neděle 29. března 2015

Další březnové radosti

Březen byl docela nabitý měsíc: měla jsem zde na návštěvě mamku, navštívila jsem Helsinky, o týden později Tallinn, měla jsem narozeniny, začala mi škola, přišlo jaro, potom se vrátila zase zima...no a kromě těchto velkých "akcí" se stalo ještě několik menších, ale o nic méně radostných událostí.
Tak například...
Kuopio Ski jumping 
Pozorní čtenáři jistě ví, že se v Kuopiu, městě, kde právě pobývám, nachází skokanské můstky. Okolo můstků chodím pravidelně běhat, (když nejsem líná, tak si občas vyběhnu i sjezdovku, která podél nich vede) ale celou zimu zely prázdnotou a nikdo na nich neskákal.
Až do začátků března: devátého se zde konalo mistrovství světa ve skocích na lyžích. Ačkoliv jsem téměř nikdy nesledovala žádné sporty, tohle jsem si nemohla nechat ujít. Mistrovství bylo parádně načasované, protože tu byla ještě na návštěvě moje mamka, takže byl náš český fanclub ještě o něco silnější.
V den mistrovství bohužel foukal velmi silný vítr, takže dokonce hrozilo, že bude celá akce zrušena. Naštěstí se to nestalo, ale chvílemi jsem při pozorování skokanů docela trnula hrůzou, když jsem viděla, jak letí vzduchem a cloumá s nimi vítr.
Z 65 závodníků byli 4 Češi. Na bednu sice žádný z nich nedosáhl, ale i tak předvedli dobrý výkon - přijde mi obdivuhodné už jenom to, že se někdo na ten vysoký můstek postaví a skočí. :)



Skoky na lyžích byly tedy velký a nevšední zážitek - nikdy předtím jsem to naživo neviděla.
Další věc, kterou jsme podnikly s mamkou, byla návštěva vikingské restaurace Harald. Tuhle restauraci doporučuji všem gurmánům, kteří zamíří do Finska: jednalo se o absolutně nejlepší jídlo, které jsem tu za celé 3 měsíce jedla. (Ano, předčilo to i soba) Jelikož se jedná o franšízový podnik, můžete restauraci najít nejenom v Helsinkách a v Kuopiu, ale i v dalších větších finských městech. Přestože nejsem žádný velký masojed, dala jsem si vikingský talíř, na kterém byl kousek vepřového, kousek hovězího, jelení klobása, kořenová zelenina -> to všechno přelité výbornou omáčkou a k tomu smetanové brambory. A jak říkám, bylo to to nejlepší, co jsem doposud ve Finsku jedla! 
Špičkovou kuchyni doplňuje autentická atmosféra a dřevěný, středověký interiér restaurace. Něco jako v Čechách v Dětenicích, akorát ve vikingském stylu. A tady na vás nepořvávají, co budete žrát. :)


Jak už jsem zmínila, v polovině března se ukázalo jaro. Bohužel, opravdu se jen ukázalo. Týden svítilo sluníčko, slezl téměř všechen sníh, teploměr ukazoval kolem deseti stupňů a bylo to fajn. Dokonce začaly kvést kočičky a pučet stromy, což jsem ve Finsku opravdu nečekala. Začala jsem nosit jarní kabát, čepice schovala na dno skříně a bláhově jsem si myslela, že to takhle zůstane. Omyl! O týden později klesly teploty opět pod nulu, začal padat déšť se sněhem a já jsem byla opět nucená ty čepice ze skříně vyndat. Tady mě napadá jen tento lehce ohraný, ale přesto velice výstižný obrázek...


 Zkažené počasí nás však s kamarádkou Janou neodradilo a vyrazily jsme minulou neděli na zhruba dvacetikilometrovou túru, kterou jsme zakončily návštěvou nejlepší a nejkrásnější kavárničky v Kuopiu. Taky se jednu březnovou sobotu konal další workshop acrojógy, kterého jsem se zúčastnila a bylo to skvělé. Zase jsem své "acrojógové" zkušenosti posunula o kus dál. Takovéhle akční víkendy já zkrátka můžu. :)




No a poslední důležitá březnová věc, kterou nesmím opomenout zmínit, byla polární záře v Kuopiu. Stalo se to 17. března: několik erupcí na Slunci, které způsobily velice silnou polární záři. Tak silnou, že byla viditelná nejen za polárním kruhem, ale i v "jižnějších" oblastech Skandinávie (samozřejmě tedy i v Kuopiu) a...podržte se, byla prý vidět i v Čechách! 
Já jsem na polární záři vydala podívat na Neulamäki tower, rozhlednu asi 15 min cesty od našeho domu. Na rozhledně, která jinak obvykle zeje prázdnotou, bylo nyní několik desítek lidí pozorující oblohu.
Asi hodinu jsem vydržela pozorovat bílo-zelený měnící se mrak. A bohužel se musím přiznat, že jsem byla docela zklamaná. (což se mi málokdy stane:)) Představovala jsem si polární záři jako obrovskou bombu, ale ve skutečnosti to byl spíš takový zajímavější mrak a ty krásně barevné obrázky, které vám vyplivne google pod heslem "polární záře" nebo "aurora borealis" jsou spíše dílem dobrého foťáku. 
Ano, možná jsem tam nebyla ve správnou dobu. Kolem půlnoci prý záře ještě zesílila, ale tou dobou už jsem spala ve svém pelechu. Možná, kdybych se byla bývala vydala na rozhlednu o půlnoci ještě jednou, byl by to zážitek větší. :)
  

sobota 21. března 2015

Všechno, co jste chtěli vědět o Finsku a báli jste se zeptat

Tento článek je napsán na přání mé babičky, která je jednou z nejvěrnějších čtenářek mého blogu. A vlastně jsem už docela dlouho plánovala napsat takovou "sumarizaci" o tom, jaké Finsko je, jací jsou jeho obyvatelé, co jedí, pijí apod.

1.Jak vypadají nějaká ta základní fakta? Finsko je země ležící v severní Evropě, mnohonásobně větší než Česká Republika, ale počtem obyvatel dosahující sotva poloviny. Zhruba 10% plochy pokrývají jezera a těch jezer je údajně několik stovek tisíc. (Ne nadarmo se proto Finsku říká Země lesů a tisíce jezer)
Zhruba čtvrtina země leží za polárním kruhem.
Ve své historii se Finsko potýkalo s nadvládou Švédska i Ruska, ale samostatné je již od roku 1917. A od roku 1995 členem Evropské unie.
Hlavním městem jsou Helsinky (v aglomeraci s městy Espoo a Vantaa) a další velká města se jmenují např. Tampere, Oulu, Turku, Jyväskylä a na osmé místo připadá Kuopio.


