pátek 20. června 2014

Týden plný rozluček

Poslední dny na National Dong Hwa University se nesly v duchu rozlučkových oslav a večeří, závěrečných testů (teda jen jednoho) a dalších podobných akcí. (A taky mnoha desítek naběhaných a naplavaných kilometrů, aby se na mě tyto rozlučky a žranice moc neprojevily:) Těchto večerů bylo, pokud dobře počítám, celkem pět:

1. Ukončení hodiny čínštiny 
Celý semestr jsme s Ivčou a s Mírou navštěvovali kurz čínského jazyka, který byl v předposledním týdnu našeho pobytu ukončen závěrečnou zkouškou. Zkoušky jsem se poměrně bála, ale ve výsledku byla strašně lehoučká a všichni tři jsme jí zvládli na jedničku.
To, že jsem absolvovala semestr čínštiny, však neznamená, že toho bůhvíkolik umím. Poznám asi 100 čínských znaků, umím pozdravit a poděkovat, říct, jak se jmenuju a že jsem z Česka, taky umím čínsky trochu počítat, ale to je tak všechno.
Na čínštinu kromě nás tří chodili holky z Indonésie, Malajsie, Mongolska a kluci z Vietnamu, a tak jsme semestr zakončili takovým malým "posezením", kdy jsme se navzájem učili různá slova v našich jazycích.
To malé stvoření uprostřed je naše paní učitelka :)

2.Rozloučení s klubem Toastmasters
Během semestru jsme taky navštěvovali každý týden klub Toastmasters, kde jsme se zdokonalovali v anglickém projevu. Poznali jsme tam spoustu super lidí. Na konci přichystali závěrečnou "párty", která nám byla z velké části věnovaná. Součástí téhle párty byla večeře (smažené řízky, hranolky, tofu, rýže, batáty, mořské plody apod. - každý si donesl svoje hůlky a mističku a nabral si, co chtěl:) a něco jako talent show, u čehož jsme se dost nasmáli. V úplném závěru jsme od "toastmasterů" dostali krásná přání s věnováním. 

3.Rozloučení se spolubydlícími
Minulou sobotu jsme si také vyrazily na večeři s našimi spolubydlícími, Janice a Jessie. Na spolubydlící jsme s Káťou měly velké štěstí - uměly dobře anglicky, pomohly nám se spoustou věcí a během celého semestru jsme mohly používat jejich ledničku. Občas mě sice trochu štvaly (Když si Jessie dávala bezohledně půlhodinovou sprchu včetně fénování vlasů vždycky o půlnoci, kdy jsem chtěla spát), ale na to člověk rychle zapomene. :)
Byly jsme v Hualienu v mexické restauraci, což byl opravdu znamenitý gurmánský zážitek. Ten den jsme se byly s Káťou proběhnout 26 kiláčků - dobře jsme udělaly, protože jsme si pak mohly bez výčitek vychutnat velkou, prasáckou mexickou nálož. :)


4.Rozloučení s buddíky
Ve středu se konala další slavnostní večeře. Naši buddíci (+ další holky, co pojedou příští semestr k nám do Hradce) nás pozvali do barmské restaurace. Barmská kuchyně je podle Wikipedie mix thajských, indických a čínských chutí. 
Seděli jsme u velkého kulatého stolu, který měl uprostřed otáčecí desku. Na desce byly mísy s různými jídly - kari omáčka s vepřovým masem, nakládané lilky, zelenina s omáčkou s malými mušličkami, chilli s mletým masem, salát z mořských plodů, celá ryba, polévka, mísa rýže a krevetové placky. Možná jsem ještě na něco zapomněla - bylo toho fakt hodně a jeden pokrm byl lepší než druhý :) 
Večeře v barmské restauraci byla nejen velkým gurmánským zážitek, ale i moc příjemným posezením a popovídáním. Zejména když jsme popisovali našim kamarádům, na co se mají a nemají těšit, až budou následující semestr v Čechách. :)

