Národní park Koli aneb po stopách medvěda

Jak už jsem zmínila v předešlém článku, o prvním květnovém víkendu jsme si s kamarády půjčili auto. Zatímco v pátek jsme navštívili místa Linnansaari a Savonlinna, naší sobotní destinací byl národní park Koli, který se nachází asi 160km severovýchodně od Kuopia, nedaleko hranic s Ruskem.

Do Koli jsme dorazili v sobotu dopoledne. Příšerně zde pršelo, byla mlha a teploměr ukazoval jen něco málo nad nulou.
To není moc potěšující, když sem přijedete jen na jednu noc a chcete národní park co nejvíce poznat.
První den jsme se ubytovali (ubytování jsme měli zařízené přes booking.com u velice milých lidí. Bydleli jsme v přestavěné stodole a na záchod či pro vodu jsme museli přes půlku zahrady, ale bylo to velice krásné a romantické!) a vyrazili na menší procházku na nejvyšší vrchol národního parku, kde se nachází hotel, kavárna a infocentrum. V infocentru byl velice milý pán, který nám doporučil trasu na následující den a další místa, která v Koli stojí za shlédnutí - například moc pěkný vodopád, na který jsme ještě týž den vyrazili.

Když jsme se k večeru vraceli z vodopádu, zahlédli jsme v lese losa. Tedy abych byla přesná: já jsem ho neviděla, protože mám pomalé reakce, ale všichni moji tři spolucestovatelé ho viděli. Škoda pro mě, příště musím být bystřejší. :)
Večer jsme si v naší stodůlce uvařili večeři, vypili lahev vína a poté velice brzy usnuli. V pokojíčku obklopeném dřevem se spalo nádherně.

Na neděli, náš druhý a poslední den v Koli, nám místní lidé, se kterými jsme se dali do řeči, slibovali lepší počasí. Ráno, když jsme se probudili, však bylo ještě hůř než předchozí den a mlha by se dala doslova krájet. 

Od naplánované túry nás to ovšem neodradilo! 

Šli jsme osmikilometrový okruh národním parkem. To sice není bůhvíjaká dálka, ale vzhledem k tomu, jak moc náročný terén to celou dobu byl, to bylo docela namáhavé a i mně tentokrát osm kilometrů bohatě stačilo! 

V Koli bylo totiž ještě stále půl metru sněhu, ve kterém jsme se celou cestu doslova brodili. 

Zhruba v jedné třetině naší cesty jsme narazili na něco, při čemž nám ztuhla krev v žilách: na medvědí stopy. Věděli jsme, že ve finských lesích žíjí medvědi, ale nikdy jsme si nepřipustili, že by mohli být v naší bezprostřední blízkosti. A nyní jsme narazili na jejich stopy...

Celý zbytek túry se tedy nesl v medvědím duchu: hledali jsme další stopy a říkali jsme si, co bychom dělali, kdybychom živého mědvěda opravdu potkali. Byl to docela adrenalin. :)

Osm kilometrů nám trvalo přes tři hodiny. Jak říkám, byla to velmi náročná trasa. Na tolik sněhu jsme nebyli připravení. Túru jsme zakončili v kavárně na vrcholu Koli, kde jsme doplnili hladinku cukru kávou a výborným dortíčkem. V kavárně jsme seděli přes dvě hodinky (naše totálně promočené věci se mezitím sušily na topení), což se velice vyplatilo, poněvadž se na nás konečně usmálo počasí a ustoupila ta obrovská mlha, která se v Koli držela celé dva dny! 

Vylezli jsme tedy z kavárny a najednou se nám naskytl překrásný výhled, který byl předtím celou dobu v mlze schovaný. 

Konečně jsem na vlastní oči viděla ten překrásný výhled, který byl vyobrazený na všech pohlednicích v místním obchůdku se suvenýry! Ta modrá jezera, to byla prostě nádhera. 

Dva dny v Koli jsme chodili ve velké mlze a překrásný výhled se nám naskytl až pouhou hodinu před odjezdem, ovšem konstatovali jsme, že takhle si výhledu alespoň více vážíme, než kdybychom na něj koukali celé dva dny. :)

Národní park Koli byl překrásný, výlet jsme si opravdu užili, nicméně na mě toto místo dýchlo velice zvláštní atmosférou.

Jednak proto, že nám jedna místní paní pověděla, že je toto místo svým způsobem tajemné: v minulosti se sem prý lidé báli jezdit, protože věřili, že zde žijí elfové a další nadpřirozené bytosti. A jak jsme zde celé dva dny pobývali v opravdu velké mlze, tak jsem si říkala, že se těm lidem ani nedivím, že to tady opravdu tajemné a trochu strašidelné je. (Věřím však, že kdyby bylo modré nebe a sluníčko, tak to na mě určitě tak nepůsobí)

Druhá věc, která dodala Koli strašidelnou atmosféru, byla ta medvědí stopa. Přestože ve mně vyvolala lehký neklid, musím říci, že vidět medvědí stopy nyní považuji za jeden ze svých největších outdoorových zážitků. (A třeba jednou ve volné přírodě uvidím méďu živého. Tedy snad jenom z dálky:))

Víkend v Koli byl tedy přes nepřízeň počasí vydařený. Mohla za to především skvělá parta lidí. 

Nedokážu říci, zda byl lepší národní park Koli nebo Linnansaari - každý měl něco do sebe. Ale můžu směle říct, že tohle byl jeden z nejlepších víkendů za celý můj pobyt ve Finsku!