Západní Tatry - Roháče

Tohle místo jsem navštívila podruhé ve svém životě. Poprvé, v patnácti letech, to ve mně žádné emoce nezanechalo, ale když jsem se sem o pět let později vrátila, poznala jsem zde přímo ukázkový, našimi profesory na vejšce neustále opěvovaný "genius loci".
Nejvíce dojmů ve mně zanechala 26km dlouhá túrka, kterou jsme absolvovali první den.
Já - křehká dívka a dva statní muži. :)

Trasa byla naprosto luxusní - dojít z naší vesničky Habovky do Zuberce, odtud na Mačie díry, poté vystoupat na Osobitou (1687m) a Lúčnou (1653m) a dále klesat dolů až k termálnímu koupališti Oravice, kde jsme pak měli zasloužený odpočinek.

Pravda, kopečky Osobitá a Lúčná nebyly bůhvíjak vysoké - už jsem lezla větší - ale vzhledem k tomu, že se letos v červnu blížily teploty ke 40°C, měli jsme chvílemi pocit, jako když stoupáme na Mount Everest :)
Na obou vrcholcích to ale krásně foukalo, byl zde božský klid a i svačina chutnala tak nějak lépe.

Člověk by řekl, že pro tři lidi bude nějakých 8 litrů vody stačit, ale už v půli cesty jsme čekali na nějaký studený pramínek, kde budeme moci doplnit naše vyprahlé lahve, jak na smilování. (Potůček jsme potkali až někdy kolem 20.kilometru)
Když jsme pak z kopců sestoupali dolů do údolí, potkali jsme pravého, připitého baču s ovečkami a s ovčáckým pejskem, což dodalo celému výletu ještě autentičtější atmosféru :)

Po šestadvaceti kilometrech v nohách jsme dorazili do termálního koupaliště Oravice, které je známé svými sirnými prameny.
 Jaká to byla úleva, ponořit ty naše smradlavé nohy do smradlavé vody!
V restauraci na koupališti jsme si dali česnečku, kterou jsme pak hromadně zhodnotili jako nejlepší v našem životě. Možná vlastně tak zázračná nebyla, ale mohly za to ty kilometry.

Druhý den byl náš výšlap o polovinu kratší. Vykompenzoval to ale náročnější terén a také víc věcí k vidění - Roháčské plesa a Roháčský vodopád.
Vydali jsme se od chaty Zverovka k bývalé Tatliakově chatě (bývalá proto, že v roce 1963 vyhořela a taky jí údajně zasypala lavina), kde již bylo první horské jezírko - tzv. pleso.
U této chaty končila silnice a začal pořádný, horský terén, což se mi líbilo mnohem více. Dále už jsme stoupali po cestě složené z obřích balvanů.
 Musím říct, že jsme zde potkali mnohem víc lidí, než předchozí den. Roháčské plesa jsou asi takový tatranský Václavák :)
Udělali jsme takové pěkné kolečko kolem všech těch ples. Ačkoliv se to v národním parku nesmí a já bych jako student cestovního ruchu měla jít příkladem, občas jsem tam i strčila ruce nebo si smočila hlavu, protože to vedro bylo fakt úmorné.

Další dva dny, které jsme na Slovensku strávili, byly víceméně odpočinkové. (Ok, třetí den jsem celý lítala po Tatralandii a čtvrtý den jsem si byla zaběhat 14 kilometrů)  
Mrzelo mě, že těch horských výšlapů za ty čtyři dny nebylo víc. Chtěla jsem vylézt na Ostrý Roháč a Baníkov a taky vidět medvěda. A dát si podruhé bryndzové halušky, protože mi to jednou nestačilo.  Na druhou stranu je to důvod se sem příští léto vrátit :)