2. Počasí - jak je to se světlem, tmou a zimou?!
Tohle téma jsem už na blogu nakousla několikrát. Před odjezdem do Finska jsem trnula hrůzou, jestli zde nezmrznu. Nyní se už blíží konec března, je zde pomalu jaro a já můžu směle říci, že se to nestalo.
Co mi však na místním klimatu vadí víc, než zima a sníh, je délka dnů a nocí. Když jsem do Finska přijela, rozednívalo se kolem desáté dopoledne a po třetí hodině se už začalo stmívat.
V únoru a v březnu to bylo tak nějak stejné, jako v Čechách, ale nyní přichází doba, kdy se dny prodlužují (a to mnohem rychleji než v naší zemi) a mně to začíná dělat problémy se spánkem. Zatažené závěsy nepomáhají a já se každým dnem budím dříve a dříve a už nemůžu usnout, ačkoliv se ještě necítím vyspalá. Ale asi si budu muset hodně rychle zvyknout, protože za měsíc tu bude doba, kdy to sluníčko nebude zapadat skoro vůbec.

3.Finové - jak vypadají?
Člověk by to neřekl, ale Finové jsou jako národ velice specifičtí. Začnu vzhledem: (ačkoliv jsem některé věci už také zmínila předtím) 
Je zde poměrně hodně blonďatých lidí, takže sem docela zapadnu. Velká část obyvatel má hezké, sportovní postavy. Lidé tady totiž strašně moc chodí pěšky nebo jezdí na kole.
Myslím si o sobě, že chodím docela dost rychle, ale vždycky, když jdu do školy, se najde alespoň pět Finů, kteří mě předejdou. Oni nechodí ale doslova letí...
Také je tu nadprůměrné množství lidí s piercingy, vyholenou půlkou hlavy, růžovou hlavou a podobně. Myslím, že v Čechách člověk nevidí takové velké množství TAKHLE MOC výstředních lidí.

4.A jak se chovají?
Finové obecně nejsou moc výřeční. Neexistuje, že by se cizí lidé např. ve vlaku dali do řeči. (Nebo je to velká výjimka) Jedna naše učitelka nám tu dokonce říkala, že typický Fin bude radši v autobuse hodinu stát, než aby si sednul na volné místo vedle cizího člověka.
Ve škole jsou finští studenti taky většinou potichu. Mně to vyhovuje, protože já jsem potichu taky, ale např. holky z Francie mi říkaly, že je to pro ně velice nezvyklé a i nepříjemné, protože jsou zkrátka ve škole zvyklé na velký ruch a švitoření.
Nemůžu však říci, že by na mě byl nějaký Fin nebo Finka nepříjemní. Paradoxně k jejich nemluvné povaze, naprostá většina finské populace umí velmi dobře anglicky a pokaždé, když jsem potřebovala s něčím poradit, nebyl problém.

5.Co jedí? 
Finská gastronomie by vydala na samostatný, zevrubný článek. (Možná ho během pobytu ještě napíšu)
Mezi typická jídla patří bezpochyby: losos, nakládané rybičky, mleté maso v různých podobách, tmavé pečivo a suchary, karelské pirohy, mléko, nakládané okurky a řepa, sobí maso, lékořice a peprmint, sladké pečivo s kardamonem a skořicí.
Zmínila jsem mléko. Ve Finsku je totiž zvykem, dát si k obědu dvě sklenice s pitím: v jedné je voda nebo šťáva, ve druhé mléko. Mně se dělá šoufl už jen z té představy, dát si mléko k obědu, ale opravdu: když se porozhlédnete po menze, 99% Finů to takhle dělá.
Ve Finsku opravdu není problém, stravovat se zdravě. V menze i v obchodech je obrovské množství zeleniny, mléčných výrobků, tmavého pečiva (světlé tu téměř nenajdete),ryb a dalších věcí. Na druhou stranu, o sladkosti, sušenky, chipsy, párky a další ne tolik zdravé věci tu taky není nouze, takže záleží na člověku, co zde bude jíst :)

6.A jak je to s alkoholem?
O tom, že pijí hodně mléka, jsem se už zmínila. Ale co alkohol?
Finská vodka je známá po celém světě. Že jí tady ale najdete na každém rohu, to nečekejte. Ve Finsku se smí alkohol prodávat jen ve specializovaných prodejnách. V supermarketu najdete maximálně tak pivo do 4% alkoholu, "tvrdší" pití už se prodávat nesmí.
Když už tedy zavítáte do nějaké té specializované prodejny (která se jmenuje Alko), připravte se na opravdu drahé ceny. Nejlacinější víno stojí kolem 7€, flaška whisky kolem 30€. Mně to naštěstí zas až tak netrápí - vínečko si sice ráda dám, ale bohatě mi stačí sklenička - dvě jednou za měsíc, což s mým rozpočtem zas až tak moc necloumá :)

7.A jak je to s kávou?
Kávičku ovšem ke svému životu neodmyslitelně potřebuji. Jednak proto, že mi chutná a jednak proto, že jí moje tělo každý den ráno i odpoledne doslova vyžaduje. Bývala jsem opravdu hodně rozmazlená dobrou kávou z naší cukrárny, ale už vloni na Taiwanu jsem si musela zvyknout, že občas musím brát to, co je, i když to není 100% eňo ňuno.
Tady ve Finsku se pije opravdu velké množství kafe. Finové jsou prý úplně největší spotřebitelé kávy na osobu na světě. Jak už jsem ale zmínila v jednom z předchozích článků, v 90% se zde pije překapávaná káva. Žádné espresso nebo cappučínko s vyšlehanou pěničkou.
Po třech měsících jsem si však na tu překapávanou zvykla a myslím, že mi nakonec bude ještě nostalgicky chybět :)

8.Jaká je finská národní kultura?
Jako největší kulturní artefakt bych označila Mumínky. Je to typická finská kreslená pohádka, asi jako náš Krteček. Finové je milují a s motivem Mumínků si zde můžete nakoupit všechno možné od nádobí přes bonbony po formu na dort.
Světové literatuře dalo Finsko do vínku spisovatele Miku Waltariho, což byl, myslím, povedený počin. Egypťan Sinuhet je zkrátka skvělý.
Z Finska také pochází mnoho architektů a designéru. Já se v této branži moc nevyznám, takže se do většího rozepisování pouštět nebudu - v hlavě mi utkvěl pouze Marimekko.
Nesmím však zapomenout na veledůležitou věc - finskou saunu. Někde jsem četla, že dům, ve kterém by nebyla sauna, prý najdete ve Finsku jen velmi zřídka. Sauna je pro Finy jako svatyně, kostel, posvátné místo. Pro mě už taky. :)


9. Je ta životní úroveň fakt tak vysoká?
O severských zemích se obecně říká, že je zde velmi vysoká životní úroveň. Co to ale vlastně znamená? To je podle mě vcelku diskutabilní.
Finsko je vyspělá, moderní země. Všechny služby zde fungují na jedničku. Vlaky tu jezdí o něco více na čas než v Čechách a je tu lepší voda z kohoutku, ale jinak bych, upřímně, zas tak velký rozdíl neviděla. Jsem možná zapadlý vlastenec, ale opravdu mi nepřijde, že by bylo Finsko v něčem lepší, než Česká Republika. :)
Co je však vysoké, jsou ceny, ale o tom už jsem psala nesčetněkrát. Na druhou stranu, kolegové v Norsku to asi mají horší. :)

10. A jaký je vlastně finský jazyk?
Finština je neskutečná hatmatilka. Je to ugrofinský jazyk a do této kategorie patří např. maďarština nebo estonština. Říká se, že je finština jeden z nejtěžších jazyků na světě. (o češtině jsem to ale slyšela taky...) 
Momentálně mám za sebou asi patnáct vyučovacích hodin finštiny, příští týden mě čeká zkouška a upřímně, neumím lautr nic. Z finských slov v praxi používám jen terve = pozdrav, kiitos = děkuji a moi moi= pozdrav při odchodu.

