Adventní běhání - první třetina za námi! Jak si vedu?

Dobrý večer!
Adventní výzvu už určitě nemusím sáhodlouze představovat - každý pozorný čtenář mého blogu či každý správný běžec přeci ví, oč běží. :)
(Já a dalších několik stovek lidí v Česku, v Anglii a dalších zemích teď každý den, až do pětadvacátého prosince běháme. A svoje běhy navzájem sdílíme na sociálních sítích a vzájemně se motivujeme. Je to docela fajnová výzva, člověk aspoň spálí cukroví a čokoládičky z adventních kalendářů.)

Dnešním dnem máme třetinu za sebou! Už osm dní bez přestávky v kuse běháme. Sedmnáct dní ještě běhat budeme. (No dobře, já si možná během příští třetinky udělám nějakou přestávku v podobě procházky či jiného sportu, protože už mě začínají pěkně bolet nožky.)

Mých prvních osm dní zdokumentovaných den po dni je zde! :)

1.12 - Je tady první den výzvy. Celý den v práci srším motivací a těším se, až večer vyběhnu. Večerní výběh na opuštěnou cyklostezku je pro mě takovým zážitkem, že o něm následně píši samostatný článek. (ten si můžete přečíst ZDE, pokud jste tak ještě neučinili)
Dnes strašidelných 9 km za 49 minut.

2.12 - Nařizuji si budík na šestou hodinu ranní. Za normálních okolností by mě nikdo nedonutil jít běhat za tmy, natož vstávat na běhání v 6 ráno, ale výzva je výzva, a tak pár minut po šesté vyrážím.
5 km za 32 minut.
Celý den jsem díky brzkému rannímu běhu mírně unavená, ale velice produktivní: dojedu autem do Hradce, aniž bych zničila mamce auto. Dokonce zaparkuju v Královehradeckém Futuru, bez toho, aniž bych o odřela. Nakoupím skoro všechny dárky. Jdu do školy za svým vedoucím bakalářky a mám z naší půlhodinové konzultace fakt radost. Domů večer přijíždím fakt spokojená.

3.12 - Konečně můžu jít běhat za světla. Po dvou dnech běhání ve tmě si toho opravdu vážím! Krásné slunečné počasí je příjemný bonus. 9km za 53 minut. 
Přibíhám domů, kde mě čeká drsný pád na zem: předtím, než jsem odešla, jsem nechala na sporáku vařit čočku. Dala jsem jí na mírný plamínek a myslela jsem si, že bude po mém doběhu doměkka uvařená. Místo toho byla spálená na uhel a v celém domě byla oblaka šedého dýmu.:(
Ajajaj, asi jsem udělala pěkný průšvih...
Mám štěstí, že máme vybité baterky v požárních hlásičích, protože kdyby k nám mezitím, co jsem běhala, přijeli hasiči, dopadlo by to mnohem hůř a pěkně bych si před Vánoci vydělala. (Doma nám to asi 4 dny smrdělo jak v hospodě, ale jinak už je to dobrý.)

4.12 - Dnes se mi strašně nechce. Přicházím domů z práce hodně unavená a vážně přemýším, že se na celou adventní výzvu vykašlu. Ale mám silný morál, a tak se v podvečer přeci jen oblékám do běžeckého a vyrážím.
(Po doběhu jsem byla samozřejmě ráda, že jsem šla!) 8km za 49 minut.

5.12 - Celou mikulášskou sobotu trávím v práci, takže mi nezbývá nic jiného, než vyběhnout za tmy. Mám ale skvělého parťáka - svého bráchu. Není to žádný běžec, ale statečně se mnou dává 5km za 35 minut. 
A na konci mi dokonce slíbil, že půjde zas!

6.12 - Slunečná a volná neděle - plán na dnešní den je jasný, vyrážíme na Jedlovou!
S přítelem a s bráchou podnikáme pěkný, půldenní výlet - nachodíme při tom celkem 14 kiláčků. Večer mě ještě čeká Kamenický kruháč.
V tento den jsem sice úplně neběžela, ale i tak si myslím, že jsem podala pěkný výkon a že se mi to může počítat. :)

7.12 - Dnešní den je kritický, nejkritičtější ze všech - mám totiž v práci v cukrárně jedenáctku. Znamená to následující: vstát v pět hodin ráno, nachystat celou cukrárnu, v sedm ji otevřít a do pěti do večera zde s úsměvem lítat.
Pokaždé, když jedenáctku absolvuji, jsem večer jak mrtvola a nemám na běhání ani pomyšlení.
Stejně je tomu i v tento den.
V půl šesté přijíždím domů opravdu unavená. Ale přemáhám se a vyrážím - výzva je výzva a tu půlhodinku zvládnu. Opět s sebou beru bráchu, abych se nebála sama ve tmě a dáváme 6 kiláků..
Běžíme přes areál bývalého koncentračního tábora a máme v té tmě docela nahnáno, takže domů přibíháme v docela dobrém čase.
Večer padám za vlast ve 20:00.

8.12 - Mám volné dopoledne, tudíž spoustu času na běhání. Jelikož jsem včera usnula brzy, jsem brzy ráno vyspalá. Stihnu 9 kiláčků v lese  (trvalo mi to přesně jednu hodinu, ale vzhledem k bahnitému terénu a velkému převýšení jsem s časem spokojená), uvařím domácí gnocchi podle Deníku Dity P. 2 a v půl dvanácté jsem v práci jako na koni. (S dobrým pocitem z běhání a s plným bříškem noků)

Uuuuuf, první třetinku mám za sebou! 

Dohromady jsem dala 65 kiláčků. Do konce výzvy bych ráda minimálně dvoustovku. :)

Za normálních okolností chodím běhat cca 3-4x týdně, většinou na cca 10-15 kilometrů, nyní jsem trochu snížila kilometráž, vzhledem k tomu, že teď v prosinci chodím denně. 

Byla tu spousta kritických momentů, kdy jsem si říkala, že se milé Babetce na celou výzvu vyprdnu, ale zatím byla moje motivace vždy silnější :)

Uvidíme, jak to půjde v dalších dnech...

Jakpak se daší Adventní výzva Vám? 

Střípky z listopadu + Adventní běhání 25/25

Krásnou neděli přeji! 
Listopad opět utekl jako voda a je na čase, abych o něm napsala pár řádků.
Jenomže...ono není moc o čem psát. Listopad byl pro mě totiž asi nejméně akční měsíc z celého uplynulého roku!

Více než polovinu měsíce jsem promarodila. Přepadla  mě klasická i střevní viróza a obě nemoci se na mě opravdu vyřádily. Skoro celý listopad jsem tedy bojovala s nemocemi, do toho chodila do práce a občas jsem se taky snažila psát bakalářku.
A běhání? 
Toho bylo tím pádem v listopadu opravdu pomálu! Každý měsíc se snažím přiblížit +- dvou stům naběhaným kilometrům, ovšem teď v listopadu jsem nedosáhla ani jedné stovky.
Jenže když na člověka skočí nemoc, tak to holt nejde lámat přes koleno. Alespoň si tělo trochu odpočinulo, protože v prosinci hodlám opět běhat ve velkém...

