pondělí 17. srpna 2015

Moje běžecká story: jak to všechno začalo?

Když jsem zakládala tento blog, myslela jsem si, že bude původně jen o cestování. Postupem času mě ale začalo bavit psát o dalších tématech, jež mi jsou blízká - o jídle, o knížkách, ale hlavně o běhání.

Běhání je mým největším koníčkem, mou láskou a drogou. Ráda o něm čtu na jiných blozích a ještě raději o něm sama píšu. Publikovala jsem zde už pěknou řádku článků s běžeckou tematikou, ale dnes jsem se rozhodla napsat o tom, jaké byly vlastně moje běžecké začátky.

2008 - 2009 
Bylo mi patnáct.
Nebyla jsem zvyklá se hýbat, libovala jsem si ve slaninových rohlících, kakau a toastech s nutellou k večeři. Přesto jsem byla celé dětství hubená jak nit.
Najednou ale přišel velký zlom: během několika měsíců jsem přibrala deset kilo.
Lidé v mém blízkém okolí mě začali upozorňovat na to, že bych se měla nad sebou zamyslet, trochu změnit jídelníček a ideálně začít sportovat.

Dlouho jsem tyhle "řeči" ignorovala, ale jednoho krásného dne mě něco osvítilo (bohužel si nepamatuji, jak se to stalo) a zavítala jsem na svou první hodinu aerobiku v životě. Aerobik mě chytnul, chodila jsem na něj tenkrát několikrát v týdnu a pomohl mi shodit má první nadbytečná kilíčka.
V té době začal můj taťka závodit na motorce a v rámci přípravy na závody začal s běháním.
Tenhle sport byl do té doby v naší rodině naprosté tabu.
Já jsem ho pokládala za naprostého blázna - skákání v tělocvičně do rytmu aerobikové hudby byl pro mě vrchol dřiny a nedovedla jsem si představit, že bych šla někdy dobrovolně běhat. (Taťka tenkrát chodil na desítku, což byla pro mě nepřekonatelná a ultradlouhá vzdálenost)

Ani nevím, jak se to stalo, ale jednou jsem vyrazila s ním. Uběhla jsem pět kilometrů a celý zbytek dne jsem ležela na gauči s nožkami nahoře. Byla jsem naprosto vyřízená!
Přesto jsem za pár dní vyrazila běhat znova.
A pak znova.

A najednou jsem opustila od těch svých aerobiků, protože mě běhání naprosto pohltilo.

2010
Bylo mi sedmnáct a běhání už se stalo nezbytnou součástí mého života.
Těch deset kilo, co jsem v patnácti nabrala, už jsem měla dávno dole.
Změnila se mi postava i životní styl.(Toastíky k večeři už byly minulostí :))
Desítka už mi nedělala žádný problém a v tomto roce jsem si taky poprvé zaběhla svojí neoficiální první půlmaratonskou vzdálenost na cyklostezce z Děčína do Bad Schandau.
Běželi jsme spolu s taťkou - šli jsme si tenkrát prostě zkusit, zda ve zdraví uběhneme jednadvacet kilometrů. Pamatuji si, že mi naši po uběhnutí této první dvacítky koupili mé první pořádné běžecké boty - předtím jsem běhala v neznačkových šlupičkách.

2011  
Zaběhla jsem s taťkou svůj první půlmaraton. Pražský půlmaraton, čas: 2:05
Byla jsem šťastná, ale neskutečně vyřízená. Tenkrát jsem si říkala, že to je moje maximum a že víc kilometrů v kuse nikdy v životě nedám.



2012
Zaběhla jsem svůj druhý pražský půlmaraton.
Byla jsem o něco méně vyřízená než o rok předtím, ale pořád jsem si myslela, že jsem dosáhla svého životního běžeckého maxima.

2013
Nic zvláštního se nedělo.
Pořád jsem běhala, ale tak trochu jsem "zakrněla". Nikam jsem se neposouvala, neměla jsem žádný konkrétní cíl. Prostě jsem si pobíhala pro radost a pro udržování postavy.

2014
V lednu tohoto roku jsem odfrčela na pět měsíců na Taiwan. Zde jsem se sblížila s mou milou kamarádkou Káťou a společně jsme upekly plán, a sice, že si zde v Asii zaběhneme svůj první maraton.
Přiznejme si to - Káťa mě do maratonu tak trochu uvrtala.
Já jsem si pořád myslela, že tuto královskou metu nemůžu nikdy v životě pokořit. Ale měly jsme více než dva měsíce na pečlivou přípravu, navzájem jsme se podporovaly, a tak jsme v dubnu 2014 uběhly svůj první maraton jak mávnutím kouzelného proutku.
No dobře - tak jednoduché to zas nebylo. 45°C a stoprocentní vlhkost nejsou úplně ideální podmínky pro první maraton. Ale my jsme to zvládly a odvážely si z Taiwanu o jeden nevšední zážitek navíc. :)

2015
V tomto roce jsem odjela na semestr do Finska. Jelikož jsem zde měla často dlouhou chvíli, začala jsem své výběhy čím dál víc prodlužovat.
Začala jsem skrze běhání poznávat místní lesy a kopce. Pořídila jsem si trailové boty a najednou se mi už úplně přestalo chtít běhat po silnici. V lese se sice kilometry načítaly o něco pomaleji, ale bylo mi zde mnohem lépe. Přestaly mě bolet klouby a díky velkému navýšení kopcovitých terénů se mi rapidně zvýšila fyzička. Běhání v lese jsem si tu zkrátka naprosto zamilovala a nechápala jsem, jak jsem mohla běhat šest let skoro jenom po silnici :)
Když byl ve Finsku extrémně nudný týden, zvládla jsem cca 80 kilometrů týdně.

