Cesta z Finska, díl 3. - Pobaltí

V minulém článku jsem popisovala naše cestování po Švédsku. V neděli, 24.5 jsme překročili švédsko-finskou hranici. Cestu Finskem podrobně rozepisovat nebudu – ostatně, článků o Finsku je na tomto blogu víc než dost. Ve Finsku jsme nestrávili ani 48 hodin, doslova jsme jím profrčeli. Zastavili jsme se akorát v Rovaniemi na polárním kruhu, v Kuopiu, kde jsme sbalili moje věci, navečeřeli se ve vikingské restauraci, vylezli na rozhlednu a to bylo vše. Z Kuopia jsme pokračovali na jih do Helsinek a odtud nám jel v úterý večer trajekt do Tallinu. Ačkoliv jsem ve Finsku zažila skvělých 5 měsíců, musím říci, že mě vůbec nemrzelo, že odtud nadobro odjíždím. Naopak mi to dělalo velkou radost.

(Na fotce - mé poslední minuty ve Finsku)

V Tallinu jsem byla podruhé. Vůbec mi to nevadilo, protože je to opravdu nádherné město. S taťkou a jeho kamarády jsme zde strávili skoro celý den. Prošli jsme si staré město, (výhodou bylo, že už jsem Tallin znala, takže jsem věděla na jistotu, kam jít) navštívili námořní muzeum a v novém městě si dali gurmánský obídek. Z Tallinu byli všichni nadšení – vůbec se nedivím, protože já taky, přestože jsem zde byla už podruhé. Je to opravdu překrásné město, k návštěvě ho doporučuji všemi deseti.

Ve středu odpoledne jsme se přesunuli z Tallinu do Rigy. Cestou jsem z okna pozorovala pobaltskou krajinu. Moc se mi líbila – všude byly lesy, ale o trochu jiné než ve Finsku. Byly zelenější a rozkvetlejší. Do Rigy jsme dorazili kolem osmé večer a zakempovali se asi 50 metrů od moře. Už mi bylo lépe, a tak jsem se šla kolem něj ještě týž den proběhnout.  

Druhý den jsme pop snídani nastartovali skútry a vyrazili si prohlédnout Rigu, hlavní město Lotyšska. Riga nebyla tak hezká, jako Tallin, ale i tak zde bylo co k vidění. Opět jsme si prošli staré město s uličkami, nakoukli do několika kostelů, nakoupili nějaké dárky a na úplný závěr jsme vyšplhali na televizní věž, ze které byl krásný výhled na celé město. Na Rigu člověku bohatě stačí půl dne – centrum je opravdu malinké.

Město má však zajímavou atmosféru – na jednu stranu je zde překrásné historické centrum, na druhou stranu si v Rize člověk připadá, jako by se vrátil v čase o třicet let zpátky. („komunistické“ stavby a paneláky, staré tramvaje, autobusy…) Pobaltské státy byly dříve součástí Sovětského svazu, a ještě dnes je zde vidět velký vliv Ruska.

Po prohlídce Rigy jsme pokračovali do naší třetí pobaltské destinace – do Trakai. Nyní, když tento článek píši, musím konstatovat, že to bylo místo, které se mi z naší desetidenní cesty líbilo snad úplně nejvíc. Jedná se o vodní hrad a národní park v Litvě, asi 30 kilometrů od hlavního města.

Přijeli jsme sem ve čtvrtek večer a zaparkovali jsme na pěkném, klidném místě nedaleko hradu. Na tento večer jsme měli naplánované grilování ryb. Zatímco chlapi připravili gril, já jsem se šla proběhnout a prozkoumat okolí. Pořád jsem ještě cítila prodělanou virózu, takže mi osm kiláčků bohatě stačilo. Oběhla jsem si ale hrad a jezero, prozkoumala jsem okolí a ihned jsem věděla, že jsem si toto místo zamilovala. Bylo to tu fakt překrásné.

Po běhání mi byl naservírován grilovaný losůsek a po dobré večeři jsme vyrazili na procházku. Přestože už zapadalo slunce, to ve městečku příjemně žilo. Bylo zde mnoho hospůdek, obchůdků se suvenýry a půjčoven loděk. Šli jsme obhlédnout, zda by šla půjčit nějaká lodička na druhý den ráno. Zeptali jsme se jednoho z místních půjčovatelů, který nám dal ihned výbornou nabídku: nač čekat na ráno. Povozí nás hnedka a ještě uvidíme západ slunce. Měl pěknou loď i cenu, a tak jsme neváhali a jeli. Bylo to krásných 45 minut. Viděli jsme hrad ze všech úhlů, okolní ostrůvky i slíbený západ slunce. Hodně moc se mi to líbilo, i když už byla ke konci trochu zima.
   

Po projížďce se nám krásně spalo. Další den ráno, v pátek, jsme po snídani vyrazili na hrad. Prohlédli jsme si ho zevnitř a ještě jednou se prošli kolem něj. Opakuji se, ale fakt se mi tu neskutečně moc líbilo. Opět nám přálo počasí – v Trakai jsem mohla chodit jen v tričku, což se mi od loňského léta poštěstilo poprvé. Návštěvu Trakai jsme zakončili dobrou kávičkou.

Pak už jsme se jen sbalili a vyrazili k domovu. (Původně jsme měli v plánu ještě návštěvu Vilniusu, ale nakonec jsme jí odpískali. Měst už jsme během výletu viděli dost a také už jsme chtěli být doma.) Čekalo nás téměř 1200 kilometrů.
Domů z Finska jsem dorazila 30.května v půl třetí ráno. Bylo to tam fajn, ale jsem šťastná, že jsem doma. 

