Výlet do neznáma

Na sobotu jsme si s kamarádkou Janou naplánovaly výlet do městečka Varkaus, které leží zhruba hodinu cesty od Kuopia. Doslechly jsme se, že je to tam prý hezké, a tak jsme tam autobusem vyrazily.
Na internetu jsme si zjistily něco málo o tom, co se dá ve Varkausu dělat, ale žádný konkrétnější plán jsme neměly.

Do Varkausu jsme dorazily v deset hodin dopoledne  a po výstupu z autobusu nás praštila šílená zima: tři stupně, zataženo a vítr. (Ano, zatímco vy v Čechách grilujete a koupete se v bazénu, my ve Finsku chodíme stále v zimních bundách jak sněhuláci) Nenechaly jsme se tím ale odradit a zamířily do centra, najít nějaké infocentrum.
Webové stránky města Varkaus jsou pěkně udělané a vychvalují město až do nebe. Byly jsme naladěné na krásné městečko (na internetu prezentované jako hlavní město kaviáru), kavárničky, obchůdky, příjemný ruch, ale realita byla trochu jiná: tak trochu tam chcípl pes.
No, mám-li Varkaus k něčemu přirovnat, tak rozhodně k o něco většímu Benešovu nad Ploučnicí :)
Po ránu bylo všude zavřeno, infocentrum neexistovalo a městu dominovala obrovská továrna a komíny. Nakonec jsme alespoň v místní knihovně sehnaly mapku města a okolí a rozhodly jsme se, že z toho nic-moc-hezkého města vypadneme do přírody.
A to byla skvělá volba!

 Příroda za městem totiž byla moc krásná a hlavně: byla úplně jiná, než v Kuopiu! Z toho jsme byly překvapené, protože jsme přeci jen jely jen o pouhých pár desítek kilometrů vedle.

Nakonec se na nás usmálo štěstí a vysvitlo i sluníčko, takže jsme mohly odhodit čepice a rukavice:)

Strávily jsme tedy několik hodin túrkou v lese po okolí Varkausu a bylo to moc hezké. Dokonce jsme viděly několik rozkvetlých kytiček, což nás opravdu potěšilo, protože ještě před pár dny bylo všude plno sněhu. V lese jsme taky narazily na takovou zajímavou, trochu retro přírodní posilovnu. 

  

Po okolí Varkausu jsme nachodily zhruba 12-15 kiláčků a kolem půl třetí jsme se vrátily zpátky do centra, doufajíc, že to tam třeba více ožilo. Chtěly jsme si sednout někam na dobrou kávičku.
Přišly jsme do prvního podniku, kde měli velký, pěkný stroj na kávu, ale řekli nám, že je rozbitý. (Jako bych to z cukrárny neznala..) Omluvily jsme se a šly hledat jiné místo.
Usadily jsme se do druhé, pěkně vypadající restaurace/kavárny. Viděly jsme kávovar, takže jsme si říkaly, že tady už nám cappucino udělají.
Chyba!
Opět nám z nějakého důvodu oznámili, že cappucino nedělají a že nám mohou nabídnout jen espresso nebo finnish-style-coffee. Neměly jsme už sílu, hledat další podnik: na kapučínko jsme rezignovaly, řekly jsme si, že holt asi do Varkausu ještě nedorazilo a zůstaly jsme zde.

Odměnou nám byl teplý, borůvkový dezertík s malinami a zmrzlinou. Bylo to opravdu znamenité, málem jsme snědly i talíř :)
V půl páté nám jel autobus zpátky do Kuopia. Bylo to akorát: Varkaus a jeho okolí jsme měly krásně prochozené. Udělaly jsme si obrázek o tom, že ve městě chcípl pes, ale lesy mají pěkné a že neznají cappucino, ale mají dobré zákusky.

Do Kuopia jsme dorazily totálně hladové: přeci jen, nachodily jsme hromadu kilometrů a moc jsme toho za celý den nesnědly. Připravily jsme si tedy u Jany v bytě delikátní večeři: dušenou zeleninku, čerstvý chlebík se slaným máslem, vajíčka na hniličku, sýr brie a oříšky.
Vydařený den jsme zakončily  moc hezkým večerem s kytarou, zpíváním českých písniček a nakonec saunou.
Mám moc ráda, když se člověk o radost z dobrého jídla s někým dělí: v bytě bydlím s holkama z Francie, které večeří až o tři hodiny déle, než já, takže večeřet v příjemné společnosti bylo opravdu hezké a zažila jsem to po dlouhé době.

