Ultralabák 2015

Nedlouho potom, co jsem si v červenci zaběhla Jizerský ultratrail, jsem se dozvěděla, že se u nás v Děčíně koná pátého září zbrusu nový trailový běžecký závod - Ultralabák.
Závod byl více než lákavý: 52 kilometrů dlouhá trať, 1750m převýšení, krásná trasa vedoucí přes Labské pískovce a jako bonus zdolání dvou stolových hor: Děčínského Sněžníku a německého Große Zirrsteinu.
To se ví, že jsem se okamžitě přihlásila! 

Na závod jsem se nijak zvlášť nepřipravovala. Přestože se jednalo o mnohem kratší trasu, než v Jizerkách, začínala jsem mít pár dní před závodem trochu nahnáno, a to hned ze dvou důvodů:
- NESTIHNU TO, nevejdu se do limitu. Limit na Ultralabák byl totiž 8 hodin a ačkoliv jsem nebyla nikdy moc dobrá na matiku, dokázala jsem si spočítat, že pokud poběžím stejným tempem jako JUT, prostě to nestihnu.
- POBĚŽÍM SAMA, nebudu tam mít žádný hnací motor ani povídacího parťáka. Určitě někde zabloudím nebo mě chytne velká krize a já to vzdám.

Dva dny před závodem jsem se rozhodla, že se půjdu naposled lehce vyklusat do lesa. Můj přítel Tadeáš šel se mnou. Byl to moc pěkný výběh a já přímo sršila energií. Do kopců jsem vybíhala jak neřízená střela a pokaždé, když jsem čekala na pomalejšího Tadeáše, jsem začala dělat kliky, dřepy, žabáky a další cviky. To byl pěkně telecí nápad!
Bylo to opravdu pěkné proběhnutí, jenomže další den jsem se probudila s opravdu příšernou bolestí celého těla. Nemohla jsem sejít ze schodů (ano, holt nejsem zvyklá posilovat a pár cviků v lese mě naprosto vyřídilo) a říkala jsem si, "jak já jen zítra uběhnu padesátku?"

V sobotu ráno mě pořád tělo dost bolelo, navíc jsem začínala být ze svého druhého ultramaratonu mírně nervózní (viz dva body výše), ale když jsem dorazila do děčínského kempu na start, hned to ze mě opadlo.

V devět hodin ráno zazněl startovní výstřel a společně s cca třicítkou běžců jsem vyrazila do boje.
Trasa vedla z kempu na Pastýřskou stěnu, poté na Sněžník (se svými 723m. je Sněžník nejvyšší stolová hora v Evropě), přes Německo na Großer Zirrstein, poté dolů k Labi a přes Maxičky zpátky do Děčína.

Z výběhu na Sněžník jsem měla docela strach, ten byl ale nakonec úplně zbytečný - jednalo se sice o velké převýšení, ale stoupání bylo celou dobu velmi mírné a navíc jsem byla po ránu ještě plná energie, a tak jsem se na vrcholek Sněžníku, k první občerstvovačce dostala asi za hodinku a půl.
Ze Sněžníku následoval dlouhatánský seběh z kopce, který jsem si fakt užila: nasadila jsem sluchátka, pustila písničky a běžela patnáct kilometrů de facto jenom z kopce.
V půl jedné jsem byla na druhé občerstvovačce, na 26.kilometru a byla jsem spokojená, že už mám polovinu za sebou a že mi to zatím krásně odsejpá. Snědla jsem jeden kousek štrůdlu a vydala se směrem Große Zirrstein.
Tento druhý kopec jsem zdolala rychlou chůzí. Na vrcholku byl krásný výhled, ale foukal příšerný vítr, a tak jsem se zde pouze napila a pokračovala dál.
Čekal mě další, delší seběh z kopce. Běželo se po staré koňské kamenné cestě. Tentokrát se mi ten seběh z kopce moc nelíbil, protože už mě začínaly bolet nohy, navíc to pěkně klouzalo a tak jsem se bála, abych nehodila držku. :)
Netrvalo ale dlouho a zase jsem začala stoupat vzhůru - měla jsem za sebou čtyřicet kilometrů a čekal mě poslední větší výšlap na Maxičky. Tady na mě dolehla menší krize a taky se mi povedlo malinko zakufrovat. Naštěstí jsem se po pár stech metrech zorientovala a našla správnou cestu.
Kolem třetí hodiny jsem dorazila k poslední občerstvovačce, na 45.kilometr. Prý mám za sebou ještě několik lidí, říkali mi. To mě potěšilo, protože jsem si myslela, že tentokrát budu opravdu úplně poslední. :) Dala jsem si další kousek štrůdlu a běžela vstříc posledním sedmi kilometrům: najednou jsem chytla druhý dech a z kopce do Děčína jsem pelášila v poměrně slušném tempíčku.
Ke konci se mi podařilo se opět lehce zamotat: nevím, jestli to bylo mojí únavou nebo jestli si nějaký "dobrák" pohrál s fáborkami, nicméně jsem najednou vůbec nevěděla, které fáborky jsou z rána (tj. ze začátku trasy, kdy jsme probíhali Děčínem) a které jsou současné.
Začala jsem tedy podruhé malinko zmatkovat (neměla jsem u sebe mapu trati, byla jsem odkázaná pouze na fáborky a na svojí znalost Děčína, která mě naštěstí zachránila), ale nakonec jsem se zase nějak zorientovala a do cíle doběhla krátce po 16. hodině.