Cesta z Finska, díl 2. - Švédsko

21. května jsem v sedm hodin večer připlula do Stockholmu. S taťkou a jeho parťáky jsme měli sraz u jezera na kraji města. O tomto místě jsme měli dopředu zjištěné, že je zde zázemí pro kempery. Dostala jsem se tam pohodlně metrem. Původně jsem se obávala, že na ně budu muset ještě pár hodin čekat,(cestovali trajektem z Německa do švédského Trelleborgu, což bylo od Stockholmu ještě 7 hodin jízdy) ale sladili jsme se časově úplně dokonale: u jezera jsem čekala pouhých 20 minut – za tu dobu jsem dočetla posledních pár stránek knížky Deset malých černoušků (vřele doporučuji!) a pak už jsem je viděla přijíždět.

Ačkoliv jsme byli všichni unavení z dlouhého cestování, hnedka jsme bouchli obrovské šampáňo. Byla jsem neskutečně moc šťastná, že jsme se v pořádku setkali a že už jsem pryč z Kuopia. Dva litry Bohemky padly během chvilky a poté jsme se odebrali ke spánku.

Na druhý den ráno jsme měli naplánovanou prohlídku Stockholmu. Můj tatínek vymyslel výbornou vychytávku: zapřáhl za kempera vlek se skútry, takže jsme se po městě nemuseli přesouvat ani MHD ani obrovským kemperem, nýbrž pěkně frajersky na skútrech. Ušetřili jsme si takto spoustu času a viděli hodně věcí za poměrně krátkou dobu.

Ve Stockholmu jsme si prošli Gamla Stan – staré město s malými, hezkými uličkami. Byla tam velká spousta obchůdků, ve kterých by se dalo dlouhé hodiny courat, ale se třemi chlapy jsem to holt musela oželet. Ze starého města jsme se prošli ke královskému paláci a poté k řece, kde nám ihned začali nabízet plavbu loďkou. Hodinová jízda za 180 SEK se nám zdála docela drahá, ale nakonec se nám cenu podařilo usmlouvat na polovinu, a tak jsme jeli. Bylo to moc hezké, během hodinky jsme obepluli celý Stockholm a viděli všechny jeho krásy.

Po lodičce a odpolední kávě jsme se přesunuli k našim skútrům a na nich potom na ostrůvek Djurgården, který je se Stockholmem spojený mostem. Na Djurgårdenu je krásná promenáda, skanzen, spousta muzeí a zábavní park.

My jsme se šli podívat do muzea Vaasa, ve kterém byla obří, stejnojmenná vikingská loď, která byla v 17. století postavena, ale ještě před svou první plavbou se potopila. Loď byla 333 let pod hladinou moře a ve 20.století jí objevili a vytáhli. Byla kompletně zrekonstruovaná a v muzeu jsme jí mohli vidět v celé své kráse. Loď byla zhruba 20 metrů vysoká a 70 metrů dlouhá. V muzeu byl krom samotné lodi i veškerý itinerář, který se zachoval, dokonce i kostry lidí, které na ní zemřeli. Všechny věci byly originální.

Celé muzeum bylo krásně udělané a velmi zajímavé. Ačkoliv to bylo spíše muzeum pro chlapy, i mně se to moc líbilo a nevadilo mi, že jsme zde strávili více než hodinu.

 Náš den ve Stockholmu jsme chtěli zakončit na horské dráze, ale když jsme u ní viděli obrovské fronty lidí, nápad nás přešel. Na skútřících jsme tedy dojeli na kraj Stockholmu, kde jsme měli zaparkovaného kempera a ještě tentýž večer jsme se přesunuli k městu Uppsala.

V Uppsale jsme se zakempovali opět u pěkného jezera. Já jsem se šla proběhnout, zatímco taťka a jeho kamarádi rozpálili gril. Když jsem přiběhla, čekaly na mě steaky a grilovaný hermelín – toto jídlo mi ve Finsku opravdu chybělo. J

V sobotu ráno jsme opět nastartovali skútry a jeli si prohlédnout Uppsalu. Uppsala je univerzitní městečko, které leží 60 kilometrů severně od Stockholmu a je zde velmi krásná katedrála. Prošli jsme si město a podívali se do katedrály a k hradu. Katedrála se nám moc líbila, hrad jsme zhodnotili jako slabší – v Čechách máme holt hrady a zámky hezčí. Jelikož byla Uppsala malinká, kolem oběda jsme jí už měli prohlédnutou, a tak jsme se začali přesouvat zase o něco více na sever.

Naším dalším cílem byl národní park Skuleskogen. Skuleskogen leží asi 500 kilometrů severně od Stockholmu, mezi městy Sundsvall a Umea. Kolem šesté večer jsme přijeli k vesničce Docksta, která leží nedaleko národního parku.

Už předchozí dva dny jsme měli štěstí, že jsme kempovali na pěkných místech, ale místo, které jsme našli na nocleh v Dockstě, bylo přímo dokonalé. No posuďte sami.

Byl tam pěkný gril, ve kterém bylo připravené dřevo na zatopení. To vše v naprosto perfektním stavu a zdarma.  Naší zemi mám ráda, ale tohle se v ní teda nevidí. J

Gril jsme samozřejmě roztopili a udělali si v něm zbytek našich steaků a sýrů.

Druhý den ráno mě probudila rýma a bolest v krku. Naštěstí se s tím dalo normálně fungovat (nemocní jsme byli úplně všichni – v malém prostoru se holt bacily přenáší rychle) a tak jsme vyrazili na túru do národního parku. S pomocí mapy jsme si vybrali krásné, asi patnáctikilometrové kolečko, během kterého jsme viděli všechny hlavní krásy Skuleskogenu. Nádherné výhledy, geologicky zajímavé útvary, skály, lesy – co víc si přát?!

Skuleskogen se mi moc líbil. Vlastně celé Švédsko se mi moc líbilo. Ne že bych chtěla Finsko nějak hanit, ale musela jsem uznat, že to je u sousedů ve Švédsku mnohonásobně hezčí a čistší.

 Ze Skuleskogenu nás čekal šestisetkilometrový přejezd do finského Rovaniemi – města, kde leží polární kruh.

Ale o tom příště.  