Tak, to jsou asi všechny mé základní vědomosti a poznatky. Pokud jsem přeci jen nezmínila něco, co by vás zajímalo, neostýchejte se zeptat!

středa 18. března 2015

Mé narozeniny v Tallinnu

Za poslední dny jsem se docela hodně nacestovala - nejdřív Laponsko a pak Helsinky, takže už jsem (krom studijního výletu do Petrohradu, který bude za měsíc a krom cesty domů) žádný další výlet neplánovala. Jedno odpoledne jsem však šla vrátit kamarádce běžky, nějak jsme se zapovídaly a ona nadhodila, že jede ještě se dvěma dalšími kamarády na víkend do Tallinnu a jestli se k nim nechci přidat.
Už jsem sice opravdu nechtěla nikam jet, ale...Tallinn mi začal šrotovat v hlavě.
Každý, kdo tam byl, totiž říkal, jak je to město krásné. A oproti Finsku strašně levné. A navíc právě na tento víkend připadaly moje narozeniny. Takže jsem chvíli přemýšlela a nakonec se rozhodla, že pojedu.


Ačkoliv je Estonsko z Finska vzdálené pouze 80 kilometrů, cestovali jsme poměrně dlouho: nejdříve 6 hodin nočním autobusem do Helsinek (měla jsem štěstí, že jsem skoro celou cestu prospala), pak následovalo tři hodiny čekání nad ránem v Helsinkách, kde byla zima, všechny obchody a místa, kam se schovat byla zavřená, takže jsme bivakovali jak bezdomovci na nádraží. No a potom konečně tři hodiny na trajektu, který nás dovezl do Tallinnu.
První, co vás praští do očí při výstupu z trajektu v Estonsku, je ohromné množství obchodů s alkoholem hnedka v přístavu. Důvod je prostý: alkohol je tu asi tak čtyřikrát levnější než ve Finsku, takže ohromné množství Finů jezdí do Estonska jen na otočku, aby si zde nakoupili zásoby.

Ubytovaní jsme byli v hostelu Tabinoya, který vřele doporučuji: je levný, ale pěkný a nachází se v samotném historickém centru. Po příjezdu jsme se tedy ubytovali a poté vyrazili na procházku. První den v Tallinnu se nesl v duchu takového "random" courání po městě: prostě jsme se procházeli, kam nás nohy nesly. U toho se zastavovali, fotili a tak.



V hostelu jsme dostali mapu města, která byla perfektně udělaná: byly na ní přehledně vyznačené tipy na restaurace, bary, kavárny, muzea a další památky přímo od místních lidí, takže nám odpadla starost s hledáním dobrých podniků.
Na oběd jsme zašli do indické restaurace Elevant, kterou jsme si na mapce vyhlédli. Indickou kuchyni miluji a ani v Estonsku jsem nebyla zklamaná: sýrovo-špenátové curry s indickým chlebem a rýží. Jednoduše, mňam. :)
Později odpoledne, když na nás začala doléhat únava z dlouhé cesty, jsme se začali shánět po nějaké té dávce kofeinu. A zase jsme jukli do mapy a našli v ní vyhlášenou kavárnu Reval Café.
Většinou jsem konzerva konzervativní a vždy a všude si dávám cappucino, ale nyní mi utkvěl zrak na "Estonian coffee". Nevěděla jsem, co se pod tímto pojmem skrývá, ale chtěla jsem ochutnat něco typicky estonského, a tak jsem si to objednala. Páni, to byla dobrota!
Espresso, které bylo opravdu hodně střihnuté estonským likérem: ten obsahuje 40% alkoholu a chutná trochu jako rum se spoustou bylinek navíc a na vrchu kopec šlehačky. Nejsem velký fanoušek káv s alkoholem, ale tohle mi moc chutnalo. Navíc to byl výborný životabudič.
K večeru jsme si šli do hostelu odpočinout a poté se vydali na večeři: kousek od našeho ubytování byla vyhlášená palačinkárna Kompressor. Vevnitř to sice vypadalo jak v nějaké zaplivané české hospodě, ale palačinka s lososem a uzeným sýrem byla tak znamenitá, že jsem jim ten interiér odpustila. :)
S plným břichem jsme se s kamarádkou Iméne odvalily do postelí a padly za vlast asi v deset hodin. Nechápu, kde vzali kluci energii, pokračovat ještě do baru...


Na svůj narozeninový den jsem se probudila hodně brzo, asi v šest. Sluníčko už začínalo svítit a tak jsem ho započala ranním během - krásnou desítkou okolo Tallinnu. Ano, cestovala jsem jen s malým batohem, ale běžecké vybavení jsem do něj vměstnala.
Kdo mě zná, toho to nepřekvapí. :)
Po snídani jsme všichni společně vyrazili ven. Tentokrát jsme už byli vyspalí a rozkoukaní, takže naše plány byly jasnější:

- Nejprve jsme vyrazili do ruské čtvrti. Ano, v Estonsku je 30% populace Rusů, takže ruštinu slyšíte na každém kroku. Ocitli jsme se v ruské tržnici, jejíž atmosféra byla velkým zážitkem: dalo se zde koupit všemožné haraburdí, staré oblečení, vojenské uniformy, staré mince, foťáky...myslím, že kdyby člověk hrabal, našel by zde i nějakou tu zbraň. :) Konstatovali jsme, že jít sem v noci, by bylo asi hodně nebezpečné.

-Po návštěvě ruské tržnice jsme pokračovali do "Creative city", což byla stará továrna přestavěná na krásné, designové krámky s přírodní kosmetikou, bytovými doplňky, oblečením, kavárnami, restauracemi apod. Tam to bylo mnohem hezčí! :)

- Bohužel, v Creative city jsme se moc dlouho nezdrželi, protože jsme v pravé poledne museli být na hlavním náměstí, kde začínala prohlídka města. Tallinn má totiž úžasnou vychytávku: každý den, v pravé poledne, zde začíná prohlídka města, která je zadarmo. Organizují to místní studenti.
Prohlídka trvala dvě hodiny a šli jsme v podstatě ten samý okruh, jako den předtím, ale dozvěděli jsme se kupu informací. Byla to asi nejzajímavější prohlídka v mém životě: studentka v našem věku totiž moc dobře věděla, co je zajímavé a co lidi bude nudit, takže nás nezatěžovala žádnou dlouhou historií, ale spíš povídala o místních zajímavostech a kuriozitách.
Prostě paráda: pokud někdy pojedete do Tallinnu, tuhle prohlídku vřele doporučuji. A zvlášť, když je zadarmo.:)

- Jelikož jsem měla narozeniny, vyslovila jsem po prohlídce a po obědě jedno přání: návštěvu místní vyhlášené čokoládovny, na kterou jsme dostali tip od kamarádů, kteří byli v Tallinnu pár týdnů před námi. Jednalo se o krásnou, stylovou kavárničku, která produkovala své prvotřídní čokoládové dorty a pralinky: všechno echt kvalitní a domácí a strašně dobré. Opravdu, takhle dobré pralinky a dorty jsme dlouho neměla.
A to jsem velký ochutnavač kdekoli, kam cestuji. :)
Podnik sice není nejlevnější (za pralinku zaplatíte 1,5-3 eura), ale stojí to za to!!!