Byla jsem sice jedna z posledních, ale v cíli mě čekal velký potlesk od organizátorů a ostatních soutěžících - to bylo opravdu krásné.
Sice jsem byla vyčerpaná (hlavně z toho svého kufrování :D), ale měla jsem parádní pocit! Byl to můj druhý zdolaný ultramaraton, a tak jsem se utvrdila v tom, že asi skutečně "něco" uběhnout dokážu a že mě tohle fakt naplňuje.
Jizerský ultratrail byl pro mě sice dosavadním TOP zážitkem celého roku 2015, ale Ultralabák byl taky skvělý, krásný a parádní.
Kromě toho, že jsem se nádherně proběhla, jsem také zjistila, že mám pár kilometrů od svého domova mraky totálně neprozkoumaných míst. A to se musí napravit!

P.S: bohužel nemám víc fotek. Na několika místech ale fotil pan fotograf, takže až budou zveřejněny, článek o fotky obohatím.:)

Víkendové vandrování po Lužických horách

O minulém víkendu jsme v tříčlenné skupince vyrazili na dvoudenní vandr - našim cílem byly opět Lužické hory, o kterých poslední dobou píšu poměrně často. (Viz minulý článek o výběhu na Jedlovou)
Důvod je prostý: jsou krásné, ne tolik náročné a máme je doslova "za barákem".

V sobotu ráno jsme se nechali vlakem dovézt pod Jedlovou a s krosnami na zádech se vydali po červené turistické značce vedoucí po lužické hřebenovce. Během soboty jsme postupně zdolali tři lužické sedmistovky: Jedlovou, Luž a Hvozd.
Ten den bylo dobrých 35°C ve stínu, a tak jsme nikam nespěchali, pochodovali v mírném tempu a za každý zdolaný vrchol se odměnili nějakým dobrým nápojem (nebo obědem) v hospůdce.
Za sobotu jsme ušli zhruba 22 kilometrů s více než kilometrovým převýšením.

V sobotu večer, poté, co jsme sestoupali z vrcholku Hvozdu do vesničky Krompach a dali si večeři v mírně zaplivané hospodě, jsme se začali poohlížet po nějakém vhodném místě, kde přespíme.
Velmi brzy jsme našli pěkný plácek na kraji lesa, kde jsme se zakempovali  a postavili provizorní "domeček" pro případ, že se večer přiřítí bouřka.
Bouřka naštěstí nepřišla a my jsme se v lesíku krásně vyspali!

Bylo to moje první spaní pod širákem v životě a moc se mi líbilo. (Pominu-li fakt, že jsme měli karimatky položené mírně z kopečka, takže jsem se ráno probudila úplně na jiném místě, než jsem večer usnula:))

V neděli ráno jsme se probudili kolem sedmé hodiny a s pomocí plynového vařiče si připravili ranní kávu a snídani. Nesla jsem si s sebou instantní rýžovou kaši od firmy Mix it, na kterou jsem se neskutečně těšila. Bohužel, tentokrát musím být velice kritická: firmu Mix it mám moc ráda, ale tahle kaše se skoro nedala jíst. Bylo z ní cítit něco umělého a to já nerada.
Donutila jsem se sníst pár lžic a poté jsem s úspěchem vyškemrala od Tedeáše dva chleby s paštikou. A jak mi chutnaly! :)

Po snídani jsme sbalili, uklidili náš "tábor" a vydali se zase na cestu. Na druhý den jsme měli opět naplánovanou zhruba dvacetikilometrovou, kopečkovitou štreku. Naše kroky vedly směrem Krompach -  vodní nádrž Naděje - Rousínov - Svor - vrchol Klíč - Kytlice.

Cesta nebyla tak náročná. Čekal nás jen jeden výstup, na Klíč.
Přesto se mi šlo docela ztěžka. Bolely mě nohy a připadalo mi, jako by mi dal někdo do batohu kamení.
Na druhou stranu to byla výborná zkouška, protože už za necelý měsíc budu s batohem na zádech pochodovat po Tatrách.

Na vrcholku Klíče jsem byla poprvé a byla jsem mile překvapená, jaký je zde krásný výhled.
Poté, co jsme se pokochali výhledem, nás čekalo už jen posledních šest kilometrů do Kytlic. Těch šest kilometrů bylo sakra dlouhých, to vám povím!

Do Kytlic jsme dorazili ve tři hodiny odpoledne a měli jsme necelé dvě hodiny času do odjezdu našeho vlaku. Za ty dvě hodiny by se dalo domů dojít pěšky, ale na to už jsme neměli ani pomyšlení, a tak jsme je přečkali v hospůdce u pána, který sice uměl dobře vařit, ale byl neskutečně nepříjemný a neochotný.:)
Tadeáš, můj přítel, konstatoval, že vypadám mnohem unaveněji a hůře než po doběhnutí Jizerského ultratrailu. Měl naprostou pravdu!Vandr jsem si strašně moc užila a ještě než jsme ho dokončili jsme už začali plánovat, kam pojedeme příště.
 ALE bylo to v tom vedru a s těžkým batohem na zádech fakt náročné a opravdu mě to zmohlo víc než jednodenní, skoro sedmdesátikilometrový JUT. :)

Má milá Jedlová

Jedlová je se svými 774 metry nad mořem třetí nejvyšší hora Lužických hor. Tahle hora je pro mě obrovská srdeční záležitost - vlastně ani nevím, proč na ní tak ráda chodím.
Na samotném vrcholku je pěkná hospůdka (už se mi mnohokrát stalo, že zde bylo tak narváno, že jsme měli s posezením smůlu), rozhledna, lanové centrum a samozřejmě krásný výhled.

