Moje běžecká story: jak to všechno začalo?

Když jsem zakládala tento blog, myslela jsem si, že bude původně jen o cestování. Postupem času mě ale začalo bavit psát o dalších tématech, jež mi jsou blízká - o jídle, o knížkách, ale hlavně o běhání.

Běhání je mým největším koníčkem, mou láskou a drogou. Ráda o něm čtu na jiných blozích a ještě raději o něm sama píšu. Publikovala jsem zde už pěknou řádku článků s běžeckou tematikou, ale dnes jsem se rozhodla napsat o tom, jaké byly vlastně moje běžecké začátky.

2008 - 2009 
Bylo mi patnáct.
Nebyla jsem zvyklá se hýbat, libovala jsem si ve slaninových rohlících, kakau a toastech s nutellou k večeři. Přesto jsem byla celé dětství hubená jak nit.
Najednou ale přišel velký zlom: během několika měsíců jsem přibrala deset kilo.
Lidé v mém blízkém okolí mě začali upozorňovat na to, že bych se měla nad sebou zamyslet, trochu změnit jídelníček a ideálně začít sportovat.

Dlouho jsem tyhle "řeči" ignorovala, ale jednoho krásného dne mě něco osvítilo (bohužel si nepamatuji, jak se to stalo) a zavítala jsem na svou první hodinu aerobiku v životě. Aerobik mě chytnul, chodila jsem na něj tenkrát několikrát v týdnu a pomohl mi shodit má první nadbytečná kilíčka.
V té době začal můj taťka závodit na motorce a v rámci přípravy na závody začal s běháním.
Tenhle sport byl do té doby v naší rodině naprosté tabu.
Já jsem ho pokládala za naprostého blázna - skákání v tělocvičně do rytmu aerobikové hudby byl pro mě vrchol dřiny a nedovedla jsem si představit, že bych šla někdy dobrovolně běhat. (Taťka tenkrát chodil na desítku, což byla pro mě nepřekonatelná a ultradlouhá vzdálenost)

Ani nevím, jak se to stalo, ale jednou jsem vyrazila s ním. Uběhla jsem pět kilometrů a celý zbytek dne jsem ležela na gauči s nožkami nahoře. Byla jsem naprosto vyřízená!
Přesto jsem za pár dní vyrazila běhat znova.
A pak znova.

A najednou jsem opustila od těch svých aerobiků, protože mě běhání naprosto pohltilo.

2010
Bylo mi sedmnáct a běhání už se stalo nezbytnou součástí mého života.
Těch deset kilo, co jsem v patnácti nabrala, už jsem měla dávno dole.
Změnila se mi postava i životní styl.(Toastíky k večeři už byly minulostí :))
Desítka už mi nedělala žádný problém a v tomto roce jsem si taky poprvé zaběhla svojí neoficiální první půlmaratonskou vzdálenost na cyklostezce z Děčína do Bad Schandau.
Běželi jsme spolu s taťkou - šli jsme si tenkrát prostě zkusit, zda ve zdraví uběhneme jednadvacet kilometrů. Pamatuji si, že mi naši po uběhnutí této první dvacítky koupili mé první pořádné běžecké boty - předtím jsem běhala v neznačkových šlupičkách.

2011  
Zaběhla jsem s taťkou svůj první půlmaraton. Pražský půlmaraton, čas: 2:05
Byla jsem šťastná, ale neskutečně vyřízená. Tenkrát jsem si říkala, že to je moje maximum a že víc kilometrů v kuse nikdy v životě nedám.

2012
Zaběhla jsem svůj druhý pražský půlmaraton.
Byla jsem o něco méně vyřízená než o rok předtím, ale pořád jsem si myslela, že jsem dosáhla svého životního běžeckého maxima.

2013
Nic zvláštního se nedělo.
Pořád jsem běhala, ale tak trochu jsem "zakrněla". Nikam jsem se neposouvala, neměla jsem žádný konkrétní cíl. Prostě jsem si pobíhala pro radost a pro udržování postavy.

2014
V lednu tohoto roku jsem odfrčela na pět měsíců na Taiwan. Zde jsem se sblížila s mou milou kamarádkou Káťou a společně jsme upekly plán, a sice, že si zde v Asii zaběhneme svůj první maraton.
Přiznejme si to - Káťa mě do maratonu tak trochu uvrtala.
Já jsem si pořád myslela, že tuto královskou metu nemůžu nikdy v životě pokořit. Ale měly jsme více než dva měsíce na pečlivou přípravu, navzájem jsme se podporovaly, a tak jsme v dubnu 2014 uběhly svůj první maraton jak mávnutím kouzelného proutku.
No dobře - tak jednoduché to zas nebylo. 45°C a stoprocentní vlhkost nejsou úplně ideální podmínky pro první maraton. Ale my jsme to zvládly a odvážely si z Taiwanu o jeden nevšední zážitek navíc. :)

2015
V tomto roce jsem odjela na semestr do Finska. Jelikož jsem zde měla často dlouhou chvíli, začala jsem své výběhy čím dál víc prodlužovat.
Začala jsem skrze běhání poznávat místní lesy a kopce. Pořídila jsem si trailové boty a najednou se mi už úplně přestalo chtít běhat po silnici. V lese se sice kilometry načítaly o něco pomaleji, ale bylo mi zde mnohem lépe. Přestaly mě bolet klouby a díky velkému navýšení kopcovitých terénů se mi rapidně zvýšila fyzička. Běhání v lese jsem si tu zkrátka naprosto zamilovala a nechápala jsem, jak jsem mohla běhat šest let skoro jenom po silnici :)
Když byl ve Finsku extrémně nudný týden, zvládla jsem cca 80 kilometrů týdně.

