středa 12. srpna 2015

Víkendové vandrování po Lužických horách

O minulém víkendu jsme v tříčlenné skupince vyrazili na dvoudenní vandr - našim cílem byly opět Lužické hory, o kterých poslední dobou píšu poměrně často. (Viz minulý článek o výběhu na Jedlovou)
Důvod je prostý: jsou krásné, ne tolik náročné a máme je doslova "za barákem".

V sobotu ráno jsme se nechali vlakem dovézt pod Jedlovou a s krosnami na zádech se vydali po červené turistické značce vedoucí po lužické hřebenovce. Během soboty jsme postupně zdolali tři lužické sedmistovky: Jedlovou, Luž a Hvozd.
Ten den bylo dobrých 35°C ve stínu, a tak jsme nikam nespěchali, pochodovali v mírném tempu a za každý zdolaný vrchol se odměnili nějakým dobrým nápojem (nebo obědem) v hospůdce.
Za sobotu jsme ušli zhruba 22 kilometrů s více než kilometrovým převýšením.


V sobotu večer, poté, co jsme sestoupali z vrcholku Hvozdu do vesničky Krompach a dali si večeři v mírně zaplivané hospodě, jsme se začali poohlížet po nějakém vhodném místě, kde přespíme.
Velmi brzy jsme našli pěkný plácek na kraji lesa, kde jsme se zakempovali  a postavili provizorní "domeček" pro případ, že se večer přiřítí bouřka.
Bouřka naštěstí nepřišla a my jsme se v lesíku krásně vyspali!


Bylo to moje první spaní pod širákem v životě a moc se mi líbilo. (Pominu-li fakt, že jsme měli karimatky položené mírně z kopečka, takže jsem se ráno probudila úplně na jiném místě, než jsem večer usnula:))

V neděli ráno jsme se probudili kolem sedmé hodiny a s pomocí plynového vařiče si připravili ranní kávu a snídani. Nesla jsem si s sebou instantní rýžovou kaši od firmy Mix it, na kterou jsem se neskutečně těšila. Bohužel, tentokrát musím být velice kritická: firmu Mix it mám moc ráda, ale tahle kaše se skoro nedala jíst. Bylo z ní cítit něco umělého a to já nerada.
Donutila jsem se sníst pár lžic a poté jsem s úspěchem vyškemrala od Tedeáše dva chleby s paštikou. A jak mi chutnaly! :)

Po snídani jsme sbalili, uklidili náš "tábor" a vydali se zase na cestu. Na druhý den jsme měli opět naplánovanou zhruba dvacetikilometrovou, kopečkovitou štreku. Naše kroky vedly směrem Krompach -  vodní nádrž Naděje - Rousínov - Svor - vrchol Klíč - Kytlice.

Cesta nebyla tak náročná. Čekal nás jen jeden výstup, na Klíč.
Přesto se mi šlo docela ztěžka. Bolely mě nohy a připadalo mi, jako by mi dal někdo do batohu kamení.
Na druhou stranu to byla výborná zkouška, protože už za necelý měsíc budu s batohem na zádech pochodovat po Tatrách.


Na vrcholku Klíče jsem byla poprvé a byla jsem mile překvapená, jaký je zde krásný výhled.
Poté, co jsme se pokochali výhledem, nás čekalo už jen posledních šest kilometrů do Kytlic. Těch šest kilometrů bylo sakra dlouhých, to vám povím!

Do Kytlic jsme dorazili ve tři hodiny odpoledne a měli jsme necelé dvě hodiny času do odjezdu našeho vlaku. Za ty dvě hodiny by se dalo domů dojít pěšky, ale na to už jsme neměli ani pomyšlení, a tak jsme je přečkali v hospůdce u pána, který sice uměl dobře vařit, ale byl neskutečně nepříjemný a neochotný.:)
Tadeáš, můj přítel, konstatoval, že vypadám mnohem unaveněji a hůře než po doběhnutí Jizerského ultratrailu. Měl naprostou pravdu!Vandr jsem si strašně moc užila a ještě než jsme ho dokončili jsme už začali plánovat, kam pojedeme příště.
 ALE bylo to v tom vedru a s těžkým batohem na zádech fakt náročné a opravdu mě to zmohlo víc než jednodenní, skoro sedmdesátikilometrový JUT. :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Za každý komentář Vám moc děkuji!