 5.Finální závěrečná párty
Do pětice všeho dobrého, včera se konala ve společenské místnosti na Mírových kolejích velká závěrečná párty. Pozvali jsme snad všechny Taiwance (+ Indy a holky z Indonésie, Malajsie, Mongolska a Nikaragui), se kterými jsme se během semestru nějak skamarádili. Přišlo poměrně dost lidí a párty trvala celou noc. (Já, slabší článek, jsem odpadla asi v půl jedné, ale i tak jsem si tuto rozlučku moc užila)
S pár lidmi bylo loučení trochu smutné, ale věřím, že život ještě nekončí a že se třeba ještě někdy shledáme :)
No, a dneska nás čekalo balení - to byla ohromná výzva, vzhledem k tomu, kolik moc věcí jsem tady nakoupila. 
Naposled jsme zašli do oblíbené restaurace na nejlepší rybu na světě. (možná nejlepší proto, že nemá kosti) Prodala jsem kolo - na začátku semestru jsem ho za 4500 NT koupila, teď jsem ho prodala za 1200. Nic moc, ale lepší, než vůbec nic.   
Zítra předáme klíče od pokojů, vyrazíme do Taipeie na poslední dvě noci a tím bude náš semestr na Taiwanu ukončený. Ještě nás teda čeká týden na Bali a potom čtyřiadvacetihodinový let, jeden den čekání v Amsterdamu a 2.července sladký domov :)
...a poslední proběhnutí :)

neděle 15. června 2014

Dvanáct bodů o taiwanské kuchyni

Skoro v každém článku, který jsem po dobu existence tohoto blogu napsala, je zmínka o nějakém jídle nebo gurmánském zážitku. Protože kdo mě zná, tak ví, že objevování nových jídel a chutí je mým obrovským koníčkem.
Za týden odjíždím z Taiwanu, strávila jsem zde jeden  semestr, což není tolik, abych o sobě mohla tvrdit, že jsem na místní kuchyni nějaký odborník. (těch jídel a specialit je tady tolik, že ani samotní Taiwanci nemohou stihnout za celý život všechno ochutnat!) Ale byla to dost dlouhá doba na to, abych si udělala určitý obrázek a názor. A myslím, že ochutnat jsem toho taky stihla relativně dost.
Rozhodla jsem se tedy v tomto článku sestavit dvacet bodů, které se k taiwanské kuchyni vážou. (Vím, že o spoustě věcí jsem se už zmiňovala, ale tady je to všechno pěkně sesumírované u sebe.)

1. Je taiwanská kuchyně zdravá? Toť otázka. Myslím, že tady je na místě rčení "jaký si to uděláš, takový to máš". Taiwanská kuchyně je plná smažených věcí - když jdete do restaurace, často se stane, že tam ani nemají nic nesmaženého. Ze začátku jsem tady z toho byla vyřízená, protože než jsem sem jela, dala jsem si smažené jídlo tak jednou za rok, a to jsem u toho měla ještě hromadu keců. Ale člověk si holt přivykne, a po pár měsících se přistihne, jak mu šmakují smažené chobotnice, kuřata, sladké brambory nebo různé plněné koule a placky.
Na druhou stranu, jako přílohu tady jím v 90% jenom dušenou rýži, což je mnohem zdravější než maminčiny smetanové bramborové kašičky, hutné gnocchi nebo třeba knedlíky. A taky je součástí většiny jídel spousta zeleniny. Takže s tou zdravostí je to asi na člověku, jak se k tomu postaví a co bude jíst.

2. Rýže je základ. Víceméně po celé Asii, to asi každý ví. Kdo pojede na Taiwan (nebo do kterékoli jiné země jihovýchodní Asie), měl by být připraven na to, že jí bude jíst třeba i dvakrát denně. Rýže slouží nejenom jako příloha k jídlu. Vyrábí se z ní také různé dorty a koláčky, (mochi, o kterých se zmiňuji v sedmém bodě, jsou taky z rýže) , sendviče, rýžové nudle a mnoho dalšího.
Než jsem do Asie jela, nebyla jsem žádný velký milovník rýže. Ale tady jsem si jí hodně oblíbila. Ona taky není rýže jako rýže - nad tou, co se prodává ve varných sáčcích v Čechách, by 99% Asiatů ohrnulo nos!
<- Rýžové políčko





3. Snídaně. Na Taiwanu fungují jedna speciální restaurační zařízení - snídaňárny. Tyto podniky jsou otevřené vždycky dopoledne. (nečekaně) Já jsem jim moc na chuť nepřišla, a to z následujících důvodů:

  1. Nemají tam dobrý kafe. Často tam dokonce nemají žádný kafe. Když jsem tedy párkrát v nějaké snídaňárně na snídani byla, byl to luxus, když jsem dostala alespoň instantní :) 
  2. Často tam nemají nic sladkého. A já jsem člověk, který musí mít každý den sladkou snídani skládající se z čokolády, kafíčka, banánu, jogurtu a müsli, jinak umře :))

Taiwanci místo toho s oblibou snídají různé smažené placky, plněné bagely, hamburgery nebo sendviče, rýžové koule apod. Ivča s Mírou to mají moc rádi, ale já zkrátka dávám přednost své výše zmíněné, dennodenněseopakující variantě.

4.Obědy. Tady už je to o poznání lepší! Jak už jsem říkala, většinou tvoří základ rýže a nějaká ta zelenina. To mi naprosto vyhovuje. Často si  dávám ryby nebo různá vegetariánská jídla, protože je zde umí výborně připravit a dochutit.
Asi už jsem tady také zmiňovala, že máme na kolejích zakázáno vařit. Na vaření se sice domů moc těším, ale vůbec mi to tady nevadilo, chodit denně celý semestr do restaurací, kde vám naservírovali oběd v průměru za 40-60Kč. (v ceně většinou jídlo + neomezené množství polévky a přeslazeného čaje) Takhle nějak jsme se tu celý semestr stravovali:

5.Večeře. Na večeři si samozřejmě můžete zajít do nějaké z restaurací, které fungují přes oběd. Já osobně jsem tu skoro celý semestr večeřela rýžovou kouli s miskou zeleniny. O této dobrotě jsem se už několikrát zmiňovala a doma se mi po ní bude moc stýskat :) ... Koule je obvykle plněná vajíčkem, tofu, sušeným masem, kuřecím nebo tuňákem a na výběr máte mezi bílou nebo fialovou rejží.
Občas se večer ulice před kampusem zaplní různými stánky a pojízdnými prodejnami, kde mají např. sushi (Výborné nigiri za cca 6Kč za kus a na výběr má člověk asi 15 druhů!), taiwanské sladké klobásy, placky plněné vším možným a tak. Hlady taky zkrátka člověk neumře.

6.Alkohol a noční život? To tady moc nečekejte. V Taipei, v Kaohsiungu nebo v jiných velkých městech sice najdete různé kluby, bary a diskotéky. Většinou tam ale chodí spíš cizinci než Taiwanci a taky jsou zde velmi vysoké ceny. (S výjimkou takových ladie´s night a podobných akcí, kdy mívají holky v určitý den v týdnu neomezené pití zdarma) Že by zde existovaly hospody, kam by lidi chodili každý víkend na točené pivo za dvacku, tak to vůbec :) Mně osobně toto nikterak nevadí, ale jsou lidi, kterým ano.

7.Čaj a káva. Další podniky, které se nachází v hojném množství skoro na každé ulici, jsou prodejny s ledovými čaji. Myslím, že je zde nespočet řetězců a podniků, které ledové čaje nabízí. Můžete si vybrat třeba z padesáti druhů - s mlékem, bez mléka, zelený, černý, ovocný, mandlový, matcha... Je toho fakt hodně. Do toho vám na přání ještě dají žužlavé černé kuličky.
Ty ledové čaje jsou v horkých dnech moc dobré, ale vzhledem k tomu, o jakou kalorickou prasárnu se jedná, se jim radši vyhýbám obloukem :) Jinými slovy, radši si místo toho dám vodu a pořádně slaďoučké cappucino.  
S tím kafem to tady taky není nic moc. Pokud chcete trošku lepší espresso nebo cappucino, dáte za něj obvykle víc peněz než za oběd. Občas si ho tedy dopřeju, ale těším se, až budu mít tento luxus v Čechách každý den :)

