Adventní běhání - první třetina za námi! Jak si vedu?

Dobrý večer!
Adventní výzvu už určitě nemusím sáhodlouze představovat - každý pozorný čtenář mého blogu či každý správný běžec přeci ví, oč běží. :)
(Já a dalších několik stovek lidí v Česku, v Anglii a dalších zemích teď každý den, až do pětadvacátého prosince běháme. A svoje běhy navzájem sdílíme na sociálních sítích a vzájemně se motivujeme. Je to docela fajnová výzva, člověk aspoň spálí cukroví a čokoládičky z adventních kalendářů.)

Dnešním dnem máme třetinu za sebou! Už osm dní bez přestávky v kuse běháme. Sedmnáct dní ještě běhat budeme. (No dobře, já si možná během příští třetinky udělám nějakou přestávku v podobě procházky či jiného sportu, protože už mě začínají pěkně bolet nožky.)

Mých prvních osm dní zdokumentovaných den po dni je zde! :)

1.12 - Je tady první den výzvy. Celý den v práci srším motivací a těším se, až večer vyběhnu. Večerní výběh na opuštěnou cyklostezku je pro mě takovým zážitkem, že o něm následně píši samostatný článek. (ten si můžete přečíst ZDE, pokud jste tak ještě neučinili)
Dnes strašidelných 9 km za 49 minut.

2.12 - Nařizuji si budík na šestou hodinu ranní. Za normálních okolností by mě nikdo nedonutil jít běhat za tmy, natož vstávat na běhání v 6 ráno, ale výzva je výzva, a tak pár minut po šesté vyrážím.
5 km za 32 minut.
Celý den jsem díky brzkému rannímu běhu mírně unavená, ale velice produktivní: dojedu autem do Hradce, aniž bych zničila mamce auto. Dokonce zaparkuju v Královehradeckém Futuru, bez toho, aniž bych o odřela. Nakoupím skoro všechny dárky. Jdu do školy za svým vedoucím bakalářky a mám z naší půlhodinové konzultace fakt radost. Domů večer přijíždím fakt spokojená.

3.12 - Konečně můžu jít běhat za světla. Po dvou dnech běhání ve tmě si toho opravdu vážím! Krásné slunečné počasí je příjemný bonus. 9km za 53 minut. 
Přibíhám domů, kde mě čeká drsný pád na zem: předtím, než jsem odešla, jsem nechala na sporáku vařit čočku. Dala jsem jí na mírný plamínek a myslela jsem si, že bude po mém doběhu doměkka uvařená. Místo toho byla spálená na uhel a v celém domě byla oblaka šedého dýmu.:(
Ajajaj, asi jsem udělala pěkný průšvih...
Mám štěstí, že máme vybité baterky v požárních hlásičích, protože kdyby k nám mezitím, co jsem běhala, přijeli hasiči, dopadlo by to mnohem hůř a pěkně bych si před Vánoci vydělala. (Doma nám to asi 4 dny smrdělo jak v hospodě, ale jinak už je to dobrý.)

4.12 - Dnes se mi strašně nechce. Přicházím domů z práce hodně unavená a vážně přemýším, že se na celou adventní výzvu vykašlu. Ale mám silný morál, a tak se v podvečer přeci jen oblékám do běžeckého a vyrážím.
(Po doběhu jsem byla samozřejmě ráda, že jsem šla!) 8km za 49 minut.

5.12 - Celou mikulášskou sobotu trávím v práci, takže mi nezbývá nic jiného, než vyběhnout za tmy. Mám ale skvělého parťáka - svého bráchu. Není to žádný běžec, ale statečně se mnou dává 5km za 35 minut. 
A na konci mi dokonce slíbil, že půjde zas!

6.12 - Slunečná a volná neděle - plán na dnešní den je jasný, vyrážíme na Jedlovou!
S přítelem a s bráchou podnikáme pěkný, půldenní výlet - nachodíme při tom celkem 14 kiláčků. Večer mě ještě čeká Kamenický kruháč.
V tento den jsem sice úplně neběžela, ale i tak si myslím, že jsem podala pěkný výkon a že se mi to může počítat. :)

7.12 - Dnešní den je kritický, nejkritičtější ze všech - mám totiž v práci v cukrárně jedenáctku. Znamená to následující: vstát v pět hodin ráno, nachystat celou cukrárnu, v sedm ji otevřít a do pěti do večera zde s úsměvem lítat.
Pokaždé, když jedenáctku absolvuji, jsem večer jak mrtvola a nemám na běhání ani pomyšlení.
Stejně je tomu i v tento den.
V půl šesté přijíždím domů opravdu unavená. Ale přemáhám se a vyrážím - výzva je výzva a tu půlhodinku zvládnu. Opět s sebou beru bráchu, abych se nebála sama ve tmě a dáváme 6 kiláků..
Běžíme přes areál bývalého koncentračního tábora a máme v té tmě docela nahnáno, takže domů přibíháme v docela dobrém čase.
Večer padám za vlast ve 20:00.

8.12 - Mám volné dopoledne, tudíž spoustu času na běhání. Jelikož jsem včera usnula brzy, jsem brzy ráno vyspalá. Stihnu 9 kiláčků v lese  (trvalo mi to přesně jednu hodinu, ale vzhledem k bahnitému terénu a velkému převýšení jsem s časem spokojená), uvařím domácí gnocchi podle Deníku Dity P. 2 a v půl dvanácté jsem v práci jako na koni. (S dobrým pocitem z běhání a s plným bříškem noků)

Uuuuuf, první třetinku mám za sebou! 

Dohromady jsem dala 65 kiláčků. Do konce výzvy bych ráda minimálně dvoustovku. :)

Za normálních okolností chodím běhat cca 3-4x týdně, většinou na cca 10-15 kilometrů, nyní jsem trochu snížila kilometráž, vzhledem k tomu, že teď v prosinci chodím denně. 

Byla tu spousta kritických momentů, kdy jsem si říkala, že se milé Babetce na celou výzvu vyprdnu, ale zatím byla moje motivace vždy silnější :)

Uvidíme, jak to půjde v dalších dnech...

Jakpak se daší Adventní výzva Vám? 

Pomoc! ...aneb blondýna sama na cyklostezce

Dnes máme prvního prosince. Znamená to, že jsem mohla konečně otevřít první okénka ve svých dvou adventních kalendářích. (Od maminky jsem dostala adventní kalendář od Merci a od tatínka od Milky. No a co, že mi bude dvacet tři! :D) 
Ale především to taky znamená, že dnes začala 25/25 Adventní běhací výzva!

Na první výběh z celé výzvy jsem se neskutečně moc těšila.
Jelikož jsem ale byla od rána do večera v práci, mohla jsem dnes vyběhnout až po páté hodině večer, kdy už je venku pořádná tma. Za normálních okolností bych ve tmě, po celodenní šichtě v žádném případě běhat nešla. Ale výzva je výzva, a tak jsem v půl šesté obula tenisky a vyrazila.

Vzala jsem si tátovu profi čelovku. Pořizoval si jí na jednu motorkářskou "expedici" do Afriky, takže jsem předpokládala, že kvalitní a že mi vytvoří světlo na kilometry daleko.
Směle jsem s ní vyrazila na cyklostezku.
Cyklostezka spojující Benešov nad Ploučnicí s Děčínem je relativně nová a moc krásně udělaná. Když jsem u taťky v Benešově, moc ráda na ní chodím.

Řeknu vám jedno: nemyslím si, že jsem strašpytel. Nevadí mi, když sama běhám v hlubokém lese. Ale pouze za bílého dne!
Na běhání ve tmě nejsem vůbec zvyklá - jsem totiž paranoidní a čekám, že na mě bude za každým křovím čekat zločinec s kudlou.

Nenechala jsem se ale zastrašit a s čelovkou na hlavě vyrazila. Běžela jsem asi kilometr městem a užívala si večerní klid a ticho. Když jsem vběhla za benešovským nádražím do lesa, kde cyklostezka začíná, nastala všude okolo mě šílená tma.
Skončily pouliční lampy, no a ta čelovka...žádnej zázrak.

Tma jako v ranci, po levé straně temný les a po pravé straně železniční trať.
Celý den jsem se na ten výběh těšila, ale teď jsem se začala fakt bát!
Každou chvíli jsem se otáčela, jestli za mnou náhodou neběží potenciální úchyl či sériový vrah.