Cesta z Finska, díl 1. - Turku

20.května jsem slavnostně ukončila svůj Erasmus ve Finsku. Letadlem jsem však domů neletěla: už někdy v říjnu, když jsem se dozvěděla, že pojedu do Finska, vymyslel můj taťka výborný plán, a sice že pro mě přijede, aby se do Finska také podíval.

Rozhodli jsme se, že si naší cestu (resp. mojí cestu domů) trochu protáhneme.

Náš itinerář je následující: Stockholm – Uppsala – NP Skuleskogen – Rovaniemi – Oulanka – Kuopio – Helsinky – Tallinn – Riga – Trakai – Vilnius – Domov. Ano, mohla bych čekat, než se dopraví do Kuopia a zde mě vyzvedně, ale to bych se ochudila o spoustu zajímavých míst (a hlavně bych už nedočkavostí další týden asi nevydrželaJ ), a tak jsme si domluvili sraz ve Stockholmu, kam se může člověk z Finska pohodlně dostat letadlem nebo trajektem.

Vybrala jsem si druhou variantu: cestu trajektem z Turku. Tato varianta byla sice trochu časově náročná, ale nejlevnější. Navíc jsem se do Turku chtěla podívat, takže jsem vlastně zabila dvě mouchy jednou ranou. Turku je totiž bývalé hlavní město a vůbec nejstarší město ve Finsku. Je zde nejstarší lutheránský kostel a krásný hrad.

Z Kuopia do Turku jsem cestovala vlakem. Dorazila jsem sem v pravé poledne. První, co mě praštilo po výstupu z vlaku, bylo příjemné teplo. Z chladného Kuopia jsem přijela nabalená jak pumpa a tady se dalo chodit téměř v tričku. J Dala jsem si kufr do úschovny a vyrazila na průzkum města.

Moje první kroky vedly do Kaupahali, neboli městské tržnice. Měla jsem po pětihodinové cestě velký hlad. Po zkušenostech s tržnicí v Helsinkách a v Kuopiu vím, že jsou finské tržnice opravdovým gurmánským rájem. Zde mě přecházel zrak a nevěděla jsem, jestli k obědu zakousnout něco finského, mexického, vietnamského, thajského nebo snad japonské sushi. (Také jsem byla příjemně překvapená nižšími cenami, ve srovnání s Kuopiem.)Nakonec jsem ve stánku s vegetariánskými dobrotami zvolila pálivou curry polévku s kokosovým mlékem, rýžovými nudlemi, lilkem a tofu. Byla opravdu znamenitá!

Po vydatné polévce jsem zamířila ke kostelu. Už jsem zmínila, že se jedná o nejstarší lutheránský kostel ve Finsku. Byl opravdu obrovský a hezký, nakoukla jsem i dovnitř, kde se zrovna někdo učil hrát na varhany.

Poté jsem se vydala podél řeky k hradu. Hrad Turku se nacházel asi tři kilometry od kostela, takže jsem se pěkně prošla. Bylo nádherné počasí a teplíčko. (V mém kabátě skoro až velké vedro) Cesta ke kostelu vedla podél řeky. Všude byla spousta kytek (zejména tulipánů, které se mi líbí), bylo zde mnoho kavárniček s venkovními teráskami a všude panovala skvělá prázdninová atmosféra. Po půl roce velké zimy jsem z toho byla úplně v rauši. J

Do hradu se platil vstup a poté si ho člověk mohl libovolně projít a prošmejdit. Hrad byl opravdu obrovský – měl dvě části, několik pater a v každé místnosti byla hromada věcí k vidění. Od renesančního nábytku přes dobové kostýmy, hračky, makety hradu, jak se v průběhu staletí vyvíjel jeho vzhled, informace o historii a spoustu dalších věcí. Byla jsem vevnitř asi hodinu a to jsem některé části opravdu jen „prolétla“. Kdyby si člověk důkladně četl všechny popisky a informace, strávil by tam mnohem déle.

Z hradu jsem odcházela kolem čtvrté odpoledne. V tu chvíli už moje tělo volalo po nějaké dobré kávičce. Úplnou náhodou jsem narazila na kavárnu Café Art, která byla vyhlášena jako místo s nejlepší kávou v celém Turku. Bylo to, podle mého názoru, naprosto oprávněné! Ve Finsku je bohužel docela umění, dostat opravdu dobrou kávu. Ochutnala jsem jich tu opravdu požehnaně, takže vím, o čem mluvím. A tahle byla bezpochyby nejlepší za celých pět měsíců.

Takže pokud byste se někdy vydali do Finska, dobrou kávičku hledejte na nábřeží v Turku. J A jako bonus plus vypadal barista jako dvojník mého bratra.

Když se začalo schylovat k večeru, nastala chvíle, ze které jsem byla už několik dní předtím lehce nervózní. Domluvila jsem si totiž ubytování přes couchsurfing. (Pro ty, co nevědí – couchsurfing.com je webová stránka, přes kterou nabízí milióny lidí po celém světě možnost přespání u sebe doma. Zaregistrujete se, vyplníte o sobě poměrně podrobný profil a pak už můžete hledat své potenciální hostitele v místě, kam se chystáte cestovat. Stejně tak si někdo může najít vás. No a poté už ho zkontaktujete a domluvíte si s ním případný nocleh.)

Ubytování v Turku bylo docela drahé, a tak jsem se rozhodla, že zkusím poprvé v životě tuto variantu. Ubytoval mě mladý pár – Finka Johanna a její přítel Portugalec José, kteří – a teď se podržte – byli na Erasmu v Ústí nad Labem, zde se seznámili, dali dohromady a nyní spolu žijí v Turku!

Byla to obrovská náhoda, že jsem ve Finsku spala u lidí, kteří byli na Erasmu 40 kilometrů od mého bydliště! Byli moc milí, a tak ze mě nervozita rychle opadla. Dali jsme si společně večeři a asi hodinu povídali. Poté se šla moje hostitelka učit, protože měla druhý den zkoušku. Ustlala mi na gauči, ze kterého mi sice lehce čouhaly nohy, ale jinak byl moc pohodlný.