8.Sladkosti. Taiwanské a evropské sladkosti se velmi liší. Taiwanci si doslova libují v různých sladkých slizech a želé.
Také sladí věci, které by Evropana v životě osladit nenapadlo. (například housku plněnou párkem) Vůbec všechno pečivo je tady sladké. I to, které má na povrchu třeba sýr nebo slaninu. Když to vždycky v obchodě vidím, vůbec na to nemám chuť a říkám si, že si radši počkám domů na křupavou, slanou kaiserku.
Dorty tady však nemají špatné. Ne že bych jich ochutnala nějak moc, ale ty které jsem měla, byly dobré. Rozhodně jim člověk musí pochválit jejich nápady a design - viděla jsem všelijaké povedené zákusky ve tvaru domečku, Hello Kitty nebo třeba kytky v květináči. :)
Co je však slabší, to jest čokoláda. Ve většině případů je hnusná a umělá. Trvalo mi asi 2 měsíce, než jsem našla nějakou, která mi docela zachutnala. Samozřejmě se zde dá v supermarketu v "evropském" koutku koupit Lindt, ale to by člověk vyplivl třeba 200Kč za jednu tabulku... 

9.Specialitou našeho kraje, východního pobřeží, jsou dvě věci - mochi (takové želé koule, které jsou plněné vším možným od čokolády, po sladké fazole nebo oříšky) a ananasová buchta. Ani jedno z toho není špatné, ale že by mě to nějak nadchlo, to se říct nedá. Ovšem když  mají v obchodech ochutnávky zdarma, tak to je potom jiná :)
Zdroj: https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgL5IcicBBnKrTpxUnKhjUUVVBRCtjXyoM497hZMtWMJN31dAFRKN7FrES6KrohnNK6Igc-CSos_Kxf_OFcp3NCxRXE0EPuOO2lAPxt2W-tQxKtnS03ZzObGOmXfPQ4FznQ0nUHQQ3Lxog/s1600/mochi-with-red-bean.jpg
Pineapple Cake
Zdroj: http://eng.taiwan.net.tw/UserFiles/Image/tw/f_05.jpg

10."Nechuťárny". Ano, občas tady jím různé věci, který by některým lidem mohly připadat nechutné.
Já se však nebráním ničemu, a navíc, když už stálo to očkování tolik peněz, tak proč toho nevyužit. :)
Mezi typické taiwanské lahůdky, které jsem tu ochutnala, patří mimo jiné např: Polévka, ve které plavaly kusy prasečího mozku, kachní hlava, kachní (či husí, slepičí apod.) pařáty, dortíček z kachní krve, smradlavé tofu, smažený škraloup, vepřové polité želém ze zeleného čaje nebo prasečí střeva. Když bych k tomu ještě přidala mé gurmánské zážitky z Kambodži, můžu si do svého seznamu ochutnaných prasáren přidat hada a všelijaký hmyz.
Tyhle věci (a ještě mnoho dalších, na které jsem určitě zapomněla), jsou tady považovány za naprosto normální a žádného Taiwance by nenapadlo se nad nimi zašklebit. A jak jsem sama zjistila, nic z toho není vůbec špatné! 
Mimochodem - včera mi taiwanská spolubydlící ukázala fotku, na které byl tatarák z koně. Ihned jsem se začala zajímat, kde můžu tento pokrm dostat. Bohužel, fotka byla z Japonska. Tak třeba někdy příště :)

11.Hot pot. Nevím, odkud přesně pochází. Jedná se o horký hrnec, který vám naservírují v restauraci na stůl a vy si v něm sami vaříte, co je libo. (maso, krevety, zeleninu...) Jedná se o velkou čínskou společenskou událost a jeden z typických pokrmů. Včera jsme se konečně dokopali, jít do hot-potové restaurace a poprvé ho ochutnat. Bohužel, měli jsme smůlu. Řekli nám, že hot-pot se jí v zimě a né teď, když je vedro, a tudíž že ho nemají. Takže to vypadá, že odjedu z Taiwanu a tento pokrm "odfajfknutý" mít nebudu.
Bohužel, toto jsme neochutnali :(
Zdroj: http://www.fareastrestaurant.com/61536_1.jpg

12.Taiwanská interpretace zahraniční kuchyně. Poslední bod bude o tom, jak chutná na Taiwanu neasijské jídlo. 
Začnu třeba italskou kuchyní. Těstoviny - kousek od školy máme několik restaurací, kde je mají. Nemají je dokonce vůbec špatné, ale na můj vkus jsou všechny málo sýrové. Nemůžu se divit nebo si dokonce stěžovat, protože vím, jak je sýr na Taiwanu drahý. 
Pizzu jsem tady neměla, ale tuším, že Ivča s Mírou a s Káťou jo a vím, že s ní mají různé zkušenosti - na hualienském nightmarketu prý byla fakt dobrá, dokonce z kamenné pece. Podruhé si jí však dali v ulici nedaleko školy a to už prý byl slabší zážitek. (Něco jako placka z listového těsta.)