Během té třičtvrtěhodinky, kterou jsem na cyklostezce strávila, kolem mě projel asi 3x vlak. Při každém projíždějícím vlaku se mi honily hlavou  katastrofické myšlenky: "V těch starých, zelených rychlících jdou otevřít dveře i za jízdy. Teď určitě otevře dveře vrah/utečenec a přepadne mě!" 
"Co budu dělat, až mě někdo přepadne?" 
...a pak jsem vymyslela řešení! 
"V kapse mám tisícovku, protože se chci cestou zpátky stavit pro nějaké pečivo. Nechtěla jsem s sebou sice tahat takhle velkou částku, ale teď jsem za to ráda, protože až mě někdo přepadne, tak ho aspoň uplatím!"
"No jo, ale pokud to bude úchyl nadrženej, tak ho nějaká tisícovka zajímat nebude..." 
Skutečnost, že úchyla/vraha uplatím, mě lehce uklidnila, nicméně za chvíli jsem začala přemýšlet nad další věcí - v jednom z minulých čísel časopisu Run psali, jak zvýšit prevenci toho, aby vás někdo nepřepadl. Jednou z věcí, kterou si z toho článku pamatuji, je to, že nemáte nosit dlouhý culík, protože si vás za něj může potenciální zločinec lehce přitáhnout k sobě.
Začala jsem si tedy svůj pidicopánek neustále zastrkávat do bundy...co kdyby náhodou, že jo!

Po chvíli brutálně zašustilo křoví. Krve by se ve mně nedořezal... naštěstí to byl prachobyčejný jelen. Nevím, zda jsem se víc lekla já jeho nebo on mně.

Řeknu vám, vážení, že se mi opravdu ulevilo, když jsem se opět dostala mezi civilizaci a měla dnešní trénink za sebou. Jsem holt strašpytel. Zítra jdu v 6 ráno, ale na tuhle cyklostezku mě už za tmy nikdo nedostane! :)
Dnešní běh se sice v mém případě podobal stezce odvahy, kterou mnozí znají z dětských táborů, ale jedno pozitivum to přeci jen mělo - uběhnout necelých 9 kilometrů za 49 minut, to se mi nepovedlo už hodně dlouho.

Jo, a když jsem přišla domů, zjistila jsem, že ta taťkova zázračná čelovka měla téměř vybité baterky. Takže už se nemůžu divit, proč jsem celou dobu skoro nic neviděla a proč jsem se tím pádem tak bála. :)

Střípky z listopadu + Adventní běhání 25/25

Krásnou neděli přeji! 
Listopad opět utekl jako voda a je na čase, abych o něm napsala pár řádků.
Jenomže...ono není moc o čem psát. Listopad byl pro mě totiž asi nejméně akční měsíc z celého uplynulého roku!

Více než polovinu měsíce jsem promarodila. Přepadla  mě klasická i střevní viróza a obě nemoci se na mě opravdu vyřádily. Skoro celý listopad jsem tedy bojovala s nemocemi, do toho chodila do práce a občas jsem se taky snažila psát bakalářku.
A běhání? 
Toho bylo tím pádem v listopadu opravdu pomálu! Každý měsíc se snažím přiblížit +- dvou stům naběhaným kilometrům, ovšem teď v listopadu jsem nedosáhla ani jedné stovky.
Jenže když na člověka skočí nemoc, tak to holt nejde lámat přes koleno. Alespoň si tělo trochu odpočinulo, protože v prosinci hodlám opět běhat ve velkém...

...bloggerka Babeta totiž vymyslela parádní výzvu: Adventní běhání 25/25. Princip je v tom, že budeme každý den, od prvního do pětadvacátého prosince běhat. Alespoň 30 minut. Tahle výzva se mi ohromně zalíbila, a tak jsem se rozhodla do ní okamžitě zapojit.
Vím, že to nebude úplně lehké, protože budou v prosinci dny, kdy budu od rána do večera v práci, večer bude brzy tma a mně se nebude chtít, ale holt to budu muset zvládnout.:)
(A navíc - moje největší přání, o které jsem napsala Ježíškovi, jsou běžecké GPS hodinky. A když Ježíšek uvidí, jak celý prosinec poctivě běhám, určitě mi je donese!)

Lidi v Praze, Ostravě a dalších větších městech mají trochu výhodu - nějaké dny v týdnu budou pořádat společné výběhy. V našem malém městě se něčeho podobného asi nedočkám (už dlouho přemýšlím, že bych nějaký společný výběh u nás v České Kamenici zorganizovala, ale bojím se, že by na výběh se mnou nikdo nepřišel:D), tak se s tím budu muset poprat sama.
Pokud byste se do výzvy chtěli taky zapojit, můžete tak učinit ve facebookové skupině TADY.

Co jsem ještě v listopadu dělala, krom toho, že jsem pracovala a stonala?
Tak třeba jsem si podala přihlášku na navazující studium do německé Žitavy, a to na obor International management. Ještě není nikde psáno, že mě tam přijmou (V první řadě musím v květnu odstátnicovat a ukončit své bakalářské studium managementu cestovního ruchu), ale moc bych si to přála.
Žitavu jsem byla minulý týden omrknout a poté, co jsem zde strávila jedno odpoledne, se mi tu začalo líbit ještě víc. Škola vypadala z venku rodinně a sympaticky a nacházela se přímo na náměstí v těsné blízkosti několika kaváren a cukráren. A to já můžu!:)

Na začátku měsíce bylo ještě pozdní babí léto, a tak jsme tu a tam vyrazili na nějakou tu procházku do přírody.

 ¨

Fotky jsou z výletu na Zámecký vrch, což je zřícenina hradu nad naším městem. Člověk se při výstupu docela zapotí, ale nahoře je nádherný výhled na Lužické hory. :)

Poslední věc, kterou mám v tomto článku na srdci, jsou moje přečtené knížky za listopad. Počkat...vlastně přečtená knížka. Ona totiž byla jenom jedna! (jsem ostuda) 

V listopadu jsem přečetla Jako zabít ptáčka od americké spisovatelky Harper Lee a moc se mi tahle knížka líbila! Ve zkratce prozradím, že je o problematice bělochů x černochů ve 30. letech 20. století v Americe a celý příběh je vyprávěn očima osmileté holčičky.  

To je pro dnešek ode mě vše. 

V prosinci a v dalších měsících ode mě čekejte pořádnou nálož článků: budu zkoušet Adventní běhací výzvu, na Silvestra a v únoru budu opět trochu více cestovat....a tak dále. :)

 Jak jste se měli v listopadu Vy? A co říkáte na Adventní výzvu, jdete do toho taky?

5 otázek, které zná (a nesnáší) každá běžkyně!

Všichni bystří čtenáři tohoto blogu jistě vědí, že běh je neodmyslitelnou součástí mého života. (Původně byl tento blog založen jako cestovatelský, ale už delší dobu zde články s běžeckou tematikou převládají.)
Za těch šest let, co pravidelně běhám, jsem si v vyslechla spoustu chvály, obdivu, kritiky, nepochopení...ale také otázek, které s tím mým běháním souvisí a které mi dokáží spolehlivě hnout žlučí! 
Čtěte, jaké to jsou.

...A prosím, neberte to 100% vážně. Není to žádný hejt, ani tím nechci nijak machrovat. Je to jen taková srandička.;)

1) Ještě běháš?
Situace: potkáte po dlouhé době někoho známého. Klábosíte o tom, jak jde život a on si vzpomene, že jste kdysi dávno běhávali. A tak se vás zeptá na nevinnou, prachobyčejnou otázku: "A Veru, ještě běháš?"
Vím, že na té otázce není vcelku nic špatného a že to dotyčný třeba myslí dobře, ale přesto mě to dokáže spolehlivě vytočit.
Proč bych už jako neměla běhat?
Nejsem ten typ člověka, co se pro něco nadchne a za měsíc ho to přestane bavit. Ale připadá mi (i když to třeba nemusí být pravda), že při položení takovéto otázky si ten dotyčný myslí, že jsem.
Běhám a běhat budu, dokud mi budou nohy sloužit. Tečka.

V horších případech může přijít i otázka "A proč to děláš?" :D

2) A to běháš i v zimě?
Jo, běhám!
Tuto otázku jsem slyšela snad staticíckrát, když jsem byla na Erasmu ve Finsku. Podle mě jí může položit jenom totálně sportem netknutá osoba.
Protože každý správný běžec (potažmo jakýkoli jiný sportovec) přece ví, že "neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení!" 