Výlet do Varkausu tedy vypadal nejprve tragicky, ale nakonec jsme si ho dokázaly skvěle užít a našly jsme si na průmyslovém městě to hezké. A to je důležité. :)

(P.S: Ivčo a Káťo - vzpomínáte, jak jsme se na Taiwanu vydaly do donebevychváleného Yilanu? :))

Povídání o Petrohradu: 2.část

Třetí den v Petrohradu jsme měli opět bohatý program: ráno nás autobus odvezl do nejnovějšího ruského nákupního centra, kde jsme měli 2 hodiny volno na to, abychom centrum pořádně prošli a prozkoumali rozdíly mezi obchoďáky v Rusku a ve Finsku.
Upřímně, byla to spíš záminka učitelky, která si zde chtěla nakoupit. Už asi po dvaceti minutách jsem nevěděla, co zde dvě hodiny dělat, protože jeden z největších rozdílů byl ten, že ceny zboží byly mnohonásobně vyšší než ve Finsku, o ČR nemluvě.
Po dopoledni v obchodním centru jsme se vrátili do našeho hotelu, kde jsme měli dvě přednášky: jednu od manažerky hypermarketů Prisma a druhou od manažera hotelů Sokos. Obě se týkaly managementu/marketingu v Rusku a byly celkem zajímavé.
Po přednáškách nás čekal bohatý oběd ve formě švédských stolů. Spousta zeleniny, krevetový salát, ryba s bramborovou kaší a jako dezert tiramisu. My Češi jsme byli s obědem moc spokojení, ale holky z Francie nad výběrem trochu ohrnovaly nos :)

Odpoledne jsme měli tři hodiny volno: ostatní vyrazili k nějakému dalšímu kostelu, ale já jsem se rozhodla, že si místo toho půjdu zaběhat. Zaběhla jsem si 10 kiláčků podél řeky: běh ve městě plném smogu sice nebyl nic moc, ale šlo mi spíš jen o to, abych si mohla říct "Joo, běhala jsem v Petrohradu"" 

V podvečer jsme měli další, školou organizovaný program: ruskou folkovou show v jednom z petrohradských divadel. Folková show mě mile překvapila: obávala jsem se, že to budou 2 hodiny velké nudy, ale bylo to přesně naopak: zábavné, vtipné a zajímavé. Tanečníci a tanečnice vystřídali několik různých krojů a předvedli fakt pěkné vystoupení.
O přestávce jsme dostali šampaňské a jednohubky, což mě samozřejmě velice potěšilo. Měli tam jednu velice praktickou věcičku: držák na skleničku, který je připevněný na talířku. Na fotce níže je to lépe vidět. Zkrátka: můžete držet talíř, skleničku s šampáněm a ještě k tomu máte jednu ruku volnou. Zkrátka výborný vynález. :)

Ve čtvrtek dopoledne jsme měli naplánovanou návštěvu finského domu, což je budova v centru Petrohradu, ve které se soustřeďují Finové zde žijící, je tu také školka pro finské děti, finské firmy podnikající v Rusku zde mají podporu apod. Měli jsme tu dvě přednášky o finských firmách na ruském území. 

Po přednáškách jsme měli celé volné odpoledne: využili jsme ho k návštěvě kostela, procházce na malý ostrůvek v centru města, kde se nachází pevnost a dokonce i písečná pláž, no a také k návštěvě americké restaurace a nákupu suvenýrů. (Suvenýry nakupovali spíš Francouzi: my Češi jsme usoudili, že tahat domů bábušky a další kýče je absolutně zbytečné, když to s trochou štěstí možná najdeme u našich babiček na půdě.:))

No a poslední večer v Petrohradě nám škola přichystala další milý program: ruskou večeři. Na tu jsem se samozřejmě moc těšila, protože ochutnávání národních specialit je jedním z mých největších koníčků :) Večeře pro nás byla přichystána v pěkné restauraci Arka a skládala se ze čtyř chodů: 

- Salát Olivier, což je něco jako náš český bramborový salát, ale přidává se do něj ještě maso

- Boršč

- Mleté kuřecí maso obalené v takovém zvláštním těstíčku s bramborovou kaší

- Créme brulée jako dezert (to jsem moc nepochopila - měli jsme mít ruské menu a créme brulée je spíše francouzský dezert, nicméně i tak jsem si pochutnala:))

Byla to docela nálož, ale všechno bylo moc dobré. 