Občas někde vidím "german sausage", neboli německou klobásu. Němci by jim to ale asi s největší pravděpodobností omlátili o hlavu, protože ta klobása je obvykle sladká.  

Co mě ovšem vzneslo do gurmánského nebe, byla indická a mexická kuchyně. (Restaurace Medina a Dos Tacos v Hualienu - pro ty, co sem třeba pojedou v příštích letech) V těchto restauracích však nevaří Taiwanci, nýbrž příslušníci daných zemí. A umí to opravdu znamenitě. Cizokrajné restaurace tu jsou bohužel - na asijské poměry - velmi drahé. Když tu ale člověk nějakou tu dobu pobývá, občas dostane chuť na změnu a tudíž si rád připlatí.


Tohle tedy bylo stručně o taiwanské kuchyni. Gratuluji těm, kteří se dostali až na konec :) 
V závěru ještě musím říci, že "číny" a různé směsi, které se prodávají v bistrech a v restauracích v Česku, nemají s jídlem, které se jí na Taiwanu, skoro nic společného. (tím nechci české "číňany" nijak hanit - taky tam čas od času ráda zajdu!) Taiwan ale není Čína, takže možná, kdyby člověk jel přímo do Číny, byly by jeho gurmánské poznatky zase úplně jiné, než ty moje. 

neděle 8. června 2014

Do Taitungu na půlmaraton

Na National Dong Hwa University, kde tento semestr pobývám, jsme si mohli zvolit jeden zajímavý předmět - Preparation for marathon. Spočívalo to v tom, že jste absolvovali několikrát týdně běžecký trénink pod vedením učitele, pár delších výběhů, nějakou teorii, no a na závěr se jelo hromadně na maraton do Taitungu.
Já jsem si tento předmět nezapsala, protože jsem nehodlala chodit běhat v šest ráno povinně na ovál, ještě aby mi někdo říkal, kolik kilometrů mám ten den uběhnout. :)
 Nicméně domluvily jsme si to s Káťou tak, že na ten závěrečný maraton do Taitungu s nimi pojedeme. Přihlásily jsme se však jen na poloviční vzdálenost, tedy na 21kilometrů, protože jeden celý maraton jsme běžely před měsícem a tak jsme to nechtěly znova přehánět.
 Když jsme se v únoru na tenhle půlmaraton přihlašovaly, říkaly jsme si, že to bude takové příjemné proběhnutí v samotném závěru našeho pobytu. Uteklo to jako voda a my jsme včera naplnily batůžky běžeckým oblečením a odjely do Taitungu.
 Startovalo se v půl 7 ráno a Taitung je město vzdálené 160 kilometrů od našeho kampusu, a tak jsme tam musely být o den dřív. Dorazily jsme tam v půl šesté večer, ubytovaly se, zašly se podívat na místní night market a brzy jsme šly spát, abychom měly na následující den dost sil.

