NP Taroko - Jhuilu trail

Pár dní po tom, co jsme přijeli na Taiwan, nám nabídl náš kamarád Su, zda bychom neměli zájem o moc pěknou túru v národním parku Taroko, na kterou člověk musí mít povolení. (jedná se o místy celkem nebezpečnou cestu, kde občas padají ze skal lidem na hlavu kameny, takže sem pouští jen cca 100 lidí denně) No samozřejmě, že jsme zájem měli, a to velký!
Ačkoliv to Su začal vyřizovat už někdy v únoru, povolení jsme měli právě na dnešek.
Vyrazili jsme časně ráno - cesta do Taroka nám trvala na skútech něco přes hodinku. Obdivovala jsem Ivču s Mírou, kteří na skútru minulý měsíc dali devítihodinovou štreku do Kaohsiungu, protože já jsem i po hodině byla celá zkroucená a zmrzlá. Asi jsem zhýčkaná - skútr, co máme doma, je trochu větší a pohodlnější :)

V Taroku jsme šli túru s názvem Jhuilu trail - dohromady jsme našlapali cca 18km a 1517m převýšení, když se to vezme nahoru i dolů. 

Vzhledem k tomu, že jsem se dny předtím opravdu neflákala a naběhala v tomto týdnu kolem 60 kilometrů, dalších pár desítek najezdila na kole a úctyhodný 1 kilometr jsem uplavala (to je na mě největší výkon - plavání totiž nesnáším a pořádně neumím :D), dneska na moje nohy už nějak padla únava a připadala jsem si, jako když nejdeme 18, ale 50km. 

Celá trasa byla ale moc krásná a k tomu jsme chytli nádherné počasí, a tak jsem ty bolavé nohy přežila...

Túra se nám tedy opět velice vydařila. Cestou jsme se často museli přidržovat lan a chvílemi bych cestu přirovnala k nějakým lehkým ferratám. 

Lehký šok nám ovšem připravila Ivča, které uklouzla noha a udělala ošklivě vypadající, dvojité salto přes kameny. Měla ale obrovské štěstí - na to, jak vypadal pád děsivě, je díkybohu jen trochu potlučená, ale (snad) to není nic vážnějšího :) 

Velice unavení, ale v pořádku jsme se vrátili na koleje, kde nás čekala již méně příjemná činnost - praní a balení. Zítra ráno totiž vyrážíme do Taipeie a odtud pak v noci letadlem směr Kuala Lumpur. Máme před sebou čtrnáctidenní cestu s batůžky na zádech do Malajsie, Kambodži a Singapuru. Hurááá!

Oslavy, obžerství ale i trocha práce...

...tak v takovém duchu se nesl náš uplynulý prodloužený víkend.

Začnu tedy tou prací. V sobotu, patnáctého března se běžel v Hualienu East Coast Maraton. Chtěla jsem se ho taky zúčastnit, ale bohužel v době, kdy jsme přijeli na Taiwan už byla registrace uzavřená :(
Mohli jsme se ho však zúčastnit jako dobrovolníci. (Já a Káťa jsme to dokonce měly v rámci cyklistického kurzu, do kterého jsme přihlášené, povinné) 
Maraton startoval už v šest hodin ráno a ještě před startem zde bylo spoustu práce - musely jsme tedy vstávat už v půl třetí v noci. V půl čtvrté nás společně s desítkami dalších dobrovolníků přepravil autobus z kampusu na místo startu a vyfasovali jsme žlutá trička.
Náplní naší práce bylo nejdřív přebírání batohů a potom vybírání čipů od těch, kteří již měli závod odběhnutý. (běžel se jak maraton, tak půlmaraton a celkem se mohlo zúčastnit několik tisíc lidí) Práce sama o sobě nebyla nikterak náročná, ale byly jsme příšerně nevyspalé a unavené. A rvalo mi to srdce, když jsem všude okolo sebe viděla ty spokojené běžce.
Zkrátka jsem jim to záviděla - pěkné počasí, úžasná atmosféra a moc hezká trasa podél oceánu. Zde je kraťoučké video, jak krásně to vypadalo -> https://www.youtube.com/watch?v=_ySflRE-BUY
Když všichni doběhli, ještě jsme chvíli uklízeli cílový prostor a poté nás autobus dovezl zpátky do kampusu. Kromě trička jsme dostali diplom, snídani a oběd. Pomáhání na maratonu byla fajn zkušenost, ale jak říkám, příště už ho radši poběžím :)