A někdy v zimě jsem vyplnila přihlášku na Jizerský ultratrail. Uznávám, že to bylo trochu troufalé - běhám sice dost, ale na správné ultramaratonské tréninky je to pořád málo. Navíc jsem za sebou měla pouze jeden jediný maraton, pár tréninkových třicítek, ale nic víc.
Přesto jsem se postavila na start Jizerského ultratrailu a ve zdraví ho doběhla. (O tom si ale můžete počíst ZDE)

Myslím, že se mi uběhnutím svého prvního ultramaratonu otevřely dveře do další běžecké dimenze.

Nyní se na sobě snažím trochu pracovat - resp. na tom, aby měly moje tréninky nějaký řád, abych se zlepšovala, ale aby mi stále přinášely 100% radost. (O tom, jak a kolikrát týdně teď trénuji, napíšu příště)
Včera jsem zaplatila startovné na svůj II. ultramaraton, který se koná již za necelý měsíc. A stále mě láká Stovka podkrkonoším, kterou pořádá jeden můj známý a taky nějaký triatlon. Ale to bych se musela nejdříve naučit pořádně plavat. Tak uvidíme. :)

Gratuluji vám, pokud jste můj běžecký příběh dočetli až do konce a moc ráda si počtu Vaše běžecké (i neběžecké) story:)

Víkendové vandrování po Lužických horách

O minulém víkendu jsme v tříčlenné skupince vyrazili na dvoudenní vandr - našim cílem byly opět Lužické hory, o kterých poslední dobou píšu poměrně často. (Viz minulý článek o výběhu na Jedlovou)
Důvod je prostý: jsou krásné, ne tolik náročné a máme je doslova "za barákem".

V sobotu ráno jsme se nechali vlakem dovézt pod Jedlovou a s krosnami na zádech se vydali po červené turistické značce vedoucí po lužické hřebenovce. Během soboty jsme postupně zdolali tři lužické sedmistovky: Jedlovou, Luž a Hvozd.
Ten den bylo dobrých 35°C ve stínu, a tak jsme nikam nespěchali, pochodovali v mírném tempu a za každý zdolaný vrchol se odměnili nějakým dobrým nápojem (nebo obědem) v hospůdce.
Za sobotu jsme ušli zhruba 22 kilometrů s více než kilometrovým převýšením.

V sobotu večer, poté, co jsme sestoupali z vrcholku Hvozdu do vesničky Krompach a dali si večeři v mírně zaplivané hospodě, jsme se začali poohlížet po nějakém vhodném místě, kde přespíme.
Velmi brzy jsme našli pěkný plácek na kraji lesa, kde jsme se zakempovali  a postavili provizorní "domeček" pro případ, že se večer přiřítí bouřka.
Bouřka naštěstí nepřišla a my jsme se v lesíku krásně vyspali!

Bylo to moje první spaní pod širákem v životě a moc se mi líbilo. (Pominu-li fakt, že jsme měli karimatky položené mírně z kopečka, takže jsem se ráno probudila úplně na jiném místě, než jsem večer usnula:))

V neděli ráno jsme se probudili kolem sedmé hodiny a s pomocí plynového vařiče si připravili ranní kávu a snídani. Nesla jsem si s sebou instantní rýžovou kaši od firmy Mix it, na kterou jsem se neskutečně těšila. Bohužel, tentokrát musím být velice kritická: firmu Mix it mám moc ráda, ale tahle kaše se skoro nedala jíst. Bylo z ní cítit něco umělého a to já nerada.
Donutila jsem se sníst pár lžic a poté jsem s úspěchem vyškemrala od Tedeáše dva chleby s paštikou. A jak mi chutnaly! :)

Po snídani jsme sbalili, uklidili náš "tábor" a vydali se zase na cestu. Na druhý den jsme měli opět naplánovanou zhruba dvacetikilometrovou, kopečkovitou štreku. Naše kroky vedly směrem Krompach -  vodní nádrž Naděje - Rousínov - Svor - vrchol Klíč - Kytlice.

Cesta nebyla tak náročná. Čekal nás jen jeden výstup, na Klíč.
Přesto se mi šlo docela ztěžka. Bolely mě nohy a připadalo mi, jako by mi dal někdo do batohu kamení.
Na druhou stranu to byla výborná zkouška, protože už za necelý měsíc budu s batohem na zádech pochodovat po Tatrách.

Na vrcholku Klíče jsem byla poprvé a byla jsem mile překvapená, jaký je zde krásný výhled.
Poté, co jsme se pokochali výhledem, nás čekalo už jen posledních šest kilometrů do Kytlic. Těch šest kilometrů bylo sakra dlouhých, to vám povím!

Do Kytlic jsme dorazili ve tři hodiny odpoledne a měli jsme necelé dvě hodiny času do odjezdu našeho vlaku. Za ty dvě hodiny by se dalo domů dojít pěšky, ale na to už jsme neměli ani pomyšlení, a tak jsme je přečkali v hospůdce u pána, který sice uměl dobře vařit, ale byl neskutečně nepříjemný a neochotný.:)
Tadeáš, můj přítel, konstatoval, že vypadám mnohem unaveněji a hůře než po doběhnutí Jizerského ultratrailu. Měl naprostou pravdu!Vandr jsem si strašně moc užila a ještě než jsme ho dokončili jsme už začali plánovat, kam pojedeme příště.
 ALE bylo to v tom vedru a s těžkým batohem na zádech fakt náročné a opravdu mě to zmohlo víc než jednodenní, skoro sedmdesátikilometrový JUT. :)

Má milá Jedlová

Jedlová je se svými 774 metry nad mořem třetí nejvyšší hora Lužických hor. Tahle hora je pro mě obrovská srdeční záležitost - vlastně ani nevím, proč na ní tak ráda chodím.
Na samotném vrcholku je pěkná hospůdka (už se mi mnohokrát stalo, že zde bylo tak narváno, že jsme měli s posezením smůlu), rozhledna, lanové centrum a samozřejmě krásný výhled.

