Seznamte se s panem Studencem, aneb moje první zdolaná lužická sedmistovka

Ačkoliv to venku podle počasí moc nevypadalo, včera byly Velikonoce. Dopoledne jsem doma vítala koledníky, ale odpoledne jsem si řekla, že by to chtělo nějaký delší, kopcovitější, zkrátka "sváteční" běh.
Předsevzela jsem si totiž, že co nejvíc omezím běhání po rovině a budu alespoň jedenkrát týdně běhat nějaký ten větší kopeček, protože se Jizerský ultratrail nemilosrdně blíží a já bych ho opravdu moc chtěla ve zdraví a pohodě uběhnout.

Bydlím de facto v Lužických horách, takže mám na trénink výborné podmínky. V těchto horách se nachází celkem deset vrcholů, které jsou větší než 700 metrů. (A v srpnu se zde běží krásný, ale drsný závod Deset lužických sedmistovek, o kterém v hloubi duše velmi přemýšlím) Největší vrchol, Luž (793m.n.m) zdoláváme velice rádi na kole. Třetí největší vrchol Lužických hor, Jedlová (774m.n.m), je moje velká srdcovka a můj úplně nejoblíbenější kopec v okolí našeho domova.
Na všechny tyhle lužické kopečky chodím moc ráda pěšky, ale nikdy jsem se nevyhecovala k tomu, abych na nějaký vyběhla.

Úplně nejblíž našemu domovu je Studenec, šestá největší lužická "sedmistovka". Na úplný vrcholek je to od našeho domu přesných 7 kilometrů. Snažila jsem se na něj vyběhnout už vloni, ale nedovolila mi to příšerná mlha, která zakryla turistické značky.
Včera jsem se rozhodla, že udělám pokus č.2.
A tentokrát se zadařilo a vrchol jsem dobyla!
Prvních pět kilometrů se běží do mírného kopečka po silnici. No dobře - ke konci už začne být kopeček trochu prudší, jednou jsem ho jela autem a málem jsem ho nevyjela ani na jedničku.

V tomto krásném kopečku začalo hustě chumelit. Ano, na Velikonoce začalo chumelit. Nebylo to moc příjemné, ale nevzdala jsem to. 

O cca dvacet minut později jsem doběhla do sedla pod Studencem (kde jsem posledně kvůli strašné mlze skončila) a po chumelenici už nebylo ani památky. Naopak, začalo svítit sluníčko a bylo krásně vidět. Zbýval mi kiláček na úplný vrcholek. 

Ten kiláček jsem se spíše brodila ve sněhu, než že bych běžela, ale nakonec jsem se na vrcholek dostala v čase 00:59. Já vím, není to žádná sláva, běžet 7 kilometrů hodinu, ale přičtěme si k tomu sníh, chumelenici a ještě velký stoupák. :)

Na vrcholku Studence je rozhledna, na které už jsem párkrát byla. Tentokrát jsem jí vynechala, protože jsem nechtěla moc vychladnout. 

Zpátky do Kamenice jsem se vydala jinou cestou. Hláška z filmu Sněženky a machři "Je to horší cesta, ale za to je to dál", je nyní naprosto na místě. Zpátky jsem totiž běžela nejprve po turistické značce, ale o chvíli později jsem z ní odbočila a rozhodla se běžet "zkratkou" přes les. Moje zkratka byla blátivá, bažinovitá, prudká a náročná. Kdybych běžela po turistické cestě, měla bych sice v nohách o tři kiláčky více, ale rozhodně bych neměla zabahněné a totálně mokré boty. 

 Ale jinak to bylo krásný. V lese jsem potkala stádo jelenů a také jsem zažila další, desetiminutovou totální chumelenici, po které opět vylezlo sluníčko. Když jsem se dostala z lesa na silnici ve vesnici Lipnice, byla jsem docela ráda, že jsem konečně pořádně věděla, kde jsem. :)
A za sebou jsem měla první zdolanou lužickou sedmistovku.

Celkově mi tento šestnáctikilometrový výlet trval přesně dvě hodiny. Netvrdím, že je to něco extra, ale měla jsem z toho opravdu hezký pocit a zážitek. Kopečky mám prostě ráda a jsem ráda za to, že jich máme v severních Čechách tolik. Až přijedu za měsíc a půl domů úplně, vidím to hnedka na zdolání nějakého dalšího.

Doma na mě čekal teplý, domácí chleba s vajíčkovou pomazánkou a mrkvovo-celerový salátek. Opravdu to bylo zasloužené. :) Jen jsem na tom Studenci nejspíš nechala mozek, protože když jsme potom večer hráli Česko, rozdrtil mě i můj čtrnáctiletý bratr.