Zdroj

Jedlovou jsem zdolala mnohokrát vlakem + potom pěšky, několikrát na kole (poslední úsek kopce dá zabrat i nejlehčímu převodu), ale ještě nikdy jsem na ní neběžela.
Až dnes!

Tenhle nápad se mi rojil v hlavě už dlouho, ale pokaždé jsem měla buď málo času nebo moc výmluv. Dnes ráno jsem se však probudila s myšlenkou "dnes to dám" - měla jsem volno, dost času a počasí bylo tak akorát.
Sice se mi ještě úplně nezahojily odřeniny od batůžku z Jizerského ultratrailu, ale s velkou radostí jsem ho opět vytáhla.
V 9 ráno jsem vyrazila společně s mojí čtyřnohou parťačkou Brendinkou.

Od nás je to na vrcholek Jedlové 19 kilometrů. Zvolila jsem cestu přes les s minimem asfaltu. (I tak jsem se mu ale z cca 40% nevyhla) 
Když jsme měly za sebou pouhé 4 kilometry (a první výživný kopec do Lísky), Brenda si lehla na zem a nechtěla jít dál. Naštěstí se za pár minut sebrala a za chvíli jsme doběhly na rozcestí Křížový Buk.

Z Křížového Buku jsme pokračovaly po zpevněné cestě pod Malou a Velkou Tisovou až k jedlovskému rybníku. Byl to krásný, lesní seběh - nepotkaly jsme ani živáčka a užívaly si klid, vůni lesa a Brenda navíc každou trošku vody. 

Za jedlovským rybníkem se nám naskytl krásný výhled na Jedlovou.

Poslední tři kilometry mi už byly velmi dobře známé - tuhle cestu jsem za život absolvovala minimálně dvacetkrát. Dneska jsme si jí elegantně vyběhly, až na závěrečné, velmi prudké stoupání, ve kterém jsem přešla do chůze. 

Z České Kamenice na vrcholek Jedlové je to 19 kilometrů, 750 metrů převýšení a 2,5 hodiny času. (Myslím, že bez Brendinky by mi to trvalo o 15-20 min méně, protože jsme se zastavovaly u každé kaluže, ale s ní byl celý běžecký výlet krásnější a smysluplnější:))

Cesta, kterou jsme zvolila, mě fakt bavila! 

Na vrcholu jsem doplnila cukry borůvkovým koktejlem. (V hospůdce na Jedlové si můžete dát borůvkové knedlíky, lívance, koláč či zmiňovaný koktejl - borůvková nabídka je opravdu lákavá a rozmanitá!) Přečkaly jsme zde malý slejvák, pokochaly se krásným výhledem na Lužické hory a poté seběhly závěrečné tři kilometry na vlak domů.

Zpáteční cesty vlakem jsem se trochu obávala - z předchozí zkušenosti vím, že Brenda nemá ráda vlak a dostat jí do něj je vcelku problém. Dalším problémem byl povinný náhubek, který jí opravdu hodně vadí a jako slečnu dost degraduje.:) Dneska ale byla tak vyřízená, že se vlaku ani náhubku moc nevzpouzela.

Byl to krásný, půldenní výlet. Běžecká turistika a delší výběhy se mi líbí čím dál víc. Příští týden hodlám nechat pejska doma a dát to znovu s tím rozdílem, že vynechám vlak a poběžím i zpátky! :)

Krkonoše

V Krkonoších, našich českých největších horách, jsem byla naposledy když mi bylo sedmnáct. Bylo to ve druháku na gymplu a zůstaly mi z tohoto výletu přesně dvě vzpomínky:

1.V Krkonoších je to hezké.
2.Na Luční boudě mají nejlepší koláče na celém světě. ("Kam se hrabe naše cukrárna" jsem si tenkrát říkala)

Nyní, o pět let později, jsem se sem vydala se svým přítelem na dva dny a dvě noci. Cíl byl jasný: dát si pořádně do těla a vrátit se na Luční boudu za těmi pověstnými koláčky.

Naplánovali jsme si dvě krásné túry, obě vycházející ze Špindlerova Mlýna.
První den jsme šli 24 kiláčků. Hlavními záchytnými body tohoto dne byla Luční bouda a Sněžka. K Luční boudě jsme šli překrásnou cestou podél Bílého Labe. Okolo nás byla nádherná příroda a sem tam nějaký vodopád. Přálo nám počasí - nebylo ani vedro, ani zima.

Když jsme přišli k Luční boudě, padla šílená mlha. Dozvěděli jsme se zde, že je na Sněžce viditelnost zhruba na jeden metr. Věděli jsme tedy, že z nejvyšší české hory nic neuvidíme, ale přesto jsme se tam vydali. (Já jsem optimisticky doufala, že ta mlha alespoň na chvíli opadne) 
Luční bouda a Sněžka jsou od sebe vzdálené 4 kilometry. Když je hezky, jdete moc krásnou trasou. My jsme šli krásnou mlhou. :)

Na Sněžce jsme se vyfotili, koupili si nějaké pohledy na památku a šli zase dolů. Kdyby bylo vidět, kochala bych se tam klidně dvě hodiny, ale v té mlze to moc nešlo. :) Ze Sněžky jsme doslova seběhli na Luční boudu. 