...bloggerka Babeta totiž vymyslela parádní výzvu: Adventní běhání 25/25. Princip je v tom, že budeme každý den, od prvního do pětadvacátého prosince běhat. Alespoň 30 minut. Tahle výzva se mi ohromně zalíbila, a tak jsem se rozhodla do ní okamžitě zapojit.
Vím, že to nebude úplně lehké, protože budou v prosinci dny, kdy budu od rána do večera v práci, večer bude brzy tma a mně se nebude chtít, ale holt to budu muset zvládnout.:)
(A navíc - moje největší přání, o které jsem napsala Ježíškovi, jsou běžecké GPS hodinky. A když Ježíšek uvidí, jak celý prosinec poctivě běhám, určitě mi je donese!)

Lidi v Praze, Ostravě a dalších větších městech mají trochu výhodu - nějaké dny v týdnu budou pořádat společné výběhy. V našem malém městě se něčeho podobného asi nedočkám (už dlouho přemýšlím, že bych nějaký společný výběh u nás v České Kamenici zorganizovala, ale bojím se, že by na výběh se mnou nikdo nepřišel:D), tak se s tím budu muset poprat sama.
Pokud byste se do výzvy chtěli taky zapojit, můžete tak učinit ve facebookové skupině TADY.

Co jsem ještě v listopadu dělala, krom toho, že jsem pracovala a stonala?
Tak třeba jsem si podala přihlášku na navazující studium do německé Žitavy, a to na obor International management. Ještě není nikde psáno, že mě tam přijmou (V první řadě musím v květnu odstátnicovat a ukončit své bakalářské studium managementu cestovního ruchu), ale moc bych si to přála.
Žitavu jsem byla minulý týden omrknout a poté, co jsem zde strávila jedno odpoledne, se mi tu začalo líbit ještě víc. Škola vypadala z venku rodinně a sympaticky a nacházela se přímo na náměstí v těsné blízkosti několika kaváren a cukráren. A to já můžu!:)

Na začátku měsíce bylo ještě pozdní babí léto, a tak jsme tu a tam vyrazili na nějakou tu procházku do přírody.

 ¨

Fotky jsou z výletu na Zámecký vrch, což je zřícenina hradu nad naším městem. Člověk se při výstupu docela zapotí, ale nahoře je nádherný výhled na Lužické hory. :)

Poslední věc, kterou mám v tomto článku na srdci, jsou moje přečtené knížky za listopad. Počkat...vlastně přečtená knížka. Ona totiž byla jenom jedna! (jsem ostuda) 

V listopadu jsem přečetla Jako zabít ptáčka od americké spisovatelky Harper Lee a moc se mi tahle knížka líbila! Ve zkratce prozradím, že je o problematice bělochů x černochů ve 30. letech 20. století v Americe a celý příběh je vyprávěn očima osmileté holčičky.  

To je pro dnešek ode mě vše. 

V prosinci a v dalších měsících ode mě čekejte pořádnou nálož článků: budu zkoušet Adventní běhací výzvu, na Silvestra a v únoru budu opět trochu více cestovat....a tak dále. :)

 Jak jste se měli v listopadu Vy? A co říkáte na Adventní výzvu, jdete do toho taky?

Střípky z října

Dobrý večer! Říjen je za námi a přicházím s historicky druhými Střípky. (Ty zářijové si můžete přečíst ZDE)
Inu, jaký byl můj říjen?
Pohodový, ale zároveň dost nabitý!
Tento semestr nemám žádnou školu. (Studium o rok prodlužuji, protože jsem byla dva letní semestry za sebou v zahraničí. Zimní semestry jsem ale byla vždy doma, takže mám všechny předměty pro toto období splněné.) To ale neznamená, že bych se nudila. Pár dní v týdnu chodím na brigádu a v ty zbylé dny se snažím psát svoji bakalářku, běhám po lesích, vařím, uklízím a vyřizuji spoustu dalších věcí.

Běhání v říjnu bylo příjemné. Stále ještě relativně teplé počasí, krásně zbarvená příroda, listí šustící pod nohama. Předsevzela jsem si, naběhat tento měsíc přes 200 kilometrů. To jsem sice nesplnila (dala jsem "jen" nějakých 170), ale dalších minimálně 80 jsem nachodila na procházkách a na výletech.

Fotka je z dvaadvacetikilometrové túrky z Labáku, kterou jsme podnikli svátečního 28. října :)

Kromě běhání a turistice jsem letos propadla dalšímu sportu, o kterém jsem se tady na blogu asi ještě nezmiňovala: kruhovému tréninku. Už přes měsíc chodím dvakrát týdně na Kamenický kruháč.
Jinými slovy: poprvé v životě pravidelně posiluju.
A sklízím tím spoustu ovoce! :)
Zaprvé: posilování prospívá mému běhání, protože jsem se neskutečně zrychlila. A za druhé mi pomalu ale jistě začínají mizet bůčky na břiše, což je ale následek nejen kruháče, ale především mého nového života bez sladkostí.:)

Kromě obvyklého sportování jsem v září také přečetla několik více či méně hezkých knížek: 

Porodní bába (Katja Kettu) - silný válečný příběh z mrazivého Laponska.

Čas odejít (Jodi Picoultová) - knížka, ze které jsem byla dost rozpačitá. 350 stran jsem jí hltala a strašně se mi líbila, ale posledních pár stran udělal z celého příběhu neskutečnou hovadinu!

 Vzhůru (Bear Grylls) - parádní příběh o výstupu mého oblíbence na Mount Everest. :) 

Na světě nejsou jen pomeranče (Jeanette Wintersonová) - útlá knížečka se zajímavým námětem, kdy slečna z hluboce křesťansky založené rodiny zjistí, že je lesbička

...no a můj Sladký život bez cukru, o kterém byl koneckonců celý předchozí článek.

Také jsem během října vyrazila za kulturou do divadla, a to hned dvakrát: jednou na představení Shirley Valentine se skvělou Simonou Stašovou a podruhé na Petrolejové lampy, brutální klasiku ze své maturitní četby. 

Obě představení byla skvělá! 

Ke konci musím zmínit ještě jeden obrovský gurmánský zážitek, který jsem v říjnu měla. Vyrazily jsme společně s mojí mamkou na podzimní nákupy do Prahy a při té příležitosti jsme poprvé navštívily restauraci Ambiente Pizza Nuova.

Nachází se nedaleko Palladia a funguje tak, že zaplatíte 300Kč a za tu cenu můžete neomezeně konzumovat těstoviny a pizzy. Číšníci kolem vás neustále nosí různé pokrmy a co se vám líbí, to vám nandají. 

My jsme ochutnaly alespoň desatery těstoviny a každá minimálně 5 plátků pizzy. 

Byla to trochu prasečinka, ale musím říct, že to za to stálo - lepší pizzu jsem snad nejedla, a to ani v Itálii. :)

To je konec veledůležitých událostí z mého října. 

Byl opravdu pohodový, ale v listopadu už začne přituhovat: musím se obout do psaní bakalářky a taky začít vyřizovat přihlášku do navazujícího studia na německé VŠ, což s sebou nese velké množství byrokracie, která musí být do konce listopadu hotová.  

Držte mi palce a mějte se krásně! 

A napište, jaký byl Váš říjen! :) 

Učím se žít bez cukru!

Dobré odpoledne!
Před nedávnem jsem na internetu objevila zajímavou knížku: Sladký život bez cukru.
Tahle kniha koluje sociálními sítěmi a stala se velkým hitem, takže si jí nešlo nevšimnout.

Autorka Sarah Wilsonová zde parádně popisuje, jak se v osmi týdnech zbavit závislosti na cukru.
Ha, to je něco pro mě!... říkala jsem si a honem běžela do knihkupectví Sladký život bez cukru koupit.