- Po kávičce jsme prošmejdili nějaké obchody - jak ty se suvenýry, tak s oblečením v místním obchodním centru. Také jsme nakoukli do lékárny na náměstí, která je údajně úplně nejstarší v Evropě a je v ní takové malé muzeum. Můžete tam vidět spoustu pomůcek a ingrediencí, které se ve starověké farmacii používaly...Třeba sušený jelení penis nebo fermentovaného ježečka :))


- Na večeři jsme se vrátili do Creative city, kde jsem si pochutnala na salátu s avokádem a kozím sýrem. Původní plán byl jít po večeři někam do hospody/baru (když jsem měla ty narozeniny)   ale opět jsem byla tak moc moc unavená, že jsem se zase odpotácela do postele a byla jsem ráda, že jsem ráda.
Můj narozeninový den byl opravdu excelentní a už jsem nepotřebovala slavit někde v báru. Návštěva Tallinnu (a místní čokoládovny) pro mě byla dostatečnou a krásnou oslavou.

Další den po snídani jsme zašly s Iméne do místního supermarketu na menší nákup: přivezla jsem si do Finska nějaké sýry a čokolády, protože byly v Estonsku neskutečně o moc levnější. A taky jsem koupila dvě lahve vína, aby se neřeklo. :) I když mě ten alkohol nechával totálně chladnou - čokoládičky mě braly víc.
V deset dopoledne jsem zbytek naší výpravy opustila a vydala se sama do přístavu na trajekt a poté v Helsinkách na autobus do Kuopia. Oni totiž zůstávali ještě o pár hodin déle a jeli domů opět nočním autobusem. Mně jedna noční cesta bohatě stačila a tak jsem byla ráda, že jsem byla v deset večer v Kuopiu.
Dva dny v hlavním městě Estonska byly excelentní - ještě dodám, že nám přálo počasí a měli jsme celý víkend sluníčko. Tallinn je nádherné historické město. Všem jeho návštěvu vřele doporučuji. Nemohla jsem své narozeniny strávit lépe!


Musím však na závěr říct, že jsem si v Tallinnu připadala trochu více "doma" než ve Finsku, protože mi historické centrum a křivolaké uličky trochu připomínaly Prahu.

pondělí 16. března 2015

10 zážitků z Helsinek

Konečně, s více než týdenním zpožděním, přicházím s článkem o Helsinkách. A jako to bylo v článku o Vídni, který je zde, i nyní jsem zvolila svojí oblíbenou formu "10 zážitků z..."
Tak se tedy usaďte a čtěte. :)

1.Cesta
V Helsinkách jsem strávila tři noci se svou mamkou, která mě přijela do Finska na týden navštívit. Cestovala jsem z Kuopia autobusem a ona z Prahy letadlem, takže jsme měly sraz na letišti.
Pár dní předem se mi však stala velice nemilá věc - odešel mi displej u mobilu. Byly jsme sice napevno domluvené, že mamku vyzvednu na helsinském letišti, ale...kdo v dnešní době funguje bez mobilu? Může se něco přihodit - zpoždění nebo nedejbože nějaká nehoda a co teď?!.
Pro jistotu jsem tedy s sebou táhla počítač. V autobuse byla wifi, takže jsem si krátila pětihodinovou cestu surfováním po internetu. Když se blížil čas mamčina odletu z Prahy, nenapadlo mě nic jiného, než zabrousit na stránky pražského letiště a podívat se, jestli její letadlo spol. Norwegian v pořádku odletělo.

A tam to bylo -  informace, že společnost Norwegian právě v dnešní den stávkuje a že je tím pádem 90% letů zrušených a zbytek nabírá ohromná zpoždění. Pochopitelně mi proběhly hlavou katastrofické scénáře a myšlenky:
- Hmm, tak mamka nepřiletí. Co já jako budu dělat sama v Helsinkách?
- A jak se spojíme, když nemám ten zatracenej mobil?
- Ach jo, myslela jsem, že jsme si všechnu cestovatelskou smůlu vybraly cestou do Vídně.

Prozradím vám: tentokrát se konal happyend. V okamžiku, kdy jsem se dočetla o stávce Norwegian, jsem totiž začala hledat podrobnější informace a neustále mačkala klávesu F5, aby se aktualizovaly informace o mamčině letu. A pak jsem našla skvělou informaci přímo na stránkách společnosti: ačkoliv bylo 90% letů zrušeno, zbylých 10% bylo zachováno a mezi ně mimo jiné patří let z Prahy do Helsinek!
No neměly jsme ohromnou kliku?
Když jsem dorazila do Helsinek na letiště, viděla jsem na příletové ceduli, že letadlo z Prahy přistane za půl hodiny, takže se mi ohromně ulevilo, šla jsem si sednout do Starbucksu na Chai latté (jako odměnu za ty nervy) a spokojeně počkala na mamku :)

2.Hotel Katajanokka
Byly jsme ubytované v hotelu Katajanokka, který mohu všem strašně moc doporučit. Není nejlevnější, ale ani nejdražší a v poměru cena/služby je naprosto úžasný.
Hotel je totiž přestavěné bývalé vězení. Ale nebojte! Ačkoliv tam jsou k nahlédnutí opravdu autentické cely a personál nosí pruhované vězeňské oblečky, všechno je strašně stylové a pěkné. A nejvíc ty snídaně! Zhruba 360 dní v roce snídám bílý jogurt, vločky a müsli, ale tady jsem od své tradice upustila a užívala si čerstvé pečivo, vaječné omelety, sobí šunku, sýry, ovesnou kaši a další dobroty. Nevím, jestli jsem někdy zažila hotel s lepší snídaní.:)



3.Katedrály a kostely
V Helsinkách najdete celkem tři zajímavé: Katedrálu Uspenski, evangelickou katedrálu, která je známá z panoramatických obrázků Helsinek a kostel Temppeliaukio, jenž je vytesaný ve skále. Všechny tři stavby byly krásné, každá úplně jiná. Určitě stojí zato, podívat se na všechny :)
Na první fotce je katedrála Uspenski, na druhé helsinská katedrála. Ten kostel vytesaný ve skále vyfocený bohužel nemám, ale fotky a informace je třeba zde.