Zdroj

Jedlovou jsem zdolala mnohokrát vlakem + potom pěšky, několikrát na kole (poslední úsek kopce dá zabrat i nejlehčímu převodu), ale ještě nikdy jsem na ní neběžela.
Až dnes!

Tenhle nápad se mi rojil v hlavě už dlouho, ale pokaždé jsem měla buď málo času nebo moc výmluv. Dnes ráno jsem se však probudila s myšlenkou "dnes to dám" - měla jsem volno, dost času a počasí bylo tak akorát.
Sice se mi ještě úplně nezahojily odřeniny od batůžku z Jizerského ultratrailu, ale s velkou radostí jsem ho opět vytáhla.
V 9 ráno jsem vyrazila společně s mojí čtyřnohou parťačkou Brendinkou.

Od nás je to na vrcholek Jedlové 19 kilometrů. Zvolila jsem cestu přes les s minimem asfaltu. (I tak jsem se mu ale z cca 40% nevyhla) 
Když jsme měly za sebou pouhé 4 kilometry (a první výživný kopec do Lísky), Brenda si lehla na zem a nechtěla jít dál. Naštěstí se za pár minut sebrala a za chvíli jsme doběhly na rozcestí Křížový Buk.

Z Křížového Buku jsme pokračovaly po zpevněné cestě pod Malou a Velkou Tisovou až k jedlovskému rybníku. Byl to krásný, lesní seběh - nepotkaly jsme ani živáčka a užívaly si klid, vůni lesa a Brenda navíc každou trošku vody. 

Za jedlovským rybníkem se nám naskytl krásný výhled na Jedlovou.

Poslední tři kilometry mi už byly velmi dobře známé - tuhle cestu jsem za život absolvovala minimálně dvacetkrát. Dneska jsme si jí elegantně vyběhly, až na závěrečné, velmi prudké stoupání, ve kterém jsem přešla do chůze. 

Z České Kamenice na vrcholek Jedlové je to 19 kilometrů, 750 metrů převýšení a 2,5 hodiny času. (Myslím, že bez Brendinky by mi to trvalo o 15-20 min méně, protože jsme se zastavovaly u každé kaluže, ale s ní byl celý běžecký výlet krásnější a smysluplnější:))

Cesta, kterou jsme zvolila, mě fakt bavila! 

Na vrcholu jsem doplnila cukry borůvkovým koktejlem. (V hospůdce na Jedlové si můžete dát borůvkové knedlíky, lívance, koláč či zmiňovaný koktejl - borůvková nabídka je opravdu lákavá a rozmanitá!) Přečkaly jsme zde malý slejvák, pokochaly se krásným výhledem na Lužické hory a poté seběhly závěrečné tři kilometry na vlak domů.

Zpáteční cesty vlakem jsem se trochu obávala - z předchozí zkušenosti vím, že Brenda nemá ráda vlak a dostat jí do něj je vcelku problém. Dalším problémem byl povinný náhubek, který jí opravdu hodně vadí a jako slečnu dost degraduje.:) Dneska ale byla tak vyřízená, že se vlaku ani náhubku moc nevzpouzela.

Byl to krásný, půldenní výlet. Běžecká turistika a delší výběhy se mi líbí čím dál víc. Příští týden hodlám nechat pejska doma a dát to znovu s tím rozdílem, že vynechám vlak a poběžím i zpátky! :)

Jizerský ultratrail 2015

Zhruba před půl rokem jsem dostala spásný nápad: přihlásit se na Jizerský ultratrail.

Jedná se o 68 kilometrů dlouhý závod v Jizerských horách, během kterého zdoláte více než 2600m převýšení. Říkala jsem si "osmnáctý červenec je ještě daleko, na to natrénuju."
No, to jsem se spletla! Nijak zvlášť jsem netrénovala - běhám pravidelně už šest let, poslední 2 roky +- 50 kilometrů týdně. Můj nejdelší běh, který jsem doposud absolvovala, byl jeden loňský silniční maraton.
Od té doby, co jsem vyplnila přihlášku, jsem sice začala více dbát na to, aby byly moje výběhy co nejméně rovinkaté a co nejvíce kopcovité, ale tím to haslo.

Moje věrná kamarádka Káťa, která se mnou absolvovala ten jeden zmiňovaný maraton, mě nenechala ve štychu a vyplnila přihlášku taky. Co se týče (ne)připravenosti, byly jsme na tom tak nějak stejně.
18.července před námi stanulo 68 horských kilometrů. Obě jsme zatím neměly v nohách víc než maratonskou vzdálenost. Byly jsme lehce nervózní, ale přistupovaly jsme k závodu s velkou pokorou - nešlo nám o čas, ale o uběhnutí ve zdraví. Domluvily jsme se, že pokud se nestane nic vážného, poběžíme celou dobu spolu.