A někdy v zimě jsem vyplnila přihlášku na Jizerský ultratrail. Uznávám, že to bylo trochu troufalé - běhám sice dost, ale na správné ultramaratonské tréninky je to pořád málo. Navíc jsem za sebou měla pouze jeden jediný maraton, pár tréninkových třicítek, ale nic víc.
Přesto jsem se postavila na start Jizerského ultratrailu a ve zdraví ho doběhla. (O tom si ale můžete počíst ZDE)


Myslím, že se mi uběhnutím svého prvního ultramaratonu otevřely dveře do další běžecké dimenze.

Nyní se na sobě snažím trochu pracovat - resp. na tom, aby měly moje tréninky nějaký řád, abych se zlepšovala, ale aby mi stále přinášely 100% radost. (O tom, jak a kolikrát týdně teď trénuji, napíšu příště)
Včera jsem zaplatila startovné na svůj II. ultramaraton, který se koná již za necelý měsíc. A stále mě láká Stovka podkrkonoším, kterou pořádá jeden můj známý a taky nějaký triatlon. Ale to bych se musela nejdříve naučit pořádně plavat. Tak uvidíme. :)

Gratuluji vám, pokud jste můj běžecký příběh dočetli až do konce a moc ráda si počtu Vaše běžecké (i neběžecké) story:)

16 komentářů:

  1. pěkné, motivující :) maraton v 45 stupních si teda ale neumím ani představit... a musela jsem se smát u 2013: Nic zvláštního se nedělo :D :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky :) No, ono to s tou teplotou bylo spíš tak, že "oficiálně" bylo třeba 32°C a "pocitově" podle internetu těch 45°, ale i tak to byl masakr to vedro :D

      Vymazat
  2. Ahoj :) Super příběh! :) Dříve jsem běhala každý den, ale pouze 5 km, teď je u mě vrchol, když vyběhnu jednou za týden/14 dní a držím se pouze 5 km trati. Zkrátka jsem ztratila motivaci, nemám nic, co by mě pohánělo dál. Chtěla bych zkusit nějaký závod, ale bojím se, že ho nedoběhnu- třeba půlmaraton. Těším se na další článek o tvém tréninku a třeba mě to motivuje se také posouvat dál :) Příští rok bych chtěla dát půlmaraton a maraton v Praze, tak snad se mi to podaří :) Máš nějaké rady/tipy jak trénovat, motivovat se?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju:) Pražský půlmaraton a maraton jsou krásný plány...sama jsem o něm přemýšlela, že si ho příští rok zas zaběhnu už jen kvůli té atmosféře.
      Nejlepší motivace asi bude, když vyplníš přihlášku a zaplatíš startovné a pak už budeš vědět, že to nějak dát "musíš" :D Nebo si třeba koupit nějaký pěkný běžecký kousek oblečení nebo nějakou dobrotu po doběhu :)

      Vymazat
  3. Pecka, jen tak dál. Jsi hustá jak se posouváš pořád dopředu! Gratuluju a drž jí... :)

    OdpovědětVymazat
  4. Jinak jsem koukal, že jsi se teda fakt přihlásila na Ultra Labák. To ti budu z HUDY stánku držet palce :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dík :) Taky poběžíš nebo pomáháš s organizací?

      Vymazat
  5. Neběžím, chtěl jsem si dát štafetu. Nikomu od nás se nechtělo, anebo běží celou trasu.
    Tak tam budeme mít jen stánek. Si užiju atmosféru aspoň jako divák:)

    OdpovědětVymazat
  6. Maraton ve 45? Tak to bych umrela!!

    Me za tyden ceka ten muj prvni maraton... a cim bliz se to blizi, tim vic se bojim:
    * ze nemam nabehano dost km
    * ze jsem nikdy nebezela vic nez 26km
    * ze jsem moc tlusta a ze jsem mela aspon tech 5kg zhubnout

    ... ale to je asi (snad) normalni :)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je úúúúplně normální!
      *jen z toho, co vidím u Tebe na blogu a na instagramu tě ujišťuju, že naběháno dost máš
      *před maratonem se má zaběhnout třicítka na zkoušku a 26ka je malá třicítka, takže to je taky ok :D
      *a tlustá rozhodně nejsi, a i kdyby, tak nějakých 5kg tě určitě nespasí;)

      ....prostě to příští týden dáš s úúúplnou pohodou, věřím ti!

      Vymazat
    2. Tak jo teda :)))
      Pak podam hlaseni! :)

      Vymazat
    3. Já jsem na to hlášení teda taky moc zvědavá a držím moc palce! Určitě to dáš a my na tebe budeme náležitě pyšné :)

      Vymazat
    4. Marti, cim vic se to blizi, tim vic zvedava jsem :)))

      Vymazat
  7. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
  8. Krásné :-) Paráda, že tě to tak baví a těší :-) A klobouk dolů za ty tvoje uběhnuté ultra. Hlavně na to, jak jsi mladá, jsou ty vzdálenosti úžasné. Držím pěsti, ať ti to běhá a taky na ten triatlon :-)

    OdpovědětVymazat

Za každý komentář Vám moc děkuji!