Nade mnou visela mapa Vysokých Tater -  během svého Erasmu totiž Tatry navštívili, přirozeně si je zamilovali a tak měli doma na památku vyvěšenou mapu. To bylo moc hezké. (Půlku večera u nich jsem strávila zíráním na mapu a plánováním, jak by se daly nejlépe přejít…J)

 Z dlouhé cesty vlakem a celoodpoledního courání po Turku jsem byla poměrně vyřízená, takže jsem usnula ještě před desátou hodinou. Ráno mě trochu bolela záda, ale za to spíš mohla těžká kabelka, kterou jsem celý předchozí den nosila, nežli gauč.

Moje první zkušenost s Couchsurfingem tedy byla velmi pozitivní. A určitě nebyla poslední. J Josého a Johannu jsem opustila už v sedm ráno, protože jsem o hodinu později musela být v přístavu, přichystaná na plavbu do Stockholmu.

Nyní jsem už osm hodin na trajektu, ještě tři hodiny mi zbývají a už se nemůžu dočkat, že budu na místě, setkám se se svým taťkou a jeho kamarády a započneme naší desetidenní cestu. 

30 dní = 30 radostí, aneb můj poslední měsíc ve Finsku

Poslední měsíc ve Finsku jsem se už doslova nemohla dočkat domů.
Ne, že by to v Kuopiu bylo nějaké špatné. Ale už zhruba od března cítím velký stesk po domově a na nějakou dobu jsem dosyta nabažená pobytu v cizí zemi.

Za poslední měsíc ve Finsku jsem měla dost pesimistických chvil, kdy se mi chtělo brečet a říkala jsem si: "Uáááááá, ještě měsíc!", ale taky skvělých chvil, kdy jsem si říkala, jak ten čas letí a jak je to tu fajn.
Ať byly dny takové či makové, vždycky jsem se snažila, najít si na každém z nich něco pozitivního.
A tak jsem v průběhu mých posledních třiceti dní ve Finsku zapisovala každý den minimálně jednu věc, která mi v daném dni udělala radost.
Tento článek byl tedy tvořen po dobu třiceti dnů.
Někdy to bylo jednodušší a vymyslela bych těch radostí klidně 10, někdy jsem skutečně tápala. Vždycky se mi ale podařilo něco vymyslet.

Můj poslední měsíc ve Finsku byl fajn, proto...

20.4...že k dnešnímu dni už je to jen měsíc a započne moje desetidenní cesta domů.
21.4....že mi můj milý na otázku "K čemu bys mě přirovnal, kdybych měla být auto? Spíš trabant nebo ferrari?" odpověděl, že žádné, protože to, jak moc mě má rád, k žádnému autu přirovnat nelze.
22.4...že mi to poslední dobou hezky běhá. 40 kiláčků za 3 dny, to ujde.
23.4...že jsme měli dnes úplně parádní hodinu jógy, na které jsem viděla, jaký jsem udělala velký pokrok. (ale na tu hlavu se pořád nepostavím a nepostavím)
24.4...že jsme si s kamarádkou Jančou udělaly hezké odpoledne v kavárně nad dobrou kávičkou a dorťákem.
25.4...že jsme s tou samou osůbkou vyrazily na výlet do města Varkaus a udělaly si další skvělý den a večer.
26.4...že jsem měla jednoduše hezkou neděli: dopoledne běhání, odpoledne brunch a večer hodina jógy.
27.4...že jsem dostala pětku ze zkoušky z marketingu (pro ty, co nevědí - pětka ve Finsku je jako jednička v ČR :D) a upekla si skvělé kuře na smetaně s batáty.
28.4...že se oteplilo natolik, že jsem konečně mohla nechat doma zimní boty a vyrazila v polobotkách. A taky jsem si skvěle (a dlouze) zaběhala a to člověka vždycky potěší.
29.4...že jsme s Janou skvěle posnídaly v městské tržnici obří, asi dvacetidekový skořicový šnek a výbornou kávičku k tomu
30.4...že jsme podnikli pěknou, desetikilometrovou procházku a taky napadlo 15cm sněhu. Ten sníh sice moc velká radost není, ale na druhou stranu - kdo ho na konci dubna má?!. :)
1.5...že jsem si opekla prvomájového buřta v národním parku Linnansaari a poté jsme pozorovali dalekohledem tuleně.
2.5...že jsem měla  pěkný, leč deštivý den v národním parku Koli.
3.5...že jsem poprvé viděla medvědí stopu a také jsem jedla asi nejlepší dortíček za celý pobyt ve Finsku. (Možná mi tolik chutnal díky tomu, že byl zasloužený po náročné túře)
4.5...že se dnes ve škole konala předodjezdová schůzka, čímž jsem si začala připadat zase o krůček blíže domovu. Jupí!
5.5...že jsme se s Janou rozloučily posezením ve městě nad dobrou kávičkou. (Její odjezd sice moc velká radost není, ale rozloučení to bylo moc hezké)
6.5...že jsem si ráno skvěle zacvičila jógu. Hodinu, jen sama se sebou, zatímco všichni okolo mě ještě spali. A moje bolest zad byla rázem tatam.
7.5...že jsem se dneska dozvěděla spoustu nových, moc zajímavých věcí - třeba to, že je žížala hermafrodit a že když roztrhneš žížalu, budou obě dvě půlky ještě chvíli žít.
Taky to, jak mám správně v angličtině vymáhat peníze (Jo, ve Finsku ve škole se učíme supr věci) a v neposlední řadě, že tvůrci pyramid v Egyptě byli po jejich vystavění pozabíjeni, aby nikomu nemohli předat "návod" na stavbu a také na to, kde jsou ukryté všechny hrobky faraonů.
8.5....že se začala finská příroda konečně barvit do zelena a taky začaly pučet stromy a vylézat kytky.
9.5...že se můj milý přihlásil na svůj první půlmaraton.(A o týden později ho uběhl - dodatek k 20.5)
10.5...že jsem tento týden naběhala rovných 85 kilometrů a taky že se konečně udělalo TAK teplo, že jsme s ostatními erasmáky seděli celé nedělní odpoledne před domem, vyhřívajíc se na sluníčku.
11.5...že jsem prošla obchůdky v centru města a vybrala zde různé krásné dárky pro moje nejbližší.
12.5...že jsem si udělala radost novým tričkem a třemi knížkami (ty se mi však do ruky dostanou až příští týden, protože jsem si je objednala v českém eshopu)
13.5...že už je to jen týden a započne moje desetidenní cesta domů.
14.5...že jsem se dneska celý den učila. Ano, je tomu tak - dneska mi udělalo radost učení. Po více než půl roce jsem se totiž musela opravdu "šprtat" (zítra mám zkoušku) a zjistila jsem, že mě to pořád baví a jde mi to od ruky.
15.5...protože jsem tu zkoušku (snad) úspěšně napsala a taky jsem si koupila za odměnu nové boty.
16.5...že jsem úspěšně dala Puijonský půlmaraton.
17.5...že jsem měla jednoduše pěknou a odpočinkovou neděli - dopoledne odpočinek, odpoledne oběd se spolubydlícími a navečer poslední jóga. (Rozloučení s jógou - viz fotky níže:))
18.5...že se mi ozvali moji couchsurfeři, takže budu mít pozítří v Turku střechu nad hlavou a ještě k tomu zadarmo.
19.5...že jsem si sbalila kufry a připravila se na dlouhou cestu.
20.5...ŽE JEDUUU! :)