Na místo startu, do Josefova Dolu, jsme dorazili den předem i s našimi příteli, kteří jeli s námi jako fandící podpora. Ráno v 5:00 budíček, rychlá káva a snídaně, půlhodinový přesun autem na start a v 7:00 už se startovalo.

Vyběhly jsme se skupinkou tří set spoluběžců. První dva a půl kilometry vedly z kopce do Josefova Dolu - tam na nás čekali kluci mačkající spoušť foťáku. Byly jsme plné sil a tak jsme jim jen zamávaly a běžely dál.
Do první občerstovačky, k Mariánským schodům, jsme to měly 15 kilometrů. (Nutno však podotknout, že v tom byly zahrnuté dva výšlapy sjezdovky.:) Byly jsme ale svěží a tak nám to šlo skoro jako po másle.
Cestou jsme si skoro pořád povídaly, do kopečka jsme šly, po rovině a z kopečka jsme běžely. Na Mariánských schodech jsme se vesele fotily.

Běžely jsme krásnou přírodou, kochaly se výhledy a funěly do kopce podél vodopádů na Černé Desné a najednou frnk, byly jsme na Jizerce, což byla druhá občerstvovačka a 26 kilometrů v nohou!
Pojedly jsme palačinku, banán se solí, naplnily lahve s vodou a běžely dál.

Na 38.kilometru, na Knejpě, na nás čekali naši kluci. Udělali jsme pár společných fotek, v rychlosti shrnuli dojmy, my s Káťou jsme si daly další banán a palačinku, abychom měly sílu na další etapu - cestu z Knejpy na Ferdinandov, která vedla převážně z kopečka.
Úsek mezi těmito občerstvovačkami byl pouze osm kilometrů dlouhý.

Když jsme přiběhli na Ferdinandov, bylo nám podezřelé, že už máme v nohách více než maratonskou vzdálenost a že ještě stále nepřišla žádná krize. Zůstávaly jsme ale stále pokorné - přeci jen, měly jsme před sebou ještě 23 kilometrů.

Z Ferdinandova na Bedřichov, kde byla další občerstvovačka, to bylo 12 kilometrů. Tento úsek byl poměrně těžký - zahrnoval obří, dlouhé, prudké stoupání. Naštěstí vedlo převážně lesem, a tak jsme se s ním popraly bez problémů . Stále jsme měly chuť si povídat - nejen spolu ale i s běžci, které jsme potkaly.
Kousek před Bedřichovem se nám přihodila malá komplikace - nějaký "vtipálek" v lese údajně přehodil fáborky a my tím pádem odbočily špatným směrem a doběhly na Maliník. Měly jsme však štěstí v neštěstí - potkaly jsme hodné cyklisty, kteří poznali, že jsme holky zakufrované a navedly nás správným směrem. Zaběhly jsme si tím pádem asi jen jeden kilometr navíc.

Ve čtyři odpoledne jsme přiběhly k poslední občerstvovačce, zmiňovanému Bedřichovu. Měly jsme v nohách 56 kilometrů, stále ještě bez větší krize. (Pěkně jsme si rozvrhly síly - běžely jsme pomalu, pravidelně jsme jedly a pily, aby nepřišel hlad ani žízeň) Na Bedřichově jsme se nechaly osprchovat studenou vodou, spolkly poslední palačinky a vydaly se vstříc posledním dvanácti kilometrům.
V hlavě nám znělo: teď už to dáme, i kdyby jsme se do toho cíle měly doplazit! 

Těch posledních dvanáct kilometrů bylo nejhorších. Poslední úsek závodu zahrnoval několik brutálních stoupáků. Přehoupl se šedesátý kilometr a nyní už přišla maličká krize: přestaly jsme si s Káťou povídat a každá jsme bojovaly sama se sebou.
Na šedesátém šestém na nás ale zase čekali naši kluci - bylo to na kraji Josefova Dolu a přecházela se kláda přes řeku. Dodali nám novou energii a trochu nás rozveselili - čekaly nás poslední dva kilometry do velkého kopce.

Závěrečné dva kilometry pro mě byly snad náročnější, než těch předchozích pětašedesát dohromady. Ten poslední kopec nám dal opravdu zabrat - našly jsme si každá dva klacky, o které jsme se opíraly jako o hole. Poslední dva kilometry nám trvaly asi třičtvrtě hodiny. Zdolávaly jsme je sice vyčerpané, ale s euforickým pocitem, protože jsme věděly, že teď už to dáme.

Cílem jsme proběhly ruku v ruce ve čtvrt na osm večer. Trvalo nám to 12 hodin a 15 minut. Jelikož se jednalo o nás první ultra, byly jsme s naším časem a výkonem nadmíru spokojené. Závod byl úžasný, ale ten pocit v cíli ještě lepší!
Hrdě jsme si převzaly finisherskou medaili a krásnou mikinu.

Pocity, které ve mně doposud přetrvávají, jsou na 1000% pozitivní. Závod se mi neskutečně moc líbil: Jizerské hory jsou překrásné, běželo se mi skvěle, na občerstvovačkách bylo dobré jídlo, vyšlo nám počasí, prostě mi to celé sedlo...co víc si přát?!
Myslím, že jsem si otevřela bránu do další běžecké etapy - JUT nebyl rozhodně mým posledním ultramaratonem. Až dopíšu tenhle článek, asi vyplním přihlášku na Ultralabák, který se běží 5.září u nás v Děčíně...:)

Kouzlo cestovatelských deníčků

Dnešní článek je trochu letní, trochu cestovací a také trochu motivační. 

Řeč bude o cestovatelských denících.