Protože kdo mě zná, tak ví, že
za a) jsem vyrůstala v cukrárně a také zde v současné době pracuji.
za b) jsem velký milovník sladkého, horšího byste asi těžko pohledali.

A právě já jsem se rozhodla, že se téhle závislosti zbavím.
Celý osmitýdenní program jsem si v knížce pečlivě naštudovala. Program je neskutečně úspěšný po celém světě a já se vůbec nedivím, protože mi připadá, že má opravdu hlavu a patu.
Má to ale jeden háček - program je opravdu "drsný". První dva týdny musíte udělat jen pár úprav a zbavit se klasického cukru a sladkostí, ale od třetího týdne už nesmíte ani ovoce, zkrátka lautr nic, co by obsahovalo fruktózu.
A to mě dost štve, protože vzhledem k mému energetickému výdeji se mi ho moc vzdávat nechce.
(Asi bych umřela bez banánu v ranní ovesné kaši, na druhou stranu vím, že banán je jedno z "nejzlejších" ovocí:D)

Rozhodla jsem se tedy, že udělám takový pokus. Nebudu (zatím) podstupovat celý osmitýdenní program, protože vím, že bych ho stejně nedodržela.
Místo toho jsem udělala drobné změny ve svých stravovacích návycích a uvidím, jak dlouho mi to vydrží. Pokud si tyto změny plně zautomatizuji, budu moc spokojená.
Pokud ne, půjdu na to razantněji a podstoupím program se vším všudy.

Změny jsem prozatím udělala následující:

- Přestala jsem jíst čokoládu. (Před půlrokem pro mě bylo ještě nemyslitelné, že bych alespoň řádeček denně nesežrala!)
- Přestala jsem sladit kávu.
- Přestala jsem si dávat sladkou tečku každý den po obědě.
- Přestala jsem si dávat sladkou tečku po večeři.
- Přestala jsem užírat v cukrárně. Pokud mám na ruce šlehačku, neolíznu jí, ale honem jí běžím umýt.
- Snažím se taky omezovat pečivo, ale to mi moc nejde. Na tom musím ještě zapracovat.

Moje žití-bez-cukru už trvá skoro týden. Ujela jsem celkem dvakrát - v pátek jsme si po desetikilometrové túrce dali s přítelem napůl medovník a v sobotu jsem v práci v cukrárně ochutnala makronku. (No dobře, dvě makronky:)) Pořád je to ale skoro nic oproti tomu, co jsem byla denně schopná spást předtím.

Chci se zkrátka odnaučit, být na cukru tak závislá.
Myslím, že oproti mnoha jiným lidem mám výhodu, že mi ABSOLUTNĚ nic neříkají sušenky, sladké nápoje a alkohol. Na druhou stranu jsem si to vždycky kompenzovala dorťáky, buchtami a čokoládičkami.
Tak uvidíme, jak se mi svou závislost podaří odbourat.

Na závěr musím ještě dodat jednu věc: nemám ráda, když se něco přehání. Když budu mít za sebou několikahodinový náročný běh nebo celodenní túru, nevidím důvod si něco sladkého nedat.
Ale už nechci, aby byly tuny čokolády mým denních chlebem tak, jak tomu bývalo dřív. :)

Co Vy a cukr? Dokážete sladkému odolat nebo jste na tom stejně jako já? 

 zdroj obrázků: http://www.buzzfeed.com/carolynkylstra/eat-less-sugar?crlt.pid=camp.FDajJNGaAP2u#.supPgkMeL

Běžecká krize s happyendem

Dnes přicházím po dlouhé době zase s jedním běžeckým článkem. Řeč bude o "běžecké krizi", kterou jsem si během měsíce září prošla.
Za celých 6 let, co aktivně běhám, mě (ťuk ťuk na dřevo) nepotkalo žádné běžecké zranění, ani žádný jiný problém ani žádná větší krize.
Až doposud...

Na začátku září jsem si v relativní pohodičce zaběhla Ultralabák, svůj druhý ultramaraton. Dva dny na to jsem odjela do Tater - chtěly jsme s kamarádkou přejít Roháče, ale kvůli sněhu nám to tak úplně nevyšlo a ze Slovenska jsme si přivezly poměrně silný a ne moc příjemný zážitek. (O tom si ostatně můžete přečíst zde) No a z Roháčů jsem prakticky rovnou cestovala na poznávací dovolenou do Bosny a Hercegoviny.
Suma sumárum, měla jsem za sebou velmi náročné dva týdny. Zážitků jsem sice nasbírala nespočet, ale odpočinku moc nebylo.

Do Bosny jsem si sbalila běžecké boty a těšila jsem se na to, že si na svém pomyslném žebříčku zemí, ve kterých jsem byla běhat, odškrtnu jednu další. V Bosně jsem však neměla na běhání ani pomyšlení a nevyběhla jsem za celý týden ani jednou.
Sice jsme měli i tak dost pohybu, ale stejně...
Nevyběhnout za celý týden ani jedinkrát? 
To je v mém případě dosti neobvyklé!

Po příjezdu z dovolené jsem si říkala, jak se do toho obuju. Plánovala jsem si, že když nemám tento semestr žádnou školu, budu podnikat několikrát týdně dlouhé výběhy do našich krásných lesů a Lužických hor.
Ale skutek utek...
Téměř pokaždé, když jsem v září vyběhla, přišel nějaký problém: někdy mě začalo bolet břicho, někdy hlava, někdy jsem byla jenom šíleně unavená a chtělo se mi spát. I obyčejná desítka, kterou jinak zvládám levou zadní, mě odrovnala jako nějaký horský ultramaraton.
Když už se jednou zdálo, že je vše ok a běželo se mi celkem pěkně, zakufrovala jsem docela solidně v lese.
Prostě pořád něco.
Na jednu stranu jsem strašně moc chtěla běhat, na druhou stranu jsem na to neměla ani trochu sil.
Připadala jsem si jako citrón, ze kterého někdo vymačkal všechnu šťávu. :)

Na nočním stolku mám jednu velmi chytrou knížku - Škorpilovu školu běhu. V této knížce si ráda jen tak listuji, protože pan Škorpil je můj velký oblíbenec. :) A zde jsem také našla odpověď na svůj problém - za mojí dlouhotrvající únavou, bolestmi hlavy a pocitem "bez šťávy" stál nejspíš prožitý stres a s ním spojený nedostatek železa a některých vitamínů.

Vzala jsem si Škorpilovy rady k srdci a začala jsem více dbát na to, aby byl můj denní příjem pokrytý všemi potřebnými vitamíny. Nejsem moc velký zastánce potravinových doplňků a vždycky jsem si myslela, že si vystačím s rozmanitou a vyváženou stravou.
Když to ale tentokrát přestalo stačit, začala jsem užívat šumivé tablety Supradyn. Sice jsou neskutečně hnusné, ale musím říct, že se po nich cítím fakt líp a že se mi má energie navrátila! (což ostatně slibují i na krabičce:))
Pokud máte také problémy s podzimní únavou, tento "elixír" rozhodně doporučuju:)

Kromě toho, že jsem začala pít každý den tenhle zázračný nápoj, se teď také snažím více odpočívat. Běhání jsem začala prokládat plaváním a kruhovým tréninkem, který mě začal neskutečně moc bavit.