Byla jsem už celá nedočkavá, jestli zde stále mají ty slavné koláče. Bohužel jsem pak byla malinko zklamaná: koláč měli, ale nebyly zdaleka tak dobré, jako tenkrát. (Možná jsem tenkrát byla více hladová a méně náročná, kdo ví...) Na Luční boudě jsme se občerstvili a seběhli zpět do Špindlu. Jak už jsme zmínila, bylo to krásných 24 kiláčků a všem tuto trasu mohu jedině doporučit. 

Druhý den jsme si naplánovali trasu startující rovněž ze Špindlu od Medvědína. Tentokrát vedly naše kroky podél Labe až k Labské boudě a jeho prameni. Počasí nám přálo mnohem více, než den předtím. 

Tahle "labská" túra se mi líbila ještě mnohem více, než ta, kterou jsme šli den předtím. Důvodem však bylo hlavně to krásné počasí. Pořád bylo na co koukat a já jsem byla pořád udivená a nadšená, jak jsou ty naše Krkonoše krásné. Před pěti lety jsem si to asi tolik neuvědomovala. 

U pramene Labe jsme si dali svačinku a pokračovali dál, přes Růženčinu zahrádku, Harrachovy kameny a mohylu Hanče a Vrbaty až k Vrbatově boudě.

Ve Vrbatově boudě jsme se chtěli občerstvit nějakým dobrým nápojem. (rozuměj - Verunka kávou a Tadeáš pivkem:D) Bohužel byla zrovna v rekonstrukci. O tři kilometry později jsme měli narazit na Jilemnickou boudu. Řekli jsme si tedy, že si něco dáme tam. Byla to náhoda, ale zrovna byla v rekonstrukci i Jilemnická bouda. Měli jsme pech a šli jsme rovnou dolů, zpátky do Špindlu.

Při naší druhé túře jsme našlapali 20 kiláčků. Byli jsme příjemně unavení, o tom žádná, ale zvládla bych klidně po Krkonoších pochodovat další dny. :)
Hory mám opravdu ráda, a tak jsem byla celé dva dny úplně ve svém živlu. A ještě více jsem se začala těšit na přechod Roháčů, který je v mém diáři naplánován na začátek září!

Ferrata na Pastýřské stěně

Bydlím pouze pár kilometrů od Děčína, kde se mimo jiné nachází skvělá, pouze jeden rok stará via ferrata. A já jsem velká ostuda, protože jsem jí vylezla už asi čtyřikrát a terpve nyní jsem se rozhodla jí věnovat článek.
Tato ferrata si ho totiž opravdu zaslouží.

Jak už vyplývá z nadpisu článku, ferrata se nachází v Děčíně na Pastýřské stěně. Je to opravdu krásné místo - z Pastýřské stěny jsou vidět překrásná panoramata na děčínský zámek, Labe a celé město.

Je zde několik různě obtížných tras. To je naprosto skvělé - v České Republice nebo těsně za německými hranicemi se sice nachází několik dalších ferrat, ale žádná z nich nemá tolik cest k lezení!

Zdrojem obrázku jsou facebookové stránky děčínské ferraty.
Jak je vidět, v současné době se zde nachází 15 cest, které můžete prolézt!
Inu - byla jsem tu už čtyřikrát, pokaždé jsem lezla jinou cestou a stále mám co dohánět a objevovat. Je to obrovská paráda.
Na druhou stranu, při zdolávání děčínské (nebo kterékoliv jiné) ferraty mi pokaždé pořádně stoupá adrenalin v krvi a tuhne mi krev v žilách. Na "opravdové" lezení po skále bych asi byla velký posera. Ale...nikdy neříkej nikdy!

Naposledy jsem ferratu navštívila se svým taťkou minulý týden. Lezli jsme po trase č.3. Přestože to nebyla pouze obtížnost C, přišlo mi to pěkně náročné. :) Ale vyhecovala jsem se a jako bonus jsem zdolala ještě Karlův most ze železných lan.

Když jsme  k ferratě přijeli, potkali jsme zde postaršího pána. Dali jsme se s ním do řeči a o chvilku později jsme se dozvěděli, že je to pán, který s pomocí dalších nadšenců celou ferratu zinicioval a de facto postavil. Vyprávěl nám, co celé vybudování ferraty obnášelo - především velké problémy s vedením města. 

Je to smutné, že je ve městě tak skvělá atrakce a nemá moc velkou podporu. Ale pořád se najde velká spousta lidí, kteří jí podporují a navštěvují. Vloni o prázdninách ji prý zdolalo 10 000 lidí. 

Měli jsme v kapse dvě stě korun na občerstvení po výstupu. Taťka se těšil na pivo, já na vodu a šopský salát. Nakonec jsme však občerstvení oželeli a radši korunky přispěli panu Karlovi na výstavbu dalších cestiček. 

