Poběž do práce!

Tohle léto mám docela nabitý diář: dvě brigády, které mi zabírají 90% dní a v těch zbylých deseti procentech mám naplánované návštěvy přátel, které jsem neviděla celý rok, výlety po okolí a po naší krásné zemi, pár dalších akcí, práci do školy a mnoho jiných věcí.
Chce to tedy pečlivý time management, aby člověk všechno stíhal a do toho ještě kloubil své oblíbené běhání a čas se svými blízkými.

Nyní jsem skoro každý den od rána do večera v práci v infocentru. Pracuji od devíti do pěti a tak jsem si lámala hlavu, jak do mého dne nejlépe zakomponovat běhání.
Protože:
 a) ráno, na lačno běhat nesnáším. Motá se mi hlava, mám hlad a nemám sílu. Prostě před tréninkem potřebuji pořádné jídlo, takže běhání po ránu je pro mě za trest.

b) večer by se to dalo, ale to už většinou chci být se svým přítelem nebo se svojí rodinou.

Vymyslela jsem proto geniální plán: budu běhat do práce!

Dělá to tak hodně lidí, určitě nebudu první ani poslední.
Jsem na brigádě v infocentru v Jetřichovicích, jednom z nejnavštěvovanějších míst Českého Švýcarska. Autem jsou Jetřichovice od mého bydliště vzdálené 15 kilometrů, kdežto lesem po svých pouhých osm.
Dnes ráno jsem se tedy rozhodla, že do práce a z práce poběžím. Jednak proto, že jsem se chtěla pořádně proběhnout a jindy jsem na to během dne neměla čas, a jednak proto že jsem chtěla konečně vyzkoušet svůj nový běžecký batůžek.
Jizerský ultratrail se nemilosrdně blíží a já ostuda jsem si ho ještě ani jednou nevzala na sebe.

V batůžku jsem měla krabičku s obědem, pití, oblečení na převlečení a pár hygienických nezbytností.
Když jsem si batůžek oblékla poprvé a běžela s ním do práce, byl to pro mě trochu nezvyk a v duchu jsem si říkala "pane bože, jak já s tímhle krámem na zádech uběhnu 66 kilometrů?"
Při cestě domů se mi už ale běželo mnohem lépe (přestože zpáteční cesta zahrnovala na osmi kilometrech 300 metrů převýšení) - jednak proto, že byl lehčí o pořádnou porci špaget, ale také proto, že už jsem na něj byla alespoň trochu zvyklá.

Mnou otestovaný běžecký batůžek Salomon Trail 20 mohu jedině doporučit - je lehký a na zádech krásně sedí. (Důkladnější recenzi bych ale měla udělat asi až poté, co s ním uběhnu očekávané Jizerky:))

Možná si říkáte, že je to nesmysl, běžet do práce, protože pak budete celý den v práci smrdět.
Podle mě je to tak trochu výmluva - i když nemáte v práci sprchu, základní "hygiena" se dá provést i s pouhým umyvadlem. Samozřejmě je lepší, jít po běhání do horké spršky, ale myslím, že i s umyvadlem se dají udělat kouzla, aby člověk nebyl cítit. :D
Na druhou stranu ale chápu, že jsou zaměstnání, kde člověk chodí v nažehleném kostýmku a chce prostě vypadat dobře. Při mé brigádě v infocentru se ale během dne setkávám s 99% lidí, kteří jsou sportovně oblečení, takže mi ani trochu nevadí, že jsem taky sportovně oblečená.

Z běhu do práce jsem zkrátka nadšená.
Ušetřila jsem tím spoustu času, vyprodukovala spoustu endorfinů a ještě k tomu jsem prozkoumala novou turistickou cestu, po které jsem nikdy předtím nešla ani neběžela. (lesních spojovaček České Kamenice a Jetřichovic je vícero a já můžu všechny doporučit všemi deseti!)
A viděla jsem spoustu kraviček, srnek a jelenů.

Uznávám, že by mojí cestu neuškodilo vzít místy trochu křoviňákem, ale i tak to bylo krásné.
V pondělí běžím zas!

Pacific crest trail

Zhruba před dvěma měsíci jsem od kamarádky dostala tip na film, který by se mi "prý mohl líbit."
Jednalo se o film Divočina, který byl natočen podle stejnojmenné knihy a také podle skutečné události. Shlédla jsem ho jedním dechem, poté jsem si okamžitě objednala knížku a tu jsem samozřejmě také přelouskala jedním dechem.

Když jsem měla shlédnutý film i přečtenou knížku, hledala jsem na internetu odkazy na články a blogy se stejnou tematikou.