Co se týče oslav, tak ty byly hned dvě - ve čtvrtek, třináctého března jsem měla narozeniny já a hned dva dny na to je měla Káťa. (a za týden je má Míra, abychom toho neměli málo :))
Vše se neslo v poklidném duchu - byli jsme 4 Češi a 4 naši taiwanští kamarádi. Hráli jsme hry, povídali jsme si, zpívali vtipné písničky a tak...Káti oslava byla večer po výše zmiňovaném maratonu, takže jsme byli všichni docela dost unavení, ale i tak si myslím, že jsme nás oslavili dost :)

Dostala jsem dort, několik přání a moc hezké dárečky. Ty piva v pozadí moje nejsou, těmi by se mi spíš pomstili  než potěšili.. 

Moje nové hůlky na jedení - krásně růžové  a vypadají z jedné strany jako pastelky :D Ještě se s nimi ale naučit pořádně jíst... 

Miau, Su, Lai, Káťa & její dort. Ochutnali jsme tady už několik dortíčků a musím říct, že mě příjemně překvapilo, jak je mají Taiwanci dobré!! 

To jsou tedy naše proběhnuté narozeniny. Do nadpisu článku jsem však zařadila ještě slovíčko obžerství - to pro to, že jsme během víkendu stihli ještě dvě zajímavé večeře. Ta první byla s taiwanskými kamarády, kteří byli minulý semestr v Hradci. Vzali nás do japonské sushi restaurace - myslím, že jsem za život ochutnala už hodně dobrého sushi, ale to, co jsem měla nyní, všechno ostatní předčilo. Bylo to bezpochyby nejlepší sushi, které jsem kdy jedla... 

Nejen, že to bylo dobré, bylo to i obrovské - v ČR mám většinou po sedmi kouscích ještě hlad, ale teď jsem byla fakt nacpaná :D Jeden kousek mohl mít dobrých 100g a k tomu ještě japonská polévka miso.

 Poslední gurmánsko-společenskou akcí, o které se zmíním, byla večeře s anglickým klubem. 

Nevím, jestli jsem už o tom v některém z minulých článků psala, ale každou středu večer navštěvujeme s holkama takový klub, kde se mluví anglicky, hrají se hry apod. s cílem zdokonalit se ve svém mluveném projevu. 

No a lidé z tohoto klubu nás pozvali na společnou večeři do Hualienu, jejíž součástí byly různé společenské hry. 

Byla nám slibována "typicky taiwanská kuchyně", takže jsem se velice těšila, ale byla jsem trochu zklamána - za nemalou částku jsme bohužel neochutnali nic nového ani speciálního. Ale byli jsme v maličké restauraci sami (asi 20 lidí z toho klubu) a pěkně se o nás starali, tak to zas bylo fajn... 

Trochu jsme zde teda viděli, jak jsou ti Taiwanci (něříkám, že všichni) nevyzrálí a dětinští... Mně osobně příšerně vadila jejich občasná uječenost , a tak jsem byla docela ráda, když jsme se zvedly a šly na autobus. 

I přesto jsem ale byla ráda, že jsme jely - vždycky je fajn, když člověk pozná něco nového a trochu více pronikne do jiné kultury :)

Měsíc na Taiwanu za námi a s ním pár postřehů...

Ano ano, dnes jsou tomu přesně čtyři týdny, co "žijeme" na National Dong Hwa University na východě Taiwanu. Díky příjemnému prostředí a skvělým lidem jsem si tu zvykla velice rychle. Bohužel ale mi připadá, že čas hrozně letí a na to, aby tady člověk stihl všechno prozkoumat, by potřeboval mnohem víc než jeden semestr, který máme vyměřený.
 Svoje poznatky za jeden měsíc pobytu jsem se tedy rozhodla shrnout do několika bodů:

- Nechápu, jak kdy mohl někdo v minulých letech říci, že je na této naší škole nuda. Já bych si snad někdy přála zažít, co to ta nuda vlastně znamená. (ok, pro člověka, co přijede na Taiwan za party a diskotékami, naše škola asi opravdu není nejlepší volba, ale pro sportovní nadšence a klidnější povahy jednoznačně ano!)