Letos jsme tam rozhodně nebyli naposled. Jak jsem řekla, jedná se o místo, kam opravdu ráda jezdím. Kloubí se zde sport, zábava a velký adrenalin. A jako bonus plus máte po výstupu krásný výhled na celé Děčínsko. 

Prague food festival 2015

Prague food festival už je pro mě a mojí mamku mnoholetou tradicí. Jezdíme na něj už asi sedm let. Vloni jsem ho sice vynechala kvůli Taiwanu a předpředloni kvůli podlitině v noze, ale jinak jsem poctivý, pravidelný návštěvník.
V České republice rostou food festivaly jak houby po dešti, ale co si budeme povídat, Prague food tu byl - pokud se nemýlím - jako první, čímž si zachovává svůj jedinečný spirit. Tento rok se konal již devátý ročník.
Tento festival se nachází na krásném, noblesním místě pod Pražským hradem. Každý rok se sem neskutečně moc těším. Tento rok jsem se těšila dvojnásobně: v pátek v noci jsem se vrátila z Finska a hned v neděli na Prague food festival jela, takže byl pro mě takovým přivítáním zpátky v Čechách.

Nebudu to prodlužovat - co jsme tedy s mamkou letos ochutnaly?

Jako první nás zpěv cimbálovky nalákal na excelentní halušky z Farmy košík. Tato farmička se nachází u Nymburka, ale nenechte se zmást - halušky chutnají tak dokonale, jako byste si je dali v Tatrách po celodenní túře! Ochutnala jsem za svůj život už spoustu halušek a tyto byly jedny z nejlepších!

Pokračovaly jsme grilovanou chobotnicí s cuketou, sušenými rajčaty, noky a česnekovou omáčkou & Risottem milanese s fritovanými kalamáry, krevetou a gremolatou. Tyto dvě dobroty nám připravila restaurace Oliva by Amandine, středomořská restaurace, která se nachází v centru Prahy. Nemůžu se rozhodnout, co bylo lepší!

Dále jsme zavítaly do Kobe, známého pražského podniku specializujícího se na sushi, burgery a steaky. Opět jsme si vybraly dvě jídla z jejich menu - variaci 5ks sushi a Kobe miniburger se salátem coleslaw. 

Burger i sushi bylo znamenité - do stánku Kobe chodíme každý rok a pokaždé jsme velice spokojené. Letos bych však měla malou výtku k sójové omáčce - ta mi prostě nechutnala. Po půlroce stráveném v Asii jsem trochu "pedant" a kritik na rýži a sojové omáčky a tahle mi přišla tak trochu jako laciná sójovka od Magi. 

Mořské plody nám v předchozích menu nestačily a tak jsme ochutnaly ještě syrového lososa s avokádovým pyré a jedlou zeminou. Ta jedlá zemina nás zároveň lákala i děsila. Světe div se, ale nakonec byla velice dobrá! O lososa, pyré i hlínu jsme se s mamkou málem porvaly! :) (Restaurace Bellevue)

Po dvou hodinách debužírování a procházení festivalu jsme už měly plné žaludky, ovšem stále zůstával nenavštívený stánek s husími jatýrky. (Husí játra u Kalicha) Husí jatýrka miluji a tyto s jablky, cibulí a domácím chlebem jsem měla na různých festivalech již několikrát, ale ani tentokrát jsme jim s mamkou neodolaly. Byly jsme plné k prasknutí, ale stálo to za to.

Na konec už to chtělo jen kávu sladkou tečku. O kávu se postaral stánek kávovarů De Longhi, který na Prague food festivalu nabízí každoročně kávu zdarma. 

A sladké tečky jsme měly hned dvě, a to zcela neplánovaně:

První byl dortík Red velvet s bílou čokoládou ze stánku restaurace Piano nobile ze zámku Chateau Mcely. Původně jsme si u tohoto stánku nic dát neplánovaly, ale pánovi, který zde obsluhoval, jsme se asi líbily, protože nám dal talíř s dortem jen tak, úplně zadarmo. 

Bylo to od něj velmi milé.:) 

   

Úplně poslední grandy(=festivalové "peníze") jsme utratily za vafli s kompotem s domácího ovoce, šlehačkou a smetanovou zmrzlinou. Tuto pochoutku připravil Dvůr Hoffmeister. Byla to výborná tečka za celým festivalem. 

Prague food festival 2015 jsem si tedy užila na maximum. Bylo krásné počasí, jídla byla vynikající a hlavně jsem byla ráda, že už jsem po pěti měsících zpátky v Čechách. 

Seznamte se s panem Studencem, aneb moje první zdolaná lužická sedmistovka

Ačkoliv to venku podle počasí moc nevypadalo, včera byly Velikonoce. Dopoledne jsem doma vítala koledníky, ale odpoledne jsem si řekla, že by to chtělo nějaký delší, kopcovitější, zkrátka "sváteční" běh.
Předsevzela jsem si totiž, že co nejvíc omezím běhání po rovině a budu alespoň jedenkrát týdně běhat nějaký ten větší kopeček, protože se Jizerský ultratrail nemilosrdně blíží a já bych ho opravdu moc chtěla ve zdraví a pohodě uběhnout.