4.Helsinská tržnice
Kostely jsou sice zajímavé...ale ruku na srdce, helsinská tržnice je o něco zajímavější. Ve Finsku jsou obecně skvělé tržnice, kde si můžete koupit čerstvé ryby, pečivo, ovoce a další dobroty, ale v Helsinkách je, dle mého názoru, echt skvělá. 
Nachází se v blízkosti malého přístavu a při návštěvě města jí rozhodně nesmíte vynechat. Ryby, mořské plody, pečivo, dorty, pralinky, ovoce, turecké speciality, asijské spring rolls, několik druhů rybích polévek, káva, víno, chleba s kaviárem, šunky, sýry...aaach. To všechno si můžete nakoupit v helsinské tržnici. 
My jsme vyzkoušely bujabézu a thajskou krevetovou polévku a další den potom "turecký talíř" s falafelem, kebabem, musakou, pita chlebem a spoustou zeleniny. Obojí bylo na jedničku. Vlastně nesmím zapomenout ještě na lososové spring rolls, které jsme si s mamkou koupily třetí den na cestu do Kuopia. K něm bych ovšem měla výtku: měla jsem po nich za hodinu příšerný hlad. :) 





5.Stylové kavárničky
U gurmánských zážitků ještě zůstaneme. Každé odpoledne (obzvláště na dovolené) nesmí chybět kávička a něco sladkého. V Helsinkách najdete nepřeberné množství stylových kavárniček. Interiér občas připomíná starožitnictví, ale stupeň originality je opravdu vysoký. Takováhle místa mám ráda :) Navštívily jsme jednu krásnou kavárnu v zapadlé uličce nedaleko helsinské katedrály, kde jsme měly výborný mrkvový dort, kávové pralinky a cappucino a potom ještě jednu na ostrově Suomelina, kde měli pro změnu výborný čaj s mlékem. 
Na finskou kávu si sice člověk musí zvyknout (Kvalita není žádný zázrak. Finové obvykle pijí překapávanou a narazit na opravdu hodně dobré espresso nebo cappucino je docela umění.), ale ty jejich zákusky to kompenzují.



6.Přístav
Helsinky jsou, jak už asi tušíte, přístavní město. Pozor, přístavy jsou zde dva. (Možná jich je dokonce více, ale já osobně vím o dvou) Jeden obří, ze kterého odjíždí nákladní lodě a trajekty do Tallinnu a Petrohradu a druhý menší, ze kterého například odjížděla naše malá loďka na Suomenlinu. (O Suomenlině se dočtete níže)
Více se mi líbil ten menší: nachází se ani ne pět minut chůze od helsinské katedrály a je to nádherné místo, kde najdete (kromě helsinské tržnice) ruské kolo, stánky se suvenýry, stylové sochy želviček a je zde moc příjemná, prázdninová atmosféra.



7. Pevnost Suomenlina
Další den pobytu v Helsinkách jsme se vydaly na ostrov Suomenlina, na který se dostanete pohodlně trajektem - cesta trvá pouhých deset minut a trajekt jezdí několikrát za hodinu. Na tomto ostrově byla pevnost a vězení a dnes je zapsaná na seznamu UNESCO. O pevnost se v minulosti přetahovali Rusové, Švédové a přirozeně i Finové, kterým konečně v roce 1918 připadla a kterým dodnes patří.
Udělaly jsme takovou okružní procházku po ostrově, nahlédly do muzea Suomenliny, kde jsme shlédly i poměrně zajímavý dokumentární film.
Bohužel nám v tento den nepřálo počasí - pršelo, foukal vítr a byla zima. Kdo pochází ze severních Čech, určitě už byl někdy v Německu na Königsteinu. Konstatovaly jsme, že to zde vypadá podobně a že je zde úplně stejná zima a vítr. (Byla jsem na této německé pevnosti asi třikrát a ano, pokaždé byla příšerná zima a vítr) Čímž nechci říci, že to bylo na Suomenlině špatné! Místo to bylo moc pěkné, byl tam klid a také tam byla výše zmíněná krásná kavárna. Jen škoda toho počasí. 



8.Nakupování
Pro ty, co rádi šmejdí po obchodech, mohu Helsinky jen doporučit. Finsko je sice pěkně drahá země, ale ceny oblečení jsou zde víceméně stejné jako u nás a zboží je trošku jiné, ale moc ve většině případů pěkné. (Já jsem z Helsinek odjela s novým jarním kabátem:)
 Naprostá většina finských žen, které jsem v Helsinkách viděla, byly krásně upravené a štíhlé. Ano, ve Finsku je obecně docela málo obézních lidí. Řekla bych, že Finky chodí hodně pěšky a ještě k tomu ve sněhu a mají z toho pěkné nohy a zadky. :) 

9.Dva gurmánské tipy
Ano, já vím. Polovina mých zážitků se vždycky točí kolem jídla. Ale u mně prostě platí rovnice hodně běhám = hodně jím. A když jím něco dobrého, nemohu se o svůj gurmánský zážitek nepodělit. 
Gurmánské doporučení č.1. v Helsinkách je bezpochyby výše zmíněný přístav a jeho tržnice, ale pokud by se vám toto místo omrzelo, mám v rukávu další 2 tipy, kde se dobře a levně najíst. (Levně rozuměj 10€ za teplé jídlo. Za míň už se v centru Helsinek najíte horko těžko)
- Sushi bar na ulici Simonkatu, kde jsme měli za 10€ talíř 12 kousků naprosto výborného a čerstvého sushi. 
- Fast food restauraci Cholo v ulici Kalevankatu, která je zaměřená na mexické tortilly a za 10€ vám připraví obří tortillu, do které si můžete libovolně naporoučet náplň, druh masa, stupeň pálivosti apod. 
Obojí je mnou otestováno a obojí mohu směle doporučit! Na sushi jsem mimo jiné zjistila, že už je to více než půl roku, co jsem pryč z Asie a že jsem za tu dobu stihla zapomenout, jak se jí hůlkami...Teda, najedla jsem se a byla jsem na tom líp než mamka, která držela každou hůlku v jedné ruce, ale jinak to se mnou byla bída:))


10.Závěr
To byly tedy postřehy z báječných dnů v Helsinkách. Abych to shrnula, Helsinky se mi líbily strašně moc. Město je to krásné a není tolik přelidněné. Dalo se úplně v pohodě prochodit pěšky. Nebyla zde hlava na hlavě (byly jsme zde však ve všední dny - o víkendu to může být horší). 
Prostě jsme si to dokonale užily. :)

středa 11. března 2015

11 faktů o mně

Původně jsem dnes chtěla psát článek s názvem "10 zážitků z Helsinek", ale pořád nemám v počítači stáhnuté fotky a bez nich se mi článek moc začínat nechtěl.
No a pak mě Marťa z krásného blogu inspiruj.me  nominovala na takový "řetězový článek" 11 faktů o mně, do kterého jsem se s chutí ihned pustila.

Tak tedy... zde je jedenáct věcí o mé maličkosti.

1.Jsem z cukrářské rodiny. Mám jednoho bratra a moji rodiče mají výbornou cukrárnu a pokaždé, když to někomu povím, se setkávám s reakcí "Jak to, že nemáš sto kilo?!". Sto kilo opravdu nemám, ale naše domácí dortíčky miluju a když jsem doma, musím si dát denně alespoň kousek.

2.Pocházím ze severních Čech a mám náš kraj moc ráda. Zejména České Švýcarsko, Lužické hory a naše kopečky. Naopak, mé univerzitní město Hradec Králové mi nikdy k srdci moc nepřirostlo - asi proto, že zde nejsou ty kopce :)

3. Studuji management cestovního ruchu. Je to neskutečně jednoduchý obor, (možná právě proto plánuji navazující studium v Německu, protože jsem na vysoké ještě nezažila pořádnou dřinu) ale moc mě baví.