O jakou tematiku se jedná?
Nebudu zde psát podrobnou recenzi na film ani na knížku. Ve zkratce jen shrnu, že jde o příběh velice odvážné ženy Cheryl Strayed, která úplně sama přešla pacifickou hřebenovku. (Přiměly jí k tomu poněkud drsné životní okolnosti, neměla už zkrátka ve svém životě co ztratit, a tak se vydala sama pěšky přes celé USA)

Pacifická hřebenovka, anglicky Pacific crest trail, ve zkratce PCT, je značená turistická trasa, jež vede Spojenými státy od Mexických hranic až po hranice s Kanadou.
- Je dlouhá přes 4000 kilometrů a pohybuje se v nadmořské výšce od hladiny moře po 4000m.n.m.
- Během cesty jde člověk přes 7 národních parků, poušť, hory, pralesy a další divoká místa.
- Trasa se vyhýbá civilizaci a vede hlavně horskými oblastmi.
- Projití trasy trvá v průměru 4-6 měsíců. (nejrychlejší borec jí zdolal za 59 dní!), samotné přípravy snad ještě déle.
- Statistiky říkají, že se na tuto trasu ročně vydá kolem 300 lidí a z toho jí asi 180 dokončí.

Trasou PCT jsem doslova fascinována. Obdivuji lidi, kteří jí šli. A nejenom PCT, ale i další světové ultradlouhé treky. Kromě Cheryl Strayed, hlavní hrdinky filmu a knížky Divočina, zdolali PCT také dva Češi - jejich zážitky, si můžete přečíst zde na jejich webu.
Další, kdo se na PCT vydal a komu fandím, je slečna Megan Rose Bullers, krerá trasu zdolává na podporu boje s roztroušenou sklerózou. O Megan si můžete přečíst zde.

Kromě PCT existují desítky ultradlouhých turistických tras. Tady, na mém oblíbeném webu pohora.cz, je na toto téma jeden moc pěkný článek.

Trasa PCT a další ultradlouhé pochody mě velice zajímají, proto jsem se o ně s vámi rozhodla podělit.
Neznamená to však, že se na PCT chystám! 
Sice by mě během života neskutečně lákalo, zkusit si to, jaké to je několik týdnů/měsíců v kuse putovat přírodou, ale člověk na tu musí mít dostatečné úspory, neskutečně benevolentní práci a minimální závazky. :) Ale nikdy neříkej nikdy.

Máte pro mě nějaké další tipy na knížky/blogy/příběhy lidí, kteří zdolali nějaký krásný, delší trek? Sem s nimi!

Krkonoše

V Krkonoších, našich českých největších horách, jsem byla naposledy když mi bylo sedmnáct. Bylo to ve druháku na gymplu a zůstaly mi z tohoto výletu přesně dvě vzpomínky:

1.V Krkonoších je to hezké.
2.Na Luční boudě mají nejlepší koláče na celém světě. ("Kam se hrabe naše cukrárna" jsem si tenkrát říkala)

Nyní, o pět let později, jsem se sem vydala se svým přítelem na dva dny a dvě noci. Cíl byl jasný: dát si pořádně do těla a vrátit se na Luční boudu za těmi pověstnými koláčky.

Naplánovali jsme si dvě krásné túry, obě vycházející ze Špindlerova Mlýna.
První den jsme šli 24 kiláčků. Hlavními záchytnými body tohoto dne byla Luční bouda a Sněžka. K Luční boudě jsme šli překrásnou cestou podél Bílého Labe. Okolo nás byla nádherná příroda a sem tam nějaký vodopád. Přálo nám počasí - nebylo ani vedro, ani zima.

Když jsme přišli k Luční boudě, padla šílená mlha. Dozvěděli jsme se zde, že je na Sněžce viditelnost zhruba na jeden metr. Věděli jsme tedy, že z nejvyšší české hory nic neuvidíme, ale přesto jsme se tam vydali. (Já jsem optimisticky doufala, že ta mlha alespoň na chvíli opadne) 
Luční bouda a Sněžka jsou od sebe vzdálené 4 kilometry. Když je hezky, jdete moc krásnou trasou. My jsme šli krásnou mlhou. :)

Na Sněžce jsme se vyfotili, koupili si nějaké pohledy na památku a šli zase dolů. Kdyby bylo vidět, kochala bych se tam klidně dvě hodiny, ale v té mlze to moc nešlo. :) Ze Sněžky jsme doslova seběhli na Luční boudu. 