Bydlím de facto v Lužických horách, takže mám na trénink výborné podmínky. V těchto horách se nachází celkem deset vrcholů, které jsou větší než 700 metrů. (A v srpnu se zde běží krásný, ale drsný závod Deset lužických sedmistovek, o kterém v hloubi duše velmi přemýšlím) Největší vrchol, Luž (793m.n.m) zdoláváme velice rádi na kole. Třetí největší vrchol Lužických hor, Jedlová (774m.n.m), je moje velká srdcovka a můj úplně nejoblíbenější kopec v okolí našeho domova.
Na všechny tyhle lužické kopečky chodím moc ráda pěšky, ale nikdy jsem se nevyhecovala k tomu, abych na nějaký vyběhla.

Úplně nejblíž našemu domovu je Studenec, šestá největší lužická "sedmistovka". Na úplný vrcholek je to od našeho domu přesných 7 kilometrů. Snažila jsem se na něj vyběhnout už vloni, ale nedovolila mi to příšerná mlha, která zakryla turistické značky.
Včera jsem se rozhodla, že udělám pokus č.2.
A tentokrát se zadařilo a vrchol jsem dobyla!
Prvních pět kilometrů se běží do mírného kopečka po silnici. No dobře - ke konci už začne být kopeček trochu prudší, jednou jsem ho jela autem a málem jsem ho nevyjela ani na jedničku.

V tomto krásném kopečku začalo hustě chumelit. Ano, na Velikonoce začalo chumelit. Nebylo to moc příjemné, ale nevzdala jsem to. 

O cca dvacet minut později jsem doběhla do sedla pod Studencem (kde jsem posledně kvůli strašné mlze skončila) a po chumelenici už nebylo ani památky. Naopak, začalo svítit sluníčko a bylo krásně vidět. Zbýval mi kiláček na úplný vrcholek. 

Ten kiláček jsem se spíše brodila ve sněhu, než že bych běžela, ale nakonec jsem se na vrcholek dostala v čase 00:59. Já vím, není to žádná sláva, běžet 7 kilometrů hodinu, ale přičtěme si k tomu sníh, chumelenici a ještě velký stoupák. :)

Na vrcholku Studence je rozhledna, na které už jsem párkrát byla. Tentokrát jsem jí vynechala, protože jsem nechtěla moc vychladnout. 

Zpátky do Kamenice jsem se vydala jinou cestou. Hláška z filmu Sněženky a machři "Je to horší cesta, ale za to je to dál", je nyní naprosto na místě. Zpátky jsem totiž běžela nejprve po turistické značce, ale o chvíli později jsem z ní odbočila a rozhodla se běžet "zkratkou" přes les. Moje zkratka byla blátivá, bažinovitá, prudká a náročná. Kdybych běžela po turistické cestě, měla bych sice v nohách o tři kiláčky více, ale rozhodně bych neměla zabahněné a totálně mokré boty. 

 Ale jinak to bylo krásný. V lese jsem potkala stádo jelenů a také jsem zažila další, desetiminutovou totální chumelenici, po které opět vylezlo sluníčko. Když jsem se dostala z lesa na silnici ve vesnici Lipnice, byla jsem docela ráda, že jsem konečně pořádně věděla, kde jsem. :)
A za sebou jsem měla první zdolanou lužickou sedmistovku.

Celkově mi tento šestnáctikilometrový výlet trval přesně dvě hodiny. Netvrdím, že je to něco extra, ale měla jsem z toho opravdu hezký pocit a zážitek. Kopečky mám prostě ráda a jsem ráda za to, že jich máme v severních Čechách tolik. Až přijedu za měsíc a půl domů úplně, vidím to hnedka na zdolání nějakého dalšího.

Doma na mě čekal teplý, domácí chleba s vajíčkovou pomazánkou a mrkvovo-celerový salátek. Opravdu to bylo zasloužené. :) Jen jsem na tom Studenci nejspíš nechala mozek, protože když jsme potom večer hráli Česko, rozdrtil mě i můj čtrnáctiletý bratr.

Gastro food fest - 2.ročník

Tento víkend se konal již podruhé Gastro food fest v Litoměřicích. Byla jsem na něm i vloni a byla jsem z něj nadšená, a tak jsem si to samozřejmě nemohla nechat ujít ani letos.

Tento festival se koná na Litoměřickém výstavišti a prezentují se zde různé restaurace a stánky s dalšími dobrotami (především) z ústeckého kraje.

 Nevím, jak tomu bylo v sobotu a v neděli - ale v pátek, když jsem na festival dorazila, zde bylo pramálo lidí. Je sice fajn, když člověk nemusí stát dlouhou frontu u každého stánku, ale větší množství lidí by prostě dodalo akci lepší atmosféru a šmrnc. Je to holt škoda, že na takovouhle super událost nepřijede víc lidí. (Ale jak říkám - byla jsem tam v pátek a tak nevím, jak to vypadalo přes víkend)

Food festival jsem si užila na maximum, přestože jsem zde neobjevila nic "nového". Ale asi se nemůžu divit, po půl roce stráveném v Asii a po těch všech food festech, které už jsem za svůj život projezdila :) Musím však říct, že všechna jídla, která jsem ochutnala, byla moc dobrá a kvalitně připravená!

Grilovaná dýně se sýrovým dipem - dík za dobrý předkrm patří panu kuchaři Doležálkovi, který se specializuje na grilované dobroty. Dýňová sezona je v plném proudu a já jsem si jí v posledních letech oblíbila natolik, že je na mém talíři aspoň jednou do týdne :)

Husí jatýrka s cibulí, jablky a domácím chlebem jako hlavní chod - na ta samá jsem pěla chválu už v září, když jsem je poprvé ochutnala v Praze na Foodparade. A tentokrát byla úplně stejně dobrá!

