Přechod Roháčů, který se nekonal

VAROVÁNÍ: V tomto článku popisuju svůj doposud nejnebezpečnější zážitek v životě. Takže babičky a další starostlivé duše, radši dál nečtěte. :)

_____________________________________________

Na druhý zářijový víkend jsem si s kamarádkou Káťou (kterou pozorní čtenáři z mnoha článků již dobře znají) naplánovala přechod Roháčů.
Roháče, nebo chcete-li Západní Tatry, jsou moje oblíbené hory a já jsem byl celý rok natěšená, jak je spolu s batohem na zádech přejdeme. Měly jsme naplánovaný krásný itinerář:
ÚTERÝ přijet vlakem do Liptovského Mikuláše a dostat se na Žiarskou chatu, kde první noc přespíme.
VE STŘEDU vyrazit ze Žiarské chaty na Baníkov, odtud na Tri kopy, Ostrý Roháč, Volovec a přes Taťliakovu chatu na Zverovku, kde budeme nocovat druhou noc.
VE ČTVRTEK dojít ze Zverovky přes Brestovou a Sivý vrch do vesničky Bobrovec a odtud zpět do L.Mikuláše na večerní vlak zpět domů.

Inu, plány to bylo hezké, ale nakonec vše dopadlo úplně jinak.
V úterý jsme dorazily pohodlným RegioJetem do Mikuláše a podle plánu se dostaly na Žiarskou chatu. Zde jsme měly zamluvený nocleh v turistické ubytovně - přestože zde spalo v jedné místnosti hodně lidí, bylo to tu velmi útulné a pohodlné. A dělají zde výborné bryndzové pirohy! Pokud se někdy vydáte do Roháčů a budete chtít levně a příjemně nocovat, Žiarskou chatu doporučuji všemi deseti.

Ve středu ráno jsme vyrazily na první túru. Výstup na Baníkov (4.nejvyšší hora Roháčů, 2178m.n.m.) byl strmý a náročný, ale pořád se šlo po značené pěšince, takže krom toho, že jsem s těžkým batohem na zádech funěla jak mašina, to šlo naprosto hladce.
Docela nám přálo počasí, takže jsme se kochaly horami tyčícími se okolo nás, ale malinko nás znepokojoval pohled na zasněžené vrcholky nad námi.

Bohužel, s přibývající nadmořskou výškou se začalo zhoršovat počasí a také se začal objevovat sníh. Nejdřív jen tak trošku a potom ho začalo přibývat víc a víc. Pořád jsme však šly po pěšině, takže nám to bůhvíjak nevadilo.
Kousek před závěrečným výstupem na Baníkov ale pěšina skončila a následoval úsek vedený po kamenech, skoro až po skále. Pěkně to klouzalo a pod námi byly strmé srázy dolů, ale pořád to ještě šlo a my jsme statečně šlapaly a přeskakovaly skály vstříc Baníkovu.

 

Zdolaly jsme Baníkov, jenže pak to začalo být horší a horší. Následovaly úseky jištěné řetězy, na které bych se za normálních okolností těšila, jenomže když je všude okolo vás sníh a mlha, neskutečně to klouže a řetěz je opravdu ledový, není to žádný med. Pokračovaly jsme přes skály a řetězy, ještě cca 500 metrů dál. Při pohledu na sráz dolů jsem začínala mít závratě a nedělalo mi to úplně dobře. Měla jsem tak zmrzlé ruce, že jsem se řetězů držela jen silou vůle. Věděla jsem, že je pode mnou několika set metrový sráz, takže se prostě držet musím, zuby nehty.

Ty moje ruce byly tak zmrzlé, že mě dneska ještě dva dny poté bolí.

Káťa měla rukavičky, takže to trochu eliminovala, ale stejně na tom nebyla o nic moc lépe. Když už to bylo fakt vážné, že jsem se nemohla držet řetězů, navlíkla jsem si na ruce ponožky a to trochu pomohlo. :)

 

Statečně jsme bojovaly a překračovaly další skalnaté úseky (věděly jsme, že je jich před námi ještě hodně a že Ostrý Roháč bude teprve terno) , když v tom jsme se dostaly do místa, kde zmizely turistické značky (byly zaváté sněhem) naše cesta měla vést dolů strmě po skále, na jejíž konec jsme kvůli mlze vůbec neviděly. Když jsme viděla díru dolů a všude okolo skály, srázy a spoustu sněhu, došlo mi, že tohle prostě nedám. Promrzlé, slabé a samy v horách, kde se zhoršovalo počasí, to už fakt nebyla sranda.