Jo, i v -20°C to šlo! :)

3) A nebojíš se sama?
Už spoustukrát jsem slyšela od mnoha holek, že by "chtěly běhat, ale bojí se". A divily se, že já se nebojím.
Proboha, proč bych měla?!
Já chápu, že ne všechna místa v naší zemi jsou 100% bezpečná. Už se mi dokonce párkrát stalo, že jsem v lese potkala divného chlápka a že jsem kolem něj proběhla s klíči (rozuměj bodnou zbraní) v ruce a se staženými půlkami.
Ale kdyby měl člověk přestat běhat jenom kvůli potenciálnímu nebezpečí úchyláků/sériových vrahů/kterýchkoliv dalších individuí, mohl by rovnou zůstat 24/7 zavřený doma nechodit vůbec nikam, ani do práce či do školy.

...ale pro jistotu si s sebou často beru trhacího psa. :) 

4) A není už to trochu moc?
Tohle je oblíbená otázka mojí maminky.
Na jednu stranu je na mě (pro mých pár chabých běžeckých úspěchů) hrdá, na druhou stranu mi s každou zdolanou metou říká, že už je to trochu moc a že bych se měla na ty ultramaratony vyprdnout. A nějaká Stovka? Ta prý pro takové křehké holčičky, jako jsem já, není. :)

(Vím, že třeba druhý den po Jizerském ultratrailu na mě opravdu nebyl moc hezký pohled, když jsem skoro nemohla sejít schody. Ale to neznamená, že je něčeho moc. Ne a ne a ne!)

5) A nemůžeš si tím svým běháním ublížit?
Tohle je zas častá otázka mé babičky.
Moje babička je moc hodná, milá a obětavá - no prostě klasická babička. Má ale svou teorii: moc tvrdě sportuji, mohla bych si tím ublížit a taky bych kvůli běhání mohla mít problém, až budu chtít mít děťátko.
Marně jí vysvětluji, že moje rekreační klusání párkrát do týdne (a sem tam nějaký ten delší závodík:D) opravdu není škodlivé, ba naopak. Že existují tisíce opravdových běžců, závodníků, kteří jedou třebas i dvoufázové tréninky, a tam už se nějaké ty dopady na zdraví objevit můžou. Ale mezi ně já opravdu nepatřím. :D

Tak co, moji běžečtí přátelé, máte to podobné?

Nebo vás napadají jiné/další běhací či sportovní otázky, které nemáte rádi? :)

Střípky z října

Dobrý večer! Říjen je za námi a přicházím s historicky druhými Střípky. (Ty zářijové si můžete přečíst ZDE)
Inu, jaký byl můj říjen?
Pohodový, ale zároveň dost nabitý!
Tento semestr nemám žádnou školu. (Studium o rok prodlužuji, protože jsem byla dva letní semestry za sebou v zahraničí. Zimní semestry jsem ale byla vždy doma, takže mám všechny předměty pro toto období splněné.) To ale neznamená, že bych se nudila. Pár dní v týdnu chodím na brigádu a v ty zbylé dny se snažím psát svoji bakalářku, běhám po lesích, vařím, uklízím a vyřizuji spoustu dalších věcí.

Běhání v říjnu bylo příjemné. Stále ještě relativně teplé počasí, krásně zbarvená příroda, listí šustící pod nohama. Předsevzela jsem si, naběhat tento měsíc přes 200 kilometrů. To jsem sice nesplnila (dala jsem "jen" nějakých 170), ale dalších minimálně 80 jsem nachodila na procházkách a na výletech.

Fotka je z dvaadvacetikilometrové túrky z Labáku, kterou jsme podnikli svátečního 28. října :)

Kromě běhání a turistice jsem letos propadla dalšímu sportu, o kterém jsem se tady na blogu asi ještě nezmiňovala: kruhovému tréninku. Už přes měsíc chodím dvakrát týdně na Kamenický kruháč.
Jinými slovy: poprvé v životě pravidelně posiluju.
A sklízím tím spoustu ovoce! :)
Zaprvé: posilování prospívá mému běhání, protože jsem se neskutečně zrychlila. A za druhé mi pomalu ale jistě začínají mizet bůčky na břiše, což je ale následek nejen kruháče, ale především mého nového života bez sladkostí.:)

Kromě obvyklého sportování jsem v září také přečetla několik více či méně hezkých knížek: 

Porodní bába (Katja Kettu) - silný válečný příběh z mrazivého Laponska.

Čas odejít (Jodi Picoultová) - knížka, ze které jsem byla dost rozpačitá. 350 stran jsem jí hltala a strašně se mi líbila, ale posledních pár stran udělal z celého příběhu neskutečnou hovadinu!

 Vzhůru (Bear Grylls) - parádní příběh o výstupu mého oblíbence na Mount Everest. :) 

Na světě nejsou jen pomeranče (Jeanette Wintersonová) - útlá knížečka se zajímavým námětem, kdy slečna z hluboce křesťansky založené rodiny zjistí, že je lesbička

...no a můj Sladký život bez cukru, o kterém byl koneckonců celý předchozí článek.

Také jsem během října vyrazila za kulturou do divadla, a to hned dvakrát: jednou na představení Shirley Valentine se skvělou Simonou Stašovou a podruhé na Petrolejové lampy, brutální klasiku ze své maturitní četby. 

Obě představení byla skvělá! 

Ke konci musím zmínit ještě jeden obrovský gurmánský zážitek, který jsem v říjnu měla. Vyrazily jsme společně s mojí mamkou na podzimní nákupy do Prahy a při té příležitosti jsme poprvé navštívily restauraci Ambiente Pizza Nuova.

Nachází se nedaleko Palladia a funguje tak, že zaplatíte 300Kč a za tu cenu můžete neomezeně konzumovat těstoviny a pizzy. Číšníci kolem vás neustále nosí různé pokrmy a co se vám líbí, to vám nandají. 

My jsme ochutnaly alespoň desatery těstoviny a každá minimálně 5 plátků pizzy. 

Byla to trochu prasečinka, ale musím říct, že to za to stálo - lepší pizzu jsem snad nejedla, a to ani v Itálii. :)

To je konec veledůležitých událostí z mého října. 

Byl opravdu pohodový, ale v listopadu už začne přituhovat: musím se obout do psaní bakalářky a taky začít vyřizovat přihlášku do navazujícího studia na německé VŠ, což s sebou nese velké množství byrokracie, která musí být do konce listopadu hotová.  

Držte mi palce a mějte se krásně! 

A napište, jaký byl Váš říjen! :) 

Běžecká krize s happyendem

Dnes přicházím po dlouhé době zase s jedním běžeckým článkem. Řeč bude o "běžecké krizi", kterou jsem si během měsíce září prošla.
Za celých 6 let, co aktivně běhám, mě (ťuk ťuk na dřevo) nepotkalo žádné běžecké zranění, ani žádný jiný problém ani žádná větší krize.
Až doposud...

Na začátku září jsem si v relativní pohodičce zaběhla Ultralabák, svůj druhý ultramaraton. Dva dny na to jsem odjela do Tater - chtěly jsme s kamarádkou přejít Roháče, ale kvůli sněhu nám to tak úplně nevyšlo a ze Slovenska jsme si přivezly poměrně silný a ne moc příjemný zážitek. (O tom si ostatně můžete přečíst zde) No a z Roháčů jsem prakticky rovnou cestovala na poznávací dovolenou do Bosny a Hercegoviny.
Suma sumárum, měla jsem za sebou velmi náročné dva týdny. Zážitků jsem sice nasbírala nespočet, ale odpočinku moc nebylo.

Do Bosny jsem si sbalila běžecké boty a těšila jsem se na to, že si na svém pomyslném žebříčku zemí, ve kterých jsem byla běhat, odškrtnu jednu další. V Bosně jsem však neměla na běhání ani pomyšlení a nevyběhla jsem za celý týden ani jednou.
Sice jsme měli i tak dost pohybu, ale stejně...
Nevyběhnout za celý týden ani jedinkrát? 
To je v mém případě dosti neobvyklé!