Moje chuť a síla běhat se s překulením září a října zase vrátila, a to ve velkém stylu!
Během posledních pár výběhů jsem si udělala několik rekordů na několika "svých" trasách.
Nevím, čím to je, ale začala jsem se zrychlovat a to mě neskutečně těší.:)

Dneska ráno jsem se probudila do velké mlhy, zimy a deště. Přes to jsem dostala velkou chuť, dát si nějaký delší výběh. Vzala jsem s sebou Brendinku a zaběhly jsme luxusní kolečko vedoucí přes České Švýcarsko i přes Lužické hory.
Bylo to krásných 20 kilometrů s osmisetmetrovým převýšením.
Nebyla na mě sice nit suchá, ale ten pocit po doběhu byl k nezaplacení.

Tak si říkám, že když jsem se vydala dobrovolně na dvacítku v příšerném lijáku a v mlze, můžu si být jistá, že už je krize za mnou...:) 

Střípky ze září

V září můj blog oslavil dva roky své existence.
Pozorní a bystří čtenáři vědí, že hlavním tématem tohoto blogu je cestování a běhání. Tak tomu bude i nadále, ale zároveň bych na blog chtěla zařadit více článků o dalších věcech, co mě baví a naplňují.
Rozhodla jsem se, že založím novou rubriku Střípky, která vždy bude takovým shrnutím uplynulého měsíce.
Zde jsou tedy mé Střípky ze září:)  

První dva zářijové týdny byly ve znamení cestování - navštívila jsem kamarádku v Olomouci, Roháče a Bosnu s Hercegovinou, o čemž jsem napsala jednotlivé články. Všechny výlety byly skvělé, ale bohužel musím říct, že od té doby, co jsem se vrátila, se mě drží nějaká podzimní únava.
Ačkoliv jsem celé září nechodila do práce ani do školy, byla jsem velmi často vyčerpaná a unavená z jinak naprosto běžných věcí - v září se mi například několikrát stalo, že mě "obyčejný" desetikilometrový běh vyřídil, jako bych běžela stovku:D
Během tohoto měsíce jsem měla několikrát chuť s celým svým běháním seknout - sice jsem si na začátku měsíce zaběhla svůj druhý ultramaraton, ale jinak stálo moje zářijové běhání za prd - zkrátka na mě přišla krize. 
Minulý týden však přišlo "obrození", začala se (snad) navracet má síla a začalo mě to opět moc bavit.
Pořád se ale šetřím a více odpočívám.

...třeba s hezkými knížkami. V září jsem přečetla celkem čtyři super knížky: Pod sněhem od Petry Soukupové, která si dokonale pohrála s psychologií postav, i když příběh samotný se mi zdál trochu nedotažený.
Dále Lunapark od mistra hororu Stephena Kinga, který rovněž nezklamal.
No a nakonec dvě detektivky od mladého, nadějného českého autora Jiřího Březiny - Promlčení a Na kopci. Obě dvě knížky byly skvělé a mohu je všemi deseti doporučit. Už se těším, až pan Březina napíše nějakou další.

Září je přirozeně spojené s příchodem podzimu.
To se mi moc líbí, protože podzim je jedno z mých nejoblíbenějších období. Líbí se mi, když nám doma hoří krb a můžu odpočívat pod dekou a nebo když běhám po spadaném listí. :)
S podzimem mám také spojenou spoustu typických jídel - tak třeba dýňovou polévku nebo můj nový objev: ovesnou kaši. Dlouhá léta snídám ovesné vločky s banánem a jogurtem, ale nyní jsem zjistila, že klasická ovesná kaše vařená v mléce je ještě mnohem lepší.

V září jsem také společně mamkou, mým milým, babičkou a dědou navštívila litoměřické vinobraní. Bylo opravdu povedené, přestože ve víně jsem - jakožto řidič - pouze smočila jazyk. :)

Dnešní sváteční den jsme strávili na libereckých kopcích překrásnou túrou. Dojeli jsme autem na Ještěd a odtud šli po hřebeni na Javorník (zde si udělali pauzu na obídek a na bobovou dráhu) a zpět. Dohromady to bylo krásných dvacet kiláčků.
Kromě pobytu v přírodě jsme si z pěkného výletu odnesli i nějaké ty gurmánské zážitky - grilované kuřecí prso s polentou v restauraci Obří sud a prasácké, ale lahodné Bombardino na Pláních pod Ještědem. :)

Ke konci nesmím zapomenout na jednu drobnost, která mi ale udělala neskutečně velkou radost: poprvé v životě jsem spatřila na vlastní oči ledňáčka!
Ledňáček je krásný ptáček a symbol Českého Švýcarska. Pokaždé, když jsem v blízkosti řeky v našem okolí, po něm pokukuji. A minulý týden se konečně zadařilo a já jsem ho u Ploučnice, na cyklostezce mezi Benešovem a Děčínem viděla!

Zdroj: http://files.popuvky.webnode.cz/200001811-b4d17b5cb4/ledňáček-říční-1.jpg

Shrnu-li to, září bylo hodně náročné. Náročné cestování a potom ta má únava a běžecká krize. Stalo se mi několik drobných nepříjemností (velké zakufrování při jednom obyčejném běhu v lese nebo třeba situace, kdy jsem měla jet do školy na zápis a jediný autobus, kterým jsem měla šanci se v dané ráno dostat do Hradce, kolem mě pouze projel a nezastavil, přestože v našem městě stavět měl - už jsem napsala pekelnou stížnost do dané autobusové společnosti:)), zároveň jsem ale tento měsíc nasbírala mnoho nových zážitků.

A jaké bylo Vaše září? 

Ultralabák 2015

Nedlouho potom, co jsem si v červenci zaběhla Jizerský ultratrail, jsem se dozvěděla, že se u nás v Děčíně koná pátého září zbrusu nový trailový běžecký závod - Ultralabák.
Závod byl více než lákavý: 52 kilometrů dlouhá trať, 1750m převýšení, krásná trasa vedoucí přes Labské pískovce a jako bonus zdolání dvou stolových hor: Děčínského Sněžníku a německého Große Zirrsteinu.
To se ví, že jsem se okamžitě přihlásila! 

Na závod jsem se nijak zvlášť nepřipravovala. Přestože se jednalo o mnohem kratší trasu, než v Jizerkách, začínala jsem mít pár dní před závodem trochu nahnáno, a to hned ze dvou důvodů:
- NESTIHNU TO, nevejdu se do limitu. Limit na Ultralabák byl totiž 8 hodin a ačkoliv jsem nebyla nikdy moc dobrá na matiku, dokázala jsem si spočítat, že pokud poběžím stejným tempem jako JUT, prostě to nestihnu.
- POBĚŽÍM SAMA, nebudu tam mít žádný hnací motor ani povídacího parťáka. Určitě někde zabloudím nebo mě chytne velká krize a já to vzdám.

Dva dny před závodem jsem se rozhodla, že se půjdu naposled lehce vyklusat do lesa. Můj přítel Tadeáš šel se mnou. Byl to moc pěkný výběh a já přímo sršila energií. Do kopců jsem vybíhala jak neřízená střela a pokaždé, když jsem čekala na pomalejšího Tadeáše, jsem začala dělat kliky, dřepy, žabáky a další cviky. To byl pěkně telecí nápad!
Bylo to opravdu pěkné proběhnutí, jenomže další den jsem se probudila s opravdu příšernou bolestí celého těla. Nemohla jsem sejít ze schodů (ano, holt nejsem zvyklá posilovat a pár cviků v lese mě naprosto vyřídilo) a říkala jsem si, "jak já jen zítra uběhnu padesátku?"