Káťa na tom byla úplně stejně - obě jsme byly zoufalé a chtělo se nám brečet, ale to jsme si samozřejmě přiznaly až když jsme se dostaly do bezpečí. :) Rozhodly jsme se tedy, že to otočíme a vrátíme se na Žiarskou chatu, kde jsme ráno začaly.



Ani cesta zpět nebyla žádný med - s těmi zmrzlými prsty jsme musely překonat zase všechny řetězové a skalnaté úseky zpátky, zase přelézt Baníkov a sestoupat z něj dolů. Ale pořád to bylo tisíckrát rozumnější řešení, než se pouštět dál.

Když jsme se dostaly k Žiarské chatě, byly jsme fakt šťastné, že jsme to ve zdraví přežily. Zvládly jsme toho spolu už hodně - dojet na kole na nejjižnější cíp Taiwanu, chodit po Taiwanských horách, uběhnout ultramaraton a mnoho dalšího. Ale tentokrát nám hory ukázaly svojí moc a poprvé jsme se přesvědčily na vlastní kůži, že když se v horách zkazí počasí, není čas hrát si na hrdinky.
A to jsme byly "jenom" v Roháčích a né v žádných Himalájích!
Přesvědčily jsme se o tom, že ne všechno, co si usmyslíme, je bez problémů zvládnutelné. A že Roháče dokážou být fakt nebezpečné.

Zbytek našeho pobytu už jsme na žádnou velkou túru nešly. Tahle zkušenost nás prostě tak vytrestala, že jsme se jednoduše bály. (A to je co říct, protože my dvě se skoro ničeho nebojíme:)) Místo toho jsme si prodloužily pobyt na Žiarské chatě o jednu noc, daly si zde ještě jedny bryndzové pirohy, prošly se po tatranské magistrále, procouraly Liptovský Mikuláš a všechny cukrárny ve městě a ve čtvrtek večer odjely Pendolinem zpátky domů.
Přechod Roháčů se sice nekonal, výlet nevyšel ani z poloviny podle našich plánů, ale i tak jsme si ho dokázaly užít a vzaly si z něj velké poučení.

S Roháči tedy máme nevyřízený dluh. Jednou (ideálně příští léto) je rozhodně zdolat chceme. Ale pro příště už víme, že je lepší zvolit teplejší měsíc než září a že si máme pro všechny případy zabalit teplé rukavice. :)

Po roce opět Roháče

Roháče neboli Západní Tatry jsem si velice oblíbila. Poprvé jsem je navštívila jako patnáctiletá se školou, podruhé to bylo vloni (o čemž pěji ódy zde), no a do třetice jsem se do Roháčů vydala tyto prázdniny se svým tatínkem, bratříčkem a sestřenicí.
Jelikož jsem celý výlet zpunktovala, bylo také na mně, abych vymyslela nějaký pestrý program. Původně jsem zamýšlela túra na Baníkov, nejvyšší horu Roháčů, ale vzhledem k tomu, že je tato túra považována za jednu z nejnebezpečnějších na celém Slovensku a polovině naší posádky bylo teprve třináct let, jsem od toho nakonec opustila.

První den naší čtyřdenní dovolené jsme začali zlehoučka - patnáctikilometrovou túrou na Roháčské plesa a vodopád. Já jsem tento výšlap absolvovala už vloni - věděla jsem tedy, že je moc hezký, a tak mi vůbec nevadilo si ho zopakovat.

Šli jsme od chaty Zverovka po silnici k bývalé Tatliakově chatě a odtamtud už terénem k oněm jezerům. Od jezer jsme pokračovali k roháčskému vodopádu a pak jsme sestoupali zase ke Zverovce. Jak už jsem psala výše, túra měla 15 kilometrů a nastoupali jsme asi 750 výškových metrů. Večer jsme se jeli vykoupat na termální koupaliště do nedaleké Oravice, kde jsme v šestatřicetistupňové vodě zregenerovali tělo na další den.

