čtvrtek 10. dubna 2014

Naše čtrnáctidenní putování, díl 5. -> Kambodža

Z malajského ostrova Penang jsme se  přesunuli letadlem do města Siem Reap, což je druhé největší město v Kambodže a je proslulé především díky tomu, že se v jeho těsné blízkosti nachází komplex mnoha starých chrámů v čele se známým Angkor Watem.
Letěli jsme se společností Malaysian Airlines, která je v současnosti díky jejich ztracenému letadlu velmi mediálně známá. Ale doletěli jsme dobře a dokonce jsme dostali i oběd, což se dneska už u krátkých letů moc nevidí.
V Siem Reapu na letišti nás čekalo velké překvapení, o kterém věděl jen Míra - čekal tam na nás odvoz, který nám zdarma poskytli z hotelu, který jsme si den předtím zabookovali. Ale nebyl to ledajaký odvoz - byla to vytuněná motorka, kterých jsme později viděli spoustu a která v Kambodže slouží místo taxíků.



Jízda v tomto voze byla parádní! Nejenom, že pěkně foukal vítr, ale mohli jsme i hezky sledovat krajinu... 

Poté, co jsme se ubytovali, jsme si šly s Káťou zaběhat. Normálně nerada běhám na místech, kde neznám předem svojí trasu, ale tady mi to vůbec nevadilo - neustále jsem totiž otáčela hlavu na všechny strany a nestačila se divit věcem kolem sebe... Od grilovaných prasečích rypáků, přes místní chaotickou dopravu, po vodní buvoly. Ačkoliv bylo vedro a všude prach, deset kiláčků uteklo jako voda. 

Večer jsme všichni společně vyrazili do města a i tady jsme nepřestávali vycházet z úžasu - bylo tu všechno tak jiné jako v ostatních zemích, ale všechno se nám strašně líbilo! (hlavně ty nízké ceny...) Během třech večerů jsme tady ochutnali místní jídlo (výborné, jak jinak), nějaký ten koktejl, nakoupili jsme spoustu dárků domů, protože tady měli nádherné věci, ALE HLAVNĚ - ochutnali jsme hada a taky jsme si nechali ožírat nohy rybičkami, což je zvláštní druh masáže, za který se u nás platí šílené peníze. Tady jsme k tomu za pár korun ještě dostali skleničku piva nebo vína...



 Ptáte se, jaký byl had?
Byl grilovaný a strašně tvrdý. Tak moc, že jsem se bála, že si vylámu zuby. Ale teď už se můžu vytahovat tím, že jsem jedla hada...Každopádně jednou bych chtěla ochutnat nějakého většího a měkkčího :)

Druhý den časně ráno jsme si vypůjčili kola a vyrazili k Angkor Watu, což byl vlastně jeden z hlavních důvodů cesty do Kambodži.
Docela nám dlouho trvalo, než jsme zjistili, kde se kupuje vstupné, a taky se nám situace zkomplikovala tím, že do Angkor Watu musíte mít zahalená ramena a kolena, což jsme my holky samozřejmě neměly. Všude okolo byla spousta stánků s oblečením, ale přirozeně měli strašně nasazené ceny. Jelikož se nám kvůli času nechtělo šlapat zpátky 10 kilometrů na hotel pro oblečení, nezbylo nám nic jiného, než si tedy nějaký ten model koupit.
Do chrámového komplexu jsme se tedy díky těmto drobným komplikacím dostali až někdy kolem jedenácté dopoledne.




Stálo to ale za to! Celý komplex je nádherný. Hodně mi ta atmosféra a majestátnost všech staveb připomněla pyramidy v Egyptě, ačkoliv jsem je navštívila jako dost malá, a tak si to moc dobře nepamatuju. Část jsme projeli na kole, část jsme prochodili pěšky. Našlapali jsme spoustu kilometrů a když se k tomu ještě připočte velké vedro, musím říct, že jsme byli odpoledne úplně vyřízení. (a zpocení a zaprášení:) 
Na Angkor jsme jeli ještě druhý den na západ slunce, ale bohužel jsme ho kvůli špatnému počasí téměř neviděli.



Na náš třetí den v Kambodže jsme si naplánovali trochu smutný, leč velmi zajímavý výlet - minové muzeum. Nacházelo se asi hodinu cesty od Siem Reapu a dopravil nás tam výše zmiňovaný taxík-motorka. 
Jednalo se o velmi silný zážitek, který bych možná skoro přirovnala k návštěvě Osvětimi. (jedná se sice o něco úplně jiného, ale hrůza je to skoro stejná..) Dozvěděli jsme se, že v Kambodže se v současnosti stále nachází přes 6 milionů nevybuchlých min, ačkoliv lidé stále pracují na jejich odstraňování. Je tady díky tomu mnoho lidí s amputovanými končetinami a samozřejmě velký počet úmrtí díky šlápnutí na minu. 

Byla tam spousta smutných fotek a informací, ale bylo to všechno hrozně moc zajímavé a donutilo nás to se nad Kambodžou trochu zamyslet - hodně lidí sem jezdí pouze kvůli Angkor Watu, ale už nevidí, že na druhé straně se jedná o jednu z nejchudších (a poměrně nebezpečných) zemí světa. 


Následující fotky ukazují, jak zhruba Kambodža vypadá, když vyjedete dál mimo turistická centra. Zastavili jsme v jedné domorodé vesničce, kde se na nás seskupilo mnoho dětí. Koupili jsme jim v místním krámku pytel sušenek. (viz foto) Trochu mě ale mrzelo, že děti byly trochu nezkrotné a místo toho, aby si stoupli do řady a my jim sušenky jednomu po druhém dali, se o ně začali doslova rvát a brát nám je z rukou. Na druhou stranu jim to možná nemůžu zazlívat, protože jsme nikdy pořádně nezažila, co je to mít hlad...