Atmosféra závodu byla podobná, jako před měsícem v Chisingtanu - příjemná a pohodová. Všude kolem nás byli usměvaví Taiwanci, kteří byli natěšení na výběh. (běželo se tradičně 42, 21, 10 nebo 5 kilometrů) 
Běželo se mi moc pěkně - utíkalo to, do uší mi hrály samé povzbudivé písničky, no co budu povídat. Navíc nám přálo počasí mnohem více, než minulý měsíc - dneska bylo zataženo a nebylo tak velké vedro, což jsem uvítala. 
Trasa tentokrát byla vedena tak, že se běželo jedním směrem, poté se člověk otočil a běžel tou samou cestou zpátky. Obecně vzato, tohle moc ráda nemám - jsem mnohem radši, když se běží "kolečko". Dneska mi to ale nijak nevadilo. Část trasy vedla městským parkem, část po dlouhém mostě, část pod horami, takže bylo stále na co koukat. 
Převýšení nebylo nijak velké, ale přeci jen, první polovina závodu byla docela do kopce (viz graf) - v tu chvíli jsem trochu nadávala, ale o to více jsem si pak užívala druhou polovinu a seběh z kopce dolů.
Na občerstovacích stanicích rozdávali nejenom pití, sůl, ovoce a podobné tradiční věci, ale i mokré houby. Taková namočená houba přijde ve vedru velice vhod - člověk se s ní krásně utře a zchladí. Když jsem si však houbu vzala a chladila si s ní hlavu, vzpomněla jsem si na Zelenou míli. Konkrétně na to, jak dávali mokrou houbu na hlavu vězňům těsně před tím, než je popravili na elektrickém křesle. To ve mně nevyvolávalo moc dobré pocity, a tak jsem jí zahodila a na dalších občerstvovačkách si jí už nebrala :). 

Pět kilometrů před cílem jsem měla stále spoustu energie a připadalo mi, že běžím docela dost rychle a že bych to třeba dneska už konečně mohla dát pod dvě hodiny. (To se mi ještě v živiotě na žádném půlmaratonu nepodařilo. Jsem holt lemra. Ale já vytrvám a jednou se mi to povede!) Byla jsem tedy malinko zklamaná, když jsem proběhla cílem s časem 2:04. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem to přežila - byl to sice "jen" krátký půlmaraton, tudíž pohodička a brnkačka, ale přeci jen, v tom vedru a vlhkosti, jenž na Taiwanu panuje, jsem se naučila mít před každým delším vyběhnutím respekt. Na druhou stranu, trochu mě štvalo, že jsem to pod ty dvě hodiny nedala. Třeba to konečně zlomím v září v Ústí.  

Celý závod a jeho atmosféru jsem si maximálně užila. S chisingtanským maratonem, který jsem běžela minulý měsíc, se to sice srovnávat nedá, ale i tak to bylo dneska moc pěkné. 

 Když jsem doběhla a chvilku si odpočinula, šla jsem se postavit do fronty, kde tiskli diplomy. Čekala jsem na svůj diplom a najednou se mi strašně zatmělo před očima. Málem to se mnou švihlo, ale naštěstí jsem se chytla nějakého dřevěného stolečku, který byl náhodou poblíž, a tak jsem to ustála a za chvíli to bylo zas dobré. A to jsem si v týdnu  byla měřit tlak a radovala jsem se, že už se mi trochu zvýšil - před měsícem jsem ještě měla 85 na 45.
Jak říkám, můj omdlívací stav trval jen chvilku - o deset minut později jsme už s Káťou a se svými vytisklými diplomy (a medailemi, samozřejmě) vesele pózovaly.

  
V cíli závodu také měli krásná štěňátka. Nevím, zda byla na prodej nebo to byly ceny pro vítěze, každopádně jsme se s nimi musely pomazlit :)

Po závodě jsme se s Káťou odebraly do hotelu, daly si spršku a brzký oběd v centru města. Kolem poledne jsme příjemně unavené sedly na vlak domů. Když k tomu přičtu ještě můj páteční výlet, o kterém jsem psala v minulém článku, měla jsem naprosto parádní víkend!  