Druhý den jsem totiž naplánovala o poznání náročnější program - ve vesničce Zuberec nechat auto, vystoupat odtud na Sivý vrch(1805 m.n.m), Brestovou(1934m.n.m.) a poté sestoupit dolů k chatě Zverovka a odtud se svézt autobusem zpátky do Zuberce. Vycházeli jsme poměrně časně ráno a autobus nám jel v půl páté odpoledne, takže nebylo pochyb, že bychom ho nestihli. (Trasa měřila 18 kilometrů, nastoupalo se při ní více než 1400 metrů.)

Ale ouha! S první překážkou jsme se setkali asi na šestém kilometru, když jsme potkali ceduli, že cesta dál je uzavřená, nebezpečná a pro turisty nepřístupná, protože se zde ve velkém kácí stromy. Jelikož jsme neměli žádný plán B a vracet se šest kilometrů zpátky se nám nechtělo, rozhodli jsme se, že i přes zákaz tuto cestu zkusíme.    

 Museli jsme se brodit docela drsným bahnem a přeskočit pár pokácených stromů, ale zanedlouho už jsme se zase dostali na normální cestu. Byla velmi strmá a kamenitá, ale když jsme vystoupali do větší nadmořské výšky, naskytly se nám krásné výhledy.
 Během cesty nás také čekaly dva řetězy a nějaké to šplhání po skalách. Mně se to moc líbilo, ale pro třináctiletého bráchu se sestřenkou to bylo docela nebezpečné. Zvládli to však bravurně.:)
Čas jsme ale bohužel moc neodhadli - ke Zverovce jsme dorazili až skoro v pět hodin, když už byl náš autobus odjetý. Žádný další samozřejmě nejel. Když Péťa s Kačkou zjistili, že by měli šlapat ještě 10 kilometrů do Zuberce, kde jsme měli auto, šly na ně mdloby, a tak taťka stopnul nějaké náhodné lidi, ti ho do Zuberce odvezli a my mezitím počkali v hospůdce, než si pro nás přijel. Musím říct, že i já jsem za to byla vděčná - ačkoliv jsou mé nohy poměrně trénované, tentokrát i mně pěkně bolely :)  

Třetí den jsme pojali už trochu více odpočinkově, a to návštěvou Bešeňové, což je vesnička, ve které se nachází aquapark Gino paradise. V aquaparku jsou tobogány, různé vodní atrakce a horké bazény s rezavou vodou, která dosahuje teploty až 40°C. Ačkoliv jsem jinak velmi tobogánový a blbnoucí člověk, tentokrát jsem byla na tobogánu za celý den jen 2x a místo toho jsem se celou dobu válela v horké vodě. Když jsme byli k večeru dostatečně vykoupaní a odpočatí, přesunuli jsme se do vesničky Strečno, kde se nachází stejnojmenný hrad. Ještě tentýž večer jsme se k němu šli projít a poté jsme po dobré večeři a pár vtípcích o Ivetce Bartošové zalehli do peřin.

Poslední den ráno jsme se vydali na šestikilometrovou procházku ke staré zřícenině hradu Strečno. Ve vesničce se totiž nacházely hrady dva - starý a nový. Zatímco ten "nový" je veřejně přístupný a konají se zde dokonce i prohlídky, ten starý je v lese a je to spíše taková zřícenina. Nicméně i ta rozhodně stojí za vidění. 

Po procházce jsme se svezli na tzv. pltích - to jsou vory, ve kterých se dříve vozilo po řece dřevo a nyní se v nich vozí turisté. Plavba po řece Váh trvala asi hodinku a celou dobu jí "pltník" komentoval a prokládal různými zajímavostmi o okolí, pověstmi a dalšími historkami. Jízda na vorech se mi moc líbila a místy to jelo i velmi rychle - jediné mínus bylo, že trochu pršelo a byla mi pěkná zima. 

Po projížďce jsme se už vypravili směrem k domovu. Celé čtyři dny byly maximálně vydařené,s krásným počasím jako bonus.
Kdo mě však zná, tomu možná bude připadat divné, že jsem se v celém článku ani jednou nezmínila o jídle - vždyť gurmánské zážitky přece neodmyslitelně patří ke každé mojí cestě, ať už cestuji kamkoliv!
Zmínku o jídle jsem si totiž nechala na konec. Při cestě na Slovensko nesmím nikdy zapomenout na slovenské mléčné výrobky a hlavně na bryndzové halušky. Letos jsem se téměř pasovala na haluškovou královnu - za čtyři dny jsem je totiž měla 3x. (a kdybych bývala jeden den nedostala ukrutnou chuť na zapečenou brokolici se sýrem, mohlo být mé haluškové skóre 4/4) 
Poprvé na chatě Šindlovec, pěkně se škvarkami.
Podruhé v aquaparku v Bešeňové s klobáskou.
Potřetí cestou domů, v kolibě v Rožnově pod Radhoštěm, což už sice nebylo na Slovensku, ale paradoxně je tu měli úplně nejlepší.
Kromě bryndzových halušek jsem ochutnala místní máslo (které snad bylo úplně nejlepší!), korbáčky, oštěpky a ovčí jogurt.A všechno bylo naprosto dokonalé!