To byl tedy můj poslední měsíc ve Finsku. Jak je vidět, snažila jsem si ho zpříjemňovat, jak se jen dalo. I když se trochu vlekl, byl moc fajn. 

Celkově celý pobyt nemůžu zhodnotit jinak než pozitivně. Dobrá, mám-li být upřímná, pobyt na Taiwanu mi "sedl" asi tak o 1000% více, ale i tak jsem si Finsko skvěle užila, poznala spoustu milých lidí, naučila se mnoho nových věcí, poznala nová krásná místa, zlepšila se v angličtině a mnoho dalších pozitiv. 

Úplný návrat do Čech mě však čeká až za 10 dní - nyní sedím ve vlaku do Turku, kde se zdržím jednu noc. Odtud mi ráno jede trajekt do Stokholmu, zde se mám sejít se svým tatínkem a ještě budeme trochu cestovat Švédskem, Finskem a Pobaltím. 

Už se opravdu už dočkat, jak na naše cestování tak na můj úplný návrat....

Puijon Polut - půlmaraton, jenž mě málem zabil

Když jsem zjistila, že se můj poslední víkend v Kuopiu běží půlmaraton, začala jsem málem skákat radostí skoro až do stropu. Vloni jsem si totiž na Taiwanu také zaběhla půlmaraton pár dní před odjezdem domů a tudíž byla skvělá náhodička, že to vyšlo i tady ve Finsku.
Puijon Polut (V překladu to znamená cesty okolo Puija, přičemž Puijio je jediný kopeček široko daleko) byl malý, terénní závod pouze pro pár lidí. Ze sta přihlášených lidí běžely cca dvě třetiny sedmičku a zbylá třetina půlmaraton.

Už asi čtrnáct dní před závodem jsem byla velice dobře seznámena s trasou: zkontaktovali mě totiž na Facebooku pořadatelé, protože viděli na startovní listině jediné ne-finské jméno, a tak je zajímalo, co jsem zač. Slovo dalo slovo a já jsem si s nimi na konci dubna vyrazila tréninkově proběhnout trasu. Takže jsem už čtrnáct dní předem věděla, do jakého masakru jdu. :)

Trasa byla sedm kilometru dlouhá - v případě půlmaratonu se tedy běžela tři kola. Všechno bylo v dost těžkém terénu: bláto, obří kořeny, šutry a klády přes cestu, které člověk musel přelézat. A výběh sjezdovky jako bonus plus na konci každého kola. Celkově byla trasa samý kopeček: na jednadvaceti kilometrech člověk nastoupal jeden kilometr vertikální.

Startovalo se dnes v deset hodin dopoledne. Tento kopec se v Kuopiu nachází rovných pět kilometrů od mého bydliště. Vzhledem k obřím cenám finské MHD jsem šla pěšky, takže jsem měla už před závodem pořádnou rozcvičku.

Původně jsem si myslela, že půjdu na závod sama, ale na poslední chvíli se ke mně přidala moje sousedka, Ewa z Německa. Nikdy v životě neběžela více než patnáct kilometrů v kuse a večer předem se spontánně rozhodla pro takhle těžký půlmaraton. A dala ho - všechna čest Ewě. 

Měla jsem tedy parťačku, což je vždycky fajn, ať už se jedná o jakkoli dlouhý závod. 

Jak už jsem zmínila, běžela se tři sedmikilometrová kola. Nebyl to žádný med - v prvním kole se mi hrozně začalo chtít zvracet. Nevím proč - mám poměrně zmáknuté, co před dlouhým během jíst/nejíst a nevím, kde se tentokrát stala chyba. Asi nervozita.

V prvním kole se moje myšlenky soustředily z "Nepoblej se" na "......." Těmi tečkami myslím všechna česká sprostá slova, na které si jen vzpomenete. :)

Trať byla opravdu těžká a můj žaludek na tom nebyl nejlépe, takže jsem si v duchu pěkně nadávala.

Ve druhém kole vysvitlo slunce. Tedy opravdové slunce se schovávalo někde za mraky (Startovali jsme při teplotě 3°C. Ano, v půlce května.), ale slunce vysvitlo v mé hlavě, protože se mi udělalo lépe. 

Druhé kolo jsem si docela užila. Už jsem se více kochala přírodou a méně nadávala. 

