Vyrazila jsem v půl 9 ráno - cesta vlakem trvala 3 hodiny, což mi vůbec nevadilo, protože jsem na dlouhé cesty zvyklá a navíc jsem měla rozečtenou zajímavou knížku.
Vystoupila jsem ve městě Ruifang, kde jsem měla třičvrtě hodiny čas, do odjezdu druhého vlaku, který mě měl dopravit na místo, ve kterém začínala moje túra. Byl zrovna čas oběda - a jako bych byla očekávána, ulice, která vedla od nádraží, byla plná stánků s jídlem a pouličních taiwanských restaurací. Nevěděla jsem, co si vybrat, ale když jsem uviděla stánek se sushi, tak to bylo jasné :)
Měla jsem opravdu gurmánský zážitek, ale to já mám skoro pokaždé, když se mi dostane dobrého a čerstvého sushi. Jako sladkou tečku jsem si dala vanilkové cappucino a šla jsem čekat na nástupiště na vlak. Dala jsem se tam do řeči s mladým párem, protože jsme byli jediní běloši v davu šikmookých lidí čekajících na vlak. Po chvilce mi prozradili, že jsou z Izraele, což mě velmi překvapilo, protože vypadali opravdu "západně".
O půl jedné mě vlak vyhodil ve vesničce Sandiaoling, kde začínala moje túra. Můj cíl byl, projít lesem po turistické stezce až do města Shifan, kde se nacházel finální, největší taiwanský vodopád. Myslela jsem si, že cesta lesem ze Sandiaolingu do Shifanu mi zabere maximálně tak dvě hodinky.
Sandiaoling byla poměrně opuštěná vesnice. Nikde nikdo, kromě několika toulavých psů. Nástup na túru do lesa jsem však našla poměrně rychle. Vydala jsem se tedy sama taiwanskou džunglí a modlila jsem se, abych nepotkala žádné zvířátko. (Obzvlášť takové, které se plazí a syčí a kterými je Taiwan posetý)
Šla jsem poměrně svižně a cestou jsem nepotkala ani živáčka. Za chvíli se mi poskytl pohled na krásný, obrovský vodopád. Pokračovala jsem v cestě a čekalo na mě pár dobrodružných překážek - například lanový most přes potok, který lesem protékal. (viz foto) Most se dal hodně rozhoupat a to se mi dost líbilo :D
Brzy jsem dorazila k prvnímu vodopádu. Měřil 15 metrů a byl opravdu mohutný. Viděla jsem už dost krásných vodopádů(Erawan v Thajsku, Roháčský vodopád v Tatrách apod.), ale žádný z nich nebyl tak silný, jako tyto tři, které jsem navštívila během tohoto výletu. Jelikož jsem byla v lese sama, radši jsem se k vodopádům moc nepřibližovala, protože jsem viděla, jakou mají obrovskou sílu a měla jsem před nimi docela respekt. (Říkala jsem si, že bych se jednou chtěla podívat na Niagarské vodopády - přeci jen, ty mají 51 metrů, kdežto tyhle měly "jen" 15-20 metrů a už tak mi přišly obří)
Pokračovala jsem v cestě a objevila se přede mnou další malá překážka - kluzké, mokré, dřevěné schody. Vylezla jsem po nich s pomocí mokrého lana, které tam viselo a byla jsem ráda, že jsem nesletěla dolů :) Lana na přidržování pak byly po cestě dost často, protože cesta občas vedla přes balvany a menší skály. Skoro bych to přirovnala k takové jednodušší ferratě. Lidi, kteří neradi někam šplhají a nemají s náročnějším terénem či ferratami žádné zkušenosti, by se tam asi mohli dost bát.
Asi po dvou hodinách cesty jsem vylezla z lesa a dorazila k silnici. Radovala jsem se, že jsem přežila sama taiwanskou džungli a že jsem už tak trochu v civilizaci. Předpokládala jsem, že město Shifan s největším vodopádem, který mě teprve čekal, už bude kousíček. To však byl omyl - zapla jsem navigaci a zjistila jsem, že jsem sice na správné cestě, ale že do Shifanu to mám ještě přes 10kilometrů.
To mě moc nepotěšilo - dobrou desítku už jsem ten den mohla mít v nohách a nechtěla jsem ty výkony bůhvíjak přehánět, protože jsem věděla, že dva dny na to běžím půlmaraton a že chci na to být odpočatá. Všude kolem mě však nebylo nic jiného než hory, a tak mi chtě nechtě nezbývalo nic jiného, než se na tu další, desetikilometrovou štreku vydat. Koneckonců, času jsem zatím měla dost. Chvíli jsem šla, chvíli jsem se pokoušela běžet. To ale s batohem na zádech moc dobře nešlo.