4.Miluju čokoládu a začínám s ní každý den. Mám takovou svojí guilty pleasure, že si každé ráno, když se probudím, dám ještě v posteli řádek čokolády a u toho si zkontroluji Facebook, příchozí poštu a další zbytečné "nezbytnosti". Dělám to tak už dlouhá léta a člověka to pak nenutí sníst na posezení celou tabulku.

5.Už šest let pravidelně běhám. Je to můj největší koníček, droga a prostředek na vyčištění hlavy. A taky tím eliminuji svoji lásku ke sladkému. V současné době se snažím naběhat alespoň 50 kilometrů týdně a v červenci mě čeká můj první ultramaraton.

6. Jsem učebnicový introvert. Mám okolo sebe několik lidí, se kterými moc ráda trávím čas a nadevše je miluji, ale čas strávený s lidmi, které moc neznám, je pro mě často noční můrou.

7. Minulý rok jsem byla pět měsíců na Taiwanu a teď jsem na pět měsíců ve Finsku. Obě tyto zkušenosti jsou k nezaplacení, ale také mě utvrdily v tom, že všude dobře, doma nejlíp a že bych v zahraničí žít natrvalo nechtěla.

8.Překročila jsem hranici jednatřiceti zemí světa. Mezi místa, která mě nejvíce chytla za srdce, patří Roháče, jezero Lago di Garda, Cameron Highlands v Malajsii a vlastně celá Asie obecně. Ale jak už jsem řekla výše, doma je doma :)

9.Ráda chodím brzo spát. Desátá hodina je pro mě absolutní maximum. Zato po ránu mívám nejvíce energie! :)

10.Neskutečně trpím, když mi někdo dává rozkazy a říká mi, co mám dělat. A děsím se toho, že budu mít jednou nějakého zlého šéfa, který mi ty rozkazy bude dávat. Chtěla bych být jednou nejraději svým vlastním šéfem a otevřít si stylovou kavárnu.

11.Mám ráda papírové deníčky a diáře. Absolutně neuznávám tyhle věci v elektronické podobě. (Tedy kromě blogu) Mám klasický deník, běžecký deník a především můj chytrý diář Filofax, kam si zaznamenávám všechny důležité úkoly.:)


...Uuuf, konec. Poslední fakty mi daly docela zabrat :) Komu se takovýhle "dotazníček" líbil, nechť ho vyplní do komentářů o sobě. Ráda si počtu :)

středa 4. března 2015

Velká radost z malého běžkování

Když jsem se balila do Finska, měla jsem v plánu, vzít si s sebou běžky. Nakonec jsem si však vzala pouze své běžkařské boty, protože jsem usoudila, že bude asi výhodnější, když si běžky ve Finsku půjčím nebo nějaké staré koupím, než abych je připlácela jako další zavazadlo.
Když jsem ale viděla, že je Kuopio samý kopec, na běžky jsem se vykašlala a chodila jsem (a stále chodím) běhat po svých. Na běhání je to tady totiž opravdu skvělé: mám zde několik tras dlouhých v rozmezí 10-20 kilometrů a každý den tedy víceméně běhám jinou trasu, na kterou mám zrovna náladu. A až roztaje sníh a půjde běhat v lese, to bude teprve paráda!

Na běžky jsme vyrazily s kamarádkami jednou v únoru, a to na zamrzlé jezero. Bylo to fajn, ale přeci jen, holky stály na běžkách poprvé, takže se nejednalo o žádné velké a dlouhé poježdění.


Tento víkend jsem však měla poměrně volný a nevyužitý, navíc jsem byla strašně natěšená na středu, až pojedu do Helsinek a setkám se zde se svojí mamkou, takže jsem chtěla co nejvíce ukrátit čas.
Půjčila jsem si tedy od jedné kamarádky běžky. Byla jsem však varována, že jsou na běžkování příšerné podmínky (počasí nad nulou, sníh místy mokrý, místy zledovatělý) a že se tím pádem pěkně nadřu.
V pondělí jsem vyrazila jen na asi tříkilometrové kolečko kolem naší čtvrti, protože jsem už ten den měla v nohách přes hodinu běhání a chtěla jsem spíše vyzkoušet sněhové podmínky. Ano, nadřela jsem se, protože většina trasy vedla do kopce, běžky mi podkluzovaly a tak jsem musela více makat rukama, ale bylo to super!

V úterý, tedy včera, jsem se rozhodla jít zas. Tentokrát jsem si na svůj "výlet" vyhradila celé odpoledne. Neměla jsem žádný cíl, prostě jsem si řekla, že pojedu tam, kam mě povede vyjetá stopa a budu doufat, že se v lese neztratím. Ve Finsku jsou totiž opravdu rozlehlé a husté lesy, je zde ale ohromné množství běžkařských stop.
Jela jsem a jela hustým lesem, všude bylo ticho, nikde ani živáčka...no prostě nádhera! Sice už sníh opravdu nebyl nejkvalitnější, ale byla jsem v takové euforii, že mi to vůbec nevadilo :) Dala jsem za dvě hodiny jedenáct kilometrů, ale podotýkám, že jedenáct poměrně náročných kilometrů: trasa buď vedla do kopce nebo z kopce, rovinky bylo minimum.
Se sjížděním z kopce nastal trochu problém: kdo mě zná, tak ví, že mám strašný strach, sjíždět na běžkách byť jen sebemenší kopečky. Na snowboardu vám sjedu cokoliv, ale jakmile mám na nohou běžky, mám pocit, že při jízdě z kopečka si buď zlomím nohu nebo běžky a většinou je můj strach silnější a běžky si radši sundám a kopeček sejdu. JENOMŽE - na trase mého včerejšího výletu bylo sjezdů z kopečka opravdu požehnaně.
Nejprve jsem si myslela, že to nedám a že si budu muset běžky pokaždé sundavat, ale pak jsem si řekla "Verunko, jseš sama v celým lese, to je prostě nejlepší šance, naučit se sjíždět na běžkách z kopečka. Nikdo tě tady nevidí, navíc budeš jak debil, když si budeš běžky pořád sundavat a nandavat."
 ...A ano, poslechla jsem svůj vnitřní hlas a pomaloučku, v pluhu, jsem se vydala dolů z kopečka. A ono to šlo! Měla jsem ohromnou radost a během svého malého výletu jsem takhle sjela asi deset kopečků. Možná víc. Jen v jednom jediném, který byl opravdu hodně prudký a dlouhý, jsem si ty lyže sundala.

Projela jsem se tedy krásnou přírodou a měla jsem celý den (a stále ještě mám) ohromnou radost, jak jsem překonala samu sebe. Já vím, že si možná říkáte "co je na tom, jezdit na běžkách z kopce?", ale kdo byl se mnou někdy běžkovat, tak ví, že pro mě to doposud opravdu problém byl.