Na konci druhého kola jsem si na občerstvovací stanici dala ionťák. Za normálních okolností piji v 99% jen čistou vodu, ale nyní jsem nějak cítila, že by mě mohl do toho posledního kola nakopnout. 

Jo, to jsem se spletla! 

Možná mě lehce nakopl, ale opět se ozval můj žaludek, který si s tímto hnusným přeslazeným nápojem nevěděl rady a začal zase divně bolet. 

Ve třetím kole mě to donutilo opět zpomalit. Nechala jsem se předběhnout slečnou v podobné růžové bundě, jako mám já. Vůbec jsem neměla tušení, kolik lidí, je ještě za mnou! Začala jsem si dokonce myslet, že jsem předposlední, (Za mnou byla pořád ještě Ewa) protože bylo v lese okolo mě hrobové ticho. 

Bojovala jsem se sebou, ale věděla jsem, že už mám před sebou jen pár kilometrů a to mě hnalo dopředu. Na úplný závěr mě zase čekala již stará známá sjezdovka. (Né moc dlouhá, ale děsně prudká: koneckonců podél ní vedou skokanské můstky) Nahoru jsem se spíše vyplazila, než abych tu sjezdovku vyběhla :) V tuhle chvíli jsem si vzpomněla na Káťu, na cestu na kole z Kentingu a na naší známou písničku z Taiwanu. (Zasvěcení jí znají, ale ostatním radši nebudu říkat, o jakou písničku se jedná:)) Věděla jsem, že mě dokonale nakopne do posledních pár stovek metrů, a tak jsem z kapsy vylovila sluchátka a pustila si jí. Pěkně mě to povzbudilo, ne že ne. :) 

Doběh do cíle byl krásný. Pořadatelé mě vítali křičejíc "Dobřřžžžže!" - věděli, že jsem Češka a tak si asi nastudovali patřičné slovíčko :) 

Při doběhu do cíle se střídal pocit na umření s krásným pocitem, že jsem závod dokončila. S časem se moc chlubit nemůžu: 3 hodiny 14 minut. Byla jsem 14 z 20 ženských. Já vím, není to žádný super čas. Ale náročná trať, 1km převýšení a ještě k tomu můj žaludek - to mě omlouvá. 

Zkrátka jsem ráda, že jsem závod vůbec v pořádku dokončila. :)

Sousedka Ewa doběhla 15 minut za mnou. V ceně startovného byl vstup do sauny. (V místě startu je totiž kromě rozhledny i hotel, kde jsme měli zázemí) Na chvilku jsme si tam zašly uvolnit si ztuhlé svaly. 

Na úplný konec nás ještě čekalo pět kiláčků domů. Mým nohám to nevadilo - koneckonců zvyklé jsou dost, ale můj žaludek se pořádně bouřil a odmítal jakoukoli potravu a pití. Uklidnilo se to až před chvílí, kolem páté večer, kdy jsem do sebe konečně byla schopná dostat trochu jídla. 

Shrnula bych to tak, že to byl snad nejnáročnější závod mého života, (Kam se hrabe maraton s nulovým stoupáním!) ale ve výsledku jsem si ho užila. Krásně jsem tím zakončila svůj půlrok ve Finsku. :)

P.S: Na úplný závět mám otázečku na všechny zkušené běžce.

 Máte nějaký zaručený trik na problematický a rozdrážděný žaludek během závodu? 

Když běhám dvě hodinky pro radost, nedělá to se mnou vůbec nic, ale jakmile nastane nějaký závod, mám velký problém cokoliv pozřít a bojím se, že mi to zkomplikuje mojí účast na Jizerském ultratrailu, protože vím, že během takové dálky jíst budu muset. :( Poraďte prosím, co s tím! 

Tři knížky, které stály za to

Jeden z mých dalších velkých koníčků, které si pěstuji už odmalička, je čtení knížek. Jako malá Verunka jsem byla v knihovně pečená vařená a máloco mi tehdy ze sekce dívčích románků uniklo. Na gymplu jsem začala dávat přednost klasické literatuře, a to zčásti proto, že jsem chtěla co nejvíce zazářit u maturity a zčásti proto, že mě to prostě bavilo.
S nástupem na vejšku jsem čtení malinko odložila k ledu, ale vloni, než jsem odcestovala na Taiwan, mi s sebou Ježíšek naježil čtečku, a tak jsem se do toho opět pořádně obula. Nyní čtu cokoliv, co mě nějakým způsobem zaujme a je mi úplně jedno, zda-li to je klasika, světový bestseller nebo románek pro patnáctileté holky.

Zjistila jsem však jednu nemilou věc: když přečtu knížku, strašně rychle zapomenu jména postav a po (velice krátkém) čase i děj. Od loňského roku si tedy vedu svojí "evidenci", kam si zapisuji každou přečtenou knížku, jména hlavních postav, stručný děj, známku a můj komentář.
Je to super - člověk si pak všechno lépe vybaví.

Nyní bych se s Vámi chtěla podělit o jednoho autora a jeho tři knížky, které mě po dobu několika týdnů každý večer doprovázely pobytem ve Finsku a neskutečně mě okouzlily.

Noah Gordon a jeho trilogie: Ranhojič, Šaman a Lékařka.

Na knížku Ranhojič jsem narazila na jedné internetové diskuzi začátkem svého pobytu ve Finsku. Přišla mi zajímavá, a tak jsem si jí vyhledala a stáhla do své čtečky, což byl, jak jsem později zjistila, skvělý nápad.

Román vypráví o malém chlapci Robertu Coleovi, který přijde při londýnském požáu v 11. století o svou rodinu. Má však štěstí v neštěstí, protože se ho ujme Bradýř - muž, který kočuje po Anglii jako kejklíř a ranhojič. Bradýř Robyho vychová a naučí ranhojičskému řemeslu. Robymu to však nestačí, a tak se vydá do Persie, kde začne studovat medicínu pod vedením nejzkušenějších lékařů své doby.
Samozřejmě vám nebudu prozrazovat, jak knížka dopadne, ale musím vám povědět, že Roby bude velice úspěšný a také zplodí nějaké ty potomky.

