážou být fakt nebezpečné.

Zbytek našeho pobytu už jsme na žádnou velkou túru nešly. Tahle zkušenost nás prostě tak vytrestala, že jsme se jednoduše bály. (A to je co říct, protože my dvě se skoro ničeho nebojíme:)) Místo toho jsme si prodloužily pobyt na Žiarské chatě o jednu noc, daly si zde ještě jedny bryndzové pirohy, prošly se po tatranské magistrále, procouraly Liptovský Mikuláš a všechny cukrárny ve městě a ve čtvrtek večer odjely Pendolinem zpátky domů.
Přechod Roháčů se sice nekonal, výlet nevyšel ani z poloviny podle našich plánů, ale i tak jsme si ho dokázaly užít a vzaly si z něj velké poučení.

S Roháči tedy máme nevyřízený dluh. Jednou (ideálně příští léto) je rozhodně zdolat chceme. Ale pro příště už víme, že je lepší zvolit teplejší měsíc než září a že si máme pro všechny případy zabalit teplé rukavice. :)

Ferrata na Pastýřské stěně

Bydlím pouze pár kilometrů od Děčína, kde se mimo jiné nachází skvělá, pouze jeden rok stará via ferrata. A já jsem velká ostuda, protože jsem jí vylezla už asi čtyřikrát a terpve nyní jsem se rozhodla jí věnovat článek.
Tato ferrata si ho totiž opravdu zaslouží.

Jak už vyplývá z nadpisu článku, ferrata se nachází v Děčíně na Pastýřské stěně. Je to opravdu krásné místo - z Pastýřské stěny jsou vidět překrásná panoramata na děčínský zámek, Labe a celé město.

Je zde několik různě obtížných tras. To je naprosto skvělé - v České Republice nebo těsně za německými hranicemi se sice nachází několik dalších ferrat, ale žádná z nich nemá tolik cest k lezení!

Zdrojem obrázku jsou facebookové stránky děčínské ferraty.
Jak je vidět, v současné době se zde nachází 15 cest, které můžete prolézt!
Inu - byla jsem tu už čtyřikrát, pokaždé jsem lezla jinou cestou a stále mám co dohánět a objevovat. Je to obrovská paráda.
Na druhou stranu, při zdolávání děčínské (nebo kterékoliv jiné) ferraty mi pokaždé pořádně stoupá adrenalin v krvi a tuhne mi krev v žilách. Na "opravdové" lezení po skále bych asi byla velký posera. Ale...nikdy neříkej nikdy!

Naposledy jsem ferratu navštívila se svým taťkou minulý týden. Lezli jsme po trase č.3. Přestože to nebyla pouze obtížnost C, přišlo mi to pěkně náročné. :) Ale vyhecovala jsem se a jako bonus jsem zdolala ještě Karlův most ze železných lan.

Když jsme  k ferratě přijeli, potkali jsme zde postaršího pána. Dali jsme se s ním do řeči a o chvilku později jsme se dozvěděli, že je to pán, který s pomocí dalších nadšenců celou ferratu zinicioval a de facto postavil. Vyprávěl nám, co celé vybudování ferraty obnášelo - především velké problémy s vedením města. 

Je to smutné, že je ve městě tak skvělá atrakce a nemá moc velkou podporu. Ale pořád se najde velká spousta lidí, kteří jí podporují a navštěvují. Vloni o prázdninách ji prý zdolalo 10 000 lidí. 

Měli jsme v kapse dvě stě korun na občerstvení po výstupu. Taťka se těšil na pivo, já na vodu a šopský salát. Nakonec jsme však občerstvení oželeli a radši korunky přispěli panu Karlovi na výstavbu dalších cestiček. 

Letos jsme tam rozhodně nebyli naposled. Jak jsem řekla, jedná se o místo, kam opravdu ráda jezdím. Kloubí se zde sport, zábava a velký adrenalin. A jako bonus plus máte po výstupu krásný výhled na celé Děčínsko. 

Cesta plná pohrom aneb když se vám nalepí smůla na paty…

Tenhle článek jsem rozepsala už v letadle. Spolucestující, kteří seděli vedle mě, se sice netvářili moc nadšeně, když jsem je začala přeskakovat, následně hrabat v kufru v úložném prostoru nad hlavami svůj notebook, a když jsem ho úspěšně vyhrabala, zase jsem je musela požádat, aby se zvedli a pustili mě na mé místo k okýnku. Ale já jsem si prostě nemohla pomoct a chtěla jsem ho napsat teď, hned, ještě za tepla.

Cestuji na Velikonoce na devět dní domů.  Hurá, hurá, hurá – Finsko je fajn, ale přijde to vhod, načerpat trochu českého vzduchu na zbytek pobytu. 

Aby cesta vyšla co nejlevněji, jela jsem nočním autobusem do Helsinek a poté letadlem přes Frankfurt do Prahy. 

První šok nastal, když jsem v Kuopiu v jedenáct hodin večer vylezla z bytu a vydala se na autobus: venku napadly dobré tři centimetry sněhu. 

Věděla jsem, že mám v Helsinkách ráno dost málo času na přesun na letiště a začínala jsem dělat katastrofické scénáře, že bude mít autobus určitě zpoždění a letadlo mi uletí. 

Cestou do centra dostalo naše MHD strašný smyk. To se mi nikdy nestalo, dostat smyk v autobuse. Rozhodně to nebylo nic příjemného.

Dojela jsem na kuopijské náměstí a vydala se na autobusové nádraží. Už jsem tam šla asi třikrát, tentokrát jsem asi přemýšlela kolenem nebo jsem byla moc ospalá. Každopádně se stalo to, že jsem odbočila do špatné ulice a tak trochu zabloudila! 23:45, za 15 min odjížděl autobus a já nevěděla, kde jsem. 