Na poslední ráno, které jsme v Kambodže strávili, jsme měli naplánovanou cestu na východ slunce k Angkor Watu. Bohužel, stejně jako západ slunce nám nevyšel ani ten východ - zhruba v 5 ráno, kdy jsme chtěli vyrazit, nás zastihl strašný liják. Nejen, že bychom byli okamžitě durch promočení, ale i bychom žádný východ slunce neviděli. 
Vyspali jsme se tedy trochu déle a po snídani jsme ještě já s Káťou využily zapůjčená kola a jely jsme se podívat ven z města na venkov. Po projížďce jsme se naobědvali a vyrazili na letiště, odkud nám letělo letadlo ve směru Kuala Lumpur - Singapur. 

Kambodža byla velmi exotická, každou chvíli jsem byla něčím udivena, ale strašně se mi tam líbilo. Člověk je sice pořád špinavý (od místního červeného písku a hlíny) a zpocený, ale přesto si myslím, že někde na pláži u moře bychom nenasbírali tolik zážitků jako právě tady. 
Určitě bych se sem chtěla někdy vrátit a prozkoumat více hlavní město & vnitrozemí, které je sice asi trochu méně bezpečné, ale není tolik zasaženo turismem. Tak snad to ještě někdy vyjde!


A na závěr povídání o Kambodže nesmím zapomenout na něco, co nám způsobilo mnoho srandy, ale i nervů -> HADÍ LIKÉR.
Takovou flašku, ve které je whisky a vevnitř je smotaný živý had (taková malá, roztomilá kobřička) koupíte v Kambodže na každém trhu. I já jsem neodolala a dvě malé lahvičky domů koupila. Tu první samozřejmě pro taťku, protože má stejně jako já rád výzvy a takový had bude určitě výzva pekelná. A ta druhá ještě čekala, koho s ní obdaruji.
Bohužel jsem musela koupit jen malé lahvičky, protože jsme cestovali pouze s příručním zavazadlem a tam člověk nemůže převážet tekutiny nad 100ml. (Škoda, protože větší flaška znamenala většího hada vevnitř a jako bonus plus tam byl ještě štír)
Minulý semestr nás v rámci Udržitelného cestovního ruchu ve škole učili, že se hadí likéry vyvážet ze zemí nesmí, takže jsem moc dobře věděla, že se koupí dvou likérů dopouštím drobného prohřešku. (holky si koupily každá po jedné lahvičce...)
Když jsme se balili, zahrabala jsem obě lahvičky co nejhlouběji do batohu. Když jsme procházeli rentgenem na zavazadlové kontrole na letišti v Siem Reapu, na lahvičku s hadem mi sice přišli, ale asi nechtěli podkopávat ekonomiku svojí země, a tak se jen shovívavě usmáli a vrátili mi jí zpátky.
V Kuale Lumpur jsme měli štěstí, že když projížděly naše batohy rentgenem, nedávali na ně moc pozor, a tak hady nikdo neobjevil. Mysleli jsme, že už máme vyhráno, ale nečekané překvapení přišlo na letišti v Singapuru - kontrola při příletu. 
To jsem viděla poprvé v životě! 
A protože je Singapur město plné zákazů(budu o něm více psát zítra), nelíbil se jim samozřejmě ani můj had (holky měly obě štěstí, že jim hady neobjevili - měly je zkrátka lépe zakamuflované)  Pánové od zavazadlové kontroly mě okamžitě vzali na imigrační policii  a tam mi hada zabavili, ofotili si můj pas a provedli záznam o tom, že jsem se ho snažila převézt do Singapuru.
Píšu hada, ačkoliv jsem měla hady dva -> měla jsem totiž štěstí v neštěstí  a pod rentgenem byl vidět jenom jeden. (Toho druhého jsem pánům celníkům nepřiznala a velice šťastně jsem ho propašovala až na Taiwan, takže teď si spokojeně hoví na mé poličce a těší se domů do Čech!) 
Když to tam tak se mnou sepisovali, chtělo se mi strašně smát, ale musím říct, že těm celníkům docela taky. Vsadila bych se, že ho vypili hnedka poté, co mě propustili... Na jednu stranu jsem byla smutná, že jsem o jednoho hada přišla, ale na druhou stranu jsem se radovala z toho, že mám ještě druhého.

Při cestě ze Singapuru na Taiwan nás čekaly ještě dvě zavazadlové kontroly. Každá pro nás představovala neskutečné psycho! (bylo to umocněné tím, že naše batohy mnohonásobně převyšovaly povolenou hmotnost a Míra si místo hadů v Kambodže koupil obrazy, které taky zrovna dvakrát požadavky příručního zavazadla nesplňovaly...) 
Cestu ze Singapuru přežili všichni tři hadi (zbylý můj, Káti a Ivči), ale bohužel, při poslední kontrole v Kuale Lumpur před nástupem do letadla do Taipei ho vyhmátli Ivče a taktéž jí ho vzali.

Skóre tedy dopadlo tak, že ze čtyř koupených hadů s námi přijeli na Taiwan dva... Myslím, že dobrý. 

1 komentář:

  1. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Výměna kdekoli Váš čas je drahý. Obchodujte na počítači, tabletu a mobilu

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat

Za každý komentář Vám moc děkuji!