Ice climbing aneb jak jsem lezla po ledopádech :)

Dneska nám odpadla škola: obě univerzity, které se v Kuopiu nachází, totiž uspořádaly sportovní den. Sportovní dny jsem jako malá na základce a na gymplu opravdu nenáviděla, protože jsme většinou museli celý den běhat, hrát míčové hry nebo nedejbože tancovat na "diskotéce" uspořádané v tělocvičně.
Tady to však bylo jinak: mohli jsme si vybrat z hromady aktivit - třeba jet lyžovat, bruslit nebo taky být doma a nedělat nic. Nebylo to zkrátka povinné, jako za mých mladých let.:) Já jsem si vybrala velice zajímavou a netradiční aktivitu: Ice climbing, aneb lezení po ledopádech.
Jedná se o sport, který člověk jen tak nevyzkouší, protože je k tomu potřeba poměrně drahé vybavení a taky pořádná instruktáž. V rámci sportovního dne byla možnost zúčastnit se na jedno odpoledne kurzu Ice climbingu za docela dobrou cenu, tak jsem po tom samozřejmě hnedka skočila.

Bylo nás dohromady deset + dva instruktoři. Ledopád, po kterém jsme lezli, se nacházel v lese nedaleko našeho bydliště. Už samotná cesta lesem byla velký zážitek! Miluji chození do lesa a doma jsem v něm pečená vařená. Z finských lesů mám ale docela respekt: jsou hluboké, není tam žádné pořádné turistické značení, všude je spousta sněhu a taky zde prý žijí vlci a medvědi.

Instruktoři nás tedy dovedli k šestnáct metrů vysokému ledopádu, po kterém jsme měli lézt. Dostali jsme pokyny, co a jak. 

Nejdůležitější pokyn jsme ovšem dostali mailem ještě před samotným kurzem: nezapomenout na termosku s horkým čajem, náhradní rukavice, co nejteplejší ponožky, ale hlavně, hlavně se strašně moc teple obléct, protože budeme 4 hodiny postávat venku a kromě momentu, kdy budeme lézt, se nebudeme moc hýbat. 

Vzala jsem je za slovo: jedno teplé termotriko, druhé teplé termotriko, běžecká bunda, teplá šála kolem krku, a přes tyto vrstvy ještě moje nejteplejší růžová bunda, kterou mám. Na nohách jsem taky měla dvě vrstvy kalhot a na hlavě šátek a čepici. Oblečení jsem tedy rozhodně nepodcenila. 

Na hlavě jsme ještě museli mít po celou dobu přilby, kdyby začal zeshora padat nějaký led.   

Na ledopádu byla natažená dvě lana, takže mohli vždycky současně lézt dva lidé. 

A jak se takové lezení po ledopádu liší od lezení po skále? 

Tak především v tom, že na nohou máte klasické lyžařské přeskáče a na nich přidělané mačky, kterými ze "zabodáváte" do ledu a díky tomu tak nekloužete. No a v každé ruce držíte cepín, který taky musíte pokaždé zabodnout do nějakého vhodného místa nad sebou a poté se přitáhnout. Jištění na laně je víceméně stejné, jako při klasickém lezení :) 

Bláhově jsem si myslela jsem, že si každý z naší desetičlenné skupinky vyleze ledopád za odpoledne aspoň pětkrát. Ale houby! Vylezla jsem to (stejně jako většina ostatních) jednou a byla jsem ráda. A hned řeknu proč: 

Nebylo to pro mě zas až tak moc fyzicky náročné - ne že bych byla nějaký zkušený horolezec, ale v létě chodím na ferraty a párkrát do roka zajdu na stěnu, takže nějaký ten základ mám. 

Ale měla jsem jeden velký problém: moje šílené, špatně se prokrvující prsty. Už jsem zmínila, jak moc jsem byla nabalená. Na rukou jsem měla lyžařské rukavice - ty nejteplejší, co tady mám. Ale já mám se svými prsty prostě trable - bývá mi na ně zima, i když mám sebeteplejší rukavice.

Cepín byl z nějakého kovového materiálu a strašně, ale fakt strašně mě studil do rukou. Trvalo mi to cca 15 minut, než jsem se vydrápala na vrcholek ledopádu a ke konci už byly moje prsty doslova paralyzovány, nemohla jsem s nimi vůbec hýbat a skoro jsem přemýšlela, že to vzdám :) Bylo to strašně moc těžký, dát do zmrzlých rukou sílu, rozmáchnout se a zabodnout cepín pevně do nějakého místa. Ale dala jsem to a vylezla jsem až nahoru! 

Další oříšek byl, dostat se zpátky dolů. Znělo to jednoduše: prostě se opřít, nohy umístit kolmo k ledopádu a nechat se instruktorem slanit. Já jsem se však cesty dolů bála ještě víc než cesty nahoru - neměla jsem zkrátka důvěru, opřít se do sedáku a postavit se kolmo ke skále. Nepřidaly tomu ani ty moje zmrzlé prsty, ve kterých jsem musela pevně držet cepíny. Trochu jsem se obávala, abych si je nevrazila do oka :) No, nakonec jsem se dolů dostala, ale trvalo mi to snad ještě déle než cesta nahoru :) 

Když jsem se dostala dolů, byla jsem nesmírně šťastná, že jsem to (bez újmy) zvládla a dokonce mě i ty prsty přestaly bolet. 

Trvalo to celkem 3 hodiny, než jsme se všichni vystřídali, takže teplé oblečení a termoska s čajem byli opravdu opodstatněné. Ale strašně moc to uteklo: bylo zajímavé, dívat se na ostatní a taky byla nedaleko ledopádu jeskyně, kterou jsme během odpoledne prozkoumali.

Zkrátka: přestože to bylo velmi náročné, jsem moc ráda, že jsem se kurzu Ice climbingu zúčastnila. Byl to zase nový a velký nevšední zážitek a zase jsem posunula své limity o kus dál. :)
A vzhledem k tomu, že dnes bylo úterý a v úterý máme na kolejích pokaždé zdarma saunu, jsem se už stihla dokonale vysaunovat a na tu zimu, která mi odpoledne byla, jsem už zapomněla :)