Do Taitungu na půlmaraton

Na National Dong Hwa University, kde tento semestr pobývám, jsme si mohli zvolit jeden zajímavý předmět - Preparation for marathon. Spočívalo to v tom, že jste absolvovali několikrát týdně běžecký trénink pod vedením učitele, pár delších výběhů, nějakou teorii, no a na závěr se jelo hromadně na maraton do Taitungu.
Já jsem si tento předmět nezapsala, protože jsem nehodlala chodit běhat v šest ráno povinně na ovál, ještě aby mi někdo říkal, kolik kilometrů mám ten den uběhnout. :)
 Nicméně domluvily jsme si to s Káťou tak, že na ten závěrečný maraton do Taitungu s nimi pojedeme. Přihlásily jsme se však jen na poloviční vzdálenost, tedy na 21kilometrů, protože jeden celý maraton jsme běžely před měsícem a tak jsme to nechtěly znova přehánět.
 Když jsme se v únoru na tenhle půlmaraton přihlašovaly, říkaly jsme si, že to bude takové příjemné proběhnutí v samotném závěru našeho pobytu. Uteklo to jako voda a my jsme včera naplnily batůžky běžeckým oblečením a odjely do Taitungu.
 Startovalo se v půl 7 ráno a Taitung je město vzdálené 160 kilometrů od našeho kampusu, a tak jsme tam musely být o den dřív. Dorazily jsme tam v půl šesté večer, ubytovaly se, zašly se podívat na místní night market a brzy jsme šly spát, abychom měly na následující den dost sil.

Atmosféra závodu byla podobná, jako před měsícem v Chisingtanu - příjemná a pohodová. Všude kolem nás byli usměvaví Taiwanci, kteří byli natěšení na výběh. (běželo se tradičně 42, 21, 10 nebo 5 kilometrů) 

Běželo se mi moc pěkně - utíkalo to, do uší mi hrály samé povzbudivé písničky, no co budu povídat. Navíc nám přálo počasí mnohem více, než minulý měsíc - dneska bylo zataženo a nebylo tak velké vedro, což jsem uvítala. 

Trasa tentokrát byla vedena tak, že se běželo jedním směrem, poté se člověk otočil a běžel tou samou cestou zpátky. Obecně vzato, tohle moc ráda nemám - jsem mnohem radši, když se běží "kolečko". Dneska mi to ale nijak nevadilo. Část trasy vedla městským parkem, část po dlouhém mostě, část pod horami, takže bylo stále na co koukat. 

Převýšení nebylo nijak velké, ale přeci jen, první polovina závodu byla docela do kopce (viz graf) - v tu chvíli jsem trochu nadávala, ale o to více jsem si pak užívala druhou polovinu a seběh z kopce dolů.

Na občerstovacích stanicích rozdávali nejenom pití, sůl, ovoce a podobné tradiční věci, ale i mokré houby. Taková namočená houba přijde ve vedru velice vhod - člověk se s ní krásně utře a zchladí. Když jsem si však houbu vzala a chladila si s ní hlavu, vzpomněla jsem si na Zelenou míli. Konkrétně na to, jak dávali mokrou houbu na hlavu vězňům těsně před tím, než je popravili na elektrickém křesle. To ve mně nevyvolávalo moc dobré pocity, a tak jsem jí zahodila a na dalších občerstvovačkách si jí už nebrala :). 

Pět kilometrů před cílem jsem měla stále spoustu energie a připadalo mi, že běžím docela dost rychle a že bych to třeba dneska už konečně mohla dát pod dvě hodiny. (To se mi ještě v živiotě na žádném půlmaratonu nepodařilo. Jsem holt lemra. Ale já vytrvám a jednou se mi to povede!) Byla jsem tedy malinko zklamaná, když jsem proběhla cílem s časem 2:04. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem to přežila - byl to sice "jen" krátký půlmaraton, tudíž pohodička a brnkačka, ale přeci jen, v tom vedru a vlhkosti, jenž na Taiwanu panuje, jsem se naučila mít před každým delším vyběhnutím respekt. Na druhou stranu, trochu mě štvalo, že jsem to pod ty dvě hodiny nedala. Třeba to konečně zlomím v září v Ústí.  

Celý závod a jeho atmosféru jsem si maximálně užila. S chisingtanským maratonem, který jsem běžela minulý měsíc, se to sice srovnávat nedá, ale i tak to bylo dneska moc pěkné. 

 Když jsem doběhla a chvilku si odpočinula, šla jsem se postavit do fronty, kde tiskli diplomy. Čekala jsem na svůj diplom a najednou se mi strašně zatmělo před očima. Málem to se mnou švihlo, ale naštěstí jsem se chytla nějakého dřevěného stolečku, který byl náhodou poblíž, a tak jsem to ustála a za chvíli to bylo zas dobré. A to jsem si v týdnu  byla měřit tlak a radovala jsem se, že už se mi trochu zvýšil - před měsícem jsem ještě měla 85 na 45.
Jak říkám, můj omdlívací stav trval jen chvilku - o deset minut později jsme už s Káťou a se svými vytisklými diplomy (a medailemi, samozřejmě) vesele pózovaly.

  

V cíli závodu také měli krásná štěňátka. Nevím, zda byla na prodej nebo to byly ceny pro vítěze, každopádně jsme se s nimi musely pomazlit :)

Po závodě jsme se s Káťou odebraly do hotelu, daly si spršku a brzký oběd v centru města. Kolem poledne jsme příjemně unavené sedly na vlak domů. Když k tomu přičtu ještě můj páteční výlet, o kterém jsem psala v minulém článku, měla jsem naprosto parádní víkend!