Byla jsem už celá nedočkavá, jestli zde stále mají ty slavné koláče. Bohužel jsem pak byla malinko zklamaná: koláč měli, ale nebyly zdaleka tak dobré, jako tenkrát. (Možná jsem tenkrát byla více hladová a méně náročná, kdo ví...) Na Luční boudě jsme se občerstvili a seběhli zpět do Špindlu. Jak už jsme zmínila, bylo to krásných 24 kiláčků a všem tuto trasu mohu jedině doporučit. 

Druhý den jsme si naplánovali trasu startující rovněž ze Špindlu od Medvědína. Tentokrát vedly naše kroky podél Labe až k Labské boudě a jeho prameni. Počasí nám přálo mnohem více, než den předtím. 

Tahle "labská" túra se mi líbila ještě mnohem více, než ta, kterou jsme šli den předtím. Důvodem však bylo hlavně to krásné počasí. Pořád bylo na co koukat a já jsem byla pořád udivená a nadšená, jak jsou ty naše Krkonoše krásné. Před pěti lety jsem si to asi tolik neuvědomovala. 

U pramene Labe jsme si dali svačinku a pokračovali dál, přes Růženčinu zahrádku, Harrachovy kameny a mohylu Hanče a Vrbaty až k Vrbatově boudě.

Ve Vrbatově boudě jsme se chtěli občerstvit nějakým dobrým nápojem. (rozuměj - Verunka kávou a Tadeáš pivkem:D) Bohužel byla zrovna v rekonstrukci. O tři kilometry později jsme měli narazit na Jilemnickou boudu. Řekli jsme si tedy, že si něco dáme tam. Byla to náhoda, ale zrovna byla v rekonstrukci i Jilemnická bouda. Měli jsme pech a šli jsme rovnou dolů, zpátky do Špindlu.

Při naší druhé túře jsme našlapali 20 kiláčků. Byli jsme příjemně unavení, o tom žádná, ale zvládla bych klidně po Krkonoších pochodovat další dny. :)
Hory mám opravdu ráda, a tak jsem byla celé dva dny úplně ve svém živlu. A ještě více jsem se začala těšit na přechod Roháčů, který je v mém diáři naplánován na začátek září!

Ferrata na Pastýřské stěně

Bydlím pouze pár kilometrů od Děčína, kde se mimo jiné nachází skvělá, pouze jeden rok stará via ferrata. A já jsem velká ostuda, protože jsem jí vylezla už asi čtyřikrát a terpve nyní jsem se rozhodla jí věnovat článek.
Tato ferrata si ho totiž opravdu zaslouží.

Jak už vyplývá z nadpisu článku, ferrata se nachází v Děčíně na Pastýřské stěně. Je to opravdu krásné místo - z Pastýřské stěny jsou vidět překrásná panoramata na děčínský zámek, Labe a celé město.

Je zde několik různě obtížných tras. To je naprosto skvělé - v České Republice nebo těsně za německými hranicemi se sice nachází několik dalších ferrat, ale žádná z nich nemá tolik cest k lezení!

Zdrojem obrázku jsou facebookové stránky děčínské ferraty.
Jak je vidět, v současné době se zde nachází 15 cest, které můžete prolézt!
Inu - byla jsem tu už čtyřikrát, pokaždé jsem lezla jinou cestou a stále mám co dohánět a objevovat. Je to obrovská paráda.
Na druhou stranu, při zdolávání děčínské (nebo kterékoliv jiné) ferraty mi pokaždé pořádně stoupá adrenalin v krvi a tuhne mi krev v žilách. Na "opravdové" lezení po skále bych asi byla velký posera. Ale...nikdy neříkej nikdy!

Naposledy jsem ferratu navštívila se svým taťkou minulý týden. Lezli jsme po trase č.3. Přestože to nebyla pouze obtížnost C, přišlo mi to pěkně náročné. :) Ale vyhecovala jsem se a jako bonus jsem zdolala ještě Karlův most ze železných lan.

Když jsme  k ferratě přijeli, potkali jsme zde postaršího pána. Dali jsme se s ním do řeči a o chvilku později jsme se dozvěděli, že je to pán, který s pomocí dalších nadšenců celou ferratu zinicioval a de facto postavil. Vyprávěl nám, co celé vybudování ferraty obnášelo - především velké problémy s vedením města. 

Je to smutné, že je ve městě tak skvělá atrakce a nemá moc velkou podporu. Ale pořád se najde velká spousta lidí, kteří jí podporují a navštěvují. Vloni o prázdninách ji prý zdolalo 10 000 lidí. 

Měli jsme v kapse dvě stě korun na občerstvení po výstupu. Taťka se těšil na pivo, já na vodu a šopský salát. Nakonec jsme však občerstvení oželeli a radši korunky přispěli panu Karlovi na výstavbu dalších cestiček. 