Po večeři jsem už jen odpočívala v hotelu a v sauně. V pátek po snídani jsme vyrazili zpátky do Finska. Cestu zdržely obšírné kontroly na hranicích, ale dorazili jsme v pořádku. Výlet do Ruska byl maximálně vydařený. Jsem ráda, že jsem se tam mohla podívat - bylo to zas něco úplně jiného. :) 

Povídání o Petrohradu: 1. část

Tento týden jsem strávila čtyři noci v druhém největším ruském městě, Petrohradu. Vděčím za to především finské univerzitě, která výlet organizovala a z velké části i financovala. Jednalo se o tzv. study trip: viděli jsme většinu památek, užili si zábavu, ale taky jsme měli během výletu přednášky od různých lidí, kteří se nějakým způsobem angažují v podnikání či marketingu na ruské půdě. 

Podívat se do Ruska byl vždycky můj sen. Před cestou jsem byla plná očekávání a přemýšlela, jaké to tam asi bude. Cestovali jsme z Kuopia autobusem - Petrohrad je vzdálený jen 400 kilometrů, ale cesta nám zabrala celý den, protože jsme strávili přes 2 hodiny na hranicích. Celkem 4 krát nám kontrolovali pasy. (Přičemž jsme si už několik týdnů dopředu museli zažádat o vízum) 

Vím, že ještě před několika lety byly tyto kontroly naprosto normální na každých hranicích, ale nyní jsem si uvědomila, jak je to skvělé, že existuje schengenský prostor a bezproblémová možnost cestování do většiny zemí.

Když jsme přejeli finsko-ruskou hranici, rázem se podél silnice objevilo velké množství odpadků. Tu a tam nějaký polorozpadlý barák. A všechny nápisy se změnily z latinky na azbuku: nyní jsem byla moc ráda, že jsem na gymplu absolvovala rok ruštiny, (Zdravím paní učitelku Utínkovou:)) protože jsem si mohla všude všechno přečíst.

Do Petrohradu jsme tedy dorazili v pondělí v podvečer. Ubytovaní jsme byli v krásném, pětihvězdičkovém hotelu Sokos  Palace Bridge. První večer jsme vyrazili v sedmičlenné skupince na procházku. Měli jsme kliku, že s náma šly dvě slečny z Ruska, takže hnedka věděly, kam jít.

První večer jsme došly pěšky na Něvský prospekt, nejznámější nákupní ulici v Petrohradu.Vyměnili jsme si eura za rubly a nasávali první ruský vzduch. 

Ihned jsem pocítila, jak je Petrohrad obrovský. Navštívila jsem sice i větší města, ale nikde jinde jsem onu velikost tak moc nepocítila. V Petrohradu vám může trvat bez problémů hodinu, než se autem dostanete do 2km vzdáleného místa, protože je zde neustále šílená zácpa. Pořád jsme si museli hlídat tašky, protože jsme se cpali ve velkém davu lidí. 

Ve městě jsme si dali večeři. Po večeři jsme už byli všichni dost utahaní: já a český parťák Matyáš jsme se rozhodli vydat zpátky do hotelu, zatímco ostatní chtěli ještě courat po městě. Ruské holky nám popsaly, jak se k hotelu dostaneme metrem, protože to byla pěšky docela štreka.

