Po roce opět Roháče

Roháče neboli Západní Tatry jsem si velice oblíbila. Poprvé jsem je navštívila jako patnáctiletá se školou, podruhé to bylo vloni (o čemž pěji ódy zde), no a do třetice jsem se do Roháčů vydala tyto prázdniny se svým tatínkem, bratříčkem a sestřenicí.
Jelikož jsem celý výlet zpunktovala, bylo také na mně, abych vymyslela nějaký pestrý program. Původně jsem zamýšlela túra na Baníkov, nejvyšší horu Roháčů, ale vzhledem k tomu, že je tato túra považována za jednu z nejnebezpečnějších na celém Slovensku a polovině naší posádky bylo teprve třináct let, jsem od toho nakonec opustila.

První den naší čtyřdenní dovolené jsme začali zlehoučka - patnáctikilometrovou túrou na Roháčské plesa a vodopád. Já jsem tento výšlap absolvovala už vloni - věděla jsem tedy, že je moc hezký, a tak mi vůbec nevadilo si ho zopakovat.

Šli jsme od chaty Zverovka po silnici k bývalé Tatliakově chatě a odtamtud už terénem k oněm jezerům. Od jezer jsme pokračovali k roháčskému vodopádu a pak jsme sestoupali zase ke Zverovce. Jak už jsem psala výše, túra měla 15 kilometrů a nastoupali jsme asi 750 výškových metrů. Večer jsme se jeli vykoupat na termální koupaliště do nedaleké Oravice, kde jsme v šestatřicetistupňové vodě zregenerovali tělo na další den.

Druhý den jsem totiž naplánovala o poznání náročnější program - ve vesničce Zuberec nechat auto, vystoupat odtud na Sivý vrch(1805 m.n.m), Brestovou(1934m.n.m.) a poté sestoupit dolů k chatě Zverovka a odtud se svézt autobusem zpátky do Zuberce. Vycházeli jsme poměrně časně ráno a autobus nám jel v půl páté odpoledne, takže nebylo pochyb, že bychom ho nestihli. (Trasa měřila 18 kilometrů, nastoupalo se při ní více než 1400 metrů.)

Ale ouha! S první překážkou jsme se setkali asi na šestém kilometru, když jsme potkali ceduli, že cesta dál je uzavřená, nebezpečná a pro turisty nepřístupná, protože se zde ve velkém kácí stromy. Jelikož jsme neměli žádný plán B a vracet se šest kilometrů zpátky se nám nechtělo, rozhodli jsme se, že i přes zákaz tuto cestu zkusíme.    

 Museli jsme se brodit docela drsným bahnem a přeskočit pár pokácených stromů, ale zanedlouho už jsme se zase dostali na normální cestu. Byla velmi strmá a kamenitá, ale když jsme vystoupali do větší nadmořské výšky, naskytly se nám krásné výhledy.
 Během cesty nás také čekaly dva řetězy a nějaké to šplhání po skalách. Mně se to moc líbilo, ale pro třináctiletého bráchu se sestřenkou to bylo docela nebezpečné. Zvládli to však bravurně.:)
Čas jsme ale bohužel moc neodhadli - ke Zverovce jsme dorazili až skoro v pět hodin, když už byl náš autobus odjetý. Žádný další samozřejmě nejel. Když Péťa s Kačkou zjistili, že by měli šlapat ještě 10 kilometrů do Zuberce, kde jsme měli auto, šly na ně mdloby, a tak taťka stopnul nějaké náhodné lidi, ti ho do Zuberce odvezli a my mezitím počkali v hospůdce, než si pro nás přijel. Musím říct, že i já jsem za to byla vděčná - ačkoliv jsou mé nohy poměrně trénované, tentokrát i mně pěkně bolely :)  

Třetí den jsme pojali už trochu více odpočinkově, a to návštěvou Bešeňové, což je vesnička, ve které se nachází aquapark Gino paradise. V aquaparku jsou tobogány, různé vodní atrakce a horké bazény s rezavou vodou, která dosahuje teploty až 40°C. Ačkoliv jsem jinak velmi tobogánový a blbnoucí člověk, tentokrát jsem byla na tobogánu za celý den jen 2x a místo toho jsem se celou dobu válela v horké vodě. Když jsme byli k večeru dostatečně vykoupaní a odpočatí, přesunuli jsme se do vesničky Strečno, kde se nachází stejnojmenný hrad. Ještě tentýž večer jsme se k němu šli projít a poté jsme po dobré večeři a pár vtípcích o Ivetce Bartošové zalehli do peřin.

Poslední den ráno jsme se vydali na šestikilometrovou procházku ke staré zřícenině hradu Strečno. Ve vesničce se totiž nacházely hrady dva - starý a nový. Zatímco ten "nový" je veřejně přístupný a konají se zde dokonce i prohlídky, ten starý je v lese a je to spíše taková zřícenina. Nicméně i ta rozhodně stojí za vidění. 

Po procházce jsme se svezli na tzv. pltích - to jsou vory, ve kterých se dříve vozilo po řece dřevo a nyní se v nich vozí turisté. Plavba po řece Váh trvala asi hodinku a celou dobu jí "pltník" komentoval a prokládal různými zajímavostmi o okolí, pověstmi a dalšími historkami. Jízda na vorech se mi moc líbila a místy to jelo i velmi rychle - jediné mínus bylo, že trochu pršelo a byla mi pěkná zima. 

Po projížďce jsme se už vypravili směrem k domovu. Celé čtyři dny byly maximálně vydařené,s krásným počasím jako bonus.
Kdo mě však zná, tomu možná bude připadat divné, že jsem se v celém článku ani jednou nezmínila o jídle - vždyť gurmánské zážitky přece neodmyslitelně patří ke každé mojí cestě, ať už cestuji kamkoliv!
Zmínku o jídle jsem si totiž nechala na konec. Při cestě na Slovensko nesmím nikdy zapomenout na slovenské mléčné výrobky a hlavně na bryndzové halušky. Letos jsem se téměř pasovala na haluškovou královnu - za čtyři dny jsem je totiž měla 3x. (a kdybych bývala jeden den nedostala ukrutnou chuť na zapečenou brokolici se sýrem, mohlo být mé haluškové skóre 4/4) 
Poprvé na chatě Šindlovec, pěkně se škvarkami.
Podruhé v aquaparku v Bešeňové s klobáskou.
Potřetí cestou domů, v kolibě v Rožnově pod Radhoštěm, což už sice nebylo na Slovensku, ale paradoxně je tu měli úplně nejlepší.
Kromě bryndzových halušek jsem ochutnala místní máslo (které snad bylo úplně nejlepší!), korbáčky, oštěpky a ovčí jogurt.A všechno bylo naprosto dokonalé!