sobota 7. června 2014

Taiwanské vodopády, aneb jak jsem se vydala sama na výlet

Když u nás byla před čtrnácti dny na návštěvě Kája, vychválila nám jedno místo nedaleko Taipeie, které je proslulé hezkou túrou s mohutnými a krásnými vodopády. Dost mě to nadchlo a chtěla jsem se tam podívat. Vyšlo to zrovna tak, že všichni ostatní měli na práci něco jiného nebo se jim na tento výlet zas až tak nechtělo, a tak jsem se tam vydala sama.
Vyrazila jsem v půl 9 ráno - cesta vlakem trvala 3 hodiny, což mi vůbec nevadilo, protože jsem na dlouhé cesty zvyklá a navíc jsem měla rozečtenou zajímavou knížku.
Vystoupila jsem ve městě Ruifang, kde jsem měla třičvrtě hodiny čas, do odjezdu druhého vlaku, který mě měl dopravit na místo, ve kterém začínala moje túra. Byl zrovna čas oběda - a jako bych byla očekávána, ulice, která vedla od nádraží, byla plná stánků s jídlem a pouličních taiwanských restaurací. Nevěděla jsem, co si vybrat, ale když jsem uviděla stánek se sushi, tak to bylo jasné :)
Měla jsem opravdu gurmánský zážitek, ale to já mám skoro pokaždé, když se mi dostane dobrého a čerstvého sushi. Jako sladkou tečku jsem si dala vanilkové cappucino a šla jsem čekat na nástupiště na vlak. Dala jsem se tam do řeči s mladým párem, protože jsme byli jediní běloši v davu šikmookých lidí čekajících na vlak. Po chvilce mi prozradili, že jsou z Izraele, což mě velmi překvapilo, protože vypadali opravdu "západně". 
O půl jedné mě vlak vyhodil ve vesničce Sandiaoling, kde začínala moje túra. Můj cíl byl, projít lesem po turistické stezce až do města Shifan, kde se nacházel finální, největší taiwanský vodopád. Myslela jsem si, že cesta lesem ze Sandiaolingu do Shifanu mi zabere maximálně tak dvě hodinky. 
Sandiaoling byla poměrně opuštěná vesnice. Nikde nikdo, kromě několika toulavých psů. Nástup na túru do lesa jsem však našla poměrně rychle. Vydala jsem se tedy sama taiwanskou džunglí a modlila jsem se, abych nepotkala žádné zvířátko. (Obzvlášť takové, které se plazí a syčí a kterými je Taiwan posetý) 

Šla jsem poměrně svižně a cestou jsem nepotkala ani živáčka. Za chvíli se mi poskytl pohled na krásný, obrovský vodopád. Pokračovala jsem v cestě a čekalo na mě pár dobrodružných překážek - například lanový most přes potok, který lesem protékal. (viz foto) Most se dal hodně rozhoupat a to se mi dost líbilo :D


Brzy jsem dorazila k prvnímu vodopádu. Měřil 15 metrů a byl opravdu mohutný. Viděla jsem už dost krásných vodopádů(Erawan v Thajsku, Roháčský vodopád v Tatrách apod.), ale žádný z nich nebyl tak silný, jako tyto tři, které jsem navštívila během tohoto výletu. Jelikož jsem byla v lese sama, radši jsem se k vodopádům moc nepřibližovala, protože jsem viděla, jakou mají obrovskou sílu a měla jsem před nimi docela respekt. (Říkala jsem si, že bych se jednou chtěla podívat na Niagarské vodopády - přeci jen, ty mají 51 metrů, kdežto tyhle měly "jen" 15-20 metrů a už tak mi přišly obří)
Pokračovala jsem v cestě a objevila se přede mnou další malá překážka - kluzké, mokré, dřevěné schody. Vylezla jsem po nich s pomocí mokrého lana, které tam viselo a byla jsem ráda, že jsem nesletěla dolů :) Lana na přidržování pak byly po cestě dost často, protože cesta občas vedla přes balvany a menší skály. Skoro bych to přirovnala k takové jednodušší ferratě. Lidi, kteří neradi někam šplhají a nemají s náročnějším terénem či ferratami žádné zkušenosti, by se tam asi mohli dost bát.   