Po příjezdu z dovolené jsem si říkala, jak se do toho obuju. Plánovala jsem si, že když nemám tento semestr žádnou školu, budu podnikat několikrát týdně dlouhé výběhy do našich krásných lesů a Lužických hor.
Ale skutek utek...
Téměř pokaždé, když jsem v září vyběhla, přišel nějaký problém: někdy mě začalo bolet břicho, někdy hlava, někdy jsem byla jenom šíleně unavená a chtělo se mi spát. I obyčejná desítka, kterou jinak zvládám levou zadní, mě odrovnala jako nějaký horský ultramaraton.
Když už se jednou zdálo, že je vše ok a běželo se mi celkem pěkně, zakufrovala jsem docela solidně v lese.
Prostě pořád něco.
Na jednu stranu jsem strašně moc chtěla běhat, na druhou stranu jsem na to neměla ani trochu sil.
Připadala jsem si jako citrón, ze kterého někdo vymačkal všechnu šťávu. :)

Na nočním stolku mám jednu velmi chytrou knížku - Škorpilovu školu běhu. V této knížce si ráda jen tak listuji, protože pan Škorpil je můj velký oblíbenec. :) A zde jsem také našla odpověď na svůj problém - za mojí dlouhotrvající únavou, bolestmi hlavy a pocitem "bez šťávy" stál nejspíš prožitý stres a s ním spojený nedostatek železa a některých vitamínů.

Vzala jsem si Škorpilovy rady k srdci a začala jsem více dbát na to, aby byl můj denní příjem pokrytý všemi potřebnými vitamíny. Nejsem moc velký zastánce potravinových doplňků a vždycky jsem si myslela, že si vystačím s rozmanitou a vyváženou stravou.
Když to ale tentokrát přestalo stačit, začala jsem užívat šumivé tablety Supradyn. Sice jsou neskutečně hnusné, ale musím říct, že se po nich cítím fakt líp a že se mi má energie navrátila! (což ostatně slibují i na krabičce:))
Pokud máte také problémy s podzimní únavou, tento "elixír" rozhodně doporučuju:)

Kromě toho, že jsem začala pít každý den tenhle zázračný nápoj, se teď také snažím více odpočívat. Běhání jsem začala prokládat plaváním a kruhovým tréninkem, který mě začal neskutečně moc bavit.

Moje chuť a síla běhat se s překulením září a října zase vrátila, a to ve velkém stylu!
Během posledních pár výběhů jsem si udělala několik rekordů na několika "svých" trasách.
Nevím, čím to je, ale začala jsem se zrychlovat a to mě neskutečně těší.:)

Dneska ráno jsem se probudila do velké mlhy, zimy a deště. Přes to jsem dostala velkou chuť, dát si nějaký delší výběh. Vzala jsem s sebou Brendinku a zaběhly jsme luxusní kolečko vedoucí přes České Švýcarsko i přes Lužické hory.
Bylo to krásných 20 kilometrů s osmisetmetrovým převýšením.
Nebyla na mě sice nit suchá, ale ten pocit po doběhu byl k nezaplacení.

Tak si říkám, že když jsem se vydala dobrovolně na dvacítku v příšerném lijáku a v mlze, můžu si být jistá, že už je krize za mnou...:) 

Ultralabák 2015

Nedlouho potom, co jsem si v červenci zaběhla Jizerský ultratrail, jsem se dozvěděla, že se u nás v Děčíně koná pátého září zbrusu nový trailový běžecký závod - Ultralabák.
Závod byl více než lákavý: 52 kilometrů dlouhá trať, 1750m převýšení, krásná trasa vedoucí přes Labské pískovce a jako bonus zdolání dvou stolových hor: Děčínského Sněžníku a německého Große Zirrsteinu.
To se ví, že jsem se okamžitě přihlásila! 

Na závod jsem se nijak zvlášť nepřipravovala. Přestože se jednalo o mnohem kratší trasu, než v Jizerkách, začínala jsem mít pár dní před závodem trochu nahnáno, a to hned ze dvou důvodů:
- NESTIHNU TO, nevejdu se do limitu. Limit na Ultralabák byl totiž 8 hodin a ačkoliv jsem nebyla nikdy moc dobrá na matiku, dokázala jsem si spočítat, že pokud poběžím stejným tempem jako JUT, prostě to nestihnu.
- POBĚŽÍM SAMA, nebudu tam mít žádný hnací motor ani povídacího parťáka. Určitě někde zabloudím nebo mě chytne velká krize a já to vzdám.

Dva dny před závodem jsem se rozhodla, že se půjdu naposled lehce vyklusat do lesa. Můj přítel Tadeáš šel se mnou. Byl to moc pěkný výběh a já přímo sršila energií. Do kopců jsem vybíhala jak neřízená střela a pokaždé, když jsem čekala na pomalejšího Tadeáše, jsem začala dělat kliky, dřepy, žabáky a další cviky. To byl pěkně telecí nápad!
Bylo to opravdu pěkné proběhnutí, jenomže další den jsem se probudila s opravdu příšernou bolestí celého těla. Nemohla jsem sejít ze schodů (ano, holt nejsem zvyklá posilovat a pár cviků v lese mě naprosto vyřídilo) a říkala jsem si, "jak já jen zítra uběhnu padesátku?"

V sobotu ráno mě pořád tělo dost bolelo, navíc jsem začínala být ze svého druhého ultramaratonu mírně nervózní (viz dva body výše), ale když jsem dorazila do děčínského kempu na start, hned to ze mě opadlo.

V devět hodin ráno zazněl startovní výstřel a společně s cca třicítkou běžců jsem vyrazila do boje.
Trasa vedla z kempu na Pastýřskou stěnu, poté na Sněžník (se svými 723m. je Sněžník nejvyšší stolová hora v Evropě), přes Německo na Großer Zirrstein, poté dolů k Labi a přes Maxičky zpátky do Děčína.

Z výběhu na Sněžník jsem měla docela strach, ten byl ale nakonec úplně zbytečný - jednalo se sice o velké převýšení, ale stoupání bylo celou dobu velmi mírné a navíc jsem byla po ránu ještě plná energie, a tak jsem se na vrcholek Sněžníku, k první občerstvovačce dostala asi za hodinku a půl.
Ze Sněžníku následoval dlouhatánský seběh z kopce, který jsem si fakt užila: nasadila jsem sluchátka, pustila písničky a běžela patnáct kilometrů de facto jenom z kopce.
V půl jedné jsem byla na druhé občerstvovačce, na 26.kilometru a byla jsem spokojená, že už mám polovinu za sebou a že mi to zatím krásně odsejpá. Snědla jsem jeden kousek štrůdlu a vydala se směrem Große Zirrstein.
Tento druhý kopec jsem zdolala rychlou chůzí. Na vrcholku byl krásný výhled, ale foukal příšerný vítr, a tak jsem se zde pouze napila a pokračovala dál.
Čekal mě další, delší seběh z kopce. Běželo se po staré koňské kamenné cestě. Tentokrát se mi ten seběh z kopce moc nelíbil, protože už mě začínaly bolet nohy, navíc to pěkně klouzalo a tak jsem se bála, abych nehodila držku. :)
Netrvalo ale dlouho a zase jsem začala stoupat vzhůru - měla jsem za sebou čtyřicet kilometrů a čekal mě poslední větší výšlap na Maxičky. Tady na mě dolehla menší krize a taky se mi povedlo malinko zakufrovat. Naštěstí jsem se po pár stech metrech zorientovala a našla správnou cestu.
Kolem třetí hodiny jsem dorazila k poslední občerstvovačce, na 45.kilometr. Prý mám za sebou ještě několik lidí, říkali mi. To mě potěšilo, protože jsem si myslela, že tentokrát budu opravdu úplně poslední. :) Dala jsem si další kousek štrůdlu a běžela vstříc posledním sedmi kilometrům: najednou jsem chytla druhý dech a z kopce do Děčína jsem pelášila v poměrně slušném tempíčku.
Ke konci se mi podařilo se opět lehce zamotat: nevím, jestli to bylo mojí únavou nebo jestli si nějaký "dobrák" pohrál s fáborkami, nicméně jsem najednou vůbec nevěděla, které fáborky jsou z rána (tj. ze začátku trasy, kdy jsme probíhali Děčínem) a které jsou současné.
Začala jsem tedy podruhé malinko zmatkovat (neměla jsem u sebe mapu trati, byla jsem odkázaná pouze na fáborky a na svojí znalost Děčína, která mě naštěstí zachránila), ale nakonec jsem se zase nějak zorientovala a do cíle doběhla krátce po 16. hodině.

