pondělí 27. července 2015

Má milá Jedlová

Jedlová je se svými 774 metry nad mořem třetí nejvyšší hora Lužických hor. Tahle hora je pro mě obrovská srdeční záležitost - vlastně ani nevím, proč na ní tak ráda chodím.
Na samotném vrcholku je pěkná hospůdka (už se mi mnohokrát stalo, že zde bylo tak narváno, že jsme měli s posezením smůlu), rozhledna, lanové centrum a samozřejmě krásný výhled.


Jedlovou jsem zdolala mnohokrát vlakem + potom pěšky, několikrát na kole (poslední úsek kopce dá zabrat i nejlehčímu převodu), ale ještě nikdy jsem na ní neběžela.
Až dnes!

Tenhle nápad se mi rojil v hlavě už dlouho, ale pokaždé jsem měla buď málo času nebo moc výmluv. Dnes ráno jsem se však probudila s myšlenkou "dnes to dám" - měla jsem volno, dost času a počasí bylo tak akorát.
Sice se mi ještě úplně nezahojily odřeniny od batůžku z Jizerského ultratrailu, ale s velkou radostí jsem ho opět vytáhla.
V 9 ráno jsem vyrazila společně s mojí čtyřnohou parťačkou Brendinkou.

Od nás je to na vrcholek Jedlové 19 kilometrů. Zvolila jsem cestu přes les s minimem asfaltu. (I tak jsem se mu ale z cca 40% nevyhla) 
Když jsme měly za sebou pouhé 4 kilometry (a první výživný kopec do Lísky), Brenda si lehla na zem a nechtěla jít dál. Naštěstí se za pár minut sebrala a za chvíli jsme doběhly na rozcestí Křížový Buk.


Z Křížového Buku jsme pokračovaly po zpevněné cestě pod Malou a Velkou Tisovou až k jedlovskému rybníku. Byl to krásný, lesní seběh - nepotkaly jsme ani živáčka a užívaly si klid, vůni lesa a Brenda navíc každou trošku vody. 


Za jedlovským rybníkem se nám naskytl krásný výhled na Jedlovou.


Poslední tři kilometry mi už byly velmi dobře známé - tuhle cestu jsem za život absolvovala minimálně dvacetkrát. Dneska jsme si jí elegantně vyběhly, až na závěrečné, velmi prudké stoupání, ve kterém jsem přešla do chůze. 

Z České Kamenice na vrcholek Jedlové je to 19 kilometrů, 750 metrů převýšení a 2,5 hodiny času. (Myslím, že bez Brendinky by mi to trvalo o 15-20 min méně, protože jsme se zastavovaly u každé kaluže, ale s ní byl celý běžecký výlet krásnější a smysluplnější:))
Cesta, kterou jsme zvolila, mě fakt bavila! 

Na vrcholu jsem doplnila cukry borůvkovým koktejlem. (V hospůdce na Jedlové si můžete dát borůvkové knedlíky, lívance, koláč či zmiňovaný koktejl - borůvková nabídka je opravdu lákavá a rozmanitá!) Přečkaly jsme zde malý slejvák, pokochaly se krásným výhledem na Lužické hory a poté seběhly závěrečné tři kilometry na vlak domů.


Zpáteční cesty vlakem jsem se trochu obávala - z předchozí zkušenosti vím, že Brenda nemá ráda vlak a dostat jí do něj je vcelku problém. Dalším problémem byl povinný náhubek, který jí opravdu hodně vadí a jako slečnu dost degraduje.:) Dneska ale byla tak vyřízená, že se vlaku ani náhubku moc nevzpouzela.

Byl to krásný, půldenní výlet. Běžecká turistika a delší výběhy se mi líbí čím dál víc. Příští týden hodlám nechat pejska doma a dát to znovu s tím rozdílem, že vynechám vlak a poběžím i zpátky! :)

neděle 19. července 2015

Jizerský ultratrail 2015

Zhruba před půl rokem jsem dostala spásný nápad: přihlásit se na Jizerský ultratrail.
Jedná se o 68 kilometrů dlouhý závod v Jizerských horách, během kterého zdoláte více než 2600m převýšení. Říkala jsem si "osmnáctý červenec je ještě daleko, na to natrénuju."
No, to jsem se spletla! Nijak zvlášť jsem netrénovala - běhám pravidelně už šest let, poslední 2 roky +- 50 kilometrů týdně. Můj nejdelší běh, který jsem doposud absolvovala, byl jeden loňský silniční maraton.
Od té doby, co jsem vyplnila přihlášku, jsem sice začala více dbát na to, aby byly moje výběhy co nejméně rovinkaté a co nejvíce kopcovité, ale tím to haslo.