Cheeseburger ze Steak grillu z Roudnice nad Labem. Byl to jeden z nejlepších burgrů, co jsem kdy jedla. (I když nejsem do burgerů takový blázen, občas si ho ráda dám a ještě radši ho ohodnotím)

Roastbeef s dýňovým pyré a rajčatovým chutney z Radničního sklípku. Vedle toho bylo ještě carpaccio z tuňáka, ale to se bohužel nestihlo vyfotit. Obojí chutnalo na jedničku - nevím tedy, proč jsem se na té fotce nemohla tvářit veseleji.

A na závěr cappucino a cheesecake z ústecké restaurace Replay´s. Tahle restaurace je mexická a italská a já jsem si u jejich stánku dala americký cheesecake. To byla velká chyba.
Replay´s jsou vyhlášené restaurace, ale tenhle jejich cheesecake byl pro mě opravdickým zklamáním - chutnal jak obyčejný tvarohový koláč z německého Kauflandu. V německém Kauflandu mají super koláče, ale na food festivalu bych zkrátka čekala něco víc.

Gastro food fest v Litoměřicích byl moc příjemně strávené odpoledne. Kuchaři se snažili a krom extrémně malého množství lidí (za což bohužel pořadatelé nemohou a sama nevím, kde se stala chyba) se celé akci nedá co vytknout! Příště zas.

Jak jsem si proběhla Hradec

V neděli, 12.října se konal druhý ročník hradeckého půlmaratonu. Vloni jsem (stejně jako na ten ústecký) přihlašování nějak prošvihla, ale letos jsem si řekla, že už takovou chybu nesmím udělat.  Zaběhnout si půlmaraton ve městě, ve kterém studuji - to je přeci skoro moje povinnost!

Šly jsme do toho spolu s Káťou, která se mnou všechny tyhle sportovní srandičky absolvovala na Taiwanu. Asi hodinku před startem jsme se sešly, abychom nasály patřičnou atmosféru - a řekla bych, že se to povedlo.
 Hradecké Malé náměstí bylo plné stánků s klasickými sportovními potřebami a s botami, s jídlem, pivem, ovocnými džusy a dalšími dobrotami. Všude okolo se linula vůně trdelníku, který fakt miluji, ale měla jsem soudnost a věděla jsem, že před jednadvacetikilometrovým během si takovouhle prasárničku fakt dát nemůžu :) U stánku s alternativními dortíčky jsme neodolaly a ochutnaly malý kousek indického cukroví, které bylo fakt luxusní.

Hradecký půlmaraton byl můj pátý oficiální půlmaraton v životě, kromě toho mám za sebou jeden maraton, několik dvacítek či třicítek (v létě jsem si takovéto vzdálenosti běhala pro radost aspoň jednou týdně), takže by člověk řekl, že už jsem trochu zkušená a že vím, jak se obléci.
Houby!
Jsem blbá a nepoučitelná a udělala jsem obrovskou, začátečnickou chybu - štrašně teple jsem se oblékla. Dlouhé běžecké legíny, teplé termotriko s dlouhým rukávem a přes to ještě šusťákovou běžeckou vestu. Takhle navlečená jsem šla na start, zatímco lidi okolo mě byli mnohdy jen v kraťasech a v tílku.

Prostě mi před startem přišlo, že je zima. Jenomže pak vysvitlo sluníčko a udělalo se opravdu velké teplo, takže jsem se v těch všech vrstvách celou cestu trápila a potila.

Jak už jsem zmínila, startovalo se na Malém náměstí. Trasa vedla přes lízátkovský stadion do Malšovic, poté do lesa a zpátky. Bylo to v podstatě jedno velké kolečko, jen některé úseky se běžely tam i zpátky tou samou cestou.
Když to porovnám s ústeckým půlmaratonem, v Ústí byla trasa mnohem rozmanitější. Přiznám se, že během toho hradeckého jsem se chvílemi nudila. (Zejména v lese, kam chodím běhat běžně a kde to moc dobře znám) Ale hradecký půlmaraton má zase plusové body za čistčí a zdravější ovzduší - o čistém vzduchu se v Ústí při proběhu chemičkou opravdu mluvit nedalo. Takže každé město má svoje. V Hradci také běželo mnohem méně lidí.

Rekord jsem však tentokrát netrhla - kvůli zmiňovanému teplu se mi neběželo moc dobře, navíc už mi dosluhují moje boty; jsou trochu děravé a tak se do nich dostaly kamínky, které mi způsobily nemalý puchýř. Do cíle jsem doběhla s časem 2:06. To není nic, s čím bych se měla chlubit :) Tentokrát jsem ale byla fakt ráda, že jsem to vůbec dokončila a nezdechla. Už se mi zkrátka v životě běželo líp.

Po závodě jsme šly s Káťou nabrat spálené kalorie do Mexity, mé oblíbené mexicko-italské restaurace. Plněná zapečená tortilla se zeleninou, rýží a sýrem byla po tom výkonu fakt zasloužemá!