Byla jsem sice jedna z posledních, ale v cíli mě čekal velký potlesk od organizátorů a ostatních soutěžících - to bylo opravdu krásné.
Sice jsem byla vyčerpaná (hlavně z toho svého kufrování :D), ale měla jsem parádní pocit! Byl to můj druhý zdolaný ultramaraton, a tak jsem se utvrdila v tom, že asi skutečně "něco" uběhnout dokážu a že mě tohle fakt naplňuje.
Jizerský ultratrail byl pro mě sice dosavadním TOP zážitkem celého roku 2015, ale Ultralabák byl taky skvělý, krásný a parádní.
Kromě toho, že jsem se nádherně proběhla, jsem také zjistila, že mám pár kilometrů od svého domova mraky totálně neprozkoumaných míst. A to se musí napravit!

P.S: bohužel nemám víc fotek. Na několika místech ale fotil pan fotograf, takže až budou zveřejněny, článek o fotky obohatím.:)

Moje běžecká story: jak to všechno začalo?

Když jsem zakládala tento blog, myslela jsem si, že bude původně jen o cestování. Postupem času mě ale začalo bavit psát o dalších tématech, jež mi jsou blízká - o jídle, o knížkách, ale hlavně o běhání.

Běhání je mým největším koníčkem, mou láskou a drogou. Ráda o něm čtu na jiných blozích a ještě raději o něm sama píšu. Publikovala jsem zde už pěknou řádku článků s běžeckou tematikou, ale dnes jsem se rozhodla napsat o tom, jaké byly vlastně moje běžecké začátky.

2008 - 2009 
Bylo mi patnáct.
Nebyla jsem zvyklá se hýbat, libovala jsem si ve slaninových rohlících, kakau a toastech s nutellou k večeři. Přesto jsem byla celé dětství hubená jak nit.
Najednou ale přišel velký zlom: během několika měsíců jsem přibrala deset kilo.
Lidé v mém blízkém okolí mě začali upozorňovat na to, že bych se měla nad sebou zamyslet, trochu změnit jídelníček a ideálně začít sportovat.

Dlouho jsem tyhle "řeči" ignorovala, ale jednoho krásného dne mě něco osvítilo (bohužel si nepamatuji, jak se to stalo) a zavítala jsem na svou první hodinu aerobiku v životě. Aerobik mě chytnul, chodila jsem na něj tenkrát několikrát v týdnu a pomohl mi shodit má první nadbytečná kilíčka.
V té době začal můj taťka závodit na motorce a v rámci přípravy na závody začal s běháním.
Tenhle sport byl do té doby v naší rodině naprosté tabu.
Já jsem ho pokládala za naprostého blázna - skákání v tělocvičně do rytmu aerobikové hudby byl pro mě vrchol dřiny a nedovedla jsem si představit, že bych šla někdy dobrovolně běhat. (Taťka tenkrát chodil na desítku, což byla pro mě nepřekonatelná a ultradlouhá vzdálenost)

Ani nevím, jak se to stalo, ale jednou jsem vyrazila s ním. Uběhla jsem pět kilometrů a celý zbytek dne jsem ležela na gauči s nožkami nahoře. Byla jsem naprosto vyřízená!
Přesto jsem za pár dní vyrazila běhat znova.
A pak znova.

A najednou jsem opustila od těch svých aerobiků, protože mě běhání naprosto pohltilo.

2010
Bylo mi sedmnáct a běhání už se stalo nezbytnou součástí mého života.
Těch deset kilo, co jsem v patnácti nabrala, už jsem měla dávno dole.
Změnila se mi postava i životní styl.(Toastíky k večeři už byly minulostí :))
Desítka už mi nedělala žádný problém a v tomto roce jsem si taky poprvé zaběhla svojí neoficiální první půlmaratonskou vzdálenost na cyklostezce z Děčína do Bad Schandau.
Běželi jsme spolu s taťkou - šli jsme si tenkrát prostě zkusit, zda ve zdraví uběhneme jednadvacet kilometrů. Pamatuji si, že mi naši po uběhnutí této první dvacítky koupili mé první pořádné běžecké boty - předtím jsem běhala v neznačkových šlupičkách.

2011  
Zaběhla jsem s taťkou svůj první půlmaraton. Pražský půlmaraton, čas: 2:05
Byla jsem šťastná, ale neskutečně vyřízená. Tenkrát jsem si říkala, že to je moje maximum a že víc kilometrů v kuse nikdy v životě nedám.

2012
Zaběhla jsem svůj druhý pražský půlmaraton.
Byla jsem o něco méně vyřízená než o rok předtím, ale pořád jsem si myslela, že jsem dosáhla svého životního běžeckého maxima.

2013
Nic zvláštního se nedělo.
Pořád jsem běhala, ale tak trochu jsem "zakrněla". Nikam jsem se neposouvala, neměla jsem žádný konkrétní cíl. Prostě jsem si pobíhala pro radost a pro udržování postavy.

2014
V lednu tohoto roku jsem odfrčela na pět měsíců na Taiwan. Zde jsem se sblížila s mou milou kamarádkou Káťou a společně jsme upekly plán, a sice, že si zde v Asii zaběhneme svůj první maraton.
Přiznejme si to - Káťa mě do maratonu tak trochu uvrtala.
Já jsem si pořád myslela, že tuto královskou metu nemůžu nikdy v životě pokořit. Ale měly jsme více než dva měsíce na pečlivou přípravu, navzájem jsme se podporovaly, a tak jsme v dubnu 2014 uběhly svůj první maraton jak mávnutím kouzelného proutku.
No dobře - tak jednoduché to zas nebylo. 45°C a stoprocentní vlhkost nejsou úplně ideální podmínky pro první maraton. Ale my jsme to zvládly a odvážely si z Taiwanu o jeden nevšední zážitek navíc. :)

2015
V tomto roce jsem odjela na semestr do Finska. Jelikož jsem zde měla často dlouhou chvíli, začala jsem své výběhy čím dál víc prodlužovat.
Začala jsem skrze běhání poznávat místní lesy a kopce. Pořídila jsem si trailové boty a najednou se mi už úplně přestalo chtít běhat po silnici. V lese se sice kilometry načítaly o něco pomaleji, ale bylo mi zde mnohem lépe. Přestaly mě bolet klouby a díky velkému navýšení kopcovitých terénů se mi rapidně zvýšila fyzička. Běhání v lese jsem si tu zkrátka naprosto zamilovala a nechápala jsem, jak jsem mohla běhat šest let skoro jenom po silnici :)
Když byl ve Finsku extrémně nudný týden, zvládla jsem cca 80 kilometrů týdně.

A někdy v zimě jsem vyplnila přihlášku na Jizerský ultratrail. Uznávám, že to bylo trochu troufalé - běhám sice dost, ale na správné ultramaratonské tréninky je to pořád málo. Navíc jsem za sebou měla pouze jeden jediný maraton, pár tréninkových třicítek, ale nic víc.
Přesto jsem se postavila na start Jizerského ultratrailu a ve zdraví ho doběhla. (O tom si ale můžete počíst ZDE)

Myslím, že se mi uběhnutím svého prvního ultramaratonu otevřely dveře do další běžecké dimenze.

Nyní se na sobě snažím trochu pracovat - resp. na tom, aby měly moje tréninky nějaký řád, abych se zlepšovala, ale aby mi stále přinášely 100% radost. (O tom, jak a kolikrát týdně teď trénuji, napíšu příště)
Včera jsem zaplatila startovné na svůj II. ultramaraton, který se koná již za necelý měsíc. A stále mě láká Stovka podkrkonoším, kterou pořádá jeden můj známý a taky nějaký triatlon. Ale to bych se musela nejdříve naučit pořádně plavat. Tak uvidíme. :)

Gratuluji vám, pokud jste můj běžecký příběh dočetli až do konce a moc ráda si počtu Vaše běžecké (i neběžecké) story:)

Má milá Jedlová

Jedlová je se svými 774 metry nad mořem třetí nejvyšší hora Lužických hor. Tahle hora je pro mě obrovská srdeční záležitost - vlastně ani nevím, proč na ní tak ráda chodím.
Na samotném vrcholku je pěkná hospůdka (už se mi mnohokrát stalo, že zde bylo tak narváno, že jsme měli s posezením smůlu), rozhledna, lanové centrum a samozřejmě krásný výhled.

Zdroj

Jedlovou jsem zdolala mnohokrát vlakem + potom pěšky, několikrát na kole (poslední úsek kopce dá zabrat i nejlehčímu převodu), ale ještě nikdy jsem na ní neběžela.
Až dnes!