V sobotu ráno mě pořád tělo dost bolelo, navíc jsem začínala být ze svého druhého ultramaratonu mírně nervózní (viz dva body výše), ale když jsem dorazila do děčínského kempu na start, hned to ze mě opadlo.

V devět hodin ráno zazněl startovní výstřel a společně s cca třicítkou běžců jsem vyrazila do boje.
Trasa vedla z kempu na Pastýřskou stěnu, poté na Sněžník (se svými 723m. je Sněžník nejvyšší stolová hora v Evropě), přes Německo na Großer Zirrstein, poté dolů k Labi a přes Maxičky zpátky do Děčína.

Z výběhu na Sněžník jsem měla docela strach, ten byl ale nakonec úplně zbytečný - jednalo se sice o velké převýšení, ale stoupání bylo celou dobu velmi mírné a navíc jsem byla po ránu ještě plná energie, a tak jsem se na vrcholek Sněžníku, k první občerstvovačce dostala asi za hodinku a půl.
Ze Sněžníku následoval dlouhatánský seběh z kopce, který jsem si fakt užila: nasadila jsem sluchátka, pustila písničky a běžela patnáct kilometrů de facto jenom z kopce.
V půl jedné jsem byla na druhé občerstvovačce, na 26.kilometru a byla jsem spokojená, že už mám polovinu za sebou a že mi to zatím krásně odsejpá. Snědla jsem jeden kousek štrůdlu a vydala se směrem Große Zirrstein.
Tento druhý kopec jsem zdolala rychlou chůzí. Na vrcholku byl krásný výhled, ale foukal příšerný vítr, a tak jsem se zde pouze napila a pokračovala dál.
Čekal mě další, delší seběh z kopce. Běželo se po staré koňské kamenné cestě. Tentokrát se mi ten seběh z kopce moc nelíbil, protože už mě začínaly bolet nohy, navíc to pěkně klouzalo a tak jsem se bála, abych nehodila držku. :)
Netrvalo ale dlouho a zase jsem začala stoupat vzhůru - měla jsem za sebou čtyřicet kilometrů a čekal mě poslední větší výšlap na Maxičky. Tady na mě dolehla menší krize a taky se mi povedlo malinko zakufrovat. Naštěstí jsem se po pár stech metrech zorientovala a našla správnou cestu.
Kolem třetí hodiny jsem dorazila k poslední občerstvovačce, na 45.kilometr. Prý mám za sebou ještě několik lidí, říkali mi. To mě potěšilo, protože jsem si myslela, že tentokrát budu opravdu úplně poslední. :) Dala jsem si další kousek štrůdlu a běžela vstříc posledním sedmi kilometrům: najednou jsem chytla druhý dech a z kopce do Děčína jsem pelášila v poměrně slušném tempíčku.
Ke konci se mi podařilo se opět lehce zamotat: nevím, jestli to bylo mojí únavou nebo jestli si nějaký "dobrák" pohrál s fáborkami, nicméně jsem najednou vůbec nevěděla, které fáborky jsou z rána (tj. ze začátku trasy, kdy jsme probíhali Děčínem) a které jsou současné.
Začala jsem tedy podruhé malinko zmatkovat (neměla jsem u sebe mapu trati, byla jsem odkázaná pouze na fáborky a na svojí znalost Děčína, která mě naštěstí zachránila), ale nakonec jsem se zase nějak zorientovala a do cíle doběhla krátce po 16. hodině.

Byla jsem sice jedna z posledních, ale v cíli mě čekal velký potlesk od organizátorů a ostatních soutěžících - to bylo opravdu krásné.
Sice jsem byla vyčerpaná (hlavně z toho svého kufrování :D), ale měla jsem parádní pocit! Byl to můj druhý zdolaný ultramaraton, a tak jsem se utvrdila v tom, že asi skutečně "něco" uběhnout dokážu a že mě tohle fakt naplňuje.
Jizerský ultratrail byl pro mě sice dosavadním TOP zážitkem celého roku 2015, ale Ultralabák byl taky skvělý, krásný a parádní.
Kromě toho, že jsem se nádherně proběhla, jsem také zjistila, že mám pár kilometrů od svého domova mraky totálně neprozkoumaných míst. A to se musí napravit!

P.S: bohužel nemám víc fotek. Na několika místech ale fotil pan fotograf, takže až budou zveřejněny, článek o fotky obohatím.:)

Moje běžecká story: jak to všechno začalo?

Když jsem zakládala tento blog, myslela jsem si, že bude původně jen o cestování. Postupem času mě ale začalo bavit psát o dalších tématech, jež mi jsou blízká - o jídle, o knížkách, ale hlavně o běhání.

Běhání je mým největším koníčkem, mou láskou a drogou. Ráda o něm čtu na jiných blozích a ještě raději o něm sama píšu. Publikovala jsem zde už pěknou řádku článků s běžeckou tematikou, ale dnes jsem se rozhodla napsat o tom, jaké byly vlastně moje běžecké začátky.

2008 - 2009 
Bylo mi patnáct.
Nebyla jsem zvyklá se hýbat, libovala jsem si ve slaninových rohlících, kakau a toastech s nutellou k večeři. Přesto jsem byla celé dětství hubená jak nit.
Najednou ale přišel velký zlom: během několika měsíců jsem přibrala deset kilo.
Lidé v mém blízkém okolí mě začali upozorňovat na to, že bych se měla nad sebou zamyslet, trochu změnit jídelníček a ideálně začít sportovat.

Dlouho jsem tyhle "řeči" ignorovala, ale jednoho krásného dne mě něco osvítilo (bohužel si nepamatuji, jak se to stalo) a zavítala jsem na svou první hodinu aerobiku v životě. Aerobik mě chytnul, chodila jsem na něj tenkrát několikrát v týdnu a pomohl mi shodit má první nadbytečná kilíčka.
V té době začal můj taťka závodit na motorce a v rámci přípravy na závody začal s běháním.
Tenhle sport byl do té doby v naší rodině naprosté tabu.
Já jsem ho pokládala za naprostého blázna - skákání v tělocvičně do rytmu aerobikové hudby byl pro mě vrchol dřiny a nedovedla jsem si představit, že bych šla někdy dobrovolně běhat. (Taťka tenkrát chodil na desítku, což byla pro mě nepřekonatelná a ultradlouhá vzdálenost)

Ani nevím, jak se to stalo, ale jednou jsem vyrazila s ním. Uběhla jsem pět kilometrů a celý zbytek dne jsem ležela na gauči s nožkami nahoře. Byla jsem naprosto vyřízená!
Přesto jsem za pár dní vyrazila běhat znova.
A pak znova.

A najednou jsem opustila od těch svých aerobiků, protože mě běhání naprosto pohltilo.

2010
Bylo mi sedmnáct a běhání už se stalo nezbytnou součástí mého života.
Těch deset kilo, co jsem v patnácti nabrala, už jsem měla dávno dole.
Změnila se mi postava i životní styl.(Toastíky k večeři už byly minulostí :))
Desítka už mi nedělala žádný problém a v tomto roce jsem si taky poprvé zaběhla svojí neoficiální první půlmaratonskou vzdálenost na cyklostezce z Děčína do Bad Schandau.
Běželi jsme spolu s taťkou - šli jsme si tenkrát prostě zkusit, zda ve zdraví uběhneme jednadvacet kilometrů. Pamatuji si, že mi naši po uběhnutí této první dvacítky koupili mé první pořádné běžecké boty - předtím jsem běhala v neznačkových šlupičkách.