Už asi deset let si téměř nepřetržitě vedu různé formy papírových deníků. Tahle činnost mě baví a až na pár přestávek mě nikdy nepustila. Mnoho lidí u deníku obvykle vydrží pár dní a pak z nějakého důvodu přestane.
To je velká škoda - představte si tu parádu, až vám bude sedmdesát, budete v důchodu a budete se moci všemi těmi knihami života prohrabávat!

Je skvělé, zapisovat si události a zážitky všedních dnů, ale ještě lepší je, vést si deníky z různých dovolených a cest a lepit do nich fotky, pohledy, vstupenky, jízdenky, letenky a další věci. A je jedno, zda výletíte po Čechách nebo po druhém konci světa.

Když jsem odlétala na 5 měsíců na Taiwan, založila jsem si kromě tohoto blogu také speciální papírový "taiwanský" deníček. Provázel mě celým pobytem v Asii, je v něm zapsaný téměř každičký den a veškeré mé zážitky a pocity z krásného Taiwanu a dalších zemí.

Tato hnědá knížka se mnou projela velkou část Taiwanu, uvezla jsem jí na zádech při čtyřsetkilometrovém výletě na kole, podívala se do Thajska, Malajsie, Kambodži a Indonésie. Zkrátka urazila pořádný kus cesty.

 

Moc ráda jí otvírám a vracím se tím ke svému asijskému dobrodružství. Mnoho vzpomínek vám sice navodí fotky, ale nic nepřekoná vlastnoruční, osobité zápisky. 

S odstupem času je zajímavé pozorovat, jak jsem si s některými zápisky vyhrála a jak jsem některé naopak "odflákla". Tak nějak jsem docílila toho, že krásná místa mají krásné zápisky a slabší místa mají zvěčnění slabší. Nerada to přiznávám, ale můj deníček z Taiwanu je krásný, barevný, vyladěný a vyšperkovaný, zatímco ten z Finska je naškrábaný halabala a plný škrtanců, zkrátka žádné grafické veledílo. (Taky vám neukážu žádnou jeho fotku:))

Zde je pět mých tipů, jak si vést cestovatelský (ale i obyčejný) deníček a nepolevit.

1. Je dobré, pořídit si kvalitní sešit. Takový, aby se vám líbil, aby byl skladný a aby něco vydržel. 
2. Své zápisky si datujte a k významnějším událostem přidejte barevné nadpisy. Krásně se pak ve svých spisech zorientujete. :) 
3. Vezměte si s sebou na dovolenou nůžky a lepidlo. Ihned tak můžete stříhat a lepit nakoupené pohledy, lístky, vstupenky, mapy a další věci, aniž byste něco z toho poztráceli.
4. Své zážitky si zapište ještě tentýž večer - když budete události dopisovat zpětně, lehce se pak stane, že zapomenete na to nejdůležitější. 
5. Na konci pobytu si vytvořte shrnutí. (Co se mi nejvíce líbilo/nelíbilo? Co mi nejvíce chutnalo? Co mě nejvíce překvapilo?...)

Když jsem odjížděla z Taiwanu, shrnovala jsem celkem 3 věci: "Co mi bude na Taiwanu chybět?", "Co mě na Taiwanu nejvíce štve?" a "Na co se těším do ČR?" Ve všech třech kategoriích jsem vytvořila poměrně dlouhé seznamy. :)

Podobný seznam jsem si chtěla vytvořit i při odjezdu z Finska, ale po chvilce přemýšlení jsem dospěla k závěru, že chybět mi bude jen a pouze výborná kohoutková voda a že do se ČR těším úplně na všechno, takže to moc nemá smysl psát. 

Z obou svých pětiměsíčních pobytů mám tedy - kromě zápisků na blogu - tlusté papírové deníčky. Zkuste to taky! Budete mít ve stáří co číst, zlepšíte si rukopis a slovní zásobičku. 

Co Vy a deníčky? 

Poběž do práce!

Tohle léto mám docela nabitý diář: dvě brigády, které mi zabírají 90% dní a v těch zbylých deseti procentech mám naplánované návštěvy přátel, které jsem neviděla celý rok, výlety po okolí a po naší krásné zemi, pár dalších akcí, práci do školy a mnoho jiných věcí.
Chce to tedy pečlivý time management, aby člověk všechno stíhal a do toho ještě kloubil své oblíbené běhání a čas se svými blízkými.

Nyní jsem skoro každý den od rána do večera v práci v infocentru. Pracuji od devíti do pěti a tak jsem si lámala hlavu, jak do mého dne nejlépe zakomponovat běhání.
Protože:
 a) ráno, na lačno běhat nesnáším. Motá se mi hlava, mám hlad a nemám sílu. Prostě před tréninkem potřebuji pořádné jídlo, takže běhání po ránu je pro mě za trest.

b) večer by se to dalo, ale to už většinou chci být se svým přítelem nebo se svojí rodinou.

Vymyslela jsem proto geniální plán: budu běhat do práce!

Dělá to tak hodně lidí, určitě nebudu první ani poslední.
Jsem na brigádě v infocentru v Jetřichovicích, jednom z nejnavštěvovanějších míst Českého Švýcarska. Autem jsou Jetřichovice od mého bydliště vzdálené 15 kilometrů, kdežto lesem po svých pouhých osm.
Dnes ráno jsem se tedy rozhodla, že do práce a z práce poběžím. Jednak proto, že jsem se chtěla pořádně proběhnout a jindy jsem na to během dne neměla čas, a jednak proto že jsem chtěla konečně vyzkoušet svůj nový běžecký batůžek.
Jizerský ultratrail se nemilosrdně blíží a já ostuda jsem si ho ještě ani jednou nevzala na sebe.