Bohužel, co se nestalo: dojeli jsme sice do naší cílové stanice, ale nějak špatně jsme se zorientovali a místo do hotelu se vydali opačným směrem. Když jsme se dostali do nějaké méně rušné a lehce pochybné čtvrti, došlo nám, že jsme asi někde špatně. Chvíli jsme bloumali ulicemi ve snaze, že ten náš hotel třeba bude za rohem. Když už jsme byli fakt unavení a promočení (jo, do toho ještě pršelo), napadlo nás, že zkusíme někde najít Wifi, abychom se mohli připojit na internet a zadat si náš hotel do navigace. Naštěstí se nám to po chvíli povedlo a na jedné benzínce jsme se připojili.

Ale ouha, od našeho hotelu jsme byli 4 kilometry daleko. 

Z metra jsme šli úplně na druhou stranu, než byl hotel.

Nic jiného nám nezbylo, než se ty 4 kilometry totálně unavení vydat.

Naštěstí už nám navigace říkala, kam máme jít, takže jsme šli na jistotu.

Z restaurace jsme odcházeli v 9 hodin a v hotelu byli kolem půl dvanácté. Pěkná ztráta, hned první večer. :)

Druhý den jsme si nejprve užili parádní hotelovou snídaničku. Na výběr bylo snad všechno, na co si člověk ke snídani vzpomene. Jelikož jsem měla ještě z nemilé procházky z předchozí noci šílený hlad, zvládla jsem hnedka tři chody. Naprosto mě uchvátily bliny, ruské lívance přelité teplým ovocem, jogurtem a kondenzovaným mlékem. Měla jsem je ke snídani i zbylé čtyři dny, ještě s talířkem ruského tvarohu, který je něco mezi klasickým a strouhaným tvarohem, ale mnohem lepší.

Po bohaté snídani jsme měli na programu City tour. Jezdili jsme autobusem po městě, průvodkyně nám povídala o všech pamětihodnostech a na těch nejzajímavějších místech jsme zastavovali a fotili se. Když jsem se dozvěděla, že se budeme vozit autobusem, nebyla jsem z toho moc nadšená, ale poté, když jsme viděla, jak jsou od sebe jednotlivá místa vzdálená, jsem byla docela ráda. Pěšky by se to za půl dne nedalo ani náhodou. 

Po této City tour jsme měli hodinu pauzu na oběd. Neměla jsem po té tříchodové snídani vůbec hlad, ale bez problémů jsem do sebe zvládla narvat obídek i dorťáka s kafíčkem. :) Po obědě následovala druhá část programu s průvodkyní: Ermitáž. 

Jedná se o jedno z největších muzeí na světě, něco jako je Louvre. (Když jsem byla předloni v Louvru v Paříži, strávili jsme z tříhodinového času 1 hodinu v obchodě s Pandorou, 1 hodinu v kavárně a zbylou hodinu v muzeu, aby se teda neřeklo. Děsně mě totiž od návštěvy muzea odrazovaly davy lidí) Tady takové davy nebyly, navíc jsme měli organizovanou prohlídku s průvodkyní, takže jsem si z Ermitráže odnesla trošku víc než z Louvru :)) 

Bylo to tam opravdu honosné, jak je vidět z fotek. 

Po Ermitáži jsme měli volno, takže jsme s naší skupinkou chvíli courali po městě, seděli v kavárně a k večeru se vydali pěšky do hotelu. Bohužel, celý den nám opět nepřálo počasí, takže jsme přišli zase celí promáčení. Ale aspoň jsme se neztratili. :) 

Večer jsem byla v sauně, kterou jsme měli v hotelu k dispozici a poté jsem usnula asi v půl desáté - celá já. :) 

No a co jsme dělali v Petrohradu další dva dny? O tom bude další článek.

Jak se běhá na severu?

Jeden můj věrný čtenář mě před nedávnem poprosil, zda bych nemohla napsat článek o běhání na cestách a zejména tedy tady ve Finsku. A já přání plním ráda, takže...je to tu :)
(Budu moc ráda, když bude tento článek inspirací pro budoucí běžce-erasmáky mířící do Kuopia v příštích letech)

Mojí běhací éru ve Finsku bych rozdělila do dvou etap:
1.Běhání v zimě
V lednu jsem byla ještě absolutně nerozkoukaná a teprve jsem hledala nějaké své budoucí běžecké trasy. Jelikož jsem z počátku mého pobytu nevěděla, kudy kam, naběhala jsem třeba deset kilometrů  kolem dokola naší ulice: děsná nuda, to vám povím!
Ještě k tomu tu byly v lednu velké mrazy, což mělo za následek, že jsem asi po svém třetím finském běhání onemocněla. Když jsem se uzdravila, začala jsem běhat v mínus dvacítkách znova, tentokrát s šátkem přes pusu a bylo to v pohodě.