Jsme tu měsíc a za tu dobu snad nebyl den, kdy bychom něco zajímavého nepodnikali. Ať už je to škola, cesty za jídlem, výlety nebo sport.

- Sportu (v mém případě rozuměj především běhání) se tady věnuji opravdu hodně moc a už na sobě vidím jisté další pokroky - tak například včera jsem si byla zaběhnout "dvacítečku" a dneska mě ani trochu nebolí nohy a mám hroznou chuť jít zas...(že by příští týden přišla třicítečka :D)?

- Na začátku pobytu jsem měla ambice naučit se hrát na piano, ale bohužel, asi to u mě nijak valně nedopadne. Moc mi to nejde a hlavně začínám mít pocit, že mi hoří práce ze školy z Hradce, takže se radši místo piana věnuju studování a sportu... :)

- JÍDLO - o tom jsem původně zamýšlela napsat samostatný článek. Jídlo je tu opravdu levné a dobré. (dražší jsou akorát mléčné výrobky, kafíčko, ovoce a zelenina) Na Taiwanu lidé moc nevaří, protože se to moc nevyplatí, ale spíše se stravují v restauracích nebo pouličních stáncích. To nám naprosto vyhovuje, protože si můžeme pokaždé dát to, na co máme zrovna chuť. Každý den se na oběd/snídani/večeři hrozně těším.
Zde je malá přehlídka toho, co si běžně dáváme k jídlu. Jedno takovéhle jídlíčko tady vyjde zhruba od 30 do 50 Kč.

Smažená rýže - jeden z nejlepších a častých obědů. Jelikož jsou tu krevety oproti ČR velmi levné, jím je skoro při každé příležitosti a nemám bůhvíjakou potřebu se živit jiným masem :)

Další varianta našeho častého oběda - rýže, zeleninová obloha (trochu jiná než u nás) a maso - buď klasický řízek, nebo jiné smažené maso nebo tady, jak vidíte, kuličky z mletého masa.  

Těstoviny (zejména špagety) se tady taky dají sehnat. Občas je to pro zpestření jídelníčku super, ale jelikož je tady rýže tak strašně dobrá, nemám ani já, milovník těstovin, žádnou velkou potřebu je moc často jíst.

Tohle je ovšem asi mé úplně nejvíc nejoblíbenější jídlo na Taiwanu vůbec. Je to rýže plněná čímkoliv, co si zamanete. Já ujíždím na náplni s tuňákem, vajíčkem a sušeným masem. Tohle jídlo stojí v přepočtu méně než 20Kč a opravdu to zasytí! Rýži vyrábí taiwanská rodinka ve stánku u silcice asi 2km od kolejí. Už tam kvůli nám zavedli i anglické menu, které předtím neměli...
  Spolu se zeleninou to je moje skoro každodenní večeře... :)

Tohle je další z našich večeří - samoobslužný bufet, kde si člověk může na váhu nabrat, co chce. K tomu je libovolné množství rýže. U mě samozřejmě vítězí lilky, vaječná omeleta a tofu, které umí na Taiwanu opravdu výborně upravit! 

Poslední věc, kterou zmíním v souvislosti s jídlem, je bubble tea. Je to asi jedna z největších prasáren, která se dá na Taiwanu koupit, ale je to strašně dobré :) Jedná se o čaj (milion příchutí, s mlékem nebo bez), ve kterém jsou sladké kuličky z želé. Ty cucáte obrovským brčkem.
Tahle sranda se dostala už i do Čech, ale jeden čaj stojí v Hradci třeba 80Kč, kdežto na Taiwanu (odtud pochází) vyjde sotva na dvacku!  Na fotce s kolama není moc detailně vidět, ale byl to náš první zážitek s tímto čajem, kdy jsme si pro něj zajeli do Hualienu.  

Zdroj: http://www.beinmag.com/media/images/bubble-tea-caj-plny-chuti-a-zabavy/Screen-shot-2012-06-28-at-09_25_48.png

Myslím, že řečí o jídle bylo dost. (jednotlivé specialitky jsem už zmínila v minulých článcích a ještě toho jistě spoustu budu zmiňovat!) Je asi dost zřejmé, že hlady netrpím a jako kostra domů rozhodně nepřijedu :)

- Co se týče Taiwanců a Taiwanek, naprostá většina z nich je maximálně přátelská, milá a nápomocná.