V batůžku jsem měla krabičku s obědem, pití, oblečení na převlečení a pár hygienických nezbytností.
Když jsem si batůžek oblékla poprvé a běžela s ním do práce, byl to pro mě trochu nezvyk a v duchu jsem si říkala "pane bože, jak já s tímhle krámem na zádech uběhnu 66 kilometrů?"
Při cestě domů se mi už ale běželo mnohem lépe (přestože zpáteční cesta zahrnovala na osmi kilometrech 300 metrů převýšení) - jednak proto, že byl lehčí o pořádnou porci špaget, ale také proto, že už jsem na něj byla alespoň trochu zvyklá.

Mnou otestovaný běžecký batůžek Salomon Trail 20 mohu jedině doporučit - je lehký a na zádech krásně sedí. (Důkladnější recenzi bych ale měla udělat asi až poté, co s ním uběhnu očekávané Jizerky:))

Možná si říkáte, že je to nesmysl, běžet do práce, protože pak budete celý den v práci smrdět.
Podle mě je to tak trochu výmluva - i když nemáte v práci sprchu, základní "hygiena" se dá provést i s pouhým umyvadlem. Samozřejmě je lepší, jít po běhání do horké spršky, ale myslím, že i s umyvadlem se dají udělat kouzla, aby člověk nebyl cítit. :D
Na druhou stranu ale chápu, že jsou zaměstnání, kde člověk chodí v nažehleném kostýmku a chce prostě vypadat dobře. Při mé brigádě v infocentru se ale během dne setkávám s 99% lidí, kteří jsou sportovně oblečení, takže mi ani trochu nevadí, že jsem taky sportovně oblečená.

Z běhu do práce jsem zkrátka nadšená.
Ušetřila jsem tím spoustu času, vyprodukovala spoustu endorfinů a ještě k tomu jsem prozkoumala novou turistickou cestu, po které jsem nikdy předtím nešla ani neběžela. (lesních spojovaček České Kamenice a Jetřichovic je vícero a já můžu všechny doporučit všemi deseti!)
A viděla jsem spoustu kraviček, srnek a jelenů.

Uznávám, že by mojí cestu neuškodilo vzít místy trochu křoviňákem, ale i tak to bylo krásné.
V pondělí běžím zas!

Pacific crest trail

Zhruba před dvěma měsíci jsem od kamarádky dostala tip na film, který by se mi "prý mohl líbit."
Jednalo se o film Divočina, který byl natočen podle stejnojmenné knihy a také podle skutečné události. Shlédla jsem ho jedním dechem, poté jsem si okamžitě objednala knížku a tu jsem samozřejmě také přelouskala jedním dechem.

Když jsem měla shlédnutý film i přečtenou knížku, hledala jsem na internetu odkazy na články a blogy se stejnou tematikou.

O jakou tematiku se jedná?
Nebudu zde psát podrobnou recenzi na film ani na knížku. Ve zkratce jen shrnu, že jde o příběh velice odvážné ženy Cheryl Strayed, která úplně sama přešla pacifickou hřebenovku. (Přiměly jí k tomu poněkud drsné životní okolnosti, neměla už zkrátka ve svém životě co ztratit, a tak se vydala sama pěšky přes celé USA)

Pacifická hřebenovka, anglicky Pacific crest trail, ve zkratce PCT, je značená turistická trasa, jež vede Spojenými státy od Mexických hranic až po hranice s Kanadou.
- Je dlouhá přes 4000 kilometrů a pohybuje se v nadmořské výšce od hladiny moře po 4000m.n.m.
- Během cesty jde člověk přes 7 národních parků, poušť, hory, pralesy a další divoká místa.
- Trasa se vyhýbá civilizaci a vede hlavně horskými oblastmi.
- Projití trasy trvá v průměru 4-6 měsíců. (nejrychlejší borec jí zdolal za 59 dní!), samotné přípravy snad ještě déle.
- Statistiky říkají, že se na tuto trasu ročně vydá kolem 300 lidí a z toho jí asi 180 dokončí.

Trasou PCT jsem doslova fascinována. Obdivuji lidi, kteří jí šli. A nejenom PCT, ale i další světové ultradlouhé treky. Kromě Cheryl Strayed, hlavní hrdinky filmu a knížky Divočina, zdolali PCT také dva Češi - jejich zážitky, si můžete přečíst zde na jejich webu.
Další, kdo se na PCT vydal a komu fandím, je slečna Megan Rose Bullers, krerá trasu zdolává na podporu boje s roztroušenou sklerózou. O Megan si můžete přečíst zde.

Kromě PCT existují desítky ultradlouhých turistických tras. Tady, na mém oblíbeném webu pohora.cz, je na toto téma jeden moc pěkný článek.

Trasa PCT a další ultradlouhé pochody mě velice zajímají, proto jsem se o ně s vámi rozhodla podělit.
Neznamená to však, že se na PCT chystám! 
Sice by mě během života neskutečně lákalo, zkusit si to, jaké to je několik týdnů/měsíců v kuse putovat přírodou, ale člověk na tu musí mít dostatečné úspory, neskutečně benevolentní práci a minimální závazky. :) Ale nikdy neříkej nikdy.

Máte pro mě nějaké další tipy na knížky/blogy/příběhy lidí, kteří zdolali nějaký krásný, delší trek? Sem s nimi!