Tenhle nápad se mi rojil v hlavě už dlouho, ale pokaždé jsem měla buď málo času nebo moc výmluv. Dnes ráno jsem se však probudila s myšlenkou "dnes to dám" - měla jsem volno, dost času a počasí bylo tak akorát.
Sice se mi ještě úplně nezahojily odřeniny od batůžku z Jizerského ultratrailu, ale s velkou radostí jsem ho opět vytáhla.
V 9 ráno jsem vyrazila společně s mojí čtyřnohou parťačkou Brendinkou.

Od nás je to na vrcholek Jedlové 19 kilometrů. Zvolila jsem cestu přes les s minimem asfaltu. (I tak jsem se mu ale z cca 40% nevyhla) 
Když jsme měly za sebou pouhé 4 kilometry (a první výživný kopec do Lísky), Brenda si lehla na zem a nechtěla jít dál. Naštěstí se za pár minut sebrala a za chvíli jsme doběhly na rozcestí Křížový Buk.

Z Křížového Buku jsme pokračovaly po zpevněné cestě pod Malou a Velkou Tisovou až k jedlovskému rybníku. Byl to krásný, lesní seběh - nepotkaly jsme ani živáčka a užívaly si klid, vůni lesa a Brenda navíc každou trošku vody. 

Za jedlovským rybníkem se nám naskytl krásný výhled na Jedlovou.

Poslední tři kilometry mi už byly velmi dobře známé - tuhle cestu jsem za život absolvovala minimálně dvacetkrát. Dneska jsme si jí elegantně vyběhly, až na závěrečné, velmi prudké stoupání, ve kterém jsem přešla do chůze. 

Z České Kamenice na vrcholek Jedlové je to 19 kilometrů, 750 metrů převýšení a 2,5 hodiny času. (Myslím, že bez Brendinky by mi to trvalo o 15-20 min méně, protože jsme se zastavovaly u každé kaluže, ale s ní byl celý běžecký výlet krásnější a smysluplnější:))

Cesta, kterou jsme zvolila, mě fakt bavila! 

Na vrcholu jsem doplnila cukry borůvkovým koktejlem. (V hospůdce na Jedlové si můžete dát borůvkové knedlíky, lívance, koláč či zmiňovaný koktejl - borůvková nabídka je opravdu lákavá a rozmanitá!) Přečkaly jsme zde malý slejvák, pokochaly se krásným výhledem na Lužické hory a poté seběhly závěrečné tři kilometry na vlak domů.

Zpáteční cesty vlakem jsem se trochu obávala - z předchozí zkušenosti vím, že Brenda nemá ráda vlak a dostat jí do něj je vcelku problém. Dalším problémem byl povinný náhubek, který jí opravdu hodně vadí a jako slečnu dost degraduje.:) Dneska ale byla tak vyřízená, že se vlaku ani náhubku moc nevzpouzela.

Byl to krásný, půldenní výlet. Běžecká turistika a delší výběhy se mi líbí čím dál víc. Příští týden hodlám nechat pejska doma a dát to znovu s tím rozdílem, že vynechám vlak a poběžím i zpátky! :)

Jizerský ultratrail 2015

Zhruba před půl rokem jsem dostala spásný nápad: přihlásit se na Jizerský ultratrail.

Jedná se o 68 kilometrů dlouhý závod v Jizerských horách, během kterého zdoláte více než 2600m převýšení. Říkala jsem si "osmnáctý červenec je ještě daleko, na to natrénuju."
No, to jsem se spletla! Nijak zvlášť jsem netrénovala - běhám pravidelně už šest let, poslední 2 roky +- 50 kilometrů týdně. Můj nejdelší běh, který jsem doposud absolvovala, byl jeden loňský silniční maraton.
Od té doby, co jsem vyplnila přihlášku, jsem sice začala více dbát na to, aby byly moje výběhy co nejméně rovinkaté a co nejvíce kopcovité, ale tím to haslo.

Moje věrná kamarádka Káťa, která se mnou absolvovala ten jeden zmiňovaný maraton, mě nenechala ve štychu a vyplnila přihlášku taky. Co se týče (ne)připravenosti, byly jsme na tom tak nějak stejně.
18.července před námi stanulo 68 horských kilometrů. Obě jsme zatím neměly v nohách víc než maratonskou vzdálenost. Byly jsme lehce nervózní, ale přistupovaly jsme k závodu s velkou pokorou - nešlo nám o čas, ale o uběhnutí ve zdraví. Domluvily jsme se, že pokud se nestane nic vážného, poběžíme celou dobu spolu.

Na místo startu, do Josefova Dolu, jsme dorazili den předem i s našimi příteli, kteří jeli s námi jako fandící podpora. Ráno v 5:00 budíček, rychlá káva a snídaně, půlhodinový přesun autem na start a v 7:00 už se startovalo.

Vyběhly jsme se skupinkou tří set spoluběžců. První dva a půl kilometry vedly z kopce do Josefova Dolu - tam na nás čekali kluci mačkající spoušť foťáku. Byly jsme plné sil a tak jsme jim jen zamávaly a běžely dál.
Do první občerstovačky, k Mariánským schodům, jsme to měly 15 kilometrů. (Nutno však podotknout, že v tom byly zahrnuté dva výšlapy sjezdovky.:) Byly jsme ale svěží a tak nám to šlo skoro jako po másle.
Cestou jsme si skoro pořád povídaly, do kopečka jsme šly, po rovině a z kopečka jsme běžely. Na Mariánských schodech jsme se vesele fotily.

Běžely jsme krásnou přírodou, kochaly se výhledy a funěly do kopce podél vodopádů na Černé Desné a najednou frnk, byly jsme na Jizerce, což byla druhá občerstvovačka a 26 kilometrů v nohou!
Pojedly jsme palačinku, banán se solí, naplnily lahve s vodou a běžely dál.

Na 38.kilometru, na Knejpě, na nás čekali naši kluci. Udělali jsme pár společných fotek, v rychlosti shrnuli dojmy, my s Káťou jsme si daly další banán a palačinku, abychom měly sílu na další etapu - cestu z Knejpy na Ferdinandov, která vedla převážně z kopečka.
Úsek mezi těmito občerstvovačkami byl pouze osm kilometrů dlouhý.

Když jsme přiběhli na Ferdinandov, bylo nám podezřelé, že už máme v nohách více než maratonskou vzdálenost a že ještě stále nepřišla žádná krize. Zůstávaly jsme ale stále pokorné - přeci jen, měly jsme před sebou ještě 23 kilometrů.

Z Ferdinandova na Bedřichov, kde byla další občerstvovačka, to bylo 12 kilometrů. Tento úsek byl poměrně těžký - zahrnoval obří, dlouhé, prudké stoupání. Naštěstí vedlo převážně lesem, a tak jsme se s ním popraly bez problémů . Stále jsme měly chuť si povídat - nejen spolu ale i s běžci, které jsme potkaly.
Kousek před Bedřichovem se nám přihodila malá komplikace - nějaký "vtipálek" v lese údajně přehodil fáborky a my tím pádem odbočily špatným směrem a doběhly na Maliník. Měly jsme však štěstí v neštěstí - potkaly jsme hodné cyklisty, kteří poznali, že jsme holky zakufrované a navedly nás správným směrem. Zaběhly jsme si tím pádem asi jen jeden kilometr navíc.

Ve čtyři odpoledne jsme přiběhly k poslední občerstvovačce, zmiňovanému Bedřichovu. Měly jsme v nohách 56 kilometrů, stále ještě bez větší krize. (Pěkně jsme si rozvrhly síly - běžely jsme pomalu, pravidelně jsme jedly a pily, aby nepřišel hlad ani žízeň) Na Bedřichově jsme se nechaly osprchovat studenou vodou, spolkly poslední palačinky a vydaly se vstříc posledním dvanácti kilometrům.
V hlavě nám znělo: teď už to dáme, i kdyby jsme se do toho cíle měly doplazit! 

Těch posledních dvanáct kilometrů bylo nejhorších. Poslední úsek závodu zahrnoval několik brutálních stoupáků. Přehoupl se šedesátý kilometr a nyní už přišla maličká krize: přestaly jsme si s Káťou povídat a každá jsme bojovaly sama se sebou.
Na šedesátém šestém na nás ale zase čekali naši kluci - bylo to na kraji Josefova Dolu a přecházela se kláda přes řeku. Dodali nám novou energii a trochu nás rozveselili - čekaly nás poslední dva kilometry do velkého kopce.

