Náš vypečený cyklovýlet

Pro tento víkend nás opustili Míra s Ivčou. (jeli na skútru na jih Taiwanu za ostatními lidmi z UHK) Já a Káťa jsme místo toho daly přednost sportování a poznávání okolí Hualienu, protože ačkoliv jsme zde už víc jak dva týdny, stále je co objevovat.
Původně jsme chtěly vyrazit na kole do národního parku Taroko. (Taroko je nejnavštěvovanější turistická přírodní atraktivita na Taiwanu a k našemu štěstí kousek od nás) Jelikož jsme se ale musely vrátit to tří hodin kvůli škole, zvolily jsme cyklovýlet "pouze" do těch hor, které máme takřka hnedka za barákem.

Vyjely jsme už v 8 ráno a po cca desetikilometrové cestě po rovné silnici jsme začaly stoupat do hor. Cesta byla po asfaltce a nebylo kde zabloudit. Měly jsme naplánované, že vyjedeme na vrcholek a poté budeme pokračovat po vrstevnici zhruba 15 kilometrů. Poté sestoupáme zpátky dolů, avšak jinou cestou - a zpátky na kolej dorazíme z druhé strany.

Zde je obrázek pro představu -> to červené jsme skutečně jeli a to černé jsme chtěli jet. Nechtěli jsme totiž jet zpátky tou samou cestou, ale udělat takové kolečko.

Cesta byla hornatá a v tom vedru místy dost náročná, ale jely jsme pomaloučku na pohodičku. (Vlastně tu ještě žádné velké vedro není, bylo kolem 20°C. Ale vzhledem k té obrovské vlhkosti, která na Taiwanu panuje, je člověk durch zpocený během pár minut!) 

První foto-zastávka byla u luxusního horského hotelového komplexu. 

Cestou jsme v horách taky potkaly jakousi buddhistickou svatyni, kde hráli maňáskové divadýlko-viz foto a byli zde moc milí lidé :) 

Z kopečků jsme koukaly na naší vesnici a komplex školy...

No, tak se nám ta cesta pěkně dařila... Radovaly jsme se, že jsme nezabloudily. (měly jsme v telefonu mapu, do které jsme samozřejmě často koukaly - bez ní by to asi nešlo) Viděly jsme opice - byly asi 50 metrů pod námi ale byly fakt obří, skoro jako gorily :D a spoustukrát kolem nás šustilo křoví... bůh ví, jaké potvory a hadi byli v tu chvíli naší blízkosti... :) 

Když už jsme klesaly dolů (viz mapka výše), stalo se něco, co nám lehce zkřížilo plány - z ničeho nic skončila cesta. Prostě najednou šlus... a silnice, která byla na mapě od Googlu normálně vyznačená, tam zkrátka nebyla! Tu cestu jsme hledaly docela dlouho, jestli se třeba neobjeví někde za rohem. 

Bohužel, hledání bylo marné, a tak nám nezbylo nic jiného, než se otočit a šlapat zase hezky těch necelých 30 kilometrů zpátky.    

Tady na mapce (27.kilometr) je dost jasně vidět, že cesta pokračuje až dolů na hlavní silnici. Bohužel, v reálu tam skončila a dál nevedla :D

Zpočátku jsme z toho moc radost neměly - přeci jen, hodně metrů jsme už naklesaly dolů, a tak jsme je musely vyšlapat zpátky nahoru. Taky jsme neměly bůhvíkolik jídla ani pití... Nakonec jsme to ale zmákly úplně v pohodě, cesta zpátky byla totiž mnohem méně náročná, protože byla už více z kopce než do kopce! 

Najely jsme tedy kolem 55 kilometrů s tím, že podle GPSky jsme na jedné cestě nastoupaly 1200 výškových metrů. (to samé jsme pak při cestě zpět naklesaly) 

Výletek to byl trochu náročnější, než jsme si zezačátku myslely, ale po návratu na kolej jsme měly super pocit.

A zítra máme v plánu termální prameny, tak si je aspoň pořádně zasloužíme :)