Krkonoše

V Krkonoších, našich českých největších horách, jsem byla naposledy když mi bylo sedmnáct. Bylo to ve druháku na gymplu a zůstaly mi z tohoto výletu přesně dvě vzpomínky:

1.V Krkonoších je to hezké.
2.Na Luční boudě mají nejlepší koláče na celém světě. ("Kam se hrabe naše cukrárna" jsem si tenkrát říkala)

Nyní, o pět let později, jsem se sem vydala se svým přítelem na dva dny a dvě noci. Cíl byl jasný: dát si pořádně do těla a vrátit se na Luční boudu za těmi pověstnými koláčky.

Naplánovali jsme si dvě krásné túry, obě vycházející ze Špindlerova Mlýna.
První den jsme šli 24 kiláčků. Hlavními záchytnými body tohoto dne byla Luční bouda a Sněžka. K Luční boudě jsme šli překrásnou cestou podél Bílého Labe. Okolo nás byla nádherná příroda a sem tam nějaký vodopád. Přálo nám počasí - nebylo ani vedro, ani zima.

Když jsme přišli k Luční boudě, padla šílená mlha. Dozvěděli jsme se zde, že je na Sněžce viditelnost zhruba na jeden metr. Věděli jsme tedy, že z nejvyšší české hory nic neuvidíme, ale přesto jsme se tam vydali. (Já jsem optimisticky doufala, že ta mlha alespoň na chvíli opadne) 
Luční bouda a Sněžka jsou od sebe vzdálené 4 kilometry. Když je hezky, jdete moc krásnou trasou. My jsme šli krásnou mlhou. :)

Na Sněžce jsme se vyfotili, koupili si nějaké pohledy na památku a šli zase dolů. Kdyby bylo vidět, kochala bych se tam klidně dvě hodiny, ale v té mlze to moc nešlo. :) Ze Sněžky jsme doslova seběhli na Luční boudu. 

Byla jsem už celá nedočkavá, jestli zde stále mají ty slavné koláče. Bohužel jsem pak byla malinko zklamaná: koláč měli, ale nebyly zdaleka tak dobré, jako tenkrát. (Možná jsem tenkrát byla více hladová a méně náročná, kdo ví...) Na Luční boudě jsme se občerstvili a seběhli zpět do Špindlu. Jak už jsme zmínila, bylo to krásných 24 kiláčků a všem tuto trasu mohu jedině doporučit. 

Druhý den jsme si naplánovali trasu startující rovněž ze Špindlu od Medvědína. Tentokrát vedly naše kroky podél Labe až k Labské boudě a jeho prameni. Počasí nám přálo mnohem více, než den předtím. 

Tahle "labská" túra se mi líbila ještě mnohem více, než ta, kterou jsme šli den předtím. Důvodem však bylo hlavně to krásné počasí. Pořád bylo na co koukat a já jsem byla pořád udivená a nadšená, jak jsou ty naše Krkonoše krásné. Před pěti lety jsem si to asi tolik neuvědomovala. 

U pramene Labe jsme si dali svačinku a pokračovali dál, přes Růženčinu zahrádku, Harrachovy kameny a mohylu Hanče a Vrbaty až k Vrbatově boudě.

Ve Vrbatově boudě jsme se chtěli občerstvit nějakým dobrým nápojem. (rozuměj - Verunka kávou a Tadeáš pivkem:D) Bohužel byla zrovna v rekonstrukci. O tři kilometry později jsme měli narazit na Jilemnickou boudu. Řekli jsme si tedy, že si něco dáme tam. Byla to náhoda, ale zrovna byla v rekonstrukci i Jilemnická bouda. Měli jsme pech a šli jsme rovnou dolů, zpátky do Špindlu.

Při naší druhé túře jsme našlapali 20 kiláčků. Byli jsme příjemně unavení, o tom žádná, ale zvládla bych klidně po Krkonoších pochodovat další dny. :)
Hory mám opravdu ráda, a tak jsem byla celé dva dny úplně ve svém živlu. A ještě více jsem se začala těšit na přechod Roháčů, který je v mém diáři naplánován na začátek září!

Ferrata na Pastýřské stěně

Bydlím pouze pár kilometrů od Děčína, kde se mimo jiné nachází skvělá, pouze jeden rok stará via ferrata. A já jsem velká ostuda, protože jsem jí vylezla už asi čtyřikrát a terpve nyní jsem se rozhodla jí věnovat článek.
Tato ferrata si ho totiž opravdu zaslouží.

Jak už vyplývá z nadpisu článku, ferrata se nachází v Děčíně na Pastýřské stěně. Je to opravdu krásné místo - z Pastýřské stěny jsou vidět překrásná panoramata na děčínský zámek, Labe a celé město.

Je zde několik různě obtížných tras. To je naprosto skvělé - v České Republice nebo těsně za německými hranicemi se sice nachází několik dalších ferrat, ale žádná z nich nemá tolik cest k lezení!

Zdrojem obrázku jsou facebookové stránky děčínské ferraty.
Jak je vidět, v současné době se zde nachází 15 cest, které můžete prolézt!
Inu - byla jsem tu už čtyřikrát, pokaždé jsem lezla jinou cestou a stále mám co dohánět a objevovat. Je to obrovská paráda.
Na druhou stranu, při zdolávání děčínské (nebo kterékoliv jiné) ferraty mi pokaždé pořádně stoupá adrenalin v krvi a tuhne mi krev v žilách. Na "opravdové" lezení po skále bych asi byla velký posera. Ale...nikdy neříkej nikdy!

