Ústecký půlmaraton

14. září se konal čtvrtý ročník půlmaratonu v Ústí nad Labem. Tento půlmaraton je oceněn stříbrnou známkou kvality IAAF. (Světové maratony a půlmaratony jsou každoročně oceňovány známkami kvality - například Pražský maraton se pyšní zlatou známkou, což je opravdová rarita a pocta. Oceňuje se mimo jiné kvalita tratě, mezinárodní složení účastníků, padlé rekordy, občerstvení, další zázemí apod. Zdroj a více informací ZDE)
Nemohla jsem pochopit, jak může půlmaraton v jednom z nejošklivějších českých měst dostat takové prestižní ocenění. A protože mám Ústí nad Labem coby kamenem dohodil, rozhodla jsem se, že se na něj letos přihlásím. Nešlo o nic jiného, než o zvědavost - neměla jsem tentokrát ani žádného parťáka, ale řekla jsem si, že tam i přesto půjdu, protože mě ten závod prostě zajímá.

Vybíhalo se v pravé poledne. Do Ústí jsem přijela se známými o něco dříve, protože si bylo třeba vyzvednout startovní tašku. Celé dopoledne příšerně pršelo a temná obloha nenaznačovala ani v nejmenším, že by déšť mohl ustat. Měla jsem docela pochmurnou náladu a přiznám se, že se mi moc běžet nechtělo, přestože mi jindy běhání v dešti nijak zvlášť nevadí.
Když zazněl startovní výstřel a začala hrát Smetanova Vltava, dala jsem se spolu s ostatním tříapůltisícem běžců do pohybu. To, že se startuje za doprovodu Vltavy, jsem už znala z dřívějška z pražských půlmaratonů. Ačkoliv jinak nejsem žádný posluchač vážné hudby, v této chvíli se mi opět úplně rozbušilo srdce.
Vyběhla jsem tedy ve velkém dešti a zhruba po sto metrech už jsem měla totálně promočené boty. Louže totiž byly úplně všude. Bylo mi to ale jedno a jakmile jsem se prodrala davem lidí, nasadila jsem pěkně rychlé tempo. (Pro upřesnění - rychlé NA MNĚ. Jsem velký šnek a normálně běhám rychlostí cca 6 min/km. Teď jsem běžela rychlostí 5 min/km) Myslela jsem si, že v takovémhle tempíčku rozhodně nemůžu vyrdžet běžet celých jednadvacet kilometrů a že mi určitě v půlce dojdou síly.
To se ale nestalo! Na osmém kilometru jsem předběhla vodiče s časem 2:00. Strašně moc mě to nabudilo - přestože jsem půlmaraton běžela už poměrně hodněkrát, nikdy v životě se mi ho nepovedlo zaběhnout pod 2 hodiny. Viděla jsem však, že tentokrát je to reálné, a tak jsem se snažila nezpomalovat.

Největším "chytákem" ústeckého půlmaratonu je bezpochyby průběh chemičkou. Ústí nad Labem je nechvalně proslavené tím, že je zde velké množství továren a především zmíněná chemička. Pořadatelé závodu se z toho však rozhodli udělat atrakci a průběh areálem chemičky zařadili do závodní trasy. Byla jsem na to zvědavá a na běh skrze chemičku jsem se velmi těšila.
Chemičkou se probíhalo celkem dvakrát - na čtvrtém a na patnáctém kilometru. Bylo to opravdu zajímavé a bylo se pořád na co dívat! (přestože to nebylo nic hezkého a pro mé plíce ani nic zdravého) A krásně to v areálu chemičky vonělo. Teda aspoň mně - ostatní lidé většinou nadávali, jaký tam byl příšerný smrad.

Zdroj: IDNES

Další nevšední zážitek nastal, když se probíhalo cikánskou čtvrtí. Nikdy v životě jsem neviděla tolik cikánů pohromadě! (A ještě k tomu fandících cikánů) Špinavé ulice, polorozpadlé domy a v oknech nebo venku na ulici desítky romských spoluobčanů. Opět to nebylo nic pěkného, ale na druhou stranu - komu se takovéhle výjevy poštěstí vidět? :D
Romskou čtvrtí se stejně jako chemičkou probíhalo dvakrát. Po celou dobu tam byli přítomní policisté - pro jistotu.

Trasa půlmaratonu tedy rozhodně nebyla "krásná". (Nic proti Ústečákům, ale v Ústí člověk těžko najde nějaké krásné místo :)) Byla ale strašně moc zajímavá! Celou dobu se bylo na co dívat. Chemičkou si člověk zkrátka jen tak neproběhne, a právě ústecký půlmaraton je jediný na světě, který tuhle bizarnost jednou za rok umožňuje.

Do cíle jsem dorazila v čase 1:58. Byl to můj absolutní rekord - už jsem byla skoro smířená s tím, že půlmaraton pod dvě hodiny prostě nikdy v životě nedám. A dala jsem :) Měla jsem moc velkou radost - jednak z mého výkonu, ale také z fandění a podpory mých blízkých :) Bylo to zkrátka super!

Jo, a během závodu dokonce přestalo pršet.