2011  
Zaběhla jsem s taťkou svůj první půlmaraton. Pražský půlmaraton, čas: 2:05
Byla jsem šťastná, ale neskutečně vyřízená. Tenkrát jsem si říkala, že to je moje maximum a že víc kilometrů v kuse nikdy v životě nedám.

2012
Zaběhla jsem svůj druhý pražský půlmaraton.
Byla jsem o něco méně vyřízená než o rok předtím, ale pořád jsem si myslela, že jsem dosáhla svého životního běžeckého maxima.

2013
Nic zvláštního se nedělo.
Pořád jsem běhala, ale tak trochu jsem "zakrněla". Nikam jsem se neposouvala, neměla jsem žádný konkrétní cíl. Prostě jsem si pobíhala pro radost a pro udržování postavy.

2014
V lednu tohoto roku jsem odfrčela na pět měsíců na Taiwan. Zde jsem se sblížila s mou milou kamarádkou Káťou a společně jsme upekly plán, a sice, že si zde v Asii zaběhneme svůj první maraton.
Přiznejme si to - Káťa mě do maratonu tak trochu uvrtala.
Já jsem si pořád myslela, že tuto královskou metu nemůžu nikdy v životě pokořit. Ale měly jsme více než dva měsíce na pečlivou přípravu, navzájem jsme se podporovaly, a tak jsme v dubnu 2014 uběhly svůj první maraton jak mávnutím kouzelného proutku.
No dobře - tak jednoduché to zas nebylo. 45°C a stoprocentní vlhkost nejsou úplně ideální podmínky pro první maraton. Ale my jsme to zvládly a odvážely si z Taiwanu o jeden nevšední zážitek navíc. :)

2015
V tomto roce jsem odjela na semestr do Finska. Jelikož jsem zde měla často dlouhou chvíli, začala jsem své výběhy čím dál víc prodlužovat.
Začala jsem skrze běhání poznávat místní lesy a kopce. Pořídila jsem si trailové boty a najednou se mi už úplně přestalo chtít běhat po silnici. V lese se sice kilometry načítaly o něco pomaleji, ale bylo mi zde mnohem lépe. Přestaly mě bolet klouby a díky velkému navýšení kopcovitých terénů se mi rapidně zvýšila fyzička. Běhání v lese jsem si tu zkrátka naprosto zamilovala a nechápala jsem, jak jsem mohla běhat šest let skoro jenom po silnici :)
Když byl ve Finsku extrémně nudný týden, zvládla jsem cca 80 kilometrů týdně.

A někdy v zimě jsem vyplnila přihlášku na Jizerský ultratrail. Uznávám, že to bylo trochu troufalé - běhám sice dost, ale na správné ultramaratonské tréninky je to pořád málo. Navíc jsem za sebou měla pouze jeden jediný maraton, pár tréninkových třicítek, ale nic víc.
Přesto jsem se postavila na start Jizerského ultratrailu a ve zdraví ho doběhla. (O tom si ale můžete počíst ZDE)

Myslím, že se mi uběhnutím svého prvního ultramaratonu otevřely dveře do další běžecké dimenze.

Nyní se na sobě snažím trochu pracovat - resp. na tom, aby měly moje tréninky nějaký řád, abych se zlepšovala, ale aby mi stále přinášely 100% radost. (O tom, jak a kolikrát týdně teď trénuji, napíšu příště)
Včera jsem zaplatila startovné na svůj II. ultramaraton, který se koná již za necelý měsíc. A stále mě láká Stovka podkrkonoším, kterou pořádá jeden můj známý a taky nějaký triatlon. Ale to bych se musela nejdříve naučit pořádně plavat. Tak uvidíme. :)

Gratuluji vám, pokud jste můj běžecký příběh dočetli až do konce a moc ráda si počtu Vaše běžecké (i neběžecké) story:)

Má milá Jedlová

Jedlová je se svými 774 metry nad mořem třetí nejvyšší hora Lužických hor. Tahle hora je pro mě obrovská srdeční záležitost - vlastně ani nevím, proč na ní tak ráda chodím.
Na samotném vrcholku je pěkná hospůdka (už se mi mnohokrát stalo, že zde bylo tak narváno, že jsme měli s posezením smůlu), rozhledna, lanové centrum a samozřejmě krásný výhled.

Zdroj

Jedlovou jsem zdolala mnohokrát vlakem + potom pěšky, několikrát na kole (poslední úsek kopce dá zabrat i nejlehčímu převodu), ale ještě nikdy jsem na ní neběžela.
Až dnes!

Tenhle nápad se mi rojil v hlavě už dlouho, ale pokaždé jsem měla buď málo času nebo moc výmluv. Dnes ráno jsem se však probudila s myšlenkou "dnes to dám" - měla jsem volno, dost času a počasí bylo tak akorát.
Sice se mi ještě úplně nezahojily odřeniny od batůžku z Jizerského ultratrailu, ale s velkou radostí jsem ho opět vytáhla.
V 9 ráno jsem vyrazila společně s mojí čtyřnohou parťačkou Brendinkou.

Od nás je to na vrcholek Jedlové 19 kilometrů. Zvolila jsem cestu přes les s minimem asfaltu. (I tak jsem se mu ale z cca 40% nevyhla) 
Když jsme měly za sebou pouhé 4 kilometry (a první výživný kopec do Lísky), Brenda si lehla na zem a nechtěla jít dál. Naštěstí se za pár minut sebrala a za chvíli jsme doběhly na rozcestí Křížový Buk.

Z Křížového Buku jsme pokračovaly po zpevněné cestě pod Malou a Velkou Tisovou až k jedlovskému rybníku. Byl to krásný, lesní seběh - nepotkaly jsme ani živáčka a užívaly si klid, vůni lesa a Brenda navíc každou trošku vody. 

Za jedlovským rybníkem se nám naskytl krásný výhled na Jedlovou.

Poslední tři kilometry mi už byly velmi dobře známé - tuhle cestu jsem za život absolvovala minimálně dvacetkrát. Dneska jsme si jí elegantně vyběhly, až na závěrečné, velmi prudké stoupání, ve kterém jsem přešla do chůze. 

Z České Kamenice na vrcholek Jedlové je to 19 kilometrů, 750 metrů převýšení a 2,5 hodiny času. (Myslím, že bez Brendinky by mi to trvalo o 15-20 min méně, protože jsme se zastavovaly u každé kaluže, ale s ní byl celý běžecký výlet krásnější a smysluplnější:))

Cesta, kterou jsme zvolila, mě fakt bavila! 

Na vrcholu jsem doplnila cukry borůvkovým koktejlem. (V hospůdce na Jedlové si můžete dát borůvkové knedlíky, lívance, koláč či zmiňovaný koktejl - borůvková nabídka je opravdu lákavá a rozmanitá!) Přečkaly jsme zde malý slejvák, pokochaly se krásným výhledem na Lužické hory a poté seběhly závěrečné tři kilometry na vlak domů.

Zpáteční cesty vlakem jsem se trochu obávala - z předchozí zkušenosti vím, že Brenda nemá ráda vlak a dostat jí do něj je vcelku problém. Dalším problémem byl povinný náhubek, který jí opravdu hodně vadí a jako slečnu dost degraduje.:) Dneska ale byla tak vyřízená, že se vlaku ani náhubku moc nevzpouzela.