Moje věrná kamarádka Káťa, která se mnou absolvovala ten jeden zmiňovaný maraton, mě nenechala ve štychu a vyplnila přihlášku taky. Co se týče (ne)připravenosti, byly jsme na tom tak nějak stejně.
18.července před námi stanulo 68 horských kilometrů. Obě jsme zatím neměly v nohách víc než maratonskou vzdálenost. Byly jsme lehce nervózní, ale přistupovaly jsme k závodu s velkou pokorou - nešlo nám o čas, ale o uběhnutí ve zdraví. Domluvily jsme se, že pokud se nestane nic vážného, poběžíme celou dobu spolu.

Na místo startu, do Josefova Dolu, jsme dorazili den předem i s našimi příteli, kteří jeli s námi jako fandící podpora. Ráno v 5:00 budíček, rychlá káva a snídaně, půlhodinový přesun autem na start a v 7:00 už se startovalo.


Vyběhly jsme se skupinkou tří set spoluběžců. První dva a půl kilometry vedly z kopce do Josefova Dolu - tam na nás čekali kluci mačkající spoušť foťáku. Byly jsme plné sil a tak jsme jim jen zamávaly a běžely dál.
Do první občerstovačky, k Mariánským schodům, jsme to měly 15 kilometrů. (Nutno však podotknout, že v tom byly zahrnuté dva výšlapy sjezdovky.:) Byly jsme ale svěží a tak nám to šlo skoro jako po másle.
Cestou jsme si skoro pořád povídaly, do kopečka jsme šly, po rovině a z kopečka jsme běžely. Na Mariánských schodech jsme se vesele fotily.

Běžely jsme krásnou přírodou, kochaly se výhledy a funěly do kopce podél vodopádů na Černé Desné a najednou frnk, byly jsme na Jizerce, což byla druhá občerstvovačka a 26 kilometrů v nohou!
Pojedly jsme palačinku, banán se solí, naplnily lahve s vodou a běžely dál.

Na 38.kilometru, na Knejpě, na nás čekali naši kluci. Udělali jsme pár společných fotek, v rychlosti shrnuli dojmy, my s Káťou jsme si daly další banán a palačinku, abychom měly sílu na další etapu - cestu z Knejpy na Ferdinandov, která vedla převážně z kopečka.
Úsek mezi těmito občerstvovačkami byl pouze osm kilometrů dlouhý.

Když jsme přiběhli na Ferdinandov, bylo nám podezřelé, že už máme v nohách více než maratonskou vzdálenost a že ještě stále nepřišla žádná krize. Zůstávaly jsme ale stále pokorné - přeci jen, měly jsme před sebou ještě 23 kilometrů.

Z Ferdinandova na Bedřichov, kde byla další občerstvovačka, to bylo 12 kilometrů. Tento úsek byl poměrně těžký - zahrnoval obří, dlouhé, prudké stoupání. Naštěstí vedlo převážně lesem, a tak jsme se s ním popraly bez problémů . Stále jsme měly chuť si povídat - nejen spolu ale i s běžci, které jsme potkaly.
Kousek před Bedřichovem se nám přihodila malá komplikace - nějaký "vtipálek" v lese údajně přehodil fáborky a my tím pádem odbočily špatným směrem a doběhly na Maliník. Měly jsme však štěstí v neštěstí - potkaly jsme hodné cyklisty, kteří poznali, že jsme holky zakufrované a navedly nás správným směrem. Zaběhly jsme si tím pádem asi jen jeden kilometr navíc.

Ve čtyři odpoledne jsme přiběhly k poslední občerstvovačce, zmiňovanému Bedřichovu. Měly jsme v nohách 56 kilometrů, stále ještě bez větší krize. (Pěkně jsme si rozvrhly síly - běžely jsme pomalu, pravidelně jsme jedly a pily, aby nepřišel hlad ani žízeň) Na Bedřichově jsme se nechaly osprchovat studenou vodou, spolkly poslední palačinky a vydaly se vstříc posledním dvanácti kilometrům.
V hlavě nám znělo: teď už to dáme, i kdyby jsme se do toho cíle měly doplazit! 

Těch posledních dvanáct kilometrů bylo nejhorších. Poslední úsek závodu zahrnoval několik brutálních stoupáků. Přehoupl se šedesátý kilometr a nyní už přišla maličká krize: přestaly jsme si s Káťou povídat a každá jsme bojovaly sama se sebou.
Na šedesátém šestém na nás ale zase čekali naši kluci - bylo to na kraji Josefova Dolu a přecházela se kláda přes řeku. Dodali nám novou energii a trochu nás rozveselili - čekaly nás poslední dva kilometry do velkého kopce.

Závěrečné dva kilometry pro mě byly snad náročnější, než těch předchozích pětašedesát dohromady. Ten poslední kopec nám dal opravdu zabrat - našly jsme si každá dva klacky, o které jsme se opíraly jako o hole. Poslední dva kilometry nám trvaly asi třičtvrtě hodiny. Zdolávaly jsme je sice vyčerpané, ale s euforickým pocitem, protože jsme věděly, že teď už to dáme.