Závěrečné dva kilometry pro mě byly snad náročnější, než těch předchozích pětašedesát dohromady. Ten poslední kopec nám dal opravdu zabrat - našly jsme si každá dva klacky, o které jsme se opíraly jako o hole. Poslední dva kilometry nám trvaly asi třičtvrtě hodiny. Zdolávaly jsme je sice vyčerpané, ale s euforickým pocitem, protože jsme věděly, že teď už to dáme.

Cílem jsme proběhly ruku v ruce ve čtvrt na osm večer. Trvalo nám to 12 hodin a 15 minut. Jelikož se jednalo o nás první ultra, byly jsme s naším časem a výkonem nadmíru spokojené. Závod byl úžasný, ale ten pocit v cíli ještě lepší!
Hrdě jsme si převzaly finisherskou medaili a krásnou mikinu.

Pocity, které ve mně doposud přetrvávají, jsou na 1000% pozitivní. Závod se mi neskutečně moc líbil: Jizerské hory jsou překrásné, běželo se mi skvěle, na občerstvovačkách bylo dobré jídlo, vyšlo nám počasí, prostě mi to celé sedlo...co víc si přát?!
Myslím, že jsem si otevřela bránu do další běžecké etapy - JUT nebyl rozhodně mým posledním ultramaratonem. Až dopíšu tenhle článek, asi vyplním přihlášku na Ultralabák, který se běží 5.září u nás v Děčíně...:)

Poběž do práce!

Tohle léto mám docela nabitý diář: dvě brigády, které mi zabírají 90% dní a v těch zbylých deseti procentech mám naplánované návštěvy přátel, které jsem neviděla celý rok, výlety po okolí a po naší krásné zemi, pár dalších akcí, práci do školy a mnoho jiných věcí.
Chce to tedy pečlivý time management, aby člověk všechno stíhal a do toho ještě kloubil své oblíbené běhání a čas se svými blízkými.

Nyní jsem skoro každý den od rána do večera v práci v infocentru. Pracuji od devíti do pěti a tak jsem si lámala hlavu, jak do mého dne nejlépe zakomponovat běhání.
Protože:
 a) ráno, na lačno běhat nesnáším. Motá se mi hlava, mám hlad a nemám sílu. Prostě před tréninkem potřebuji pořádné jídlo, takže běhání po ránu je pro mě za trest.

b) večer by se to dalo, ale to už většinou chci být se svým přítelem nebo se svojí rodinou.

Vymyslela jsem proto geniální plán: budu běhat do práce!

Dělá to tak hodně lidí, určitě nebudu první ani poslední.
Jsem na brigádě v infocentru v Jetřichovicích, jednom z nejnavštěvovanějších míst Českého Švýcarska. Autem jsou Jetřichovice od mého bydliště vzdálené 15 kilometrů, kdežto lesem po svých pouhých osm.
Dnes ráno jsem se tedy rozhodla, že do práce a z práce poběžím. Jednak proto, že jsem se chtěla pořádně proběhnout a jindy jsem na to během dne neměla čas, a jednak proto že jsem chtěla konečně vyzkoušet svůj nový běžecký batůžek.
Jizerský ultratrail se nemilosrdně blíží a já ostuda jsem si ho ještě ani jednou nevzala na sebe.

V batůžku jsem měla krabičku s obědem, pití, oblečení na převlečení a pár hygienických nezbytností.
Když jsem si batůžek oblékla poprvé a běžela s ním do práce, byl to pro mě trochu nezvyk a v duchu jsem si říkala "pane bože, jak já s tímhle krámem na zádech uběhnu 66 kilometrů?"
Při cestě domů se mi už ale běželo mnohem lépe (přestože zpáteční cesta zahrnovala na osmi kilometrech 300 metrů převýšení) - jednak proto, že byl lehčí o pořádnou porci špaget, ale také proto, že už jsem na něj byla alespoň trochu zvyklá.

Mnou otestovaný běžecký batůžek Salomon Trail 20 mohu jedině doporučit - je lehký a na zádech krásně sedí. (Důkladnější recenzi bych ale měla udělat asi až poté, co s ním uběhnu očekávané Jizerky:))

Možná si říkáte, že je to nesmysl, běžet do práce, protože pak budete celý den v práci smrdět.
Podle mě je to tak trochu výmluva - i když nemáte v práci sprchu, základní "hygiena" se dá provést i s pouhým umyvadlem. Samozřejmě je lepší, jít po běhání do horké spršky, ale myslím, že i s umyvadlem se dají udělat kouzla, aby člověk nebyl cítit. :D
Na druhou stranu ale chápu, že jsou zaměstnání, kde člověk chodí v nažehleném kostýmku a chce prostě vypadat dobře. Při mé brigádě v infocentru se ale během dne setkávám s 99% lidí, kteří jsou sportovně oblečení, takže mi ani trochu nevadí, že jsem taky sportovně oblečená.

Z běhu do práce jsem zkrátka nadšená.
Ušetřila jsem tím spoustu času, vyprodukovala spoustu endorfinů a ještě k tomu jsem prozkoumala novou turistickou cestu, po které jsem nikdy předtím nešla ani neběžela. (lesních spojovaček České Kamenice a Jetřichovic je vícero a já můžu všechny doporučit všemi deseti!)
A viděla jsem spoustu kraviček, srnek a jelenů.

Uznávám, že by mojí cestu neuškodilo vzít místy trochu křoviňákem, ale i tak to bylo krásné.
V pondělí běžím zas!

Puijon Polut - půlmaraton, jenž mě málem zabil

Když jsem zjistila, že se můj poslední víkend v Kuopiu běží půlmaraton, začala jsem málem skákat radostí skoro až do stropu. Vloni jsem si totiž na Taiwanu také zaběhla půlmaraton pár dní před odjezdem domů a tudíž byla skvělá náhodička, že to vyšlo i tady ve Finsku.
Puijon Polut (V překladu to znamená cesty okolo Puija, přičemž Puijio je jediný kopeček široko daleko) byl malý, terénní závod pouze pro pár lidí. Ze sta přihlášených lidí běžely cca dvě třetiny sedmičku a zbylá třetina půlmaraton.

Už asi čtrnáct dní před závodem jsem byla velice dobře seznámena s trasou: zkontaktovali mě totiž na Facebooku pořadatelé, protože viděli na startovní listině jediné ne-finské jméno, a tak je zajímalo, co jsem zač. Slovo dalo slovo a já jsem si s nimi na konci dubna vyrazila tréninkově proběhnout trasu. Takže jsem už čtrnáct dní předem věděla, do jakého masakru jdu. :)

Trasa byla sedm kilometru dlouhá - v případě půlmaratonu se tedy běžela tři kola. Všechno bylo v dost těžkém terénu: bláto, obří kořeny, šutry a klády přes cestu, které člověk musel přelézat. A výběh sjezdovky jako bonus plus na konci každého kola. Celkově byla trasa samý kopeček: na jednadvaceti kilometrech člověk nastoupal jeden kilometr vertikální.

Startovalo se dnes v deset hodin dopoledne. Tento kopec se v Kuopiu nachází rovných pět kilometrů od mého bydliště. Vzhledem k obřím cenám finské MHD jsem šla pěšky, takže jsem měla už před závodem pořádnou rozcvičku.

Původně jsem si myslela, že půjdu na závod sama, ale na poslední chvíli se ke mně přidala moje sousedka, Ewa z Německa. Nikdy v životě neběžela více než patnáct kilometrů v kuse a večer předem se spontánně rozhodla pro takhle těžký půlmaraton. A dala ho - všechna čest Ewě. 

Měla jsem tedy parťačku, což je vždycky fajn, ať už se jedná o jakkoli dlouhý závod. 

Jak už jsem zmínila, běžela se tři sedmikilometrová kola. Nebyl to žádný med - v prvním kole se mi hrozně začalo chtít zvracet. Nevím proč - mám poměrně zmáknuté, co před dlouhým během jíst/nejíst a nevím, kde se tentokrát stala chyba. Asi nervozita.

V prvním kole se moje myšlenky soustředily z "Nepoblej se" na "......." Těmi tečkami myslím všechna česká sprostá slova, na které si jen vzpomenete. :)

Trať byla opravdu těžká a můj žaludek na tom nebyl nejlépe, takže jsem si v duchu pěkně nadávala.