Panika? 

Trochu. 

Brzy jsem se ale zorientovala, trochu přidala do kroku a na autobusák jsem dorazila celá zadýchaná právě v momentě, kdy náš obří, dvoupatrový autobus směřující do Helsinek přijížděl.

Když jsem viděla, že ho řídí holka asi tak stejně stará jako já, polkla jsem naprázdno a moje katastrofické scénáře ještě zesílily. 

Chápejte...3 cm sněhu na silnici, chumelenice, noc, času nebylo nazbyt... no prostě bych byla klidnější, kdyby mě vezl nějaký chlapák. 

Slečna se ale nezdála a do Helsinek mě dovezla rychle, bezpečně a dokonce o půl hodiny dříve! V duchu jsem se jí omluvila za tu prvotní nedůvěru. Ačkoliv jsem si v autobuse zabrala celou zadní pětku, abych se mohla natáhnout a spát, neusnula jsem ani na minutu, protože jsem byla celá nervózní a navíc kousek ode mě někdo děsně chrápal. Korunu tomu nasadilo mimino, které se během cesty v posr..., takže to zamořilo celý autobus.

No nic - do Helsinek jsem dorazila nevyspalá a vypadající jak zombie, ale byla jsem šťastná, že jsem zde na čas a že v klidu stihnu letadlo. 

Autobus z centra na letiště je rychlý a pohodlný - za 20 min je člověk na místě. Pokud ovšem netrefí špatný terminál. Já blondýna jsem se nepodívala, ze kterého terminálu mi letadlo letí, samozřejmě jsem vystoupila na tom špatném, takže jsem si udělala menší ranní  procházku po letišti. Naštěstí to ale nebylo tak daleko, takže no stress.

Letadlo do Frankfurtu odletělo na čas v půl osmé ráno, prostě pohoda. Byla jsem trochu unavená z té noční cesty, ale těšila jsem se domů a vychutnávala si (byť hnusnou) kávičku v letadle. Po dvou hodinách letu jsme měli začít přistávat. To se ale bohužel nestalo: pilot kvůli silnému větru přistát nemohl, a tak jsme přes hodinu kroužili někde nad Frankfurtem a čekali, až ten silný vítr přejde. Lidi okolo mě začínali být nervózní, že nestihnou navazující let - já jsem byla v klidu, protože jsem měla pořád tři hodiny času. 

Pak jsme začali přistávat. 

A já jsem poprvé v životě zažila, co to je, mít strach v letadle. 

Děsné turbulence, letadlo se zmítalo ve větru a lidi okolo mě začínali křičet a brečet. No jako dobrý.

Já jsem nebrečela, ale seděla jsem zařezaná v sedačce a ani nedutala. Prostě... letěla jsem už hodněkrát, ale ještě se mi nestalo, aby se letadlo propadlo o dobré dva metry a u toho se celé klátilo. 

Fakt jsem si už přála, abychom v pořádku přistáli.

Po cca deseti minutách tohoto "adrenalinu" jsme přistáli. Hodně tvrdě, ale přistáli. Fakt se mi ulevilo. Lidi okolo mě ubrečený - nevím, jestli to bylo kvůli těm turbulencím nebo kvůli strachu, že nestihnou navazující let, nicméně atmosféra nebyla nic moc. 

Ve Frankfurtu foukal fakt silný vichr. Na tabuli příletů a odletů nebyl snad žádný let na čas: ty šťastné lety byly zpožděné, ty smolnější byly zrušené úplně. Já jsem si šla dát něco k jídlu (mimochodem - ve Frankfurtu na letišti mají výborné bistro s polívkami a zapečenými bagetami. A byla jsem ve svém živlu, protože přestože jsem byla na jednom z největších světových letišť, bylo to levnější než ve Finsku!) a čekala, až ohlásí nějaké informace k mému letu, který měl letět za dvě hodinky. 

Servírovali nám to postupně. Prý: opozdíme se o půl hodiny. Za půl hodiny nám oznámili, že se opozdíme za další půl hodiny. Za půl hodiny nám řekli. že se o opozdíme o další půl hodiny a po asi třech půlhodinách nám slavnostně oznámili, že teda můžem jít do letadla.

Jupí!

Jenže... Nahnali nás do letadla a tam nám řekli, že stejně ještě musíme čekat, než se zlepší počasí. Což prý bude tak dvě hodinky. Moc jsem tedy nechápala, proč nás do toho letadla posadili. 

Každopádně, přestože jsme byli stále na zemi, letušky začaly servírovat sendviče a pití. A po kafíčku je život hned hezčí, takže nakonec ty dvě hodiny docela utekly. (Asi proto, že jsem rozepsala tento článek)

Se skoro pětihodinovým zpožděním jsme po čtvrté hodině odpoledne vzlétli! Myslela jsem, že se toho nedočkám, ale dočkala jsem se! 

Největší chudák byl ovšem můj tatínek, který celé to odpoledne čekal na letišti, protože jsem samozřejmě měla přiletět o pár hodin dříve. 

Čtyřicetiminutová cesta do Prahy a následně dvouhodinová cesta autem domů už proběhla bez pohrom. Byla jsem šťastná, že jsem v Čechách a že jsem to přežila! 

Cesta z Finska, které je skoro "za barákem" mi zabrala jen o kousek méně času, než cesta z Taiwanu. Ale stálo to za to.

A vlastně se nic tak hrozného nestalo - nepřišla jsem o žádné peníze a doletěla jsem domů v pořádku. Taky mi ten let mohli zrušit a to by bylo horší. :) 

A takové velké turbulence....teď to beru jako nově prožitý adrenalinový zážitek.