Asi po dvou hodinách cesty jsem vylezla z lesa a dorazila k silnici. Radovala jsem se, že jsem přežila sama taiwanskou džungli a že jsem už tak trochu v civilizaci. Předpokládala jsem, že město Shifan s největším vodopádem, který mě teprve čekal, už bude kousíček. To však byl omyl - zapla jsem navigaci a zjistila jsem, že jsem sice na správné cestě, ale že do Shifanu to mám ještě přes 10kilometrů. 
To mě moc nepotěšilo - dobrou desítku už jsem ten den mohla mít v nohách a nechtěla jsem ty výkony bůhvíjak přehánět, protože jsem věděla, že dva dny na to běžím půlmaraton a že chci na to být odpočatá. Všude kolem mě však nebylo nic jiného než hory, a tak mi chtě nechtě nezbývalo nic jiného, než se na tu další, desetikilometrovou štreku vydat. Koneckonců, času jsem zatím měla dost. Chvíli jsem šla, chvíli jsem se pokoušela běžet. To ale s batohem na zádech moc dobře nešlo. 
Začínala jsem už být trochu zpruzená, protože cesta neubíhala a neměla jsem tam nikoho, s kým bych si mohla aspoň povídat. (To byl jediný bod z celého dne, kdy mě trochu štvalo, že jsem jela sama. Jinak jsem si tu svou soukromou cestu naprosto užila!!) Projíždělo kolem mě spoustu aut a já jsem si tak trochu přála, aby mi někdo hodný zastavil. A to se také stalo! Zastavil mi páreček postarších taiwanců a ptali se mě, jestli také mířím na shifanský vodopád. Když jsem řekla, že ano, tak se ochotně nabídli, že mě svezou. Vypadali opravdu důvěryhodně - doufala jsem, že mě zdání neklame a že mě nehodlají prodat na orgány, a tak jsem nasedla k nim do auta. Byli moc milí a asi za deset minut mě vysadili v Shifanu, v mé cílové destinaci. 

Vrátila se mi dobrá nálada, protože jsem byla ráda, že už tam jsem a že v pohodě stihnu vlak domů. Ačkoliv je Shifan dost turistické místo, panovala tam skvělá atmosféra a moc se mi tam líbilo. Na ten hlavní vodopád se platil vstup - 80 NT (= cca 50Kč), ale myslím, že to za to stálo. Navíc byl součástí vstupenky voucher v hodnotě 30 NT, za který jste dostali slevu na místní kávu nebo na pomelové smoothie. A to se vyplatí! 


Okolo vodopádu jsem strávila asi hodinku - jak říkám, líbila se mi zdejší atmosféra, a také tam měli takovou malou farmu. 


Kolem čtvrté hodiny odpolední jsem se začala přemisťovat směrem k nádraží. Cesta od vodopádu k nádraží vedla po staré, nepoužívané železniční trati a všude byla spousta turistických obchůdků a stánků s různými pochoutkami a suvenýry. Specialitou tohoto místa byly tzv. lampiony štěstí - mohli jste si koupit lampion, něco na něj napsat nebo namalovat a pak ho pustit do nebe. Když se tedy člověk podívat vzhůru, viděl nad sebou poletovat desítky lampionů.
Uličku jsem si důkladně procourala a časově to vyšlo úplně tak akorát, když mi v 5 hodin večer jel vlak domů. Na cestě zpátky jsem měla opět 45 minut čekání v Ruifangu, kde jsem měla na oběd to výše zmiňované výborné sushi. Samozřejmě jsem toho znova využila a ihned zamířila na véču do "žrací" ulice, kterou už jsem důvěrně znala. 
K večeři jsem si vybrala další z taiwanských pochoutek, o které jsem se na blogu možná ještě nezmiňovala - ústřicovou omeletu. Kdo už někdy jedl ústřice, tak ví, jakou mají konzistenci. Kdo je ještě nikdy nejedl, tomu prozradím, že úplně stejnou, jako nudle z nosu. Nechci být nechutná, ale jinak to vážně popsat nejde. To hodíte na pánev vajíčko, ústřicový sliz, nějakou zeleninu, nějaké koření a uděláte z toho omeletu. Pak to mrsknete do pikantní omáčky, navrch ještě přidáte pár mořských plodů a útřicová omeleta je na světě! 
 Nenechte se však oklamat konzistencí a nevábným vzhledem - chuťově je to naprosto vynikající! A navíc, v Čechách jsou ústřice opravdu buržoazní, megadrahá pochoutka, kdežto na Taiwanu tuhle omeletu pořídíte za pár šupů! :) 

Ve vlaku cestou zpátky jsem se naučila stránku čínských znaků, z čehož jsem měla velmi dobrý pocit. (V úterý nás čeká záverečný test...) A když jsem v 9 večer dorazila na kolej, padla jsem do postele jak zabitá.
Tak to byl tedy výlet na taiwanské vodopády. Moc jsem si to užila a opravdu musím říct, že to bylo jedno z nejkrásnějších míst na Taiwanu! Zjistila jsem taky, že je občas fajn cestovat sám - člověk je pánem svého času a programu. Nechtěla bych sice cestovat sama pořád, ale jednou za čas, proč ne. :)