Byl to krásný, půldenní výlet. Běžecká turistika a delší výběhy se mi líbí čím dál víc. Příští týden hodlám nechat pejska doma a dát to znovu s tím rozdílem, že vynechám vlak a poběžím i zpátky! :)

Jizerský ultratrail 2015

Zhruba před půl rokem jsem dostala spásný nápad: přihlásit se na Jizerský ultratrail.

Jedná se o 68 kilometrů dlouhý závod v Jizerských horách, během kterého zdoláte více než 2600m převýšení. Říkala jsem si "osmnáctý červenec je ještě daleko, na to natrénuju."
No, to jsem se spletla! Nijak zvlášť jsem netrénovala - běhám pravidelně už šest let, poslední 2 roky +- 50 kilometrů týdně. Můj nejdelší běh, který jsem doposud absolvovala, byl jeden loňský silniční maraton.
Od té doby, co jsem vyplnila přihlášku, jsem sice začala více dbát na to, aby byly moje výběhy co nejméně rovinkaté a co nejvíce kopcovité, ale tím to haslo.

Moje věrná kamarádka Káťa, která se mnou absolvovala ten jeden zmiňovaný maraton, mě nenechala ve štychu a vyplnila přihlášku taky. Co se týče (ne)připravenosti, byly jsme na tom tak nějak stejně.
18.července před námi stanulo 68 horských kilometrů. Obě jsme zatím neměly v nohách víc než maratonskou vzdálenost. Byly jsme lehce nervózní, ale přistupovaly jsme k závodu s velkou pokorou - nešlo nám o čas, ale o uběhnutí ve zdraví. Domluvily jsme se, že pokud se nestane nic vážného, poběžíme celou dobu spolu.

Na místo startu, do Josefova Dolu, jsme dorazili den předem i s našimi příteli, kteří jeli s námi jako fandící podpora. Ráno v 5:00 budíček, rychlá káva a snídaně, půlhodinový přesun autem na start a v 7:00 už se startovalo.

Vyběhly jsme se skupinkou tří set spoluběžců. První dva a půl kilometry vedly z kopce do Josefova Dolu - tam na nás čekali kluci mačkající spoušť foťáku. Byly jsme plné sil a tak jsme jim jen zamávaly a běžely dál.
Do první občerstovačky, k Mariánským schodům, jsme to měly 15 kilometrů. (Nutno však podotknout, že v tom byly zahrnuté dva výšlapy sjezdovky.:) Byly jsme ale svěží a tak nám to šlo skoro jako po másle.
Cestou jsme si skoro pořád povídaly, do kopečka jsme šly, po rovině a z kopečka jsme běžely. Na Mariánských schodech jsme se vesele fotily.

Běžely jsme krásnou přírodou, kochaly se výhledy a funěly do kopce podél vodopádů na Černé Desné a najednou frnk, byly jsme na Jizerce, což byla druhá občerstvovačka a 26 kilometrů v nohou!
Pojedly jsme palačinku, banán se solí, naplnily lahve s vodou a běžely dál.

Na 38.kilometru, na Knejpě, na nás čekali naši kluci. Udělali jsme pár společných fotek, v rychlosti shrnuli dojmy, my s Káťou jsme si daly další banán a palačinku, abychom měly sílu na další etapu - cestu z Knejpy na Ferdinandov, která vedla převážně z kopečka.
Úsek mezi těmito občerstvovačkami byl pouze osm kilometrů dlouhý.

Když jsme přiběhli na Ferdinandov, bylo nám podezřelé, že už máme v nohách více než maratonskou vzdálenost a že ještě stále nepřišla žádná krize. Zůstávaly jsme ale stále pokorné - přeci jen, měly jsme před sebou ještě 23 kilometrů.

Z Ferdinandova na Bedřichov, kde byla další občerstvovačka, to bylo 12 kilometrů. Tento úsek byl poměrně těžký - zahrnoval obří, dlouhé, prudké stoupání. Naštěstí vedlo převážně lesem, a tak jsme se s ním popraly bez problémů . Stále jsme měly chuť si povídat - nejen spolu ale i s běžci, které jsme potkaly.
Kousek před Bedřichovem se nám přihodila malá komplikace - nějaký "vtipálek" v lese údajně přehodil fáborky a my tím pádem odbočily špatným směrem a doběhly na Maliník. Měly jsme však štěstí v neštěstí - potkaly jsme hodné cyklisty, kteří poznali, že jsme holky zakufrované a navedly nás správným směrem. Zaběhly jsme si tím pádem asi jen jeden kilometr navíc.

Ve čtyři odpoledne jsme přiběhly k poslední občerstvovačce, zmiňovanému Bedřichovu. Měly jsme v nohách 56 kilometrů, stále ještě bez větší krize. (Pěkně jsme si rozvrhly síly - běžely jsme pomalu, pravidelně jsme jedly a pily, aby nepřišel hlad ani žízeň) Na Bedřichově jsme se nechaly osprchovat studenou vodou, spolkly poslední palačinky a vydaly se vstříc posledním dvanácti kilometrům.
V hlavě nám znělo: teď už to dáme, i kdyby jsme se do toho cíle měly doplazit! 

Těch posledních dvanáct kilometrů bylo nejhorších. Poslední úsek závodu zahrnoval několik brutálních stoupáků. Přehoupl se šedesátý kilometr a nyní už přišla maličká krize: přestaly jsme si s Káťou povídat a každá jsme bojovaly sama se sebou.
Na šedesátém šestém na nás ale zase čekali naši kluci - bylo to na kraji Josefova Dolu a přecházela se kláda přes řeku. Dodali nám novou energii a trochu nás rozveselili - čekaly nás poslední dva kilometry do velkého kopce.

Závěrečné dva kilometry pro mě byly snad náročnější, než těch předchozích pětašedesát dohromady. Ten poslední kopec nám dal opravdu zabrat - našly jsme si každá dva klacky, o které jsme se opíraly jako o hole. Poslední dva kilometry nám trvaly asi třičtvrtě hodiny. Zdolávaly jsme je sice vyčerpané, ale s euforickým pocitem, protože jsme věděly, že teď už to dáme.

Cílem jsme proběhly ruku v ruce ve čtvrt na osm večer. Trvalo nám to 12 hodin a 15 minut. Jelikož se jednalo o nás první ultra, byly jsme s naším časem a výkonem nadmíru spokojené. Závod byl úžasný, ale ten pocit v cíli ještě lepší!
Hrdě jsme si převzaly finisherskou medaili a krásnou mikinu.

Pocity, které ve mně doposud přetrvávají, jsou na 1000% pozitivní. Závod se mi neskutečně moc líbil: Jizerské hory jsou překrásné, běželo se mi skvěle, na občerstvovačkách bylo dobré jídlo, vyšlo nám počasí, prostě mi to celé sedlo...co víc si přát?!
Myslím, že jsem si otevřela bránu do další běžecké etapy - JUT nebyl rozhodně mým posledním ultramaratonem. Až dopíšu tenhle článek, asi vyplním přihlášku na Ultralabák, který se běží 5.září u nás v Děčíně...:)

Kouzlo cestovatelských deníčků

Dnešní článek je trochu letní, trochu cestovací a také trochu motivační. 

Řeč bude o cestovatelských denících.

Už asi deset let si téměř nepřetržitě vedu různé formy papírových deníků. Tahle činnost mě baví a až na pár přestávek mě nikdy nepustila. Mnoho lidí u deníku obvykle vydrží pár dní a pak z nějakého důvodu přestane.
To je velká škoda - představte si tu parádu, až vám bude sedmdesát, budete v důchodu a budete se moci všemi těmi knihami života prohrabávat!