Mám tedy ze svého běžkování velkou radost a doufám, že na běžky ještě vyrazím, než definitivně sleze sníh. Na druhou stranu si ale nadávám, jaké jsem telátko, že jsem krásu finského běžkování neobjevila dřív, když tu bylo více sněhu a lepší zima. Teď už je přeci jen březen a ze sněhu se stává spíše břečka.
Kdybych poznala dříve, že jsou běžkařské trasy ve finských lesích tak krásně upravené a dechberoucí a že ty kopečky nejsou tak hrozné, rozhodně bych si ty běžky v lednu bývala byla pořídila. Teď už to nemá moc cenu. Ale chybami se člověk učí a já tedy aspoň můžu poradit těm, kteří pojedou na Erasmus do Kuopia v příštích letech, že pořídit si tu běžky rozhodně stojí za to :)


Tahle fotka není z Finska, nýbrž z Ovesné z roku 2013, ale je to moje oblíbená a hodí se k tématu, takže jsem si jí neodpustila :)

neděle 1. března 2015

Laponsko - třetí, čtvrtý a poslední den

Třetí den v Laponsku jsme se probudili do trochu horšího počasí. Bylo zataženo a sněžilo. Ale bylo relativně teplo, jen asi -1°C. Čekala jsem, že bude v nejsevernější části zeměkoule strašná zima, ale opravdu, celých pět dní tam bylo jen lehce pod nulou!

Tento den nás čekal další hezký program: Reindeer farm, česky sobí farma. Jednalo se o farmičku, kde bylo asi sto sobů. Malí, velcí, světlí, tmaví...byla jsem překvapená, jak rozdílní jednotliví sobi jsou.
Program byl podobný jako na husky farmě: nejdříve nám paní v typickém kroji řekla něco o sobech, poté jsme měli možnost povozit se na saních jimi taženými, no a poté jsme šli přímo do výběhu, kde jsme soby krmili. Úplný konec prohlídky sobí farmy se konal v místnosti s krbem, kde pro nás byly připravené sušenky a káva a sobí paní ještě trochu pokračovala ve svém povídání.
Před odjezdem do Laponska jsem si řekla, že bych chtěla soba rozhodně ochutnat, ale když jsem je viděla, jak jsou krásní, bylo mi to úplně líto. (Prozradím ale dopředu, že o dva dny později jsem povolila a stejně si sobí stejček dala:)) Dlouho jsem neviděla roztomilejší zvířátka...








Odpoledne jsme si v chatě vařili oběd a kafíčko, šly se s holkama projít do města a taky jsem se byla zase proběhnout. V 8 večer nás ale čekala další organizovaná aktivita: túra na sněžnicích na vrcholek Levi mountain. 
Myslela jsem si, že nám dají sněžnice dole v městečku a pošlapeme pěkně nahoru do kopce, ale jaké bylo moje zklamání, když nás nahnali do autobusu a na kopec vyvezli autobusem! Místo toho, abychom tedy šli túru do kopce, jsme šli spíše po vrstevnici a potom z kopce. Nakonec to ale zas tak nevadilo: proběhla jsem se předtím 10 kiláčků, takže už jsem ten den za sebou nějaký výkon měla. Měli jsme milého vůdce, který nám během cesty vyprávěl o horách a polární záři. Ona totiž tato túra na sněžnicích měla být pojatá jako pozorování polární záře (proto jsme šli za tmy), ale bohužel jsme jí díky špatnému počasí neviděli. 
Bohužel, jediná věc, která túru kazila, byla skupinka nevychovaných Francouzů, kteří šli s námi: na začátku túry si totiž zahulili trávu, takže byli trochu mimo realitu a neskutečně zdržovali a ničili všechno okolo. Tohle chování trochu nechápu, ale holt..každý jsme jiný. 
Ještě nesmím zapomenout zmínit, že jsme během túry udělali přestávku v takovém srubu, kde hořel oheň a byly tam pro nás připravené grilované klobásy a čaj. Ve Finsku v horách je běžné, že jsou zde postavené takovéto sruby s ohništěm a člověk si zde může udělat oheň a popř. i přespat. Moc ráda bych někdy chtěla takovou túru se spaním v horách podniknout.



Čtvrtý den v Laponsku byl defacto volný program. Původně jsme s Janou zamýšlely, že půjdeme lyžovat, protože nás krásně upravené sjezdovky opravdu lákaly. Ale půjčení snowboardu a permice bylo dvakrát tak dražší, než je v Čechách, popř. Rakousku běžné a navíc byly všude strašné fronty, takže jsme lyžovačku odpískaly a místo toho se rozhodly vydat na pěší túrku. 

V místním infocentru jsme se zeptaly na možnosti zimní-pěší turistiky. Paní nám sice ochotně dala mapku, ale řekla nám, že trasa bez sněžnic není schůdná. My jsme se však rozhodly, že se o její schůdnosti přesvědčíme samy. A dobře jsme udělaly, protože celá túra se dala ujít bez sněžnic úplně v pohodě! No dobře, párkrát jsem zapadla do sněhu, ale jinak jsme daly krásných šestnáct kiláčků. V Laponsku nejsou bůhví jak vysoké kopce - něco jsme sice nastoupaly, ale žádná vysokohorská turistika to nebyla. Prostě tak akorát :) Zhruba ve dvou třetinách trasy jsme se občerstvily v lyžařské hospůdce dobrým kafíčkem se šlehačkou a s karamelem. Bylo to opravdu zasloužené, stejně jako sauna, kterou jsme si dopřály, když jsme se vrátily do chaty :) 
(Na fotce neklečím, jen jsem zapadla do sněhu:))


Po této túře nás čekala poslední noc v Levi. V jednom z místních klubů se konala se rozlučková párty, která byla součástí organizovaného programu. Nevím, kdo vymyslel začátek party ve 23:30! Asi nemusím říkat, že jsem nikam nešla a ve 23:30 už spokojeně chrupkala v posteli...

Na úplně poslední den v Laponsku jsem se tím pádem probudila krásné vyspalá a svěží. Dopoledne jsme spolu s ostatními vyklidili chatku, dali si věci do autobusu a před odjezdem, který byl v 16 hodin, jsme stihli podniknout ještě dvě výborné aktivity: 
Nejprve jsme šli do lázní. Jednalo se o docela pěkné lázně, i když na Bad Schandau neměly :) Byly zde tři sauny, z toho dvě obyčejné a jedna nádherná, uprostřed které byl opravdový strom. Také tam byly venkovní vířivky, kde se mi to moc líbilo a různé bazénky. Strávili jsme tam něco přes dvě hodinky a krásně se před tou dlouhou cestou domů zrelaxovali.
Jelikož nám ale vyhládlo, (a také jsme chtěli ochutnat toho soba, i když jsem se dušovala, že to roztomilé zvířátko jíst nebudu) naplánovali jsme si na úplný závěr návštěvu sobí restaurace. Jednalo se o domácí, rodinnou restauraci. Vevnitř byl krásný interiér, obsluha byla milá a přitom se nejednalo (v poměru k finským cenám) o žádný předražený podnik. 
A jak se říká - odříkaného chleba největší krajíc. Dva dny předtím jsem soba jíst nechtěla, ale když jsem viděla všechny ty dobroty v jídelním lístku, změnila jsem názor. :) Dala jsem si tedy sobí polévku a jako hlavní chod sobí steak v pepřové omáčce se šťouchanými bramborami. Polívka s domácím chlebem byla strašně sytá, takže by člověku bývala sama o sobě stačila, ale já jsem prostě chtěla všechno ochutnat :) A všechno bylo vynikající! 