Cílem jsme proběhly ruku v ruce ve čtvrt na osm večer. Trvalo nám to 12 hodin a 15 minut. Jelikož se jednalo o nás první ultra, byly jsme s naším časem a výkonem nadmíru spokojené. Závod byl úžasný, ale ten pocit v cíli ještě lepší!
Hrdě jsme si převzaly finisherskou medaili a krásnou mikinu.

Pocity, které ve mně doposud přetrvávají, jsou na 1000% pozitivní. Závod se mi neskutečně moc líbil: Jizerské hory jsou překrásné, běželo se mi skvěle, na občerstvovačkách bylo dobré jídlo, vyšlo nám počasí, prostě mi to celé sedlo...co víc si přát?!
Myslím, že jsem si otevřela bránu do další běžecké etapy - JUT nebyl rozhodně mým posledním ultramaratonem. Až dopíšu tenhle článek, asi vyplním přihlášku na Ultralabák, který se běží 5.září u nás v Děčíně...:)


pondělí 13. července 2015

Kouzlo cestovatelských deníčků

Dnešní článek je trochu letní, trochu cestovací a také trochu motivační. 
Řeč bude o cestovatelských denících.

Už asi deset let si téměř nepřetržitě vedu různé formy papírových deníků. Tahle činnost mě baví a až na pár přestávek mě nikdy nepustila. Mnoho lidí u deníku obvykle vydrží pár dní a pak z nějakého důvodu přestane.
To je velká škoda - představte si tu parádu, až vám bude sedmdesát, budete v důchodu a budete se moci všemi těmi knihami života prohrabávat!

Je skvělé, zapisovat si události a zážitky všedních dnů, ale ještě lepší je, vést si deníky z různých dovolených a cest a lepit do nich fotky, pohledy, vstupenky, jízdenky, letenky a další věci. A je jedno, zda výletíte po Čechách nebo po druhém konci světa.

Když jsem odlétala na 5 měsíců na Taiwan, založila jsem si kromě tohoto blogu také speciální papírový "taiwanský" deníček. Provázel mě celým pobytem v Asii, je v něm zapsaný téměř každičký den a veškeré mé zážitky a pocity z krásného Taiwanu a dalších zemí.

Tato hnědá knížka se mnou projela velkou část Taiwanu, uvezla jsem jí na zádech při čtyřsetkilometrovém výletě na kole, podívala se do Thajska, Malajsie, Kambodži a Indonésie. Zkrátka urazila pořádný kus cesty.

 



Moc ráda jí otvírám a vracím se tím ke svému asijskému dobrodružství. Mnoho vzpomínek vám sice navodí fotky, ale nic nepřekoná vlastnoruční, osobité zápisky. 

S odstupem času je zajímavé pozorovat, jak jsem si s některými zápisky vyhrála a jak jsem některé naopak "odflákla". Tak nějak jsem docílila toho, že krásná místa mají krásné zápisky a slabší místa mají zvěčnění slabší. Nerada to přiznávám, ale můj deníček z Taiwanu je krásný, barevný, vyladěný a vyšperkovaný, zatímco ten z Finska je naškrábaný halabala a plný škrtanců, zkrátka žádné grafické veledílo. (Taky vám neukážu žádnou jeho fotku:))

Zde je pět mých tipů, jak si vést cestovatelský (ale i obyčejný) deníček a nepolevit.

1. Je dobré, pořídit si kvalitní sešit. Takový, aby se vám líbil, aby byl skladný a aby něco vydržel. 
2. Své zápisky si datujte a k významnějším událostem přidejte barevné nadpisy. Krásně se pak ve svých spisech zorientujete. :) 
3. Vezměte si s sebou na dovolenou nůžky a lepidlo. Ihned tak můžete stříhat a lepit nakoupené pohledy, lístky, vstupenky, mapy a další věci, aniž byste něco z toho poztráceli.
4. Své zážitky si zapište ještě tentýž večer - když budete události dopisovat zpětně, lehce se pak stane, že zapomenete na to nejdůležitější. 
5. Na konci pobytu si vytvořte shrnutí. (Co se mi nejvíce líbilo/nelíbilo? Co mi nejvíce chutnalo? Co mě nejvíce překvapilo?...)

Když jsem odjížděla z Taiwanu, shrnovala jsem celkem 3 věci: "Co mi bude na Taiwanu chybět?", "Co mě na Taiwanu nejvíce štve?" a "Na co se těším do ČR?" Ve všech třech kategoriích jsem vytvořila poměrně dlouhé seznamy. :)


Podobný seznam jsem si chtěla vytvořit i při odjezdu z Finska, ale po chvilce přemýšlení jsem dospěla k závěru, že chybět mi bude jen a pouze výborná kohoutková voda a že do se ČR těším úplně na všechno, takže to moc nemá smysl psát. 

Z obou svých pětiměsíčních pobytů mám tedy - kromě zápisků na blogu - tlusté papírové deníčky. Zkuste to taky! Budete mít ve stáří co číst, zlepšíte si rukopis a slovní zásobičku. 

Co Vy a deníčky?