Cesta z Finska, díl 3. - Pobaltí

V minulém článku jsem popisovala naše cestování po Švédsku. V neděli, 24.5 jsme překročili švédsko-finskou hranici. Cestu Finskem podrobně rozepisovat nebudu – ostatně, článků o Finsku je na tomto blogu víc než dost. Ve Finsku jsme nestrávili ani 48 hodin, doslova jsme jím profrčeli. Zastavili jsme se akorát v Rovaniemi na polárním kruhu, v Kuopiu, kde jsme sbalili moje věci, navečeřeli se ve vikingské restauraci, vylezli na rozhlednu a to bylo vše. Z Kuopia jsme pokračovali na jih do Helsinek a odtud nám jel v úterý večer trajekt do Tallinu. Ačkoliv jsem ve Finsku zažila skvělých 5 měsíců, musím říci, že mě vůbec nemrzelo, že odtud nadobro odjíždím. Naopak mi to dělalo velkou radost.

(Na fotce - mé poslední minuty ve Finsku)

V Tallinu jsem byla podruhé. Vůbec mi to nevadilo, protože je to opravdu nádherné město. S taťkou a jeho kamarády jsme zde strávili skoro celý den. Prošli jsme si staré město, (výhodou bylo, že už jsem Tallin znala, takže jsem věděla na jistotu, kam jít) navštívili námořní muzeum a v novém městě si dali gurmánský obídek. Z Tallinu byli všichni nadšení – vůbec se nedivím, protože já taky, přestože jsem zde byla už podruhé. Je to opravdu překrásné město, k návštěvě ho doporučuji všemi deseti.

Ve středu odpoledne jsme se přesunuli z Tallinu do Rigy. Cestou jsem z okna pozorovala pobaltskou krajinu. Moc se mi líbila – všude byly lesy, ale o trochu jiné než ve Finsku. Byly zelenější a rozkvetlejší. Do Rigy jsme dorazili kolem osmé večer a zakempovali se asi 50 metrů od moře. Už mi bylo lépe, a tak jsem se šla kolem něj ještě týž den proběhnout.  

Druhý den jsme pop snídani nastartovali skútry a vyrazili si prohlédnout Rigu, hlavní město Lotyšska. Riga nebyla tak hezká, jako Tallin, ale i tak zde bylo co k vidění. Opět jsme si prošli staré město s uličkami, nakoukli do několika kostelů, nakoupili nějaké dárky a na úplný závěr jsme vyšplhali na televizní věž, ze které byl krásný výhled na celé město. Na Rigu člověku bohatě stačí půl dne – centrum je opravdu malinké.

Město má však zajímavou atmosféru – na jednu stranu je zde překrásné historické centrum, na druhou stranu si v Rize člověk připadá, jako by se vrátil v čase o třicet let zpátky. („komunistické“ stavby a paneláky, staré tramvaje, autobusy…) Pobaltské státy byly dříve součástí Sovětského svazu, a ještě dnes je zde vidět velký vliv Ruska.

Po prohlídce Rigy jsme pokračovali do naší třetí pobaltské destinace – do Trakai. Nyní, když tento článek píši, musím konstatovat, že to bylo místo, které se mi z naší desetidenní cesty líbilo snad úplně nejvíc. Jedná se o vodní hrad a národní park v Litvě, asi 30 kilometrů od hlavního města.

Přijeli jsme sem ve čtvrtek večer a zaparkovali jsme na pěkném, klidném místě nedaleko hradu. Na tento večer jsme měli naplánované grilování ryb. Zatímco chlapi připravili gril, já jsem se šla proběhnout a prozkoumat okolí. Pořád jsem ještě cítila prodělanou virózu, takže mi osm kiláčků bohatě stačilo. Oběhla jsem si ale hrad a jezero, prozkoumala jsem okolí a ihned jsem věděla, že jsem si toto místo zamilovala. Bylo to tu fakt překrásné.

Po běhání mi byl naservírován grilovaný losůsek a po dobré večeři jsme vyrazili na procházku. Přestože už zapadalo slunce, to ve městečku příjemně žilo. Bylo zde mnoho hospůdek, obchůdků se suvenýry a půjčoven loděk. Šli jsme obhlédnout, zda by šla půjčit nějaká lodička na druhý den ráno. Zeptali jsme se jednoho z místních půjčovatelů, který nám dal ihned výbornou nabídku: nač čekat na ráno. Povozí nás hnedka a ještě uvidíme západ slunce. Měl pěknou loď i cenu, a tak jsme neváhali a jeli. Bylo to krásných 45 minut. Viděli jsme hrad ze všech úhlů, okolní ostrůvky i slíbený západ slunce. Hodně moc se mi to líbilo, i když už byla ke konci trochu zima.
   

Po projížďce se nám krásně spalo. Další den ráno, v pátek, jsme po snídani vyrazili na hrad. Prohlédli jsme si ho zevnitř a ještě jednou se prošli kolem něj. Opakuji se, ale fakt se mi tu neskutečně moc líbilo. Opět nám přálo počasí – v Trakai jsem mohla chodit jen v tričku, což se mi od loňského léta poštěstilo poprvé. Návštěvu Trakai jsme zakončili dobrou kávičkou.

Pak už jsme se jen sbalili a vyrazili k domovu. (Původně jsme měli v plánu ještě návštěvu Vilniusu, ale nakonec jsme jí odpískali. Měst už jsme během výletu viděli dost a také už jsme chtěli být doma.) Čekalo nás téměř 1200 kilometrů.
Domů z Finska jsem dorazila 30.května v půl třetí ráno. Bylo to tam fajn, ale jsem šťastná, že jsem doma.