 Co je úsměvné, je "roztomilost" místních holek. I v pětadvaceti letech si libují v motivech s Hello Kitty, medvídkem Pů a podobně. A taky jsme holkama vyzkoumaly, že hodně holek ve škole při chůzi nezvedají nohy, ale místo toho šmatlají jak tučňáci. Absolutně nechápu, proč to dělají a proč nechodí normálně, ale myslím, že je to proto, že si při tom připadají roztomilé.

Nechci samozřejmě házet všechny do jednoho pytle - znám tady spousty holek, které jako tučňáci nechodí! 

- Taiwanci taky naoko velmi rádi sportují, ale když se na ten jejich "sport" člověk podívá detailněji, pak zjistí, že se bůhvíjak nepředřou - tak například včera jsme se domlouvali v anglickém kroužku na společné nedělní večeři v Hualienu. Říkám jim, že nám nemusí nutně zařizovat odvoz, že se do Hualienu klidně dostaneme autobusem nebo na kole. Při slově "na kole" organizátor Kiwi vyvalil oči a povídá: "Woooooow, na kole! To je ale strašně daleko! Víš, kolik to je?"

"jasně, asi patnáct kilometrů", povídám.

"woow, a už jsi to někdy jela?" 

"jasně, spoustukrát..." 

Kiwi protočil panenky a uznal, že jsme teda "fakt dobrý", když chceme jet 15km do Hualienu na kole, a že on to jel jednou a málem umřel.

Opět opakuji - nechci házet všechny do jednoho pytle! Máme tady taiwanské kamarády, co poběží maraton, chodí s námi na túry, jezdí na kole a sportují víc než dost. :)

- Už jsem možná dříve zmínila, že jsme pro Taiwance velmi exotičtí. Rádi se s námi fotí - spoustukrát jsem už byla zastavena na ulici a požádána, zda se se mnou někdo nemůže vyfotit. Že běžím, tudíž jsem zpocená a mokrá, nebyl žádný problém...:)

- Počasí - myslela jsem si, že tady bude vedro, ale není to teda zatím nijak valné. Teploty se pohybují kolem 20°C a většinou je to tak, že dopoledne je jakž takž hezky, ale odpoledne se zatáhne a prší. Někdy prší celej den. Za celou dobu se ale ještě nestalo, že by byl nějaký den bez deště. 

- Je tady téměř stoprocentní vlhkost, takže pokud si namočíte nebo zmoknete nějaké oblečení, není moc šancí, že by rychle uschlo. Člověk ho musí dát buď do sušičky, nebo doufat, že nezplesniví... 

- Za 10 dní vyrážíme na dalekou cestu - směr Malajsie, Singapur a Kambodža. Těším se jako blázen! Budeme pryč 14 dní, ale ve škole nebude s absencí žádný problém - většinou se počítá s tím, že zahraniční studenti dost cestují... Akorát se budeme muset doučit zameškané hodiny čínštiny, která je už takhle dost těžká... 

Za ty zážitky a dobrodružství to ale stojí...

Poznatků mám v rukávu mnohem více, ale myslím, že už tento výčet je dost vyčerpávající a gratuluji těm, kteří to dočetli až do konce :) Příští várka určitě bude brzy! 

Další víkend a s ním další túry

Tento víkend (resp. pátek a sobota) se opět nesl ve vysoce sportovním duchu. Vděčím za to Kátě, která v týdnu potkala na lezecké stěně dvě moc milé osoby, jenž se nám o program tak trochu postaraly.
Tou první byl sympaťák Gino - kluk, který slouží jako hasič v taiwanské armádě. Vyrazil s námi na páteční výlet a ukázal nám další, námi dosud nepoznaná místa.
Nejprve jsme jeli cca 15-20 kilometrů na kole. Poté jsme dorazili na takové odpočívadlo, kde byla malá buddhistická svatyně. Zde jsme nechali kola a další kus cesty šli pěšky. Stoupali jsme blátivou cestou pěkně do kopečka, všude kolem nás byla (jak jinak) džungle a cestou jsme se bavili tím, že jsme Gina učili různé české věty a on nás čínské.
Občas z toho vznikly pro nás velice vtipné větičky ... :-)

Na vrcholku kopečka jsme zase měli hezký výhled na celé okolí...

