čtvrtek 1. května 2014

Jak se cítím po maratonu?

Pár bystrých čtenářů možná zajímá, jak jsem se asi cítila po svém prvním maratonu a zda mi třeba neupadly nohy.
Odpověď zní: cítila jsem se krásně a nohy pořád mám!

Když jsem doběhla, byla jsem psychicky připravená na to, že se druhý den nezvednu z postele, po schodech budu chodit pozadu a budu ležet jak lazar. Nic z toho se nestalo. Asi jsem už zkrátka trénovaná, ale nohy mě skoro vůbec nebolely. (dva dny jsem sice poctivě [aktivně] odpočívala, ale včera už jsem měla zase dost energie na to, abych si zaběhla desítečku)
Místo bolesti nohou se však na mně maraton podepsal jinak:
1. V ten den, po doběhu, jsem měla příšerně rozedřený žaludek a každé snědené sousto mě bolelo. To mě velice mrzelo, protože jsem se těšila, jak se příšerně nacpu a plánovala jsem si, jaké všechny prasárny si dám. Rozedřela jsem si ho nejspíš tím, že jsem během závodu strašně moc pila - ano, pít se musí, zvlášť když je vedro a člověk se potí, ale v kombinaci se čtyřmi hodinami nárazů a poskoků velké množství vody nedělá žaludku moc dobře.

2.Ještě dva dny po maratonu se mi strašně špatně dýchalo. Skoro jsem začínala mít podezření, jestli nejsem nějaký skrytý astmatik nebo kardiak. (Nedokázala jsem sama diagnostikovat, zda-li ta obří bolest na hrudníku jde od plic nebo od srdce.) Když však moje bolest odezněla, dospěla jsem k závěru, že asi jenom zkrátka souvisela s výše zmiňovaným rozdrážděným krkem a žaludkem.

3.Udělal se mi na puse příšerný opar. To se mi stává tehdy, když zažiju nějaký šok nebo když na mě leze nějaká nemoc. Tentokrát to bylo nejspíš z toho šoku, že jsem spokojeně doběhla a neumřela.

Maraton tedy na mě pár drobných následků zanechal. Ty však během pár dní zmizí a já myslím, že zanedlouho už zase začnu přemýšlet, v jakém městě si dám svůj druhý maratónek. (Praha příští rok na jaře to jistí!)
Prozatím mě letos (jet tak pro radost) čekají minimálně dva půlmaratony:

  • Půlmaraton v Taitungu, na jihu Taiwanu. Koná se 6.6. a pojedeme tam s Káťou a se školním zájezdem. Bude to takové zakončení naší taiwansko-běžecké éry, protože pak už se pomalu začneme balit domů.
  • Ústecký půlmaraton, který se koná 14.září. Dva roky po sobě jsem ho prošvihla, ale včera jsem využila poslední šance, kdy bylo zlevněné startovné a na poslední chvíli se přihlásila. Běžet jedním z nejošklivějších českých měst, to si přece nemůžu nechat ujít :D 
  • Hradecký půmaraton - ten je letos v říjnu. Vloni jsem ho rovněž prošvihla (ano, byla ostuda prošvihnout takto významnou událost ve městě, kde studuju), ale letos už to nesmím dopustit.
Tak tedy...doufám, že se mi povedlo vás dostatečně namotivovat (nebo odradit). Běhání zdar!
A nakonec pár momentek, za které vděčím neznámým taiwanským fotografům ;)




4 komentáře:

  1. Krásně vysmátá, skvělý fotky :-) jinak s tou Prahou to je super, už se těším na článek :D já pořád přemýšlím, že bych sobě a Lukimu (manželovi) nadělila pod stromeček startovné na půlku do Prahy. Nejdřív jsem přemýšlela o maratonu, ale jistější asi bude, když si nejdřív zkusím půlmaraton. Tak jsem zvědavá jak to dopadne, každopádně Ty to máš parádně nabitý, závidím :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě naděl, bude to parádní dárek!! :-) Pražský půlmaraton je krásný, byl to můj úplně první a moc ráda na něj vzpomínám! :-) Já jdu popozítří na Ústecký půlmaraton a moc se těším, ale trochu si i bojím, abych to uběhla, protože bojuju s nějakou před podzimní únavou.

      Vymazat
    2. Tak jak to dopadlo? Bude článek? Jsem napnutá :-)

      Vymazat

Za každý komentář Vám moc děkuji!