Ve druhém kole vysvitlo slunce. Tedy opravdové slunce se schovávalo někde za mraky (Startovali jsme při teplotě 3°C. Ano, v půlce května.), ale slunce vysvitlo v mé hlavě, protože se mi udělalo lépe. 

Druhé kolo jsem si docela užila. Už jsem se více kochala přírodou a méně nadávala. 

Na konci druhého kola jsem si na občerstvovací stanici dala ionťák. Za normálních okolností piji v 99% jen čistou vodu, ale nyní jsem nějak cítila, že by mě mohl do toho posledního kola nakopnout. 

Jo, to jsem se spletla! 

Možná mě lehce nakopl, ale opět se ozval můj žaludek, který si s tímto hnusným přeslazeným nápojem nevěděl rady a začal zase divně bolet. 

Ve třetím kole mě to donutilo opět zpomalit. Nechala jsem se předběhnout slečnou v podobné růžové bundě, jako mám já. Vůbec jsem neměla tušení, kolik lidí, je ještě za mnou! Začala jsem si dokonce myslet, že jsem předposlední, (Za mnou byla pořád ještě Ewa) protože bylo v lese okolo mě hrobové ticho. 

Bojovala jsem se sebou, ale věděla jsem, že už mám před sebou jen pár kilometrů a to mě hnalo dopředu. Na úplný závěr mě zase čekala již stará známá sjezdovka. (Né moc dlouhá, ale děsně prudká: koneckonců podél ní vedou skokanské můstky) Nahoru jsem se spíše vyplazila, než abych tu sjezdovku vyběhla :) V tuhle chvíli jsem si vzpomněla na Káťu, na cestu na kole z Kentingu a na naší známou písničku z Taiwanu. (Zasvěcení jí znají, ale ostatním radši nebudu říkat, o jakou písničku se jedná:)) Věděla jsem, že mě dokonale nakopne do posledních pár stovek metrů, a tak jsem z kapsy vylovila sluchátka a pustila si jí. Pěkně mě to povzbudilo, ne že ne. :) 

Doběh do cíle byl krásný. Pořadatelé mě vítali křičejíc "Dobřřžžžže!" - věděli, že jsem Češka a tak si asi nastudovali patřičné slovíčko :) 

Při doběhu do cíle se střídal pocit na umření s krásným pocitem, že jsem závod dokončila. S časem se moc chlubit nemůžu: 3 hodiny 14 minut. Byla jsem 14 z 20 ženských. Já vím, není to žádný super čas. Ale náročná trať, 1km převýšení a ještě k tomu můj žaludek - to mě omlouvá. 

Zkrátka jsem ráda, že jsem závod vůbec v pořádku dokončila. :)

Sousedka Ewa doběhla 15 minut za mnou. V ceně startovného byl vstup do sauny. (V místě startu je totiž kromě rozhledny i hotel, kde jsme měli zázemí) Na chvilku jsme si tam zašly uvolnit si ztuhlé svaly. 

Na úplný konec nás ještě čekalo pět kiláčků domů. Mým nohám to nevadilo - koneckonců zvyklé jsou dost, ale můj žaludek se pořádně bouřil a odmítal jakoukoli potravu a pití. Uklidnilo se to až před chvílí, kolem páté večer, kdy jsem do sebe konečně byla schopná dostat trochu jídla. 

Shrnula bych to tak, že to byl snad nejnáročnější závod mého života, (Kam se hrabe maraton s nulovým stoupáním!) ale ve výsledku jsem si ho užila. Krásně jsem tím zakončila svůj půlrok ve Finsku. :)

P.S: Na úplný závět mám otázečku na všechny zkušené běžce.

 Máte nějaký zaručený trik na problematický a rozdrážděný žaludek během závodu? 

Když běhám dvě hodinky pro radost, nedělá to se mnou vůbec nic, ale jakmile nastane nějaký závod, mám velký problém cokoliv pozřít a bojím se, že mi to zkomplikuje mojí účast na Jizerském ultratrailu, protože vím, že během takové dálky jíst budu muset. :( Poraďte prosím, co s tím! 

Jak se běhá na severu?

Jeden můj věrný čtenář mě před nedávnem poprosil, zda bych nemohla napsat článek o běhání na cestách a zejména tedy tady ve Finsku. A já přání plním ráda, takže...je to tu :)
(Budu moc ráda, když bude tento článek inspirací pro budoucí běžce-erasmáky mířící do Kuopia v příštích letech)

Mojí běhací éru ve Finsku bych rozdělila do dvou etap:
1.Běhání v zimě
V lednu jsem byla ještě absolutně nerozkoukaná a teprve jsem hledala nějaké své budoucí běžecké trasy. Jelikož jsem z počátku mého pobytu nevěděla, kudy kam, naběhala jsem třeba deset kilometrů  kolem dokola naší ulice: děsná nuda, to vám povím!
Ještě k tomu tu byly v lednu velké mrazy, což mělo za následek, že jsem asi po svém třetím finském běhání onemocněla. Když jsem se uzdravila, začala jsem běhat v mínus dvacítkách znova, tentokrát s šátkem přes pusu a bylo to v pohodě.

Měsíce leden a únor tedy patřily objevování běžeckých tras a musím říct, že ke konci měsíce se mi už celkem podařilo, najít si svá oblíbená běhací místa. Jak je však vidno z fotky, před každým výběhem jsem se musela nabalit jako polárník. :)
V zimě jsem si také strašně užívala úterky, kdy máme v našem domě zdarma saunu. To jsem se vždycky po celou dobu běhu těšila, jak se potom vyhřeji! I nyní na jaře do sauny chodím, už to však není tolik "zasloužené", jako v těch dvaceti pod nulou.

Zde jsou nějaké mapky mých zimních finských běhů: vkládám to sem pro případ, že by tento článek četli nějací budoucí návštěvníci Kuopia. :)

Všechny trasy začínají i končí v Neulamäki a vedou z velké části po asfaltových chodnících: v lednu a v únoru na všech chodnících sníh, na kterém se (přes lehkou klouzavost povrchu) skvěle běhalo. 

Do lesa jsem v zimě nechodila téměř vůbec, protože veškeré cestičky byly upravené jako běžecké stopy, takže jsem je nechtěla běžkařům ničit.

2.Běhání na jaře
Lepší běhací období pro mě nastalo s příchodem jara a táním sněhu. (No dobře, pořád ten sníh neroztál úplně na 100%, ale už ho tu je opravdu málo) Začala jsem více objevovat místní lesy a kopce. Jednak pro to, že mě z častého běhání po asfaltu bolí klouby a jednak pro to, že je to zkrátka mnohem lepší, dobrodružnější a zajímavější.
Kuopio nabízí nepřeberné množství lesních cestiček. Už jsem jich objevila docela dost, ale stále mám co dohánět. Mé oblíbené jsem například lesy okolo Puijo tower nebo lesy v Neulamäki, kde najdete na každém rohu turistické značky a mapky, takže se zde opravdu nedá zabloudit.

Začátkem dubna jsem také udělala velký kup a pořídila si skvělé, pořádné trailové boty. (Běhat v lese plném sněhu, bláta a náledí v silničkách totiž nebylo nic moc.) A od té doby skoro na silnici nechodím, protože jsem lesnímu běhání propadla ještě více, než předtím.

Tady je malé pokocháníčko pro milovníky trailů: první fotka (ta s modrou oblohou) ukazuje kopeček na Puijo v půlce března a ty ostatní potom finský les a jeho překážky.

Milovníky velkých kopců však musím zklamat, protože v Kuopiu najdete jen jeden jediný, a to výše zmiňované Puijo. V rámci tréninku na Jizerský ultratrail se poslední dobou snažím rovině vyhýbat, jak se dá a vybírám si co nejkopečkovatější terén. V Čechách je to jednoduché, ale tady ve Finsku nemám moc na výběr, a mám v podstatě jen dvě možnosti: Vyběhnout si na Puijo po prudké sjezdovce nebo Vyběhnout si na Puijo né tak prudkou, ale delší obklikou.
No, nestěžuji si. Je lepší tady mít jeden kopec, než žádný. Ale doma, kde těch kopců máme desítky, je to zkrátka lepší. :)

Tohle je tedy moje běhání v Kuopiu. Jak už jsem řekla, budu moc ráda, když tím nějaké ty budoucí návštěvníky inspiruji. :)