Vysvětlování cesty :-)

Opět krásná a neporušená příroda, ve které se jistě skrývalo spoustu hadů..

Původně jsme měli v plánu udělat kolečko a sestoupat dolů z kopce jinou cestou, ale stalo se nám to samé, co minulý týden - opět nečekaně zkončila cesta. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se vrátit ke kolům po té samé stezce. Cestou zpátky do kampusu Káťa píchla kolo, a tak jsme museli urazit posledních pár kilometrů pěšky. Vůbec to ale nevadilo, pořád jsme si měli s Ginem o čem povídat. Náš výlet jsme zakončili výbornou večeří a po zbytek večera jsme už jen odpočívali a čerpali a čerpali síly na další den...

V sobotu jsme totiž s Káťou jely do národního parku Taroko. Je to jedno z nejnavštěvovanějších míst na Taiwanu a opět jsou zde překrásné hory, soutěsky, řeky, říčky a podobně. Vzala nás tam hnedka po ránu autem milá paní, se kterou se Káťa rovněž seznámila na stěně. Měla sem totiž pracovní cestu. Pomohla nám najít anglickou mapu a plánek s autobusy domů a dále už jsme vyrazily samy. 

Vstupní brána do národního parku a vyhlášená místní citronáda.

Nejprve jsme vyrazily poměrně frekventovanou turistickou cestou podél řeky. Bylo to tam moc hezké, ale lidí bylo všude jak na Václaváku. Po zhruba čtyřech kilometrech už ale oficiální stezka skončila a cesta se vylidnila.

Přišly jsme k ceduli, na které bylo psáno něco ve smyslu, že dál se po cestě smí pokračovat jen tehdy, když máte povolení. (když totiž chcete pochodovat v taiwanském národním parku po méně frekventovaných místech a v nadmořské výšce nad 3000 m.n.m, potřebujete si k tomu vyouřadovat poměrně složité povolení) Jelikož jsme já i Káťa dobrodružné povahy a zpátky se nám rozhodně nechtělo, shodly jsme se na tom, že půjdeme dál a když náhodou potkáme nějakou kontrolu, budeme na ně mluvit česky a dělat, že nerozumíme.

Šly jsme tedy dál, a to opravdovou divočinou a džunglí. Jestli jsem si na předchozích túrách myslela, že jsme v džungli, tak to byl hodně slabý odvárek proti tomu, kudy jsme šly nyní :) Ze začátku jsem měla hodně velký strach z hadů, jedovatého hmyzu a podobně, ale po pár hodinách už jsem se otrkala a zvykla jsem si. Pod nohy jsem samozřejmě koukala pořád... 

Nastoupaly jsme na velmi malé vzdálenosti přes 800 výškových metrů - cesta byla místy hodně strmá. S dobrou fyzičkou to ale byla (skoro) hračka. :) 

Cestou jsme šly přes horskou osadu Dali. Na informační ceduli, která zde byla, bylo psáno, že Dali znamená v překladu do prapůvodního jazyka tamního kmene "place of many snakes" = tedy místo, kde je hodně hadů.

Polkly jsme naprázdno a hodně rychle upalovaly dál... 

V půl třetí odpoledne jsme po nepříjemné, kamenité cestě sestoupaly zpátky k našemu výchozímu bodu na začátek národního parku. Tentokrát jsme se neztratily, ani jsme nepotkaly policajty, ani nám nezačlo pršet, ani nás neuštknul had a ani nám neskončila znenadání cesta, jak už se nám dvakrát na Taiwanu stalo - zkrátka se všechno vydařilo. :)

Neděle nám bohužel celá propršela a taky jsem měla z předchozích dní dost namožené nohy (a to je co říct, když to i já přiznám!) , a tak se nic moc nedělo. Ale asi to tak občas musí být, jinak by to tu bylo až moc parádní a dokonalé! 