Ve druhém díle, Šamanovi, se s nimi totiž setkáme. Šaman se odehrává v 19. století v Americe a vystupuje zde další Robert Cole, pra pra pra pra vnuk Robyho, kterého známe z Ranhojiče. A opět je z něj skvělý doktor, stejně tak jako z jeho budoucího syna Šamana.
Ve druhém díle hraje velkou roli válka Severu proti Jihu, náboženské konflikty a také přítomnost indiánů na americkém kontinentě.  

Poslední díl už je zasazen do 20.století. Opět se zde setkáváme s potomkem dynastie Coleových, tentokrát však se ženou Robertou. A i ona je výtečná lékařka a řeší mnoho zajímavých pracovních i životních problémů.

Ve všech třech dílech je dokonale popsáno velké množství medicínských objevů, pokroků a výkonů. Velice napínavě jsou zde vystižené nejrůznější operace a momenty, kdy lékaři v jednotlivých stoletích bojovali o něčí život. (Autor se prý během psaní těchto románů nechal zaměstnat v nemocnici, aby mohl autentičtěji vykreslit atmosféru) Také je v každém díle dostatečně velká love story.
Autor tyto tři knížky napsal tak, že jsem si je jakožto naprostý laik s nulovou znalostí medicíny velice vychutnala a užila.
Ranhojič a Šaman měly po +- 700 stranách a i přes svojí tloušťku to byly knížky, u kterých jsem nechtěla, aby skončily. Lékařka byla o polovinu kratší: zde mi trochu přišlo, že už autora dynastie Coleových přestala bavit a chtěl jí velmi rychle utnout. To mě maličko zklamalo, takže bych jí pár bodů ubrala, ale jinak to byl rovněž krásný příběh.

Na konci každé knížky se mi pokaždé chtělo brečet, což se mi stává jen velice zřídka. :) Jak říkám, všechny tři byly naprosto skvělé a dojemné, plné lásky, napětí, války, medicíny a dalších zajímavých témat. Bylo mi líto, když jsem se na konci Lékařky musela s dynastií Coleových rozloučit.

Noah Gordon napsal kromě této trilogie ještě další knihy - ty mám během léta určitě v plánu.
Znali jste předtím tohoto spisovatele?
Pokud ne, doufám, že jsem někoho inspirovala k přečtení :)

Národní park Koli aneb po stopách medvěda

Jak už jsem zmínila v předešlém článku, o prvním květnovém víkendu jsme si s kamarády půjčili auto. Zatímco v pátek jsme navštívili místa Linnansaari a Savonlinna, naší sobotní destinací byl národní park Koli, který se nachází asi 160km severovýchodně od Kuopia, nedaleko hranic s Ruskem.

Do Koli jsme dorazili v sobotu dopoledne. Příšerně zde pršelo, byla mlha a teploměr ukazoval jen něco málo nad nulou.
To není moc potěšující, když sem přijedete jen na jednu noc a chcete národní park co nejvíce poznat.
První den jsme se ubytovali (ubytování jsme měli zařízené přes booking.com u velice milých lidí. Bydleli jsme v přestavěné stodole a na záchod či pro vodu jsme museli přes půlku zahrady, ale bylo to velice krásné a romantické!) a vyrazili na menší procházku na nejvyšší vrchol národního parku, kde se nachází hotel, kavárna a infocentrum. V infocentru byl velice milý pán, který nám doporučil trasu na následující den a další místa, která v Koli stojí za shlédnutí - například moc pěkný vodopád, na který jsme ještě týž den vyrazili.

Když jsme se k večeru vraceli z vodopádu, zahlédli jsme v lese losa. Tedy abych byla přesná: já jsem ho neviděla, protože mám pomalé reakce, ale všichni moji tři spolucestovatelé ho viděli. Škoda pro mě, příště musím být bystřejší. :)
Večer jsme si v naší stodůlce uvařili večeři, vypili lahev vína a poté velice brzy usnuli. V pokojíčku obklopeném dřevem se spalo nádherně.

Na neděli, náš druhý a poslední den v Koli, nám místní lidé, se kterými jsme se dali do řeči, slibovali lepší počasí. Ráno, když jsme se probudili, však bylo ještě hůř než předchozí den a mlha by se dala doslova krájet. 

Od naplánované túry nás to ovšem neodradilo! 

Šli jsme osmikilometrový okruh národním parkem. To sice není bůhvíjaká dálka, ale vzhledem k tomu, jak moc náročný terén to celou dobu byl, to bylo docela namáhavé a i mně tentokrát osm kilometrů bohatě stačilo! 

V Koli bylo totiž ještě stále půl metru sněhu, ve kterém jsme se celou cestu doslova brodili. 

Zhruba v jedné třetině naší cesty jsme narazili na něco, při čemž nám ztuhla krev v žilách: na medvědí stopy. Věděli jsme, že ve finských lesích žíjí medvědi, ale nikdy jsme si nepřipustili, že by mohli být v naší bezprostřední blízkosti. A nyní jsme narazili na jejich stopy...

Celý zbytek túry se tedy nesl v medvědím duchu: hledali jsme další stopy a říkali jsme si, co bychom dělali, kdybychom živého mědvěda opravdu potkali. Byl to docela adrenalin. :)

Osm kilometrů nám trvalo přes tři hodiny. Jak říkám, byla to velmi náročná trasa. Na tolik sněhu jsme nebyli připravení. Túru jsme zakončili v kavárně na vrcholu Koli, kde jsme doplnili hladinku cukru kávou a výborným dortíčkem. V kavárně jsme seděli přes dvě hodinky (naše totálně promočené věci se mezitím sušily na topení), což se velice vyplatilo, poněvadž se na nás konečně usmálo počasí a ustoupila ta obrovská mlha, která se v Koli držela celé dva dny! 

