Můj první maraton

Když jsem se chystala na svojí pětiměsíční cestu na Taiwan, říkala jsem si, že by bylo fajn si právě tady zaběhnout svůj první maraton. A protože nerada říkám něco jen tak do větru, ihned po mém příjezdu na Taiwan jsem se začala zajímat o to, jaký závod se v blízkém okolí běží.

Náš taiwanský kamarád Su nás hnedka v únoru informoval, že na konci dubna se běží Chinsigntan maraton - Chinsingtan je pobřežní část Hualienu. Káťa byla nadšená a rozhodnutá, že určitě musíme jít na celý maraton.
Já jsem byla ze začátku trochu váhavá, jestli na to budu schopná za dva měsíce dostatečně natrénovat, ale mám ráda výzvy a tak jsem nakonec kývla na to, na celý maraton půjdeme. (pro ty, co nevědí - 42,2 km)

Už v únoru jsme si zafixovaly, že se závod běží v sobotu, šestadvacátého. Přizpůsobily jsme tomu celý týden - už jsme moc netrénovaly, hodně jsme jedly a pily, abychom měly zásoby, chodily jsme brzo spát, celou dobu jsme se nebavily o ničem jiném a byly jsme jako na trní. Aby nám pátek, den před maratonem lépe utekl, vyrazili jsme společně s Mírou a s Ivčou do Hualienu do kina. Teorii jsmě měly obě naštudovanou velmi dobře a jak říkám, celý týden jsme neřešily nic jiného.
V pátek večer jsme konečně zalehly do postele, s budíkem nařízeným na čtvrtou ráno. (Kvůli velkému vedru se totiž startovalo v 6) Vstaly jsme, daly jsme si opravdu opulentní snídani, namazaly si nohy krémem a vydaly se před koleje, kde nás měl vyzvednout autem náš kamarád Su se svou přítelkyní, kteří běželi půlmaraton. Čekaly jsme a čekaly a oni stále nikde - začaly jsme už být nervózní, a tak Káťa Suovi zavolala.
Co se však nestalo - Káťa Sua svým telefonátem vzbudila a on jí rozespale řekl, co blázníme - že se maraton přece koná až zítra. Krve by se v nás nedořezal! Myslely jsme, že si dělá srandu. Bohužel si ji nedělal. Nějak jsme se špatně domluvili a my jsme měly s Káťou pevně zafixované, že je maraton v sobotu, a tak nás vůbec nenapadlo, že by to mohlo být jinak. S plnými břichy jsme se tedy odebraly zpátky do postele a nezbývalo nám nic jiného, než si jít znova na chvíli lehnout a přečkat ještě jeden den. Celá sobota byla příšerná - pršelo, já i Káťa jsme se nudily a koleji a chtěly jsme, aby už byl další den.

V neděli ráno se tedy opakovalo to samé, co v sobotu - budíček ve čtyři, velká snídaně, probrat se, namazat nohy. S tím rozdílem, že tentokrát už jsme měly opravdu potvrzené, že maraton je D-N-E-S. (ptaly jsme se Sua a ujišťovaly se asi stokrát...) Su se svou přítelkyní Miao a s jednou učitelkou ze školy, která jela rovněž na půlmaraton nás nabrali autem před kolejema a jeli jsme. Chinsingtan byl vzdálený asi půhodiny cesty - když jsme tam přijeli, rozednívalo se a všude vládla moc pěkná atmosféra.

Hodinka do startu utekla jako voda a za deset minut šest už jsme se začaly štosovat na startovní seřadiště. Bylo tady zhruba 1000 lidí běžících maraton, 1000 půlmaraton 1000 běžících tříkilometrový závod, což bylo tak akorát, protože se vytvořila pěkná atmosféra, ale zároveň se nikdo nikde nemačkal.
Byly jsme tam s Káťou jediné neasiatky, takže jsme byly pro většinu lidí tak trochu atrakcí - spousta lidí se s námi chtěla fotit, jak před startem, tak během běhu :D

V šest ráno se tedy vyběhlo. Musím říct, že i přes brzkou hodinu bylo dost velké vedro. Nicméně, běželo se mi poměrně pěkně. Občerstvovačky byly zhruba na každém třetím kilometru (voda, ionťák, sůl, banány, čokoláda, pečivo) Já jsem se poprvé napila asi na desátém kilometru, ovšem na jídlo jsem neměla během celého závodu vůbec pomyšlení.

Běh byl situován po cyklostezce podél pobřeží, bylo tam pár malých kopečků, ale nic závratného. Pořád se bylo na co dívat - ať už na nádherné moře s obrovskými vlnami (ne nadarmo je v něm zakázané koupání), letiště, přístav nebo jen skandující lidi.
Lehká krize na mě přišla kolem dvacátého kilometru - udělalo se příšerné vedro, pražilo sluníčko, začal mě bolet žaludek (pěkně jsem si ho rozhodila pitím - obvykle při běhání nejsem zvyklá vůbec pít, ale tady jsem do sebe lila dva kelímky na každé občerstvovací stanici, protože jsem měla hroznou žízeň a velmi jsem se potila...) a já jsem si říkala "do háje, jednou tolik je ještě přede mnou..." Do toho mi zničeho nic přestal hrát telefon, a tak jsem byla bez hudby.
Velice rychle jsem se ale vzchopila, nabrala jsem síly a úsek mezi dvacátým a třicátým kilometrem jsem prosvištěla docela rychle. Když jsem minula ceduli, která hlásala, že mám za sebou 30 kilometrů, říkala jsem si "to už je pohodička, už jen dvanáct zbývá - to je hodinka a něco...to přece běháš běžně!"
Běžela jsem a běžela, potit jsem už neměla co - bylo mi takové vedro, že jsem chvílemi cítila, že je mi trochu zima. Nevím, jak je to možné, ale asi jsem byla trochu přehřátá.
Ke konci už mi začaly maličko docházet síly - podle hodinek jsem viděla, že běžím zhruba tři a půl hodiny a zbývá mi posledních pět kilometrů. A právě těch posledních pět kilometrů je pro mnoho lidí osudných. Říká se tomu "náraz do zdi" a je to pocit, kdy vám údajně rapidně dojdou síly, podlomí se vám kolena a už nemůžete.
Já mohu všechny ujistit, že žádný brutální "náraz do zdi" jsem nepocítila - ale přesto mi ke konci trochu síla poklesla. Posledních pět kilometrů mi přestalo utíkat a díky únavě jsem z běhu hodně přecházela do chůze: z těch posledních pěti kilometrů jsem možná půlku šla.
Věděla jsem, že si tím velmi zkazím svůj výsledný čas, ale bylo mi to jedno -  můj cíl na můj první maraton byl jediný: UŽÍT SI TO A NECHCÍPNOUT a nebýt odvezena sanitkou.
Ty poslední kilometry jsem se tedy spíš tak odploužila a nakonec jsem cílovou pásku přetrhla s časem 4 hodiny a 12 minut. (Na to, že jsem běžela maraton poprvé, jsem byla spokojená, protože jsem spíš počítala s tím, že mi to bude trvat více než čtyři a půl hodiny. Kátě však patří velký obdiv, protože ta to dala pod čtyři hodiny) 
V cíli mě čekal krásný a povznášející pocit: dala jsem to a neumřela jsem! Dostala jsem medaili, pamětní ručník a nějaké dárečky. Zkrátka... bylo to krásné a myslím, že jsem tím odemkla novou etapu svého života: určitě to nebyl můj poslední maraton!