Naposledy jsem ferratu navštívila se svým taťkou minulý týden. Lezli jsme po trase č.3. Přestože to nebyla pouze obtížnost C, přišlo mi to pěkně náročné. :) Ale vyhecovala jsem se a jako bonus jsem zdolala ještě Karlův most ze železných lan.

Když jsme  k ferratě přijeli, potkali jsme zde postaršího pána. Dali jsme se s ním do řeči a o chvilku později jsme se dozvěděli, že je to pán, který s pomocí dalších nadšenců celou ferratu zinicioval a de facto postavil. Vyprávěl nám, co celé vybudování ferraty obnášelo - především velké problémy s vedením města. 

Je to smutné, že je ve městě tak skvělá atrakce a nemá moc velkou podporu. Ale pořád se najde velká spousta lidí, kteří jí podporují a navštěvují. Vloni o prázdninách ji prý zdolalo 10 000 lidí. 

Měli jsme v kapse dvě stě korun na občerstvení po výstupu. Taťka se těšil na pivo, já na vodu a šopský salát. Nakonec jsme však občerstvení oželeli a radši korunky přispěli panu Karlovi na výstavbu dalších cestiček. 

Letos jsme tam rozhodně nebyli naposled. Jak jsem řekla, jedná se o místo, kam opravdu ráda jezdím. Kloubí se zde sport, zábava a velký adrenalin. A jako bonus plus máte po výstupu krásný výhled na celé Děčínsko. 

Prague food festival 2015

Prague food festival už je pro mě a mojí mamku mnoholetou tradicí. Jezdíme na něj už asi sedm let. Vloni jsem ho sice vynechala kvůli Taiwanu a předpředloni kvůli podlitině v noze, ale jinak jsem poctivý, pravidelný návštěvník.
V České republice rostou food festivaly jak houby po dešti, ale co si budeme povídat, Prague food tu byl - pokud se nemýlím - jako první, čímž si zachovává svůj jedinečný spirit. Tento rok se konal již devátý ročník.
Tento festival se nachází na krásném, noblesním místě pod Pražským hradem. Každý rok se sem neskutečně moc těším. Tento rok jsem se těšila dvojnásobně: v pátek v noci jsem se vrátila z Finska a hned v neděli na Prague food festival jela, takže byl pro mě takovým přivítáním zpátky v Čechách.

Nebudu to prodlužovat - co jsme tedy s mamkou letos ochutnaly?

Jako první nás zpěv cimbálovky nalákal na excelentní halušky z Farmy košík. Tato farmička se nachází u Nymburka, ale nenechte se zmást - halušky chutnají tak dokonale, jako byste si je dali v Tatrách po celodenní túře! Ochutnala jsem za svůj život už spoustu halušek a tyto byly jedny z nejlepších!

Pokračovaly jsme grilovanou chobotnicí s cuketou, sušenými rajčaty, noky a česnekovou omáčkou & Risottem milanese s fritovanými kalamáry, krevetou a gremolatou. Tyto dvě dobroty nám připravila restaurace Oliva by Amandine, středomořská restaurace, která se nachází v centru Prahy. Nemůžu se rozhodnout, co bylo lepší!

Dále jsme zavítaly do Kobe, známého pražského podniku specializujícího se na sushi, burgery a steaky. Opět jsme si vybraly dvě jídla z jejich menu - variaci 5ks sushi a Kobe miniburger se salátem coleslaw. 

Burger i sushi bylo znamenité - do stánku Kobe chodíme každý rok a pokaždé jsme velice spokojené. Letos bych však měla malou výtku k sójové omáčce - ta mi prostě nechutnala. Po půlroce stráveném v Asii jsem trochu "pedant" a kritik na rýži a sojové omáčky a tahle mi přišla tak trochu jako laciná sójovka od Magi. 

Mořské plody nám v předchozích menu nestačily a tak jsme ochutnaly ještě syrového lososa s avokádovým pyré a jedlou zeminou. Ta jedlá zemina nás zároveň lákala i děsila. Světe div se, ale nakonec byla velice dobrá! O lososa, pyré i hlínu jsme se s mamkou málem porvaly! :) (Restaurace Bellevue)

Po dvou hodinách debužírování a procházení festivalu jsme už měly plné žaludky, ovšem stále zůstával nenavštívený stánek s husími jatýrky. (Husí játra u Kalicha) Husí jatýrka miluji a tyto s jablky, cibulí a domácím chlebem jsem měla na různých festivalech již několikrát, ale ani tentokrát jsme jim s mamkou neodolaly. Byly jsme plné k prasknutí, ale stálo to za to.

Na konec už to chtělo jen kávu sladkou tečku. O kávu se postaral stánek kávovarů De Longhi, který na Prague food festivalu nabízí každoročně kávu zdarma. 

A sladké tečky jsme měly hned dvě, a to zcela neplánovaně:

První byl dortík Red velvet s bílou čokoládou ze stánku restaurace Piano nobile ze zámku Chateau Mcely. Původně jsme si u tohoto stánku nic dát neplánovaly, ale pánovi, který zde obsluhoval, jsme se asi líbily, protože nám dal talíř s dortem jen tak, úplně zadarmo. 

Bylo to od něj velmi milé.:) 

   

Úplně poslední grandy(=festivalové "peníze") jsme utratily za vafli s kompotem s domácího ovoce, šlehačkou a smetanovou zmrzlinou. Tuto pochoutku připravil Dvůr Hoffmeister. Byla to výborná tečka za celým festivalem. 

Prague food festival 2015 jsem si tedy užila na maximum. Bylo krásné počasí, jídla byla vynikající a hlavně jsem byla ráda, že už jsem po pěti měsících zpátky v Čechách.