Vylezli jsme tedy z kavárny a najednou se nám naskytl překrásný výhled, který byl předtím celou dobu v mlze schovaný. 

Konečně jsem na vlastní oči viděla ten překrásný výhled, který byl vyobrazený na všech pohlednicích v místním obchůdku se suvenýry! Ta modrá jezera, to byla prostě nádhera. 

Dva dny v Koli jsme chodili ve velké mlze a překrásný výhled se nám naskytl až pouhou hodinu před odjezdem, ovšem konstatovali jsme, že takhle si výhledu alespoň více vážíme, než kdybychom na něj koukali celé dva dny. :)

Národní park Koli byl překrásný, výlet jsme si opravdu užili, nicméně na mě toto místo dýchlo velice zvláštní atmosférou.

Jednak proto, že nám jedna místní paní pověděla, že je toto místo svým způsobem tajemné: v minulosti se sem prý lidé báli jezdit, protože věřili, že zde žijí elfové a další nadpřirozené bytosti. A jak jsme zde celé dva dny pobývali v opravdu velké mlze, tak jsem si říkala, že se těm lidem ani nedivím, že to tady opravdu tajemné a trochu strašidelné je. (Věřím však, že kdyby bylo modré nebe a sluníčko, tak to na mě určitě tak nepůsobí)

Druhá věc, která dodala Koli strašidelnou atmosféru, byla ta medvědí stopa. Přestože ve mně vyvolala lehký neklid, musím říci, že vidět medvědí stopy nyní považuji za jeden ze svých největších outdoorových zážitků. (A třeba jednou ve volné přírodě uvidím méďu živého. Tedy snad jenom z dálky:))

Víkend v Koli byl tedy přes nepřízeň počasí vydařený. Mohla za to především skvělá parta lidí. 

Nedokážu říci, zda byl lepší národní park Koli nebo Linnansaari - každý měl něco do sebe. Ale můžu směle říct, že tohle byl jeden z nejlepších víkendů za celý můj pobyt ve Finsku!

Národní park Linnansaari & hrad Savonlinna

Uplynulý prodloužený víkend se nesl ve velice akčním duchu: Janě přijeli na návštěvu velice milí kamarádi z Čech, a tak jsme se domluvili, že si od pátku do neděle společně půjčíme auto a prozkoumáme tři nádherná finská místa.

Tím prvním byl národní park Linnansaari, který se nachází asi 160km jihovýchodně od Kuopia. Tento národní park je umístěný na ostrůvku, takže se na něj nelze dostat jinak než loďkou nebo motorovým člunem.
Nejenom, že je tento park krásný, ale je také unikátní tím, že zde lze pozorovat tuleně.
V pátek jsme se tedy na toto místo vydali. Dopravu na ostrov jsme si domluvili dva dny předem. Cesta z pevniny na ostrov trvala asi 10 minut, ale bylo to docela utrpení: na motorovém člunu to houpalo a stříkala na nás voda, což by bylo skvělé v létě, ale ne v období, kdy bylo pár stupňů nad nulou a jezero bylo rozmrzlé velice zčerstva.

V národním parku jsme si udělali pěknou procházku: z jednoho konce ostrova na druhý to bylo asi čtyři kilometry. Jelikož jsme věděli, že se zde nachází několik tábořišť, vezli jsme si s sebou buřty s tím, že si je k obědu opečeme.
To bylo skvělé! Opékala jsem buřty po strašně dlouhé době a moc se mi to líbilo. Také mě fascinovalo, že ve Finsku v lese máte precizně připravené ohniště, dříví, pilku, sekeru a další věci nezbytné k rozdělání táboráku. U nás by to už bylo dávno rozkradené nebo zničené. :)

Poté, co jsme se dosyta najedli a nabažili ohýnku, jsme se přesunuli do další části ostrůvku, ze které byl skvělý výhled. Kochali jsme se krajinou a také jsme pozorovali dalekohledem, zda neuvidíme tuleně. Bylo to moje veliké přání, vidět je ve volné přírodě.
A vyplnilo se nám...tak z poloviny. Viděli jsme dalekohledem něco, co MOHL BÝT tuleň, ale stejně tak to mohl být kámen. Pozorovali jsme onu věc celkem dlouho a shodli jsme se na tom, že to určitě, na sto procent, tuleň je. Ale že spí.

V Linnansaari jsme strávili skoro pět hodin a poté pro nás zase přijel vodní "taxík" a odvezl nás na pevninu. Moc se mi na tom malém ostrůvku líbilo! Jen škoda, že jsme ty tuleně nespatřili více zblízka.
V místě, kde jsme měli zaparkované auto a kde bylo turistické centrum národního parku, jsme se poté občerstvili kávou a koblihou.
Koblihu jsem měla naposledy snad na základce a vůbec by mě nenapadlo, si jí nyní dát. Jenže jsme se od místních lidí dozvěděli, že dát si na prvního máje koblihu je ve Finsku tradicí.
Tak my se v Čechách líbáme pod rozkvetlou třešní a Finové místo toho tlačí koblihy!
Je to docela úsměvná tradice, viďte?

Tím ale náš výlet neskončil: v pozdním odpoledni jsme se posunuli dalších 40km do města Savonlinna, kde se nachází zřícenina hradu Olavinlinna. Hrad byl bohužel kvůli státnímu svátku zavřený - to mě trochu mrzelo, ale na druhou stranu, v Čechách se určitě nachodím ještě na tolik hradů a zámků, až mě to nebude bavit:) Prošli jsme si městečko, udělali si nějaké fotky a kolem sedmé večer jsme se vydali zpět do Kuopia.

Do Kuopia jsme dorazili někdy po deváté. Byla jsem totálně vyřízená, takže jsem jen vykonala nezbytnou hygienu a padla za vlast. Další den ráno totiž naše výletování pokračovalo, tentokrát na severovýchod do NP Koli.
Ale o tom až zítra.