Po pozdním obědě jsme se doslova odvalili k autobusu a ve čtyři hodiny vyrazili. Čekalo nás 700 kilometrů a 10 hodin v autobuse. Uvědomila jsem si, jak jsem zpohodlněla - když jsem byla mladší, 25 hodin cesty do Španělska se mnou nic neudělalo a teďka jsem měla po deseti hodinách oteklé nohy, bolavé břicho a o rozlámanosti ani nemluvím! :)  Asi už holt stárnu...

Abych to ale shrnula: výlet do Laponska byl naprosto úžasný, krásný a užitý na sto procent. Líbilo se mi tam, že zde panoval absolutní klid. (aby taky ne, když jsou zde téměř samé lesy a minimum obyvatel) Takže pro lidi mající rádi klídeček a krásnou přírodu jako já, Laponsko absolutně doporučuji :)
A pokud někomu náhodou moje vyprávění nestačilo, může se podívat na malé video, které jsme v průběhu týdne natočili :)

Laponsko - první a druhý den

Minulý týden jsem poprvé, za tu dobu, co jsem ve Finsku, vytáhla paty z Kuopia. (Už bylo načase, protože na mě začala přicházet nějaká severská krize a začalo se mi chtít domů.) Vydala jsem se s cestovní kanceláří Timetravels a s asi čtyřiceti dalšími erasmáky na necelý týden do Laponska. Laponsko je nejsevernější část Finska a nachází se za polárním kruhem. (a Norska i Švédska) 

Vyjížděli jsme autobusem ve 2 ráno, což bylo poněkud náročné. Před cestou jsem se snažila chvíli spát, ale moc mi to nešlo, no a v autobuse mi to nešlo už tuplem, takže když jsme brzy ráno dorazilido naší první zastávky, městečka Rovaniemi, byla jsem tak trochu jak zombie. 

Rovaniemi je město ležící přímo na polárním kruhu a dá se říci, že je to taková brána do Laponska. Je to velmi turisticky navštěvované místo a je známé díky Santově vesničce - jedná se o uměle vystavenou vesničku, kde bydlí "pravý" Santa Claus. Jak už jsem zmínila, tahle vesnička se nachází přímo na polárním kruhu. Dostali jsme zde tři hodiny rozchod. 
Vesnička byla moc hezky udělaná - krásné dřevěné domečky, obchůdky, sobi...a v největším domě samotný Santa s hromadou dárků a skřítků. Nutno však říci, že se všude tlačila spousta turistů a na focení se Santou se stála ohromná fronta. (A ta fotka stála brutálních 40€!) Byla to všechno zajímavá podíváná (když pominu skutečnost, jak moc turistické místo to je), ale jelikož jako Češi žádného Santu Clause nemáme, na zadek jsem z toho tak úplně nepadla.
Vesnička ale měla příjemnou atmosféru a také jsem si tam dala výbornou lososovou polívku, po které jsem se cítila mnohem lépe a spánkový deficit už nebyl tak hrozný.





Z Rovaniemi jsme se přesunuli více na sever - naší další zastávkou byla vesnička Lainio snow village. Jednalo se o krásné místo, kde byly sochy vytesané z ledu, kaple z ledu, bar z ledu a především také hotel: byly zde udělané opravdové postele z ledu, na nichž byly kožešiny a člověk se zde mohl ubytovat a přespat! No, byla to zajímavá podívaná, ale nevím, jestli bych o to vůbec stála, protože mi stačilo pobýt v ledovém království necelé dvě hodiny a už mi byla docela zima. A strávit tam třeba svatební noc? Brrrrr....
Ledových soch a obrazů zde byla opravdu velká spousta a všechny byly nádherné. Obdivuji ty, kteří dokážou takovou nádheru do ledu vytesat. Ještě nesmím zapomenout na to, že zde byla i ledová klouzačka, kterou jsem samozřejmě neváhala vyzkoušet :)


Po prohlídce Lainio snow village už nás čekal jen krátký přesun autobusem do naší finální destinace: městečka Levi. Levi je jedno z největších lyžařských středisek ve Finsku. Byli jsme zde ubytovaní v chatce pro sedm lidí. Finské chatky byly luxusní - měli jsme zde vlastní saunu, kterou jsme si mohli každý den zapnout a také veškeré vybavení, takže jsme mohli každý den vařit a celkově si lebedit. 

První noc jsme šli spát celkem brzo. (teda já jsem chodila spát brzo každou noc, co si budem povídat..:)) Druhý den ráno nás v Laponsku probudilo krásné počasí. Po snídani jsme se šly projít s českou kamarádkou Janou do městečka. Byly jsme unešené! Svítilo sluníčko, před námi se tyčila pěkná sjezdovka, všude byly krámky se suvenýry a sportovním zbožím, krásné dřevěné stavby a chaty, no prostě parádní atmosféra. Koupila jsem si tam rukavice z pravé ovčí vlny a musím říct, že jsem snad nikdy neměla teplejší a hřejivější rukavice :) 




V poledne však začínala první z organizovaných aktivit: Husky safari. Přesunuli jsme se autobusem asi 20 min cesty na Husky farmu. Byla zde spousta krásných pejsků. Rozdělili jsme se na dvě skupiny: naše skupina šla nejprve do týpí, kde hořel oheň a u horkého čaje nám paní z farmy pověděla něco o husky, o jejich výcviku a životě. Bylo to zajímavé, ale druhá (hlavní) část programu byla mnohem zajímavější: byla to totiž samotná jízda na husky.
 Ve dvojicích jsme měli saně, které táhlo pět pejsků. Celková trasa měřila pět kilometrů. V první půlce jeden řídil a druhý seděl a vezl se a poté jsme se vyměnili. Jela jsem na saních s Janou a řídila jsem jako první: měla jsem z toho ze začátku trošku strach, protože jsem ty husky musela opravdu ovládat, brzdit je apod., ale nakonec to tak obtížné nebylo :) 
Byl to opravdu skvělý zážitek, protože jsme frčeli krásnou přírodou a svítilo sluníčko. Ke konci už jsme byli všichni trochu vymrzlí, ale stálo to za to. 





Ještě než nás autobus dovezl zpátky do Levi, udělal krátkou zastávku na jednom kopci, kde byl nádherný výhled na celé Laponsko. Měli jsme štěstí, že bylo opravdu jasno a slunečno! 



K večeru jsme neodolala a šla jsem si zaběhat - když už někam cestuji, musím přeci ozkoušet, jak se tam běhá :) A po běhání a sauně jsme v naší chatce uspořádali palačinkový večer. Bylo trochu úsměvné, sjednotit čas večeře: naše chatka se skládala ze dvou Češek, které jsou zvyklé večeřet brzo, Italky a Francouzky, které naopak večeří v devět a déle a třech lidí z Německa, kterým to bylo tak nějak jedno. Nakonec jsme zvolili kompromis a udělali palačinky na půl osmou :) Připravili jsme opravdu hromadu z celého kila mouky a snědli jsme všechno, jen to fiklo! Na slano, na sladko, jak kdo chtěl. Zakončit celý krásný den výbornou večeří, to byla zkrátka parádička. 


...V dalších dnech nás čekala sobí farma, túra na sněžnicích, pěší túra a další hezké věci. Ale o tom až v následujícím článku :)