Měsíce leden a únor tedy patřily objevování běžeckých tras a musím říct, že ke konci měsíce se mi už celkem podařilo, najít si svá oblíbená běhací místa. Jak je však vidno z fotky, před každým výběhem jsem se musela nabalit jako polárník. :)
V zimě jsem si také strašně užívala úterky, kdy máme v našem domě zdarma saunu. To jsem se vždycky po celou dobu běhu těšila, jak se potom vyhřeji! I nyní na jaře do sauny chodím, už to však není tolik "zasloužené", jako v těch dvaceti pod nulou.

Zde jsou nějaké mapky mých zimních finských běhů: vkládám to sem pro případ, že by tento článek četli nějací budoucí návštěvníci Kuopia. :)

Všechny trasy začínají i končí v Neulamäki a vedou z velké části po asfaltových chodnících: v lednu a v únoru na všech chodnících sníh, na kterém se (přes lehkou klouzavost povrchu) skvěle běhalo. 

Do lesa jsem v zimě nechodila téměř vůbec, protože veškeré cestičky byly upravené jako běžecké stopy, takže jsem je nechtěla běžkařům ničit.

2.Běhání na jaře
Lepší běhací období pro mě nastalo s příchodem jara a táním sněhu. (No dobře, pořád ten sníh neroztál úplně na 100%, ale už ho tu je opravdu málo) Začala jsem více objevovat místní lesy a kopce. Jednak pro to, že mě z častého běhání po asfaltu bolí klouby a jednak pro to, že je to zkrátka mnohem lepší, dobrodružnější a zajímavější.
Kuopio nabízí nepřeberné množství lesních cestiček. Už jsem jich objevila docela dost, ale stále mám co dohánět. Mé oblíbené jsem například lesy okolo Puijo tower nebo lesy v Neulamäki, kde najdete na každém rohu turistické značky a mapky, takže se zde opravdu nedá zabloudit.

Začátkem dubna jsem také udělala velký kup a pořídila si skvělé, pořádné trailové boty. (Běhat v lese plném sněhu, bláta a náledí v silničkách totiž nebylo nic moc.) A od té doby skoro na silnici nechodím, protože jsem lesnímu běhání propadla ještě více, než předtím.

Tady je malé pokocháníčko pro milovníky trailů: první fotka (ta s modrou oblohou) ukazuje kopeček na Puijo v půlce března a ty ostatní potom finský les a jeho překážky.

Milovníky velkých kopců však musím zklamat, protože v Kuopiu najdete jen jeden jediný, a to výše zmiňované Puijo. V rámci tréninku na Jizerský ultratrail se poslední dobou snažím rovině vyhýbat, jak se dá a vybírám si co nejkopečkovatější terén. V Čechách je to jednoduché, ale tady ve Finsku nemám moc na výběr, a mám v podstatě jen dvě možnosti: Vyběhnout si na Puijo po prudké sjezdovce nebo Vyběhnout si na Puijo né tak prudkou, ale delší obklikou.
No, nestěžuji si. Je lepší tady mít jeden kopec, než žádný. Ale doma, kde těch kopců máme desítky, je to zkrátka lepší. :)

Tohle je tedy moje běhání v Kuopiu. Jak už jsem řekla, budu moc ráda, když tím nějaké ty budoucí návštěvníky inspiruji. :)

Seznamte se s panem Studencem, aneb moje první zdolaná lužická sedmistovka

Ačkoliv to venku podle počasí moc nevypadalo, včera byly Velikonoce. Dopoledne jsem doma vítala koledníky, ale odpoledne jsem si řekla, že by to chtělo nějaký delší, kopcovitější, zkrátka "sváteční" běh.
Předsevzela jsem si totiž, že co nejvíc omezím běhání po rovině a budu alespoň jedenkrát týdně běhat nějaký ten větší kopeček, protože se Jizerský ultratrail nemilosrdně blíží a já bych ho opravdu moc chtěla ve zdraví a pohodě uběhnout.