Suma sumárum - trochu jsem se trápila, jelikož mi bylo vedro a bolely mě nožky, ale na to člověk rychle zapomene a tak mi nezbývá nic jiného, než hradecký půlmaraton ohodnotit velmi pozitivně!

Medaile a fešná čelenka, která se bude jistojistě hodit do zimy do Finska :)

Ústecký půlmaraton

14. září se konal čtvrtý ročník půlmaratonu v Ústí nad Labem. Tento půlmaraton je oceněn stříbrnou známkou kvality IAAF. (Světové maratony a půlmaratony jsou každoročně oceňovány známkami kvality - například Pražský maraton se pyšní zlatou známkou, což je opravdová rarita a pocta. Oceňuje se mimo jiné kvalita tratě, mezinárodní složení účastníků, padlé rekordy, občerstvení, další zázemí apod. Zdroj a více informací ZDE)
Nemohla jsem pochopit, jak může půlmaraton v jednom z nejošklivějších českých měst dostat takové prestižní ocenění. A protože mám Ústí nad Labem coby kamenem dohodil, rozhodla jsem se, že se na něj letos přihlásím. Nešlo o nic jiného, než o zvědavost - neměla jsem tentokrát ani žádného parťáka, ale řekla jsem si, že tam i přesto půjdu, protože mě ten závod prostě zajímá.

Vybíhalo se v pravé poledne. Do Ústí jsem přijela se známými o něco dříve, protože si bylo třeba vyzvednout startovní tašku. Celé dopoledne příšerně pršelo a temná obloha nenaznačovala ani v nejmenším, že by déšť mohl ustat. Měla jsem docela pochmurnou náladu a přiznám se, že se mi moc běžet nechtělo, přestože mi jindy běhání v dešti nijak zvlášť nevadí.
Když zazněl startovní výstřel a začala hrát Smetanova Vltava, dala jsem se spolu s ostatním tříapůltisícem běžců do pohybu. To, že se startuje za doprovodu Vltavy, jsem už znala z dřívějška z pražských půlmaratonů. Ačkoliv jinak nejsem žádný posluchač vážné hudby, v této chvíli se mi opět úplně rozbušilo srdce.
Vyběhla jsem tedy ve velkém dešti a zhruba po sto metrech už jsem měla totálně promočené boty. Louže totiž byly úplně všude. Bylo mi to ale jedno a jakmile jsem se prodrala davem lidí, nasadila jsem pěkně rychlé tempo. (Pro upřesnění - rychlé NA MNĚ. Jsem velký šnek a normálně běhám rychlostí cca 6 min/km. Teď jsem běžela rychlostí 5 min/km) Myslela jsem si, že v takovémhle tempíčku rozhodně nemůžu vyrdžet běžet celých jednadvacet kilometrů a že mi určitě v půlce dojdou síly.
To se ale nestalo! Na osmém kilometru jsem předběhla vodiče s časem 2:00. Strašně moc mě to nabudilo - přestože jsem půlmaraton běžela už poměrně hodněkrát, nikdy v životě se mi ho nepovedlo zaběhnout pod 2 hodiny. Viděla jsem však, že tentokrát je to reálné, a tak jsem se snažila nezpomalovat.

Největším "chytákem" ústeckého půlmaratonu je bezpochyby průběh chemičkou. Ústí nad Labem je nechvalně proslavené tím, že je zde velké množství továren a především zmíněná chemička. Pořadatelé závodu se z toho však rozhodli udělat atrakci a průběh areálem chemičky zařadili do závodní trasy. Byla jsem na to zvědavá a na běh skrze chemičku jsem se velmi těšila.
Chemičkou se probíhalo celkem dvakrát - na čtvrtém a na patnáctém kilometru. Bylo to opravdu zajímavé a bylo se pořád na co dívat! (přestože to nebylo nic hezkého a pro mé plíce ani nic zdravého) A krásně to v areálu chemičky vonělo. Teda aspoň mně - ostatní lidé většinou nadávali, jaký tam byl příšerný smrad.

Zdroj: IDNES

Další nevšední zážitek nastal, když se probíhalo cikánskou čtvrtí. Nikdy v životě jsem neviděla tolik cikánů pohromadě! (A ještě k tomu fandících cikánů) Špinavé ulice, polorozpadlé domy a v oknech nebo venku na ulici desítky romských spoluobčanů. Opět to nebylo nic pěkného, ale na druhou stranu - komu se takovéhle výjevy poštěstí vidět? :D
Romskou čtvrtí se stejně jako chemičkou probíhalo dvakrát. Po celou dobu tam byli přítomní policisté - pro jistotu.

Trasa půlmaratonu tedy rozhodně nebyla "krásná". (Nic proti Ústečákům, ale v Ústí člověk těžko najde nějaké krásné místo :)) Byla ale strašně moc zajímavá! Celou dobu se bylo na co dívat. Chemičkou si člověk zkrátka jen tak neproběhne, a právě ústecký půlmaraton je jediný na světě, který tuhle bizarnost jednou za rok umožňuje.

Do cíle jsem dorazila v čase 1:58. Byl to můj absolutní rekord - už jsem byla skoro smířená s tím, že půlmaraton pod dvě hodiny prostě nikdy v životě nedám. A dala jsem :) Měla jsem moc velkou radost - jednak z mého výkonu, ale také z fandění a podpory mých blízkých :) Bylo to zkrátka super!

Jo, a během závodu dokonce přestalo pršet.