neděle 6. září 2015

Ultralabák 2015

Nedlouho potom, co jsem si v červenci zaběhla Jizerský ultratrail, jsem se dozvěděla, že se u nás v Děčíně koná pátého září zbrusu nový trailový běžecký závod - Ultralabák.
Závod byl více než lákavý: 52 kilometrů dlouhá trať, 1750m převýšení, krásná trasa vedoucí přes Labské pískovce a jako bonus zdolání dvou stolových hor: Děčínského Sněžníku a německého Große Zirrsteinu.
To se ví, že jsem se okamžitě přihlásila! 

Na závod jsem se nijak zvlášť nepřipravovala. Přestože se jednalo o mnohem kratší trasu, než v Jizerkách, začínala jsem mít pár dní před závodem trochu nahnáno, a to hned ze dvou důvodů:
- NESTIHNU TO, nevejdu se do limitu. Limit na Ultralabák byl totiž 8 hodin a ačkoliv jsem nebyla nikdy moc dobrá na matiku, dokázala jsem si spočítat, že pokud poběžím stejným tempem jako JUT, prostě to nestihnu.
- POBĚŽÍM SAMA, nebudu tam mít žádný hnací motor ani povídacího parťáka. Určitě někde zabloudím nebo mě chytne velká krize a já to vzdám.

Dva dny před závodem jsem se rozhodla, že se půjdu naposled lehce vyklusat do lesa. Můj přítel Tadeáš šel se mnou. Byl to moc pěkný výběh a já přímo sršila energií. Do kopců jsem vybíhala jak neřízená střela a pokaždé, když jsem čekala na pomalejšího Tadeáše, jsem začala dělat kliky, dřepy, žabáky a další cviky. To byl pěkně telecí nápad!
Bylo to opravdu pěkné proběhnutí, jenomže další den jsem se probudila s opravdu příšernou bolestí celého těla. Nemohla jsem sejít ze schodů (ano, holt nejsem zvyklá posilovat a pár cviků v lese mě naprosto vyřídilo) a říkala jsem si, "jak já jen zítra uběhnu padesátku?"
V sobotu ráno mě pořád tělo dost bolelo, navíc jsem začínala být ze svého druhého ultramaratonu mírně nervózní (viz dva body výše), ale když jsem dorazila do děčínského kempu na start, hned to ze mě opadlo.

V devět hodin ráno zazněl startovní výstřel a společně s cca třicítkou běžců jsem vyrazila do boje.
Trasa vedla z kempu na Pastýřskou stěnu, poté na Sněžník (se svými 723m. je Sněžník nejvyšší stolová hora v Evropě), přes Německo na Großer Zirrstein, poté dolů k Labi a přes Maxičky zpátky do Děčína.
Z výběhu na Sněžník jsem měla docela strach, ten byl ale nakonec úplně zbytečný - jednalo se sice o velké převýšení, ale stoupání bylo celou dobu velmi mírné a navíc jsem byla po ránu ještě plná energie, a tak jsem se na vrcholek Sněžníku, k první občerstvovačce dostala asi za hodinku a půl.
Ze Sněžníku následoval dlouhatánský seběh z kopce, který jsem si fakt užila: nasadila jsem sluchátka, pustila písničky a běžela patnáct kilometrů de facto jenom z kopce.
V půl jedné jsem byla na druhé občerstvovačce, na 26.kilometru a byla jsem spokojená, že už mám polovinu za sebou a že mi to zatím krásně odsejpá. Snědla jsem jeden kousek štrůdlu a vydala se směrem Große Zirrstein.
Tento druhý kopec jsem zdolala rychlou chůzí. Na vrcholku byl krásný výhled, ale foukal příšerný vítr, a tak jsem se zde pouze napila a pokračovala dál.
Čekal mě další, delší seběh z kopce. Běželo se po staré koňské kamenné cestě. Tentokrát se mi ten seběh z kopce moc nelíbil, protože už mě začínaly bolet nohy, navíc to pěkně klouzalo a tak jsem se bála, abych nehodila držku. :)
Netrvalo ale dlouho a zase jsem začala stoupat vzhůru - měla jsem za sebou čtyřicet kilometrů a čekal mě poslední větší výšlap na Maxičky. Tady na mě dolehla menší krize a taky se mi povedlo malinko zakufrovat. Naštěstí jsem se po pár stech metrech zorientovala a našla správnou cestu.
Kolem třetí hodiny jsem dorazila k poslední občerstvovačce, na 45.kilometr. Prý mám za sebou ještě několik lidí, říkali mi. To mě potěšilo, protože jsem si myslela, že tentokrát budu opravdu úplně poslední. :) Dala jsem si další kousek štrůdlu a běžela vstříc posledním sedmi kilometrům: najednou jsem chytla druhý dech a z kopce do Děčína jsem pelášila v poměrně slušném tempíčku.
Ke konci se mi podařilo se opět lehce zamotat: nevím, jestli to bylo mojí únavou nebo jestli si nějaký "dobrák" pohrál s fáborkami, nicméně jsem najednou vůbec nevěděla, které fáborky jsou z rána (tj. ze začátku trasy, kdy jsme probíhali Děčínem) a které jsou současné.
Začala jsem tedy podruhé malinko zmatkovat (neměla jsem u sebe mapu trati, byla jsem odkázaná pouze na fáborky a na svojí znalost Děčína, která mě naštěstí zachránila), ale nakonec jsem se zase nějak zorientovala a do cíle doběhla krátce po 16. hodině.

Byla jsem sice jedna z posledních, ale v cíli mě čekal velký potlesk od organizátorů a ostatních soutěžících - to bylo opravdu krásné.
Sice jsem byla vyčerpaná (hlavně z toho svého kufrování :D), ale měla jsem parádní pocit! Byl to můj druhý zdolaný ultramaraton, a tak jsem se utvrdila v tom, že asi skutečně "něco" uběhnout dokážu a že mě tohle fakt naplňuje.
Jizerský ultratrail byl pro mě sice dosavadním TOP zážitkem celého roku 2015, ale Ultralabák byl taky skvělý, krásný a parádní.
Kromě toho, že jsem se nádherně proběhla, jsem také zjistila, že mám pár kilometrů od svého domova mraky totálně neprozkoumaných míst. A to se musí napravit!

P.S: bohužel nemám víc fotek. Na několika místech ale fotil pan fotograf, takže až budou zveřejněny, článek o fotky obohatím.:)

8 komentářů:

  1. Veroniko, gratuluju! Ještě k těm knížkám - pěkná je ,,Kam bych tak běžela" od Ivany Pilařové.
    adla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju...po knížce se podívám, už jsem o ní tuším slyšela, že je dobrá :)

      Vymazat
  2. Takhle to zni jako prochazka ruzovym sadem :) Pohoda jazz :)))
    Jsi dobrááá!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nooo s odstupem času si říkám, že to pohoda byla :D Díky!

      Vymazat
  3. Super! Jsi dobrá, že jsi to dala a na jednu stranu jsi měla nejhezčí finiš. Tolik lidí tam nebylo ani za celý den :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky... Ten finiš byl fakt krásnej, to se člověku na nějakým masovým závodu nestane...

      Vymazat
  4. Moc gratuluju, jsi fakt dobrá!!! A vím, že mám měsíc zpoždění :-D

    OdpovědětVymazat

Za každý komentář Vám moc děkuji!