P.S: pláštěnky nám, jak je vidět, velice sluší, ale jinak jsou úplně na ho**o !!!
Tu svojí jsem měla po prvním dnešním použití ihned roztrženou a navíc jsem byla beztak celá mokrá, protože když v ní člověk jede na kole, celá se mu vyhrne. :(

Nedělní gurmánsko-odpočinkový výlet

Zatímco sobota byla ve znamení sportu, na neděli jsme zvolili takový odpočinkový výlet do města Ruisui, které se nachází cca 65km od Hualienu a je známé díky svým termálním pramenům. Byl to takový náš malý záměr, v sobotu se unavit a v neděli si odpočinout v horké vodě. :)
Připojili se k nám naši taiwanští kamarádi, roztomilý pár Su a Miau. (ti, co nás vzali na začátku pobytu na první túru) Byli jsme za to s Káťou opravdu moc vděčné, protože nám ukázali spoustu míst (a jídel), na které bychom samy v životě nepřišly. (na Taiwanu totiž platí stejné pravidlo jako v Thajsku, a sice, že ty největší dobroty se často skrývají v ošuntělých stáncích a v zapadlých uličkách, kde obvykle samozřejmě nemají anglické menu)
Vyzvedli nás v 9 hodin ráno na skútrech a popojeli jsme pár kilometrů do vedlejší vesnice. Tady jsme si nejdříve dali typicky taiwanskou snídani a o hodinu později nám jel odtud vlak.

"Typicky taiwanská snídaně" - je velmi prasácká a vydatná :) Mohli jsme si nabrat např. různé druhy rýžových placek, plněné osmahnuté kapsičky různou zeleninou, plněné rýžové knedlíčky, rýžové koule, osmažený toast s vajíčky politý něčím jako cukrová pasta, slané omelety a palačinky atd. K pití obvykle čaj - s mlékem nebo bez, sojové mlíko, kafe (které je na taiwanské poměry docela drahé!)  

No, zkrátka každý den bych takhle snídat opravdu  nemusela (zlaté müsli s banánem! :), ale pro jednou to byl zážitek.

Po královské snídaničce jsme jeli 40min vlakem do Ruisui na ony horké prameny. Z nádraží to bylo k pramenům cca 5 kilometrů. Původně jsme měli jít tam i zpátky pěšky, ale Su se dal před nádražím do řeči s úplně cizím pánem, který nějak intuitivně poznal, kam máme namířeno a nabídl se, že nás tam zadarmo sveze autem. To bylo velmi pozoruhodné - v ČR by se nám to asi nestalo. 

Prameny byly skvělé! Tři venkovní bazénky: první s teplou, druhý s ještě teplejší a třetí s úplně vařicí vodou. Jelikož byla docela zima, přišla ta teplá vodička vhod... Bylo to trochu podobné jako termály na Slovensku, jen o něco menší - to ale nevadilo, protože jsme tam byli skoro úplně sami. 

Koupali jsme se něco přes hodinku, pak už jsme byli úplně rozmočení, a tak jsme se začali pěšky přesouvat zpátky k nádraží. Cestou jsme viděli spoustu stromů se zajímavými plody. A hlavně jsem dospěla k velkému zjištění - ananasy nerostou na stromech, ale v zemi!

No, opravdu jsem byla (blondýna) celý život přesvědčená, že rostou na stromech... 

Po pobytu ve vodě a cestě na nádraží nám samozřejmě vyhládlo a tak jsme se zastavili ve dvou pouličních "restauracích", kde jsme zase s pomocí našich kamarádů ochutnali něco, na co bychom sami asi těžko přišli.

Dvě polévky - první: klasika, dobrý vývar s nějakými knedlíčky. druhá: vývar s kroupama a nasekanýma střevama z nějakého zvířátka! Ano, Taiwanci zužitkují opravdu všechno a kupodivu to nebylo tak špatné...
 K tomu jsme měli takový trojúhelníček z rýže, který byl naplněný masem a vymáchán v nějakém sosu. 

Po jídle jsme se přesunuli vlakem o pár stanic vedle do vesnice, kde žijí příslušníci taiwanského domorodého kmene Hakka. Měli tam něco jako skanzen, kam jsme se podívali a Su a Miau nám ukazovali a popisovali všechny exponáty. 

Ještě předtím nás ale vzali do zapadlé uličky na další místní specialitu - čerstvý vymačkaný limetkový džus a k tomu...

...taiwanský "pohár" - na talířek se dá hromada ledové tříště, zalije se to sladkým - asi sójovým - mlékem a posype se to oříšky a sladkými fazolemi. Zdá se to divné, ale bylo to fakt vynikající! Taiwanci jedí fazole převážně nasladko (taro bean - už jsem se o ní jednou zmiňovala) a je to naprosto dokonalé!