Začínala jsem už být trochu zpruzená, protože cesta neubíhala a neměla jsem tam nikoho, s kým bych si mohla aspoň povídat. (To byl jediný bod z celého dne, kdy mě trochu štvalo, že jsem jela sama. Jinak jsem si tu svou soukromou cestu naprosto užila!!) Projíždělo kolem mě spoustu aut a já jsem si tak trochu přála, aby mi někdo hodný zastavil. A to se také stalo! Zastavil mi páreček postarších taiwanců a ptali se mě, jestli také mířím na shifanský vodopád. Když jsem řekla, že ano, tak se ochotně nabídli, že mě svezou. Vypadali opravdu důvěryhodně - doufala jsem, že mě zdání neklame a že mě nehodlají prodat na orgány, a tak jsem nasedla k nim do auta. Byli moc milí a asi za deset minut mě vysadili v Shifanu, v mé cílové destinaci.
Vrátila se mi dobrá nálada, protože jsem byla ráda, že už tam jsem a že v pohodě stihnu vlak domů. Ačkoliv je Shifan dost turistické místo, panovala tam skvělá atmosféra a moc se mi tam líbilo. Na ten hlavní vodopád se platil vstup - 80 NT (= cca 50Kč), ale myslím, že to za to stálo. Navíc byl součástí vstupenky voucher v hodnotě 30 NT, za který jste dostali slevu na místní kávu nebo na pomelové smoothie. A to se vyplatí!
Okolo vodopádu jsem strávila asi hodinku - jak říkám, líbila se mi zdejší atmosféra, a také tam měli takovou malou farmu.
Kolem čtvrté hodiny odpolední jsem se začala přemisťovat směrem k nádraží. Cesta od vodopádu k nádraží vedla po staré, nepoužívané železniční trati a všude byla spousta turistických obchůdků a stánků s různými pochoutkami a suvenýry. Specialitou tohoto místa byly tzv. lampiony štěstí - mohli jste si koupit lampion, něco na něj napsat nebo namalovat a pak ho pustit do nebe. Když se tedy člověk podívat vzhůru, viděl nad sebou poletovat desítky lampionů.
Uličku jsem si důkladně procourala a časově to vyšlo úplně tak akorát, když mi v 5 hodin večer jel vlak domů. Na cestě zpátky jsem měla opět 45 minut čekání v Ruifangu, kde jsem měla na oběd to výše zmiňované výborné sushi. Samozřejmě jsem toho znova využila a ihned zamířila na véču do "žrací" ulice, kterou už jsem důvěrně znala.
K večeři jsem si vybrala další z taiwanských pochoutek, o které jsem se na blogu možná ještě nezmiňovala - ústřicovou omeletu. Kdo už někdy jedl ústřice, tak ví, jakou mají konzistenci. Kdo je ještě nikdy nejedl, tomu prozradím, že úplně stejnou, jako nudle z nosu. Nechci být nechutná, ale jinak to vážně popsat nejde. To hodíte na pánev vajíčko, ústřicový sliz, nějakou zeleninu, nějaké koření a uděláte z toho omeletu. Pak to mrsknete do pikantní omáčky, navrch ještě přidáte pár mořských plodů a útřicová omeleta je na světě!
Nenechte se však oklamat konzistencí a nevábným vzhledem - chuťově je to naprosto vynikající! A navíc, v Čechách jsou ústřice opravdu buržoazní, megadrahá pochoutka, kdežto na Taiwanu tuhle omeletu pořídíte za pár šupů! :)
Ve vlaku cestou zpátky jsem se naučila stránku čínských znaků, z čehož jsem měla velmi dobrý pocit. (V úterý nás čeká záverečný test...) A když jsem v 9 večer dorazila na kolej, padla jsem do postele jak zabitá.
Tak to byl tedy výlet na taiwanské vodopády. Moc jsem si to užila a opravdu musím říct, že to bylo jedno z nejkrásnějších míst na Taiwanu! Zjistila jsem taky, že je občas fajn cestovat sám - člověk je pánem svého času a programu. Nechtěla bych sice cestovat sama pořád, ale jednou za čas, proč ne. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za každý komentář Vám moc děkuji!