Bydlím de facto v Lužických horách, takže mám na trénink výborné podmínky. V těchto horách se nachází celkem deset vrcholů, které jsou větší než 700 metrů. (A v srpnu se zde běží krásný, ale drsný závod Deset lužických sedmistovek, o kterém v hloubi duše velmi přemýšlím) Největší vrchol, Luž (793m.n.m) zdoláváme velice rádi na kole. Třetí největší vrchol Lužických hor, Jedlová (774m.n.m), je moje velká srdcovka a můj úplně nejoblíbenější kopec v okolí našeho domova.
Na všechny tyhle lužické kopečky chodím moc ráda pěšky, ale nikdy jsem se nevyhecovala k tomu, abych na nějaký vyběhla.

Úplně nejblíž našemu domovu je Studenec, šestá největší lužická "sedmistovka". Na úplný vrcholek je to od našeho domu přesných 7 kilometrů. Snažila jsem se na něj vyběhnout už vloni, ale nedovolila mi to příšerná mlha, která zakryla turistické značky.
Včera jsem se rozhodla, že udělám pokus č.2.
A tentokrát se zadařilo a vrchol jsem dobyla!
Prvních pět kilometrů se běží do mírného kopečka po silnici. No dobře - ke konci už začne být kopeček trochu prudší, jednou jsem ho jela autem a málem jsem ho nevyjela ani na jedničku.

V tomto krásném kopečku začalo hustě chumelit. Ano, na Velikonoce začalo chumelit. Nebylo to moc příjemné, ale nevzdala jsem to. 

O cca dvacet minut později jsem doběhla do sedla pod Studencem (kde jsem posledně kvůli strašné mlze skončila) a po chumelenici už nebylo ani památky. Naopak, začalo svítit sluníčko a bylo krásně vidět. Zbýval mi kiláček na úplný vrcholek. 

Ten kiláček jsem se spíše brodila ve sněhu, než že bych běžela, ale nakonec jsem se na vrcholek dostala v čase 00:59. Já vím, není to žádná sláva, běžet 7 kilometrů hodinu, ale přičtěme si k tomu sníh, chumelenici a ještě velký stoupák. :)

Na vrcholku Studence je rozhledna, na které už jsem párkrát byla. Tentokrát jsem jí vynechala, protože jsem nechtěla moc vychladnout. 

Zpátky do Kamenice jsem se vydala jinou cestou. Hláška z filmu Sněženky a machři "Je to horší cesta, ale za to je to dál", je nyní naprosto na místě. Zpátky jsem totiž běžela nejprve po turistické značce, ale o chvíli později jsem z ní odbočila a rozhodla se běžet "zkratkou" přes les. Moje zkratka byla blátivá, bažinovitá, prudká a náročná. Kdybych běžela po turistické cestě, měla bych sice v nohách o tři kiláčky více, ale rozhodně bych neměla zabahněné a totálně mokré boty. 

 Ale jinak to bylo krásný. V lese jsem potkala stádo jelenů a také jsem zažila další, desetiminutovou totální chumelenici, po které opět vylezlo sluníčko. Když jsem se dostala z lesa na silnici ve vesnici Lipnice, byla jsem docela ráda, že jsem konečně pořádně věděla, kde jsem. :)
A za sebou jsem měla první zdolanou lužickou sedmistovku.

Celkově mi tento šestnáctikilometrový výlet trval přesně dvě hodiny. Netvrdím, že je to něco extra, ale měla jsem z toho opravdu hezký pocit a zážitek. Kopečky mám prostě ráda a jsem ráda za to, že jich máme v severních Čechách tolik. Až přijedu za měsíc a půl domů úplně, vidím to hnedka na zdolání nějakého dalšího.

Doma na mě čekal teplý, domácí chleba s vajíčkovou pomazánkou a mrkvovo-celerový salátek. Opravdu to bylo zasloužené. :) Jen jsem na tom Studenci nejspíš nechala mozek, protože když jsme potom večer hráli Česko, rozdrtil mě i můj čtrnáctiletý bratr.