Letos jsme tam rozhodně nebyli naposled. Jak jsem řekla, jedná se o místo, kam opravdu ráda jezdím. Kloubí se zde sport, zábava a velký adrenalin. A jako bonus plus máte po výstupu krásný výhled na celé Děčínsko. 

Prague food festival 2015

Prague food festival už je pro mě a mojí mamku mnoholetou tradicí. Jezdíme na něj už asi sedm let. Vloni jsem ho sice vynechala kvůli Taiwanu a předpředloni kvůli podlitině v noze, ale jinak jsem poctivý, pravidelný návštěvník.
V České republice rostou food festivaly jak houby po dešti, ale co si budeme povídat, Prague food tu byl - pokud se nemýlím - jako první, čímž si zachovává svůj jedinečný spirit. Tento rok se konal již devátý ročník.
Tento festival se nachází na krásném, noblesním místě pod Pražským hradem. Každý rok se sem neskutečně moc těším. Tento rok jsem se těšila dvojnásobně: v pátek v noci jsem se vrátila z Finska a hned v neděli na Prague food festival jela, takže byl pro mě takovým přivítáním zpátky v Čechách.

Nebudu to prodlužovat - co jsme tedy s mamkou letos ochutnaly?

Jako první nás zpěv cimbálovky nalákal na excelentní halušky z Farmy košík. Tato farmička se nachází u Nymburka, ale nenechte se zmást - halušky chutnají tak dokonale, jako byste si je dali v Tatrách po celodenní túře! Ochutnala jsem za svůj život už spoustu halušek a tyto byly jedny z nejlepších!

Pokračovaly jsme grilovanou chobotnicí s cuketou, sušenými rajčaty, noky a česnekovou omáčkou & Risottem milanese s fritovanými kalamáry, krevetou a gremolatou. Tyto dvě dobroty nám připravila restaurace Oliva by Amandine, středomořská restaurace, která se nachází v centru Prahy. Nemůžu se rozhodnout, co bylo lepší!

Dále jsme zavítaly do Kobe, známého pražského podniku specializujícího se na sushi, burgery a steaky. Opět jsme si vybraly dvě jídla z jejich menu - variaci 5ks sushi a Kobe miniburger se salátem coleslaw. 

Burger i sushi bylo znamenité - do stánku Kobe chodíme každý rok a pokaždé jsme velice spokojené. Letos bych však měla malou výtku k sójové omáčce - ta mi prostě nechutnala. Po půlroce stráveném v Asii jsem trochu "pedant" a kritik na rýži a sojové omáčky a tahle mi přišla tak trochu jako laciná sójovka od Magi. 

Mořské plody nám v předchozích menu nestačily a tak jsme ochutnaly ještě syrového lososa s avokádovým pyré a jedlou zeminou. Ta jedlá zemina nás zároveň lákala i děsila. Světe div se, ale nakonec byla velice dobrá! O lososa, pyré i hlínu jsme se s mamkou málem porvaly! :) (Restaurace Bellevue)

Po dvou hodinách debužírování a procházení festivalu jsme už měly plné žaludky, ovšem stále zůstával nenavštívený stánek s husími jatýrky. (Husí játra u Kalicha) Husí jatýrka miluji a tyto s jablky, cibulí a domácím chlebem jsem měla na různých festivalech již několikrát, ale ani tentokrát jsme jim s mamkou neodolaly. Byly jsme plné k prasknutí, ale stálo to za to.

Na konec už to chtělo jen kávu sladkou tečku. O kávu se postaral stánek kávovarů De Longhi, který na Prague food festivalu nabízí každoročně kávu zdarma. 

A sladké tečky jsme měly hned dvě, a to zcela neplánovaně:

První byl dortík Red velvet s bílou čokoládou ze stánku restaurace Piano nobile ze zámku Chateau Mcely. Původně jsme si u tohoto stánku nic dát neplánovaly, ale pánovi, který zde obsluhoval, jsme se asi líbily, protože nám dal talíř s dortem jen tak, úplně zadarmo. 

Bylo to od něj velmi milé.:) 

   

Úplně poslední grandy(=festivalové "peníze") jsme utratily za vafli s kompotem s domácího ovoce, šlehačkou a smetanovou zmrzlinou. Tuto pochoutku připravil Dvůr Hoffmeister. Byla to výborná tečka za celým festivalem. 

Prague food festival 2015 jsem si tedy užila na maximum. Bylo krásné počasí, jídla byla vynikající a hlavně jsem byla ráda, že už jsem po pěti měsících zpátky v Čechách.