Je skvělé, zapisovat si události a zážitky všedních dnů, ale ještě lepší je, vést si deníky z různých dovolených a cest a lepit do nich fotky, pohledy, vstupenky, jízdenky, letenky a další věci. A je jedno, zda výletíte po Čechách nebo po druhém konci světa.

Když jsem odlétala na 5 měsíců na Taiwan, založila jsem si kromě tohoto blogu také speciální papírový "taiwanský" deníček. Provázel mě celým pobytem v Asii, je v něm zapsaný téměř každičký den a veškeré mé zážitky a pocity z krásného Taiwanu a dalších zemí.

Tato hnědá knížka se mnou projela velkou část Taiwanu, uvezla jsem jí na zádech při čtyřsetkilometrovém výletě na kole, podívala se do Thajska, Malajsie, Kambodži a Indonésie. Zkrátka urazila pořádný kus cesty.

 

Moc ráda jí otvírám a vracím se tím ke svému asijskému dobrodružství. Mnoho vzpomínek vám sice navodí fotky, ale nic nepřekoná vlastnoruční, osobité zápisky. 

S odstupem času je zajímavé pozorovat, jak jsem si s některými zápisky vyhrála a jak jsem některé naopak "odflákla". Tak nějak jsem docílila toho, že krásná místa mají krásné zápisky a slabší místa mají zvěčnění slabší. Nerada to přiznávám, ale můj deníček z Taiwanu je krásný, barevný, vyladěný a vyšperkovaný, zatímco ten z Finska je naškrábaný halabala a plný škrtanců, zkrátka žádné grafické veledílo. (Taky vám neukážu žádnou jeho fotku:))

Zde je pět mých tipů, jak si vést cestovatelský (ale i obyčejný) deníček a nepolevit.

1. Je dobré, pořídit si kvalitní sešit. Takový, aby se vám líbil, aby byl skladný a aby něco vydržel. 
2. Své zápisky si datujte a k významnějším událostem přidejte barevné nadpisy. Krásně se pak ve svých spisech zorientujete. :) 
3. Vezměte si s sebou na dovolenou nůžky a lepidlo. Ihned tak můžete stříhat a lepit nakoupené pohledy, lístky, vstupenky, mapy a další věci, aniž byste něco z toho poztráceli.
4. Své zážitky si zapište ještě tentýž večer - když budete události dopisovat zpětně, lehce se pak stane, že zapomenete na to nejdůležitější. 
5. Na konci pobytu si vytvořte shrnutí. (Co se mi nejvíce líbilo/nelíbilo? Co mi nejvíce chutnalo? Co mě nejvíce překvapilo?...)

Když jsem odjížděla z Taiwanu, shrnovala jsem celkem 3 věci: "Co mi bude na Taiwanu chybět?", "Co mě na Taiwanu nejvíce štve?" a "Na co se těším do ČR?" Ve všech třech kategoriích jsem vytvořila poměrně dlouhé seznamy. :)

Podobný seznam jsem si chtěla vytvořit i při odjezdu z Finska, ale po chvilce přemýšlení jsem dospěla k závěru, že chybět mi bude jen a pouze výborná kohoutková voda a že do se ČR těším úplně na všechno, takže to moc nemá smysl psát. 

Z obou svých pětiměsíčních pobytů mám tedy - kromě zápisků na blogu - tlusté papírové deníčky. Zkuste to taky! Budete mít ve stáří co číst, zlepšíte si rukopis a slovní zásobičku. 

Co Vy a deníčky? 

Poběž do práce!

Tohle léto mám docela nabitý diář: dvě brigády, které mi zabírají 90% dní a v těch zbylých deseti procentech mám naplánované návštěvy přátel, které jsem neviděla celý rok, výlety po okolí a po naší krásné zemi, pár dalších akcí, práci do školy a mnoho jiných věcí.
Chce to tedy pečlivý time management, aby člověk všechno stíhal a do toho ještě kloubil své oblíbené běhání a čas se svými blízkými.

Nyní jsem skoro každý den od rána do večera v práci v infocentru. Pracuji od devíti do pěti a tak jsem si lámala hlavu, jak do mého dne nejlépe zakomponovat běhání.
Protože:
 a) ráno, na lačno běhat nesnáším. Motá se mi hlava, mám hlad a nemám sílu. Prostě před tréninkem potřebuji pořádné jídlo, takže běhání po ránu je pro mě za trest.

b) večer by se to dalo, ale to už většinou chci být se svým přítelem nebo se svojí rodinou.

Vymyslela jsem proto geniální plán: budu běhat do práce!

Dělá to tak hodně lidí, určitě nebudu první ani poslední.
Jsem na brigádě v infocentru v Jetřichovicích, jednom z nejnavštěvovanějších míst Českého Švýcarska. Autem jsou Jetřichovice od mého bydliště vzdálené 15 kilometrů, kdežto lesem po svých pouhých osm.
Dnes ráno jsem se tedy rozhodla, že do práce a z práce poběžím. Jednak proto, že jsem se chtěla pořádně proběhnout a jindy jsem na to během dne neměla čas, a jednak proto že jsem chtěla konečně vyzkoušet svůj nový běžecký batůžek.
Jizerský ultratrail se nemilosrdně blíží a já ostuda jsem si ho ještě ani jednou nevzala na sebe.

V batůžku jsem měla krabičku s obědem, pití, oblečení na převlečení a pár hygienických nezbytností.
Když jsem si batůžek oblékla poprvé a běžela s ním do práce, byl to pro mě trochu nezvyk a v duchu jsem si říkala "pane bože, jak já s tímhle krámem na zádech uběhnu 66 kilometrů?"
Při cestě domů se mi už ale běželo mnohem lépe (přestože zpáteční cesta zahrnovala na osmi kilometrech 300 metrů převýšení) - jednak proto, že byl lehčí o pořádnou porci špaget, ale také proto, že už jsem na něj byla alespoň trochu zvyklá.

Mnou otestovaný běžecký batůžek Salomon Trail 20 mohu jedině doporučit - je lehký a na zádech krásně sedí. (Důkladnější recenzi bych ale měla udělat asi až poté, co s ním uběhnu očekávané Jizerky:))

Možná si říkáte, že je to nesmysl, běžet do práce, protože pak budete celý den v práci smrdět.
Podle mě je to tak trochu výmluva - i když nemáte v práci sprchu, základní "hygiena" se dá provést i s pouhým umyvadlem. Samozřejmě je lepší, jít po běhání do horké spršky, ale myslím, že i s umyvadlem se dají udělat kouzla, aby člověk nebyl cítit. :D
Na druhou stranu ale chápu, že jsou zaměstnání, kde člověk chodí v nažehleném kostýmku a chce prostě vypadat dobře. Při mé brigádě v infocentru se ale během dne setkávám s 99% lidí, kteří jsou sportovně oblečení, takže mi ani trochu nevadí, že jsem taky sportovně oblečená.

Z běhu do práce jsem zkrátka nadšená.
Ušetřila jsem tím spoustu času, vyprodukovala spoustu endorfinů a ještě k tomu jsem prozkoumala novou turistickou cestu, po které jsem nikdy předtím nešla ani neběžela. (lesních spojovaček České Kamenice a Jetřichovic je vícero a já můžu všechny doporučit všemi deseti!)
A viděla jsem spoustu kraviček, srnek a jelenů.

Uznávám, že by mojí cestu neuškodilo vzít místy trochu křoviňákem, ale i tak to bylo krásné.
V pondělí běžím zas!