Tuto sladkost jsme měli všichni dohromady a i tak jsme byli opravdu přejezení... Byl to ale nezapomenutelný gurmánský zážitek. 

Ve vesničce jsme si poté prohlédli výše zmiňovaný skanzen/muzeum a navečer se přesunuli vlakem zpátky domů. 

Náš vypečený cyklovýlet

Pro tento víkend nás opustili Míra s Ivčou. (jeli na skútru na jih Taiwanu za ostatními lidmi z UHK) Já a Káťa jsme místo toho daly přednost sportování a poznávání okolí Hualienu, protože ačkoliv jsme zde už víc jak dva týdny, stále je co objevovat.
Původně jsme chtěly vyrazit na kole do národního parku Taroko. (Taroko je nejnavštěvovanější turistická přírodní atraktivita na Taiwanu a k našemu štěstí kousek od nás) Jelikož jsme se ale musely vrátit to tří hodin kvůli škole, zvolily jsme cyklovýlet "pouze" do těch hor, které máme takřka hnedka za barákem.

Vyjely jsme už v 8 ráno a po cca desetikilometrové cestě po rovné silnici jsme začaly stoupat do hor. Cesta byla po asfaltce a nebylo kde zabloudit. Měly jsme naplánované, že vyjedeme na vrcholek a poté budeme pokračovat po vrstevnici zhruba 15 kilometrů. Poté sestoupáme zpátky dolů, avšak jinou cestou - a zpátky na kolej dorazíme z druhé strany.

Zde je obrázek pro představu -> to červené jsme skutečně jeli a to černé jsme chtěli jet. Nechtěli jsme totiž jet zpátky tou samou cestou, ale udělat takové kolečko.

Cesta byla hornatá a v tom vedru místy dost náročná, ale jely jsme pomaloučku na pohodičku. (Vlastně tu ještě žádné velké vedro není, bylo kolem 20°C. Ale vzhledem k té obrovské vlhkosti, která na Taiwanu panuje, je člověk durch zpocený během pár minut!) 

První foto-zastávka byla u luxusního horského hotelového komplexu. 

Cestou jsme v horách taky potkaly jakousi buddhistickou svatyni, kde hráli maňáskové divadýlko-viz foto a byli zde moc milí lidé :) 

Z kopečků jsme koukaly na naší vesnici a komplex školy...

No, tak se nám ta cesta pěkně dařila... Radovaly jsme se, že jsme nezabloudily. (měly jsme v telefonu mapu, do které jsme samozřejmě často koukaly - bez ní by to asi nešlo) Viděly jsme opice - byly asi 50 metrů pod námi ale byly fakt obří, skoro jako gorily :D a spoustukrát kolem nás šustilo křoví... bůh ví, jaké potvory a hadi byli v tu chvíli naší blízkosti... :) 

Když už jsme klesaly dolů (viz mapka výše), stalo se něco, co nám lehce zkřížilo plány - z ničeho nic skončila cesta. Prostě najednou šlus... a silnice, která byla na mapě od Googlu normálně vyznačená, tam zkrátka nebyla! Tu cestu jsme hledaly docela dlouho, jestli se třeba neobjeví někde za rohem. 

Bohužel, hledání bylo marné, a tak nám nezbylo nic jiného, než se otočit a šlapat zase hezky těch necelých 30 kilometrů zpátky.    

Tady na mapce (27.kilometr) je dost jasně vidět, že cesta pokračuje až dolů na hlavní silnici. Bohužel, v reálu tam skončila a dál nevedla :D

Zpočátku jsme z toho moc radost neměly - přeci jen, hodně metrů jsme už naklesaly dolů, a tak jsme je musely vyšlapat zpátky nahoru. Taky jsme neměly bůhvíkolik jídla ani pití... Nakonec jsme to ale zmákly úplně v pohodě, cesta zpátky byla totiž mnohem méně náročná, protože byla už více z kopce než do kopce! 

Najely jsme tedy kolem 55 kilometrů s tím, že podle GPSky jsme na jedné cestě nastoupaly 1200 výškových metrů. (to samé jsme pak při cestě zpět naklesaly) 

Výletek to byl trochu náročnější, než jsme si zezačátku myslely, ale po návratu na kolej jsme měly super pocit.

A zítra máme v plánu termální prameny, tak si je aspoň pořádně zasloužíme :)