Západní Tatry - Roháče

Tohle místo jsem navštívila podruhé ve svém životě. Poprvé, v patnácti letech, to ve mně žádné emoce nezanechalo, ale když jsem se sem o pět let později vrátila, poznala jsem zde přímo ukázkový, našimi profesory na vejšce neustále opěvovaný "genius loci".
Nejvíce dojmů ve mně zanechala 26km dlouhá túrka, kterou jsme absolvovali první den.
Já - křehká dívka a dva statní muži. :)

Trasa byla naprosto luxusní - dojít z naší vesničky Habovky do Zuberce, odtud na Mačie díry, poté vystoupat na Osobitou (1687m) a Lúčnou (1653m) a dále klesat dolů až k termálnímu koupališti Oravice, kde jsme pak měli zasloužený odpočinek.

Pravda, kopečky Osobitá a Lúčná nebyly bůhvíjak vysoké - už jsem lezla větší - ale vzhledem k tomu, že se letos v červnu blížily teploty ke 40°C, měli jsme chvílemi pocit, jako když stoupáme na Mount Everest :)
Na obou vrcholcích to ale krásně foukalo, byl zde božský klid a i svačina chutnala tak nějak lépe.

Člověk by řekl, že pro tři lidi bude nějakých 8 litrů vody stačit, ale už v půli cesty jsme čekali na nějaký studený pramínek, kde budeme moci doplnit naše vyprahlé lahve, jak na smilování. (Potůček jsme potkali až někdy kolem 20.kilometru)
Když jsme pak z kopců sestoupali dolů do údolí, potkali jsme pravého, připitého baču s ovečkami a s ovčáckým pejskem, což dodalo celému výletu ještě autentičtější atmosféru :)

Po šestadvaceti kilometrech v nohách jsme dorazili do termálního koupaliště Oravice, které je známé svými sirnými prameny.
 Jaká to byla úleva, ponořit ty naše smradlavé nohy do smradlavé vody!
V restauraci na koupališti jsme si dali česnečku, kterou jsme pak hromadně zhodnotili jako nejlepší v našem životě. Možná vlastně tak zázračná nebyla, ale mohly za to ty kilometry.

Druhý den byl náš výšlap o polovinu kratší. Vykompenzoval to ale náročnější terén a také víc věcí k vidění - Roháčské plesa a Roháčský vodopád.
Vydali jsme se od chaty Zverovka k bývalé Tatliakově chatě (bývalá proto, že v roce 1963 vyhořela a taky jí údajně zasypala lavina), kde již bylo první horské jezírko - tzv. pleso.
U této chaty končila silnice a začal pořádný, horský terén, což se mi líbilo mnohem více. Dále už jsme stoupali po cestě složené z obřích balvanů.
 Musím říct, že jsme zde potkali mnohem víc lidí, než předchozí den. Roháčské plesa jsou asi takový tatranský Václavák :)
Udělali jsme takové pěkné kolečko kolem všech těch ples. Ačkoliv se to v národním parku nesmí a já bych jako student cestovního ruchu měla jít příkladem, občas jsem tam i strčila ruce nebo si smočila hlavu, protože to vedro bylo fakt úmorné.

Další dva dny, které jsme na Slovensku strávili, byly víceméně odpočinkové. (Ok, třetí den jsem celý lítala po Tatralandii a čtvrtý den jsem si byla zaběhat 14 kilometrů)  
Mrzelo mě, že těch horských výšlapů za ty čtyři dny nebylo víc. Chtěla jsem vylézt na Ostrý Roháč a Baníkov a taky vidět medvěda. A dát si podruhé bryndzové halušky, protože mi to jednou nestačilo.  Na druhou stranu je to důvod se sem příští léto vrátit :)