Karlovy Vary a kavárenské povalování

Do Karlových Varů jsem jako malá jezdívala pravidelně alespoň 1x do roka s babičkou navštívit příbuzenstvo. Už tehdy se mi tam hrozně moc líbilo - chodit po kolonádě, upíjet ty příšerně hnusné prameny, jíst teplé oplatky, očumovat v obchodech ruské barbíny a tak.
Taky si pamatuji, že tam tehdy byl (vyjma Prahy) první Mekáč a první Kenvelo v ČR, což pro mě představovalo vrchol gurmánského zážitku a módy.
Na letošní sváteční 28.říjen jsem se tam vydala asi po deseti letech. Ruská atmosféra sice dýchala, kde se dalo, každopádně jsem si to se svou mamkou, která zde trávila jako malá každé prázdniny, hezky užila.
Prohlídku města jsem započala teplou oplatkou (kterých bylo během dne vícero) a ochutnávkou těch příšerných pramenů. Sice se nedaly pít, v každém případě mi přišla alespoň k zapózování vhod moje kravička dovezená z Barcelony.

Procházka po kolonádě směrem k hotelu Pupp byla ve znamení okukování výloh. Jako vybrala bych si minimálně boty a kabelku, ne že ne. Obzvláště v jednom obchodu se mi moc zalíbil kulich na zimu. Když jsem však zjistila, že stojí 7000 Kč, docela mě to přešlo :) 
Co mě však nepřešlo, byla chuť na kafíčko. Byla nám sice doporučována kavárna Elephant jako největší karlovarská kavárenská klasika, ale více se mi líbil sousední podnik (díky značce kávy a levandulové výzdobě), kde jsme posléze také skončili. 

Kavárenské povalečství tímto ale neskončilo! Už přes rok mi bylo slibováno, že až přijedu do Varů, určitě se podívám do nejlepší cukrárny široko daleko. To je jasné, že jsem tuto informaci držela v paměti a cukrárnu jsme nevynechali.  /OvoBar Kamilka se tento podnik jmenuje/. Ochutnala jsem zde borůvkovo-tvarohový dortík, který NEBYL VŮBEC ŠPATNÝ, ale od  bývalého šéfkuchaře hotelu Pupp bych tedy upřímně čekala trošičku víc :) Mamka si dala cibetkovou kávu, jejíž ochutnávka byl prý její velký sen. (Kdo neví, co je cibetková káva, nechť se podívá zde)

Ke konci je nutné dodat, že jsme byla opravdu nacpaná a překafíčkovaná, bz sebemenšího pomyšlení na oběd. O to horší bylo,  když mi byl u tety, kam jsme se posléze dovalili, naservírován řízek se salátem. Smažené cokoliv si dám tak jednou za rok, a to ještě s remcáním, že je to těžké, mastné a fuj. Vzhledem k tomu, že jsem zde byla na návštěvě asi po deseti letech, snažila jsem se tvářit hezky, vděčně a labužnicky, ale v duchu jsem (skoro) vážně přemýšlela, že pak těch 150 kilometrů domů poběžím :) :)